Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3)
Když Bůh povolává, dává také požehnání. Dokonce i ti, kteří nebyli vyvoleni, ale poslechli, i když jen na čas, zakusili Boží požehnání. Oč více ho zakoušejí ti, kdo patří mezi Pánovy milované. To jsou ti, jichž se Bůh ujímá (Žd 2,16) – neujímá se andělů, neujímá se lidí na základě jejich původu ani na základě jejich postavení, ale ujímá se těch, kteří věří stejně, jako Abraham a spolu s ním docházejí Božího požehnání. To neznamená život v bavlnce – Abraham musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda … Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání víry, které je darované každému Božímu dítěti v Pánu Ježíši Kristu.
Evangelium ukazuje bedlivou snažnost lidu, naslouchajícího slovu Božímu z úst Kristových jakožto příklad, abychom i my snažně naslouchali slovu Páně. Dále ukazuje, kterak Pán Ježíš s láskou kázal slovo Páně, protože bezprostředně před tím se praví v evangeliu: „Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí.“ Tím pobízí a tříbí stav duchovní.
Německý císař v dávných dobách, kdy papežové byli papeži, urazil jeho Nesvatost, a než mu byla navrácena přízeň, musel stát tři dny (myslím, že to tak bylo) před hradní branou v hlubokém sněhu, v kruté zimě a činit pokání. Sám jsem viděl v Římě i na jiných místech před starobylými kostely nekrytá místa vystavená větru a dešti, letnímu žáru i zimnímu mrazu, kde museli stát odpadlíci, někdy i celé roky, než mohli být přijati zpět, pokud se dopustili nějakého přestupku proti církevním předpisům.
Modlitba a Boží slovo jsou nejlepší a nejsilnější zbraně, které nám Pán svěřil. Patří k sobě a jsou spolu vzájemně propojené a na nás je, abychom je správně, dobře a účinně používali. K tomu mohou posloužit také některé články z tohoto čísla časopisu.
Vzpomínám si na příběh, který vyprávěl William Dawson, jemuž naši přátelé wesleyáni říkali Billy Dawson, což byl jeden z nejlepších kazatelů, kteří kdy vystoupili na kazatelnu. Jednou kázal na text: „Skrze tohoto člověka se vám zvěstuje odpuštění hříchů.“ Poté, co přečetl svůj text, klesl za kazatelnu, takže ho nebylo vidět, jen bylo slyšet hlas, který říkal: „Ne ten muž na kazatelně, který vám zmizel z očí, ale ten muž v Bibli. Člověk popsaný v Písmu je ten, skrze něhož je vám zvěstováno odpuštění hříchů.“
Charles Spurgeon
V závěru našeho minulého studia jsme se snažili ukázat, že Písmo zcela jasně naznačuje, že vrchnost, tedy stát, má moc brát život. Ve věci trestu smrti vláda „nenese meč nadarmo“. Nepoužívá však meč jako jednotlivec, ale jako Boží služebník. A to nás přivádí k dalšímu problému, který velmi úzce souvisí s problémem trestu smrti a vzniká stejným způsobem. Nyní se musíme zabývat otázkou pacifismu.
