Zamyšlení z Božího slova

Jsem druhem všech, kteří se tě bojí a tvých ustanovení se drží. (Ž 119,63)

Bůh vysvobozuje jednotlivce z jeho hříchu, ale povolává každého jednoho ke společenství. Každý křesťan je „druhem“ všech, kteří se bojí Boha. V Božím království nebude nikdo sám. Spasení je kolektivní záležitostí, protože jsme zachráněni jako tělo Kristovo. Žádný vykoupený se neobejde bez společenství. Jsme zachraňováni jako jednotlivé údy, které se navzájem podepírají a slouží si, které se neobejdou jeden bez druhého. Jsme údy jeho – Kristova – těla a každý z nás má jiné poznání Pána, který ho zachránil. Potřebujeme jeden druhého, abychom mohli doopravdy poznat toho, který nás zachránil, toho, jehož se bojíme, jehož společně uctíváme. Tato nádhera a plnost se projevuje v místní církvi, kde se spojujeme s druhými, abychom společně uctívali našeho Spasitele.

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,62)

Žalmista vzdává chválu za Boží spravedlivé soudy. Bůh soudí a jeho hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Když Boží dítě vidí tyto Boží soudy, vzdává Bohu chválu – dokonce je ochotné vstávat o půlnoci, aby vzdalo Bohu chválu za jeho spravedlivé soudy. Mezi tyto soudy patří také evangelium o Boží milosti, o spasení v Ježíši Kristu. Evangelium soudí a odděluje ty, kdo věří v Ježíše Krista od těch, kdo nevěří, kdo žijí ve vzpouře proti Bohu a tak jsou již odsouzeni, protože neuvěřili v Pána Ježíše Krista. Za to patří Bohu chvála. A čím více rozumíme evangelium, v němž se zjevuje Boží spravedlnost, tím více Boha chválíme za jeho spravedlivé soudy.

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,62)

Boží dítě by mělo být skrz naskrz prosycené chválou Bohu a vděčností. Nejenom v nějakou určitou denní dobu, ale neustále, v každém čase a za všech okolností. Je to příkaz, který Bůh dal svým dětem, ale je to také důsledek Božího díla v nás a pro nás. Vždycky máme důvod Pána chválit bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. Vždycky je čas projevovat svou vděčnosti za spasení a nový život, který máme v Kristu Ježíši. Někdo bude dokonce vstávat uprostřed stejně jako žalmista, aby mohl vzdávat Bohu chválu. Ale i když Boží dítě věnuje čas odpočinku cele spánku, v jeho srdci dřímá chvála, která si vždycky najde cestu ven. 

Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,61)

I když se svévolníci stahují kolem, i když je křesťan pod palbou světa a ďábla, nezapomíná na Hospodinův zákon, na jeho Slovo, nezapomíná na toho, který se mu stal zákonem, je jeho spravedlností, moudrostí i posvěcením, na Pána Ježíše Krista. Žalmista neměl nic jiného než stín, k němuž upínal svou naději a který ho vedl do neznámé budoucnosti. My dnes máme plnost tohoto stínu, známe postavu, která ten stín vrhá, Pána Ježíše Krista, proto se už nemusíme zabývat detaily stínu, ale můžeme se vrhnout do náruče samotného Pána. V něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, v něm je naše útočiště, on je naší pomocí, silou i radostí. On je naším zákonem!

Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,61)

Jak často, jak snadno a jak rychle nás ovinují provazy svévolníků! Je to až neuvěřitelné, jak snadné to v tomto světě může být. Není to však něco, čemu bychom se měli divit – vždyť svět leží ve zlém a my nejsme ze světa a ani naše občanství není pozemské, ale nebeské. A ačkoliv jsme byli v duchovním slova smyslu přeneseni ze tmy do Pánova podivuhodného světla, v tom fyzickém smyslu jsme byli postaveni doprostřed bitevní vřavy tohoto světa. Byli jsme vyrváni ze spárů ďábla, hříchu i smrti, čímž jsme však stali terčem ďábla a jeho pohůnků. Proto oblékáme štít víry a připomínáme si Pánova slova, jeho zaslíbení o jeho lásce a k nám a o tom, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. 

Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. (Ž 119,60)

To je srdce zapálené horlivostí pro Boží slovo. Je to jasné nastavení mysli i vůle, touhy a odhodlání dodržovat Pánovy příkazy. A to nejenom tehdy, když se tak nějak připletou do cesty, ale cíleně, vědomě, soustředěně – pospíchá a neotálí! Využije každou příležitost, pronásleduje Pánovy příkazy, aby je mohl dodržovat. To není něco, co by člověk mohl zvládnout z vlastních sil – dokonce je to lidské přirozenosti dost proti srsti. Takové srdce, které neotálí s láskou k Pánovým přikázáním, je srdce proměněné milostí Kristovou, srdce zachráněné pouhou milostí z pouhé víry v samotného Pána Ježíše Krista. Bůh ho proměnil a ze srdce kamenného učinil masité, do něhož vepsal svůj zákon, svou lásku, a nyní v něm on sám působí, že takové srdce chce i koná. 

Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. (Ž 119,60)

Boží dítě zakouší z Boží milosti pokoj, který naplňuje a utišuje srdce. Už není, kam se hnát, už není, kam spěchat. Prorok Izajáš dokonce píše, že „kdo věří, nemusí spěchat“ (Iz 28,16). V tomto případě se jedná o hříšný spěch, který honí člověka a pohání jeho neklidné srdce od aktivity k aktivitě. Žalmista v našem textu mluvím spěchu lásky a o horlivosti, která žene člověka dopředu. Už spočívá v Kristu, už je naplněn pokojem, ale touží po svém milovaném Pánu, horlivě dychtí po jeho Slovu i po něm samotném, proto neotálí, ale spěchá plnit Pánovu vůli. Spolu s apoštolem běží vstříc nebeskému povolání, které je v Kristu Ježíši, natahuje krok v závodě o nebeskou cenu.

Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. (Ž 119,59)

Jak požehnaný je muž, který nad Hospodinovým slovem rozjímá ve dne i v noci (Ž 1,2). Ale míra zakoušené blaženosti se může posunout ještě mnohem dál, pokud necháme Boží slovo sestoupit z naší mysli do srdce, které bude tímto slovem proměněné a následně do rukou a do nohou. Pán Ježíš říká svým učedníkům, že jsou blahoslavení, když ty věci, které vědí, také činí (J 13,17). To je hlasování nohama. To je zachovávání Pánova slova. Kéž se nad námi Pán slituje a dá nám nejenom uši učedníků, abychom slyšeli jeho slovo, ale také jejich nohy, abychom v každém čase obraceli svoje kroky k Pánovým svědectvím a poznávali ho na svých cestách.

Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. (Ž 119,59)

Hospodinovy cesty se od těch našich liší, jako se odlišuje nebe a země. Přesto nám něco z nich dává Pán poznat ve svém Slově a my můžeme spolu s žalmistou uvažovat nad Božími cestami. Bůh nám ve své milosti zjevil dost na to, abychom mohli sledovat jeho kroky, jeho dění v tomto světě, stvoření světa i všechna díla jeho prozřetelnosti, abychom mohli vidět jeho svaté soudy, jimiž stíhá zemi v našem čase. To všechno je projevem Boží dobroty a jeho ochoty dát se nám poznat, umožnit nám, poznávat jeho samotného, jeho velikost a slávu, jeho dílo, vtělení jeho Syna stejně jako naplnění jeho úkolu, naše vykoupení. Chvála buď Bohu za jeho Slovo, v němž nám dává poznat své stezky. 

O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,58)

Naše ústa by měla bez přestání chválit Boha, který je plný milosti a slitování. Písmo nás ujišťuje, že skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme se stali Božími dětmi a všechny naše hříchy nám byly odpuštěné. Současně nám říká, že kdo tvrdí, že je bez hříchu, klame sám sebe (1J 1,8). Ale když vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Proto bez ustání voláme: „Pane, smiluj se nade mnou!“ Žalmista byl stejně jako my ujištěn, že Bůh se smiluje – protože to řekl. Bůh se nám dává poznat jako ten, kdo se vždycky smiluje. Není hřích, na který by nestačila Kristova krev, není propast, kde by Boží ruka byla krátká na spasení. 

O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,58)

Pánova shovívavost … Co může být krásnějšího nad ni? Když obyvatelé Ninive roztrhli svůj šat a činili pokání, Boží shovívavost se projevila v plné míře. Nikdo, kdo by k Pánu volal v opravdovosti svého srdce, nebude odmítnut – protože Pán je shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni činili pokání a došli k poznání jeho samotného, jeho lásky, milosti, svatosti i spravedlnosti, která byla v tomto posledním čase zjevená v osobě a díle Pána Ježíše Krista. Proto je Pán tak pohotový v rozdělování milosti. Proto se můžeme jeho shovívavosti dovolávat, spolehnout se na ni a následně ji od něj také přijmout. 

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Držím se tvých slov! To je můj úděl. Ať se děje v mém životě cokoliv, budu si stavět před oči tebe samotného Bože a budu se radovat z tvého Slova. Když do života křesťana přicházejí zkoušky, je velmi jednoduché zapomenout na Pána a upřít svůj zrak na vír toho, co všechno se děje. Ale je to pohled upřený k tělesným věcem, zaměřený do víru tlaků, ale bez opravdové víry, která jediná přináší svobodu a pokoj. Pán nás volá k tomu, abychom pozvedli svůj zrak vzhůru, k nebeským věcem a pamatovali na to, že on sám je naším údělem, že on sám se nám stal vším, že mimo něj nemáme žádné požehnání nebeských věcí. 

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Hospodine, tys můj úděl – není nad krásnější a lahodnější slova, která si může křesťan neustále opakovat. Bůh je můj úděl. Blahoslavený je každý, kdo toto může vyznat. Žalmista zakoušel toto požehnání jenom zdálky, v mlhavých obrysech – a přesto z něj mohl těšit natolik, že to překonalo veškerou radost a potěšení tohoto světa. Křesťané dnes mohou zakoušet plnost tohoto požehnání, protože Pán byl zjeven v těle – Bůh přebýval mezi námi a my nyní dobře víme, kdo to je, jaký je a co všechno v něm máme. Tedy, že v něm máme úplně všechno a bez něj nemáme vůbec nic. Kristus je nám vším. Je naším údělem, je cílem, k němuž směřujeme, je plností všeho, co jsme a co máme, je naší radostí a blažeností.

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Jak by mohl hříšník mluvit k Hospodinu, kdyby Hospodin nejprve nepromluvil k němu? Jak by mohl člověk znát Boha, kdyby se mu Bůh nedal nejprve poznat. Lidské srdce je od narození v temnotě hříchu, je zatvrzelé proti Bohu a nechce ho znát. Jenom když Bůh promluví, když se Pán slituje a otevře člověku oči, může člověk začít promlouvat k Bohu. Bůh se dává poznat skrze své stvoření, které vypravuje o jeho slávě, skrze své Slovo, které vypravuje o jeho Synu a nakonec Bůh promluvil právě ve svém Synu, v němž dal svému stvoření poznat sám sebe ve vší plnosti. Proto můžeme volat k Bohu a prosit ho milost, proto se k němu můžeme obracet a on bude na naše volání odpovídat. 

Mně připadl tento úkol, ustanovení tvá zachovávat. (Ž 119,56)

Komu připadl takový úkol – zachovávat Hospodinova přikázání? Je to příkaz pro každého člověka, protože každý je stvořen Bohem a každého Bůh bude volat k zodpovědnosti za jeho život podle míry plnosti Kristova lidství. A Pán Ježíš se nikdy neodchýlil od dokonalé lásky k Bohu a dokonalé lásky k člověku. Tak naplnil všechna přikázání. K témuž jsme voláni i my všichni. Jak toho můžeme dosáhnout, když nejsme schopni žít ani podle svých vlastních pravidel, natož podle těch Božích? Musíme být skryti v Kristu skrze víru v něj. Žádná jiná cesta není. Jenom nové narození, které přináší nové srdce, které nejenom že chce, ale také je schopné naplnit úkol, k němuž ho Bůh povolal – zachovávat jeho přikázání.

Mně připadl tento úkol, ustanovení tvá zachovávat. (Ž 119,56)

Jedním z největších problémů naší současné civilizace je prázdnota, bezúčelnost a nesmyslnost. Souvisí to s bezbožností společnosti a s jejím náboženským východiskem, jímž je naturalismus, tedy evoluce. Člověk podle tohoto názoru není nic víc než hmota, která se vzmohla na nějaké vědomí a přemohla jinou hmotu s menším vědomím. Není divu, že v tom lidé nemohou najít nějaký vyšší smysl a zakoušejí prázdnotu. Odmítli Boha a nesou důsledky tohoto hříchu, této vzpoury. Ale Boží slovo mluví úplně jinak – Bůh dal člověku úkol, člověk má smysl, byl stvořen za nějakým účelem – a tím je oslavovat Boha a věčně se radovat v jeho přítomnosti. To je úkol, který Bůh člověku dal při stvoření a lidská duše nespočine v pokoji, dokud nezakotví v Pánu Ježíši Kristu. 

V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, tvého Zákona se držím. (Ž 119,55)

Není nic bezpečnějšího, než se pevně držet Hospodinova zákona. Žalmista tady má samozřejmě na mysli ten Mojžíšův, který jediný v dané chvíli měl – a toho se chtěl, jakkoliv nedokonale, držet, plnit z něj, co jen bylo možné v jeho silách. A přitom mít pohled upřený k dokonalému zákonu, jímž je Kristův zákon, tedy pro žalmistu ke Kristu samotnému, který byl zahalen a nebyl zjeven, nicméně v duchovním slova smyslu se dával poznat všem, které vyvolil ke spasení. A pro Boží dítě dnes není nic lepšího, než zůstávat v Kristově zákoně, zachovávat ho a těšit se užitků, které tento zákon přináší znovuzrozenému srdci, pomalu se obnovující mysli a žasnout nad zjevením Pána Ježíše, které k nám takto přichází.

V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, tvého Zákona se držím. (Ž 119,55)

Pokojné usínání i pokojné spaní je velké požehnání od Hospodina. Ale někdy se spánek vzdaluje a to nejlepší, co může člověk udělat, je připomínat si Boží jméno. Jeho jméno je podivuhodné a označuje celou jeho osobu v trojjediné plnosti. Rozjímat nad Pánovým jménem znamená, připomínat si jeho charakter, jeho velikost, slávu i moc, jeho veliké skutky, které vykonal pro naše spasení, které aktuálně koná pro naše posvěcení a které ještě vykoná pro naše oslavení. Zbožný muž rozjímá nad Hospodinovým zákonem ve dne i v noci (Ž 1,2). To znamená, že má Boží slovo ve svém srdci a může v něm listovat bez použití fyzické knihy. Kéž jsme i my lidmi Slova, takže z nás bude Boží slovo vytékat při každé vhodné příležitosti.

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Protože nelze sedět na dvou židlích, je to v podstatě velmi jednoduché – buď člověk slouží Bohu, nebo sobě. Nezáleží ani na tom, o jaké formě správy církve mluvíme. Kdo stojí v čele církve, raduje se z Božích nařízení a uchovává je ve svém srdci. Boží slovo je pokrmem, který s radostí uchováváme ve svém srdci, ve svém nitru, které nám pomáhá radovat se z Boha a zaměřovat své životy na něj. Jsme tady na zemi jen hosty, jsme poutníci, kteří tu nemají svůj trvalý domov. Bůh nás tu ze své milosti a moci ponechal, abychom byli svědectvím o jeho lásce, dobrotě, milosti a svatosti.  Dal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život a zakoušeli odpuštění svých hříchů.

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Boží slovo přebývá hluboko v mém srdci, proto když srdce přetéká, Pánovo slovo se vylévá ven, jako proud živé vody. Boží slovo je pravé a nepochybné, a jednou z jeho hlavních vlastností je, že je naprosto pravdivé. Jeho slovo má moc měnit lidské životy – David ho používá jako meč, jímž také ve skutečnosti je. Mění život toho, v němž přebývá, ale i život každého, kdo ho slyší a přijímá. Pánova nařízení a přikázání nejsou břemenem pro toho, kdo se zamiloval do svatého Boha a touží žít v jeho blízkosti. Takový má od Boha moc Ducha svatého žít k Boží slávě a jednat podle Pánova slova. Jako zrno zasazené do dobré země, nezůstane bez ovoce, ale bude přinášet hojnou úrodu.

Sežehuje mě zuřivost svévolníků, těch, kdo opustili tvůj Zákon. (Ž 119,53)

Jiné české rčení říká „poturčenec horší Turka“. Ti, kdo opustili Hospodinův zákon, jsou mnohdy většími bezbožníky, než všichni ostatní. Je to právě jejich hněv, který se obrací proti spravedlivému se zničující silou. Hle, kolik je těch, kteří se odvrátili od Božího slova, aby se stali nepřáteli Kristovy církve. Potřebujeme věrnost a vytrvalost, abychom obstáli v ohni jejich zuřivosti, potřebujeme Boží moudrost, abychom byli schopni dát dobrou odpověď všem zlovolníkům. Kéž nás Pán zachová ve své milosti a vede nás do hloubky svého Slova, kéž naplní naše životy poznáním pravdy Božího slova a Pán Ježíš ať nám září jako klenot, kterým budeme poměřovat všechno, co máme a co známe.

Sežehuje mě zuřivost svévolníků, těch, kdo opustili tvůj Zákon. (Ž 119,53)

„Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“, říká české rčení. Zdá se, že v našem textu říká žalmista jinými slovy totéž. A někdy jde tato hůl až do úplné zuřivosti, která sežehuje. Bezbožníci si občas neberou servítky a jejich hněv plane jako oheň. Křesťan by se takovým věcem neměl divit, protože každý, „kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2Tm 3,12). Cesta následování Pána Ježíše Krista je úzká, a i když je přímá a jednoduchá, nebývá vždy snadná, ale narazíme na ní na řadu překážek a protivenství. Ale Bůh sám nám v moci Ducha svatého sílu, překonat každé protivenství a obstát v každé zkoušce a tak oslavit svého Boha a Božího syna, Pána Ježíše Krista.

Připomínám si tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 119,52)

Kde jinde bychom mohli najít útěchu než v Boží spravedlnosti. Proto se obracíme do jeho Slova, proto zkoumáme jeho soudy a připomínáme si je. Jeho soudy nám ukazují jeho velikost a svatost, jeho svrchovanou vládu a spravedlnost, ale také jeho milosrdenství, které jde ruku v ruce s jeho soudy. Zraňuje i obvazuje, soudí i zachraňuje. Uprostřed všech svých soudů je plný milosti a slitování, jímá ho lítost nad každým hříšníkem, který činí pokání a obrací se k němu s prosbou o smilování. Takovou prosbu Bůh nikdy nenechá nevyslyšenou, ale jako dobrý pastýř spěchá, aby zatoulanou ovečku přinesl zpět do ovčince. Neváhal poslat svého jediného Syna, aby na jeho zástupné oběti prokázal svou lásku k nám.

Připomínám si tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 119,52)

Jsme natolik poškozeni hříchem, že nejsme schopni trvale v sobě uchovat Boží jednání, Boží slovo, Boží soudy. Proto si musíme to vše stále znovu a znovu připomínat. Proto nám Bůh dal své Slovo – abychom z poučení, které nám dává, čerpali naději (Ř 15,4). Bůh je dobrý. Ví o všech našich slabostech, ví i o tom, že si potřebujeme neustále připomínat jeho dávné soudy, abychom viděli jeho velikost, abychom se učili žít v bázni před ním, abychom ho v těchto soudech poznávali a milovali ho. Tím největším Božím soudem bylo vylití Božího hněvu na Božího Syna na golgotském kříži – vzal naše hříchy na sebe a stal se smírnou obětí za naše hříchy, abychom ve víře v něj měli věčný život.

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

I kdyby byl posměch opovážlivců sebevětší, i kdyby haněli a rouhali se, neuchýlím se od Hospodinova zákona. Pouze jeden jediný člověk v celé historii se mohl v plnosti postavit za tato slova – Pán Ježíš Kristus. Prošel ohromným utrpením, výsměchem a odsouzením, když visel na kříži, posmívali se mu a pokoušeli ho, aby sestoupil z kříže. Ale on šel jako beránek na porážku – šel, aby naplnil úkol, kvůli kterému přišel, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby spravedlnost požadovaná zákonem, byla naplněna na nás, kteří věříme. Ani my ho nechceme nikdy zapřít, proto se s radostí vrháme do jeho Slova, aby z něj čerpali povzbuzení i naději, abychom se drželi jeho slova, které je pro všechny, kdo věří, slovem života.

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

„Bloud si v srdci říká, že Bůh tu není“ (Ž 14,1). Také proto má pocit, že ho nikdy nic nedostihne, že se může vypínat a vyvyšovat ve své pýše a bezbožnosti. Stal se opovážlivcem, který se vysmívá Bohu a jeho lidu – lidé jako on jsou rouhači a reptalové a často dokonce pronásledovatelé církve a jednotlivých křesťanů. Ale Bůh zachraňuje a proměňuje. My všichni jsme byli na jedné lodi s takovými lidmi, ale Bůh se nad námi smiloval a zjevil nám evangelium o svém Synu, který se stal zástupnou  obětí za naše hříchy. Dal svůj život, abychom my mohli žít své životy pro něj, abychom už nebyli opovážlivci, kteří vzdorují Bohu, ale abychom byli přijati jako milované Boží děti.

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Bůh sám ve své milosti a moci život dává i udržuje. K zachování toho duchovního života používá své Slovo. Je jasné, že Písmo není bohem, ale Bůh je Slovem, které se stalo tělem. Na samotném počátku Bůh promluvil a stalo se – Bůh jednal skrze své Slovo. A úplně stejně jedná i nyní – všechno udržuje svým Slovem. Otec promlouvá a Syn je vyhlašován – je to věčné kázání, které se děje v Bohu samotném. To je mandát pro naše kázání jeho Slova. To je dostatečný důvod, proč se máme sytit jím samotným skrze jeho Slovo, skrze Písmo, které nám dal. Bůh má slova věčného života a tato slova se rozhodl zaznamenat v Bibli. Proto je Božím dětem tak vzácná, proto jí chtějí naplnit celý svůj život. 

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Boží slovo je slovem života. Jím jsme znovuzrozeni k novému životu, jím jsme také zachováváni. Když jsme tísněni, pronásledováni nebo pokořování, je to právě Boží slovo, které nám přináší útěchu a posiluje nás. Žalmista byl pokořen (a nezáleží na důvodu, proč se to stalo), ale Pánovo slovo ho potěšilo. Věděl, kde má hledat svou útěchu a šel rovnou k jejímu zdroji. Věděl, komu uvěřil. Věděl, jak se dostat do jeho blízkosti –  jeho Slovo tuto blízkost zprostředkovává. Kolikrát jen potřebujeme útěchu, ale nejdeme tam, kde bychom ji nepochybně našli. Místo toho, abychom na své rány přiložili balzám Písma, hledáme útěchu všude možně. Pojďme se tedy zhluboka napít z této studnice Jákobovy a ozdobit nádhernou čelenkou z klenotnice Davidovy.

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Boží slovo je věrné a pravdivé, dává naději Božím služebníkům. Boží slovo probouzí lidské srdce, vlévá do něj život, který pramení ze samotného Krista. Je světlem na cestě Božího dítěte, osvěcuje jeho stezku. Boží slovo je duchovním chlebem, který posiluje, je živou vodou, která občerstvuje. Kdokoliv se spolehne na Pánovo slovo, nebude nikdy zklamán. Bůh plní své sliby, Bůh je pravdomluvný a nemůže lhát, cokoliv slíbil, to také dodrží. Proto se na něj můžeme obracet s důvěrou, připomínat mu jeho Slovo, jeho sliby, dovolávat se jich, trvat na nich. On na své Slovo pamatuje, nikdy ho nezapomene ani nenechá vrátit se k němu s prázdnou. Jeho Slovo vždy vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. 

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Bůh dává své Slovo svým služebníkům. Bůh nám dal své Slovo, Bibli, jako celek, a dal ho všem svým dětem. Každé Boží dítě může otevřít Písmo a kdykoliv to udělá, otevírá neomylné a bezchybné Boží slovo – Bůh mluví. Ale kromě toho jedná Bůh s každým svým dítětem individuálně a každému dává na srdce něco jiného, každého vede trochu jinak svým Slovem. Ne v tom slova smyslu, že by jeden text měl různé významy pro různé lidi – má vždy jeden význam. Ale tak, že každému svému služebníkovi pokládá na srdce něco jiného ze svého Slova a chce, abychom se na toto Slovo, které nám on sám dává, cele spolehli. Přesně to Bůh udělal, když jsme uvěřili a totéž dělá průběžně v životě každého křesťana. Proto voláme: Pamatuj!