Zamyšlení z Božího slova

Krátká zamyšlení z Božího slova na každý den. V roce 2022 jsou tato zamyšlení z knihy Přísloví. Tato zamyšlení můžete dostávat v podobě zpráv prostřednictvím Telegramu, když se přihlásíte k odběru kanálu „Zamyšlení z Božího slova“.
Kniha Přísloví je klenotem moudrosti v Božím slově. Všechny knihy Bible jsou inspirované Bohem a jsou vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě a výchově ve spravedlnosti, aby byl každý Boží člověk dokonale připraven ke každému dobrému skutku. Bible naprosto dostatečná k tomu, aby každého, kdo se do ní ponoří, kompletně připravila ke zbožnému životu, ke každému dobrému skutku, ke každodennímu chození s Pánem. To je smysl reformačního „sola scriptura“, ‚jedině‘ nebo ‚pouze‘ či ‚samotné‘ Písmo. Přesto máme v Bibli několik knih, které samy o sobě slibují svým čtenářům ještě něco více. Jednou z takových knih je kniha Zjevení, kde hned v samotném úvodu čteme příslib blaženosti pro každého, kdo tuto knihu předčítá, kdo jí naslouchá a kdo se jí řídí (Zj 1,3). Jinou takovou knihou je kniha Přísloví. Je to kniha, která zaslibuje moudrost – jak získat moudrost a kázeň, jak si osvojit spravedlnost, právo a přímost, jak pochopit výroky rozumnosti, jak získat schopnost porozumět příslovím a jinotaji (Př 1,1–6).
Jeden z dobrých zvyků, které si křesťan může osvojit, je číst každý den jednu kapitolu z knihy Přísloví. Tato kniha má celkem třicet jedna kapitol, takže se dá dobře číst „podle aktuálního data“, tedy první den v měsíci první kapitolu, druhý den druhou, třetí den třetí atd. Je to způsob, jak objevovat nádheru této knihy, jak dobývat její poklady (Př 2,1–5), jak poznávat Boha a žít v bázni před Bohem. Když k tomu připojíme rozjímání nad jedním veršem z dané kapitoly, ponoření se do hloubky tohoto verše, hledání jeho smyslu a jeho aplikace v každodenním životě, můžeme dojít skutečně velkého požehnání. A k tomu má posloužit i toto každodenní zamyšlení nad krátkým textem z knihy Přísloví. V tomto roce v něm budu postupovat tak, jak jsem nastínil výše, tedy „podle aktuálního data“ a chtěl bych vás, čtenáři, povzbudit, abyste si vždy ke každému zamyšlení přečetli také celou kapitolu z této moudré knihy. Kéž vám to poslouží k duchovnímu občerstvení, k načerpání moudrosti do každého dne, modlím se za to, aby to projasnilo každý den ve vašich životech Boží slávou, láskou, milostí, spravedlností a pravdou.

25. června

Vůdce se dá přemluvit trpělivostí a měkký jazyk láme kosti. (Př 25,15)

České rčení říká, že „trpělivost přináší růže“ a jeho význam zjevně vychází z tohoto biblického textu. Tiché, pokojné, laskavé a vytrvalé jednání (a slova s ním spojená) vedou  k tomu, že se i neochotný vedoucí obrátí a změní svůj postoj. Laskavá slova mají moc „lámat kosti“, tedy proniknout do hloubky, prorazit zábrany, dosáhnout cíle. Zatímco Nábal se vysmál Davidovým poslům a vyvolal Davidův hněv a rozhořčení, Abígail jednala pokorně a vlídností svých slov i dobrotou svých činů odvrátila zkázu od svého domu. Když křesťan na zlo odpovídá dobrem, zahanbuje své protivníky a vydává se po stopách svého Pána, který přišel, aby spasil, co zahynulo, který za nás zaplatil, když jsme ještě byli hříšní a ve vzpouře proti němu.

24. června

Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí. (Př 24,16)

Jaká sláva, jaká radost, jaké povzbuzení a naděje jsou v těchto slovech! Boží dítě, které je ospravedlněné z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, i když sedmkrát padne, zase povstane. Když vyzná své selhání, svůj hřích, Bůh ho pozdvihne a protože je věrný a spravedlivý, odpustí mu jeho hříchy a očistí ho od každé nepravosti (1J 1,9). Hospodin střeží cesty svých dětí a dobře zná každý jejich krok, každé zaváhání, klopýtnutí i pád. Ale jako starostlivý a milující Otec nás znovu pozvedá a vede nás dál. Ale cesta svévolníka vede do záhuby. Je jako pleva hnaná větrem (Ž 1,4), nezakotvený, nestálý, a i když jen zaklopýtne, padá a zle končí. Jeho cesta vede do záhuby.

23. června

Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, zaraduje se i moje vlastní srdce. (Př 23,15)

Otcové jsou ozdobou synů (Př 17,6) a synové mohou být radostí otců. Otec hledí na srdce svého syna a chce vidět Boží moudrost, která se projevuje dobrotou, milostí, milosrdenstvím, pokojem a spravedlností z Ducha svatého. Může však vidět něco, co nezaséval? A i když zaséval, uvidí něco, když Bůh nedal vzrůst? Je možné, že tato slova říkal král Šalomoun svému synu Rechabeámovi – nejspíš s bolestí a zármutkem, když viděl jeho srdce (viz 1Kr 12). S jakou chloubou a láskou se potom díval Bůh Otec na svého milovaného Syna, jehož pokrmem bylo činit Boží vůli a který jenom to, co slyšel od svého Otce, a který sám se stal nejenom naší spásou, ale také naší moudrostí i posvěcením (1K 1,30).

22. června

Hospodin dohlíží na pravé poznání, ale slova věrolomného vyvrací. (Př 22,12)

Bůh je věrný. Bůh nikdy neopustí své Slovo, Bůh nikdy neopustí sám sebe, nemůže se zapřít, nemůže lhát, nemůže být jiný, než jak o tom mluví v Písmu. Vždycky dohlédne na pravé poznání. I když je dnes poznání znevažováno a k jeho snižování je používán verš Písma, že „poznání nadýmá, ale láska buduje“ (1K 8,1), jedná se obvykle o převrácený výklad Božího slova – bez poznání nemůže být nikdo dobrý (Př 19,2). Bez poznání nelze poznat Pána, nelze poznat jeho charakter, nelze poznat pravdu o něm, nelze růst ve zbožnosti – musíme rozpoznat, co je „vůle Boží, co je dobré,  Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2)- Bůh sám skrze své Slovo zachovává pravdu a pravé poznání.

21. června

Prosazovat právo je radostí spravedlivému, ale zkázou pachatelům ničemnosti. (Př 21,15)

Pachatel ničemnosti se snaží vyhnout právu velikým obloukem. Dopouští na spravedlnosti velikého násilí, pokřivuje spravedlnost a převrací pravdu. Kde se rozhojňuje spravedlnost a právo, tam ubývá ničemníků, jsou potíráni a světlo Boží spravedlnosti stáří víc a více jasněji. Spravedliví se raduji, kdykoliv se takové věci dějí. Na prvním místě vždy prosazují pravdu a spravedlnost evangelia, ale současně neváhají prosazovat všechno, co souvisí s pravdou, spravedlností a právem v širším slova smyslu, bez ohledu na to, zda vychází přímo z evangelia, nebo z celého Božího slova či jde o ustanovení pravdy platné v rámci daného společenství. Bůh miluje tuto radost spravedlivých a ruku v ruce s právem rozšiřuje svou zjevnou vládu mezi hříšníky.

20. června

Ucho, které slyší, a oko, které vidí, obojí učinil Hospodin. (Př 20,12)

Bůh je stvořitel a vládce. Jenom žasneme nad tím, jak dokonale Bůh učinil to, co se nám zdá přirozené. Spolu s uchem Bůh dává sluch a spolu s okem dává zrak. Je tady ucho, které může slyšet Boží hlas a je tady oko, které může spatřit nádheru Božího stvoření. Sluch i zrak svědčí o Boží slávě, jsou Božím dílem a umožňují člověku přijímat Boží zjevení – nejenom to, které je ve stvoření, ale také to, které je v jeho Slově. Ušima slyšíme Boží slovo, které před našima očima vykresluje Krista ukřižovaného –  to je dílo Boží milosti, která používá ucho i oko k tomu, aby srdce, které je kamenné, bylo proměněno v srdce masité, které je naplněné vírou, nadějí a láskou.

19. června

Kdo zachovává přikázání, střeží svůj život, zemře, kdo jeho cestami zhrdá. (Př 19,16)

Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo (Ž 19,9). Kdo miluje Pána Ježíše, zachovává jeho Slovo (J 14,23), jedná podle jeho přikázání a tím střeží svůj život – střeží ho před hříchem, před pošetilostí, před falešným učením i každým svodem. Kdo Pána nemiluje, jeho Slovo nezachovává (J 14,24), pohrdá Boží moudrostí – a je jedno, jestli je to jenom svým ignorantstvím nebo i aktivním vzdorem, pohrdá přikázáním, pohrdá Božím slovem a tím i Bohem samotným. Nestřeží svůj život, chce být sám sobě Bohem, chce se rovnat živému Bohu, stvořiteli všeho a dárci života, chce se nad něj vyvýšit, což nemůže skončit jinak než pádem a druhou smrtí v ohnivém jezeře. Bohu se nikdo nebude posmívat.

18. června

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu. (Př 18,10)

Ačkoliv Šalomoun neznal vtěleného Pána Ježíše Krista, přesto dostal výjimečné zjevení a velikou milost, takže mohl s předstihem devíti století popsat to, co zakusili Ježíšovi učedníci na vlastní kůži. Na Pánovu otázku, zda i oni chtějí odejít, odpověděli známými slovy: „Ke komu bychom, Pane, šli? Vždyť ty máš slova věčného života“ (J 7,68). Jim bylo zjeveno jméno nad každé jméno, v němž jediném je spasení, oni se vlastníma rukama dotýkali vtěleného Slova, oni na vlastní uši slyšeli Pravdu mluvit pravdu. Jako první se chytili Pána a ukryli se v něm jako v pevnosti, jim bylo zjeveno, kdo je tento řemeslník z Nazareta a byli ospravedlněni z milosti skrze víru, protože utekli pod ochranu Nejvyššího, kterého poznali v Pánu Ježíši Kristu.

17. června

Tomu, kdo za dobré odplácí zlým, zlo se nehne z domu. (Př 17,13)

Bůh ve svém Slově velmi jasně říká, že cokoliv by člověk zasíval, bude také sklízet (Ga 6,7). Nicméně spravedlivý může za projevené dobro obdržet zlo od svévolníka, jak je zjevné na příkladu Pána Ježíše Krista. Když pronásledovali jej, nemůžeme se divit, budou-li pronásledovat i nás (J 15,20). Ale běda těm, kdo za dobré odplácejí zlem. Jsou zkažení a převrácení, sami jsou zlem, proto se zlo nehne z jejich domu. A protože ho rozsévají i jinde, budou ho také v hojnosti sklízet, jak ve svém domě, tak na Božím soudu. Jenom obrácení srdce k Bohu skrze víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista může přinést změnu – očištění od zla, odpuštění hříchů, ospravedlnění, lásku a požehnání.

16. června

Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. (Př 16,9)

Je dobré a požehnané promýšlet své kroky, rozvažovat nad svou cestou. Jenom tak se Boží dítě může vyhnout tomu, že se neocitne na cestě hříšných ani u společného stolu s posměvači (Ž 1,1). Plánování a promýšlení budoucnosti je cestou k úspěchu a ukazuje, že křesťan chce konat Boží vůli. Pán Ježíš upnul svou mysl na cestu do Jeruzaléma (Lk 9,51) a sedmdesát svých učedníků poslal po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít (Lk 10,1). Věděl, kam směřuje a jak se tam dostane. Přesto každý svůj krok řídil vůlí svého Otce. I kdybychom vymysleli sebelepší plán, Bůh má poslední slovo. Je naší zodpovědností vystrojit koně pro den boje, ale vítězství dává Hospodin (Př 21,31).

15. června

Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha. (Př 15,13)

Ačkoliv Pán zaslíbil svým učedníkům, že ve světě budou mít soužení J 16,33), dal jim do tohoto světa také svou radost – ne takovou, jakou dává svět, ale svou radost, plnou, která je dílem Ducha svatého (J 15,11). Takže i uprostřed nejhoršího soužení je možné vidět radostnou záři na odhalené tváři svatých, protože se radují z Boží milosti, lásky, dobroty, z odpuštění hříchů, ze společenství s Bohem nebo z věčného života v Pánově blízkosti. Ale trápení srdce ubíjí ducha. To trápení je způsobené neklidem a nepokojem, který neskončí, dokud srdce člověka nespočine v Kristu a nenajde v něm všechno své uspokojení. To je konec nepřátelství s Bohem a začátek věčné blažené radosti, která rozjasňuje tváře.

14. června

Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí. (Př 14,16)

Moudrost začíná bázní před Hospodinem. Moudrý ctí Boha, rozumí tomu, kdo Bůh je a proto se třese před tím, který má moc zahubit duši i tělo v ohnivém pekle. Hlupák to nechápe. Není ani schopen rozpoznat zlo a uprostřed bažiny hříchu a svodu se vypíná a cítí se v bezpečí. Nechápe, jak málo ho dělí od věčného odloučení od Boží dobroty a lásky. Místo aby se postavil na skálu, kterou je Kristus, chce tancovat v močálu zkázy. Moudrý však spěchá pryč, jakmile k němu byť i jen zdálky zavane ten ohavný zápach zkázy. Zamiloval si Božího syna, jeho světlo, svatost, čistotu, dobrotu i lásku a z lásky k němu se v Boží bázni velikým obloukem vyhýbá všemu zlému.

13. června

Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života. (Př 13,12)

Naše touhy stojí v pozadí veškerého našeho jednání – motivují nás a dávají směr našemu smýšlení i celému způsobu života. Pokud se zaměříme na předmět naší touhy, mluvíme o naději. A když nedochází k naplnění naší naděje déle, než jsme to očekávali, srdce začíná umdlévat, touha ochabuje, naděje se stává stále mlhavější. Ale tam, kde se naplňují naše touhy, jsme posilováni a každý další krok se najednou zdá snazší a jednodušší, srdce přetéká obnovenou nadějí a chce se rozběhnout za dalším cílem, který se objevil na obzoru. Kdykoliv Pán ve své milosti a dobrotě odpovídá na naše modlitby, je to motor pro mnoho dalších modliteb a proseb. Kdykoliv však musíme čekat, potřebujeme se povzbuzovat ve vytrvalosti a připomínat si Boží sliby.

12. června

Svévolník dychtivě loví kdejaké zlo, kdežto kořen spravedlivých vydává dobro. (Př 12,12)

Duše svévolníka je neklidná, nepokojná, nemůže spočinout, nesnáší ticho a pokoj. Je neustále ve střehu, je na lovu, rozhlíží se a chce chytit svou kořist, kterou není nic jiného, než další zlo, další svévole, další nepravost a bezzákonnost. Srdce svévolníka nedychtí po pravdě, není zakořeněné ve spravedlnosti, právu a přímosti, ale pátrá po zlu. Naproti tomu kořen spravedlivých je zapuštěný hluboko do skály, kterou je Kristus. Proto stojí nepohnutě, proto s nimi nic neotřese, proto spočívají v Pánově odpočinutí a mohou pokojně vydávat ovoce dobra: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). Svévolník žádný takový kořen nemá, je jako pleva hnaná větrem, je unášený závanem kdejakého učení, falše nebo lidského chytráctví.

11. června

Žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří. (Př 11,11)

Obecně platí, že lidé si váží toho, kdo žije spravedlivě a pokojně, je čestný a pravdivý. Obecně také platí, že nikdo se nezajímá o lidi svévolné. Jediný lidský úd, ačkoliv velmi malý, dokáže toto rozdělení ukázat rychle, jasně a přesně. Z úst spravedlivého vychází pravda a slova požehnání, zatímco z úst svévolníka vychází slova, která ničí. Mohou být hladká a krásná jako slova cizoložné ženy, ale nakonec dovedou ke smrti. Svévole nebuduje, ale boří. Svévole nežehná, ale proklíná. Jenom Pán Ježíš Kristus má moc učinit ze svévolníka spravedlivého, proměnit lidské nitro a přenést člověka z otroctví hříchu ke službě spravedlnosti. Jenom jeho Slovo proměňuje lidskou mysl a naplňuje srdce vděčností a chválou.

10. června

Jazyk spravedlivého je výborné stříbro, srdce svévolníků nestojí za nic. (Př 10,20)

 Jak příhodné srovnání jazyka a srdce – na jedné straně je jazyk spravedlivých a na druhé straně srdce svévolníků. Existuje přímá dráha mezi jazykem a srdcem. Říkáme: „Co na srdci, to na jazyku“, což je jenom maličko upravené slovo Pána Ježíše: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). Ústa jsou skutečným oknem do srdce člověka – odhalují, co se skrývá uvnitř, vynášejí na povrch, čím je nitro naplněné a čím přetéká. Srdce spravedlivého přetéká pravdou, spravedlností, právem, láskou a milosrdenstvím, zatímco ústa svévolníků vynášejí na povrch jejich hloupost, povrchnost, prázdnotu a mnohé ničemnosti. Jenom pravda Ježíše Krista, evangelium o Boží milosti, může vysvobodit srdce, ospravedlnit člověka, posvětit život a učinit z úst pramen přetékající opravdovou chválou.

9. června

Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí. (Př 9,9)

Moudrý si váží těch, kdo jsou ochotni říci mu o jeho chybách, laskavě a mírně ukázat na jeho nedostatky nebo hříchy. Proto si vážíme svých rodičů a nejbližších přátel a milujeme je – moudře nám ukazovali cestu, radili nám a měli odvahu přijít a mluvit s námi o těžkých věcech. Jenom hlupák vyhledává ty, kdo mu budou říkat jen to, co chce slyšet. Hledáme společenství s moudrými, abychom poslechli paní Moudrost a navštívili její dům, jedli její pokrm a učili se její cestu. Moudrost je tu jako milost Pána Ježíše Krista, která stále více a více obohacuje ty, kdo ji dostali, ale těm, kteří jí odmítají, nakonec bere i to, co si mysleli, že mají.

8. června

Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; nenávidím povýšenost, pýchu, cestu zlou, proradná ústa. (Př 8,13)

Moudrost přináší hojný užitek do života každého, kdo se Boží moudrosti oddá. Moudrost je praktickou disciplínou, je to aplikovaná věda, aplikované Písmo, aplikovaná poslušnost. Moudrost znamená jednání – správné jednání ve správný čas, dobré slovo v dobrý čas, napomenutí přesně tam a přesně v té míře, jak je potřeba. Moudrost začíná bázní před Hospodinem, což znamená nenávidět zlo. Proto sama moudrost říká, že nenávidí povýšenost, pýchu, cestu zlou a proradná ústa. Nemůže s takovými věcmi být v souladu. Kde je povýšenost nebo pýcha, nemůže být moudrost, kde je zlá cesta, tedy cesta hříchu, tam zcela zjevně chybí bázeň před Hospodinem. Moudrost znamená všechno zkoumat, dobrého se držet, ale zlého se chránit v každé podobě (1Te 5,21–22).

7. června

Proto jsem ti vyšla vstříc a za úsvitu jsem tě hledala, až jsem tě našla. (Př 7,15)

Paní Hloupost přichází jako svůdná cizoložná žena, která láká a svádí. Ze rtů jí kape med a její jazyk je hladší než olej (Př 5,3). Svůdná slova, laskavá, nábožná. Použije všechny prostředky k tomu, aby svedla. Bude lichotit, domlouvat, přemlouvat, přesvědčovat, černou vydávat za bílou, hřích za milost a z milosti činit nezřízenost. Copak není zjevné, kam její cesty vedou? Každý to může přece vidět nějak, nebo ne? Když přijde hřích takhle blízko, má křesťan brát nohy na ramena a utíkat, co může. A křesťan, který miluje pravdu, protože je zrozen z pravdy a sycen pravdou, poslouchá pravdu, mluví pravdu a šíří pravdu. Nebude poslouchat lež ani svod, odhodí všechnu přítěž i hřích a poběží za Ježíšem.

6. června

Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj. (Př 6,20)

Šalomoun zjevně odkazuje do Mojžíšova zákona, do Deuteronomia 6 (v. 6–9) a 11 (v. 18–21), kde je příkaz pro děti, aby poslouchaly své rodiče, a výzva pro rodiče, pro oba rodiče, tedy pro otce i matku, aby vyučovali své děti Božímu slovu, aby vedli své děti do Písma a učili je žít s Bohem a podle Božích příkazů. Dítě (a jedno, zda je to syn nebo dcera) má ctít svého otce a svou matku, dodržovat jejich příkazy a nepohrdat jimi. Vzdor – nejenom vůči Bohu, ale i vůči rodičům – je jako hříšné věštění, jako odporná modloslužba (1S 15,23), a opovrhování poučováním je známkou bezbřehé hlouposti. Jak by mohl ctít Boha ten, kdo nectí své rodiče?

5. června

Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu, ať nevydáš svou důstojnost jiným, ukrutníkovi svá léta. (Př 5,8–9)

Jdi co nejdál od ní, drž si co největší odstup, nepřibližuj se ani ke dveřím jejího domu. Když pominu pátý a šestý verš, který mluví o podsvětí, říši zkázy, tedy pekle, vidíme, že manželská nevěra vede ke snížení lidské důstojnosti. Nevěrník vydává všanc svou pověst, stává se člověkem beze cti, protože je zrádce, který zrazuje svého partnera. Ztratí svou čest, zkrátí si léta života, přijde o svou sílu a ovocem jeho práce se budou sytit cizí lidé, nikoliv ti, jimž toto ovoce po právu náleží. Obraz, který Šalomoun vykresluje, je hrozivý. Ale i cizoložnice slyšela od Pána slova: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ačkoliv by mnozí rádi zůstali jen u toho, Pán pokračoval slovy: „Jdi, a už nehřeš!“

4. června

Nevcházej na stezku svévolníků, cestou zlých se neubírej. Vyhni se jí, nechoď po ní, odstup od ní a jdi dál. (Př 4,14–15)

Moudrost není strážným andělem, který by někomu ohnivým mečem prosekal cestu mezi svévolníky. Nic takového. Moudrost chrání docela „obyčejným“ způsobem – vyhni se cestě zlých a nevcházej na ni. Je to přikázání, které poslechne ten, kdo je moudrý – vyhne se cestě nepravosti a nespravedlnosti, ani na ní nevstoupí, a když se k ní přiblíží, odvrátí se od ní, a rychle od ní spěchá pryč. Moudrost nikdy nezkouší, jak moc se může přiblížit stezce svévolníků, kam až může zajít, aby se přitom ještě neposkvrnila hříchem. Moudrost si drží hřích pěkně od těla. A to je způsob, jak chrání všechny, kdo jí získali, kdo se vydali na cestu následování Pána Ježíše Krista a jsou jím den za dnem posvěcováni ve stále větší slávě.

3. června

Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě. (Př 3,9–10)

Cti Hospodina! To je příkaz Písma, to princip moudrosti v knize Přísloví. Jak může člověk ctít Hospodina? Uctívání dnes bylo zúženo na hudbu, někdy spojenou se zpěvem. Ale Bible mluví o tom, že uctívat Boha máme celým svým životem, vším, co jsme, vším, co děláme, vším co máme a také tím, co dáváme a že dáváme. Dávání bylo zjevným projev úcty. Dávání je uctívání Boha. Je spojené s požehnání, ale musíme dodat, že zde jde o princip, nikoliv o zaslíbení. Učitelé prosperity z tohoto místa udělali magickou formulku, kterou odírají své oběti. Ale nejde o žádné zaslíbení – jde o princip vyjádřený Pánem Ježíšem: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“ (Sk 20,35). Dávat je požehnání, radost a uctívání.

2. června

Tehdy porozumíš spravedlnosti, právu a přímosti, všemu, co zanechává dobré stopy. (Př 2,9)

Co v tomto světě zanechává dobré stopy? Je to snad víra, naděje nebo láska? I ty mají své místo, když přijde do života člověka proměňující moc evangelia, ale projeví se především ve vztahu k Bohu a ve vztazích k bližním. Spravedlnost, právo a přímost ale zanechávají dobré stopy v tomto bezbožném světě. Jsou ovocem moudrosti, která vyvěrá z poznání Hospodina a jeho díla spasení. Jsou plodem Ducha svatého, který proměňuje znovuzrozeného člověka do podoby jeho Vykupitele, Pána Ježíše Krista. V evangeliu Kristově se zjevuje Boží spravedlnost, takže každý kdo chodí s Pánem Ježíšem a poznává ho na svých cestách, zůstává v jeho Slovu a rozumí stále více tomu, co zanechává dobré stopy – pravdě, která vysvobozuje (J 8,32).

1. června

Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle. (Př 1,8–9)

Nejenom cti otce svého a matku svou, ale také poslouchej otce a matku, neopovrhuj jejich káráním a poučováním. Takový způsob života má úžasné zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi (Ef 6,3). Jejich výchova bude tvou ozdobou, která bude vidět zdaleka jako vítězný věnec na hlavě a převzácný náhrdelník na krku. Když dítě porozumí této moudrosti a naučí se poslouchat své milující, ale stále chybující a hříšné rodiče, oč snáze může poslouchat nebeského Otce, který nikdy nechybuje a nikdy nejedná hříšně. Jeho přísná výchova je projevem jeho lásky. Žádné své dítě nikdy neopustí a nikdy se žádného nezřekne – jsou tak vzácné, že za ně neváhal dát svého jediného Syna, Pána Ježíše Krista.

31. května

Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. (Př 31,6–7)

Pomoc křesťana bližním je praktická. Dobře to vysvětluje Pán Ježíš Kristus na příkladu milosrdného Samařana, který ošetřil rány zbitého olejem a vínem, posadil ho na mezka a zaplatil mu pobyt v hostinci, aby se mohl zotavit. Pomoc křesťana nepostrádá soucit a pochopení situace toho, kdo pomoc potřebuje. Bůh nám přikazuje nejenom nasytit hladového, napojit žíznícího a obléknout nahého, ale také porozumět hynoucímu a soucítit s tím, který se plahočí a je zahořklý.  Ale nad to vše musíme vést hynoucí a plahočící se duše do náruče Spasitele – on je opojnější než nejsilnější opojný nápoj, protože vytrhuje z bídy a ze smrti, on je lahodnější než nejlepší víno a mění nejenom mysl, ale celý život člověka.

30. května

K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem. (Př 30,6)

Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí (Ž 12,7). Boží slovo je čisté jako zlato přečištěné ohněm. Bůh nám ve svém Slově sdělil všechno, co nám sdělit chtěl. Nesdělil nám ale všechno, co bychom chtěli, aby nám zjevil. Zvědavost naší mysli zůstává neuspokojena, proto jdeme dál, než „jak je psáno“, a tím si sami způsobujeme mnoho problémů. Tato modlitba Šalomouna je příkladem veliké moudrosti a vyváženosti. Nechce pokřivit ani slovo z Písma, ani nechce spočinout pod Božím hněvem jako ten, kdo Boží slovo překrucuje nebo mu vzdoruje. S radostí přijímá Boží slovo jako pravdu zjevenou Bohem, jako vlastní slovo z Božích úst, které Bůh sám střeží a chrání.

29. května

Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky. (Př 29,12)

Když vládcové nastaví své ucho lži, rozhojní se svévole, zlo a bezpráví. K tomu stačí jen málo – nebýt zakotvený v pravdě. Šalomounův syn Rechabeám věnoval pozornost pošetilým radám mladíků, kterými se obklopil a pohrdl moudrou radou starců – a jeho služebníci se stali svévolníky, kteří povstali proti svému králi. Když kdokoliv, kdo stojí v nějakém postavení, udělá kompromis, který se týká pravdy, bude to mít dopad na všechny kolem něj a všichni, kdo ho následují, budou dělat ještě větší kompromisy. Nakonec zapřou pravdu a stanou se svévolníky. Pán Ježíš Kristus je vládce, který nikdy nevěnoval pozornost lži, nikdy neudělal kompromis v pravdě, nikdy nesvedl své učedníky ke lži. Každý, kdo ho následuje, jde za pravdou, která osvobozuje.

28. května

Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností. (Př 28,9)

To je velmi vážné slovo – Šalomoun staví některé modlitby a na roveň těm nejodpornějším hříchům, bezpráví a nespravedlnosti. Některé modlitby jsou pro Boha ohavností. Jsou to modlitby těch, kdo se odvracejí od Božího slova, kdo ho nechtějí ani slyšet, natož podle něj jednat. Proč se ale někdo takový obrací k Bohu v modlitbě? Neobrací se ve skutečnosti k Bohu, ale teče mu do bot, a kdyby se ukázalo, že by mohlo pomoci obrátit se k bůžkům vyřezaným z klacků nebo uctívat mluvící hlavy v televizi, bez rozpaků to udělá. Pravý, živý a svatý Bůh je tak stavěn od jedné řady vedle model a je používán jako nástroj k prospěchu člověka. Ale Bohu se nikdo nebude posmívat!

27. května

Chytrý vidí nebezpečí a skryje se, prostoduší jdou dál a doplatí na to. (Př 27,12)

Bůh se nebojí opakovat slova své moudrosti (viz Př 22,3), aby nás naučil žít k jeho slávě. Kdo žije s Bohem, roste v jeho moudrosti a je schopen vidět nebezpečí, které číhá na cestě. Zlo je možné vidět, před zlem je možné se ochránit a ukrýt se před ním. Jako se Bůh nemění a je stále stejně svatý, pravdivý a spravedlivý, ani zlo se nemění a vždy je to přestoupení Božího zákona, překroucení nebo zatemnění Božího slova. Chytrý to vidí a skryje se na bezpečném místě, utíká k Pánu Ježíši Kristu, protože v něm je odpuštění, přijetí, ochrana i věčné bezpečí. Ale prostoduší jdou dál a doplatí na zlo, které ve své hlouposti, naivitě a slepotě přehlíželi.