Nemůžeme rozumět všem proroctvím, ale přesto na ně pohlížíme s potěšením, a ne s hrůzou. V Otcově rozhodnutí nemůže být nic, co by mělo jeho dítě oprávněně znepokojovat. I kdyby byla zřízena ohavnost zpustošení, pravý věřící nebude poskvrněn, spíše bude očištěn, zbělen a vyzkoušen. I kdyby země byla spálena, vyvolený nebude cítit ohněm. Uprostřed krachu hmoty a ztroskotání světů Pán Hospodin zachová své vlastní.
S porozuměním (1K 14,15). Jako se musíme modlit, tak musíme i zpívat. Musíme se řídit nejen nápěvem, ale i slovy žalmu - obsahem více než způsobem. Jinak by to byla spíše práce profesionálního zpěváka než křesťana. V souvislosti s tím někdo zvolá: „Pryč s rykem papeženců [římských katolíků], kteří zpívají v neznámém jazyce.“ Tohle je pro nás velmi důležité. Bůh nám při této bohoslužbě nebude rozumět, když jí nerozumíme my sami.
Jak ale souvisí láska k bližnímu s volbami? Myslím, že odpověď není příliš složitá. Láska k bližnímu znamená činit svým bližním dobro. Málokdo bude asi popírat, že tím nejvyšším dobrem pro člověka je jeho záchrana skrze víru v Pána Ježíše Krista. Z toho vyplývá, že máme-li činit dobro, budeme druhým lidem svědčit o Pánu Ježíši Kristu. To však není jediné dobro, které by měli křesťané prokazovat.
V tomto krátkém článku se nebudu pokoušet o vyčerpávající definici probuzení. Spíše budu vycházet z definice probuzení jako něčeho, co svrchovaně uděluje Bůh, kdy lidé jako celek přijímají vylití „ducha milosti a prosby o milosrdenství“ (Za 12,10) – společný zážitek nového pokání a víry.[1] To se stalo v Ninive po Jonášově kázání a v Jeruzalémě po Petrovi kázání o Letnicích.
Toto svaté evangelium odhaluje zlobu zákoníků, která se projevuje několika způsoby: Za prvé netrpělivostí vůči pravdivému kárání: Zákoníci nedokázali snést pravdivé učení a kárání od Pána Ježíše. To je rozhněvalo a odešli od Krista. Jak uvádí evangelium na začátku, v pondělí po Květné neděli, když jim Ježíš řekl mnoho dobrého, ale zároveň pro ně nepříjemného, „odešli zákoníci.“ Jejich prvním projevem zloby je tedy netrpělivost vůči pravdivému kárání.
Níže uvedené teze vycházejí z židovsko-křesťanských přesvědčení, která tvoří základ velké části kulturního dědictví západní civilizace. Než některou z nich přijmete nebo odmítnete, zvažte všechny teze. Doufáme, že tyto teze budou inspirací pro vaše modlitby, myšlenky, úvahy a rozhovory. Aplikace těchto tezí na vaši rodinu vám pomůže lépe je pochopit.
Musíme být opatrní, abychom nepředpokládali, že každý, kdo se zjevně neprojevuje jako ovce, musí být nutně vlkem. Bible hovoří o další kategorii lidí, kteří budou v církvi také existovat, a to o kozlech. Kozlové, jak si dokážete představit, nejsou tak agresivní ani nebezpečné jako vlci. Ale nejsou to ani ovce, které skutečně patří do ovčince.
A proto, milí přátelé v Kristu, nemysleme si, že skutky samy o sobě jsou v Božích očích tak cenné! Cenné je to, co je v srdci a z čeho ty skutky pocházejí. Když je v nich dětská víra, důvěra, synovská poslušnost a láska, to je v Božích očích cenné. A když toho v srdci není, tak skutky mohou být sebevětší, ale v Božích očích neznamenají nic.
Je nezbytné, aby se lidé ve svém jednání nedrželi pouze toho, co se zdá být čestné, užitečné nebo vhodné, ale především toho, co je založeno na víře. I když je mnoho věcí slušných a čestných, ne všechny vedou ke spáse. Některým, byť by se zdály být dobré a poctivé, se dokonce musíme vyhnout skrze víru, protože za nimi hned následuje porušení Božího přikázání, přestože se jeví jako tak dobré.
„Bílá lilie bezúhonného života!“ Pohled na čisté a neposkvrněné náboženství, který je v této definici prezentován, byl charakteristický pro Jakuba, přezdívaného Spravedlivý, který byl pro svou přísnou zbožnost ctěn i Židy a jehož jednoduché bílé roucho bylo symbolem jeho bezúhonného charakteru. Ať už je náš pohled na křesťanské doktríny jakýkoli, musíme dbát na to, aby jejich výsledkem byl čistý a svatý život.
- Spravedlnost a právo jsou pilíře tvého trůnu, před tebou jde milosrdenství a věrnost. (Ž 89,15)
Spravedlnost a právo podpírají Hospodinovu vládu. Bůh je Pánem spravedlnosti a práva. Jeho soudy jsou naprosto spravedlivé, pravdivé a správné. Bůh je také obhájcem spravedlnosti a práva – a tam, kde jich ubývá, přichází Bůh se svými soudy, aby zjednal nápravu. V posledních letech to můžeme vidět také v naší zemi.
Když se v Římě kanonizovali svatí, mívali tam „Advocatus Diaboli“ neboli ďáblova advokáta, který se proti kanonizované osobě ohrazoval a předkládal všechny možné námitky. Zdá se zvláštní, že mnozí lidé dělají ďáblova advokáta (Advocati Diaboli) sami proti sobě.
