Zamyšlení z Božího slova

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh vidí hluboko do lidského nitra. Nepotřebuje, aby mu někdo něco říkal o druhém člověku, protože zná všechny myšlenky i motivy srdce. A přece Bůh jedná – vyváří si nějaký postoj – nikoliv na základě toho, co vidí v srdci člověka, ale na základě toho, jaké jsou lidské činy. Vidí, jak se kdo staví k jeho přikázáním. Vidí, že lidé záludně klamou – tak nazývá neposlušnost svým přikázáním. Když někdo odmítá podřídit se pod mocnou ruku Boží, poslechnou t výzvu evangelia a činit pokání a věřit v Ježíše, není to „jenom poblouzení“, ale je to záludný klam, vzpoura proti tomu, který bude soudit živé i mrtvé podle měřítka svatého evangelia Pána Ježíše Krista.

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh zavrhuje všechny zbloudilé … Ale copak my sami jsme nebyli jiní? I my jsme bloudili, byli jsme daleko od Boha a neposlouchali jsme jeho přikázání. Ale ve svém velikém milosrdenství nás ze své milosti zachránil skrze víru v Pána Ježíše Krista. Vložil do nás svého Ducha a dal nám nové srdce, které už nebloudí, ale jde po cestě následování Krista a poslušnosti jeho přikázáním. Bůh volá každého k pokání a k víře a také je dává každému, kdo přijdou k Pánu Ježíši. Ale kdo ho odmítají, urážejí samotného Boha, vzdorují mu a bloudí dál navzdory Božímu laskavému volání. Pro takové už není žádné slitování, ale jenom temnota, kde je pláč a skřípění zubů.

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Bůh zachraňuje! Bez něj je každá lidská námaha marná, a podobá se snaze barona Prášila, který údajně vytáhl sám sebe za vlasy z bažiny i s koněm, na němž seděl. Člověk nemůže zachránit sám sebe. Potřebuje pevnou oporu, kterou mu může být jenom Bůh, jehož poznává skrze Slovo, které nám Bůh dal. Proto chce spasená duše stále hledět na jeho nařízení, proto nachází zalíbení v jeho zákoně. Když se Bůh stane oporou hříšníka, a ten je zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, stanou se Pánova nařízení radostí, protože v každém z nich se zjevuje sám Pán Ježíš Kristus a každé z nich je zdrojem milosti, pokoje a života. 

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Máme tady další prosbu o pomoc, další volání k Bohu, hledání opory. Nevěřící lidé někdy mluví o tom, že Bůh je pro křesťany takovou berličkou, bez které se v životě neobejdou. Je to přesně tak. Nevěřící lidé pouze nevidí, jaká je skutečná realita – že v tom duchovním slova smyslu jsme jako lidé bez nohou, takže se bez berličky prostě neobejdeme. Zoufale nutně potřebujeme oporu, protože bez ní nejsme schopni udělat ani jeden krok. Potřebujeme oporu, protože bez ní nemůžeme dojít ke spasení. Pokud nás Bůh nepodepře, pokud nás on sám nepozvedne, pokud nás nepřitáhne k sobě, nebudeme zachráněni. Sami sebe nikdy nespasíme. Potřebujeme prostředníka, který to dokáže – a takový je jenom jediný: Pán Ježíš Kristus.

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Naděje, které si dělají lidé, obvykle selžou, zhroutí se jako domeček z karet a kdo se na ně spoléhal, je zahanben a zdeptán. Ale naděje, kterou dává Bůh je jistá a pevná. Je jako kotva, která je umístěná v nebesích, se kterou jsme pevně spojeni. Tou kotvou je Pán Ježíš Kristus, který před námi vstoupil do nebeské svatyně a usedl po pravici Boží. Jsme s ním pevně spojeni poutem lásky, od níž nás nemůže nic oddělit (Ř 8,35–39). Boží vůlí je, aby Boží syn neztratil ani jednoho z těch, které mu Otec dal a aby je vzkřísil v poslední den (J 6,39). Proto se můžeme radovat a s důvěrou vyznávat, že kdo v něho věří, nebude zahanben.

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Tak jako mnohokrát i nyní žalmista pozvedá svůj hlas a prosí Boha pomoc. A milosrdný Bůh pomoc dává, neotálí, ale jedná v tom nejlepším čase. S Bohem se budeme v tomto žalmu ještě potkávat. Nyní se můžeme uspokojit tím, že Bůh je plný milosti a slitování a zoufalé volání svého lidu o pomoc, nenechá bez odpovědi. Bůh se vždycky postará o své děti – ať již tím, že jim dá sílu nést to, v čem se nacházejí, nebo tím, že jim ukáže východisko a cestu, kterou se mají vydat. A každou situaci, kdy k němu musíme volat, používá k naší výchově a ke své slávě. Kéž je naší trpělivou a pokornou odpovědí: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, Otče.“ 

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Zlovolníci jsou ti, kteří žádné Boží přikázání nezachovávají, kteří se nechtějí podřizovat Bohu a ani ho nechtějí poslouchat. Takoví musí pryč z přítomnosti svatých. Nejen jejich příklad, ale i jejich přítomnost jsou nežádoucí! Žádoucí je protiklad k nim – tedy poslušnost a zachovávání Pánových přikázání. Konec konců, jedno z Pánových nařízení je, aby Boží děti byly svaté, tedy oddělené od hříchu, aby neměly společenství s bezbožníky, ale oddělily se od nich. Není možné být s nimi a současně se držet Božího slova – to je poskakování na obě strany, které je nejenom neposlušností, ale dokonce přímo výsměchem živému Bohu, který si ve svém Synu připravil lid, který je horlivý v dobrých skutcích. 

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Hle, jaká výzva! To zní skoro jako bojový pokřik křesťana. Ruku v ruce s ním ale musí znít také druhá výzva: „Rychle spěchejte ke Kristu, zlovolníci!“ Jenom on má moc proměnit vaše srdce stejně, jako proměnil to mé. A těm, kdo mu nyní patří, přikazuje, aby se chránili před poskvrnou světa, tedy mimo jiné také před všemi zlovolníky. Ale není to výzva k pasivnímu útěku a schovávání se před zlými lidmi (i když před některými je třeba se schovat nebo se jim zdálky vyhnout), ale je vykázání svévolníků ze společenství svatých. Zbožný člověk nesedává s posměvači, ani nestojí na cestě hříšných, ale oblíbil si Hospodinův zákon a přemýšlí o něm ve dne i v noci (Ž 1,1–2).

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jakub nás vybízí k tomu, abychom v tichosti přijali zaseté slovo, které má moc spasit naše duše (Jk 1,21). To je slovo od Pána, to je to slovo, na které žalmista čeká, slovo, které zapadne dovnitř, do nitra srdce, kde ho přijmeme ve víře. Je to slovo ujištění, které pomáhá ukrýt se v Pánu, mít v něm svou skrýš a z něj svůj štít. Je to jeho slovo, živé slovo, slovo pravdy, které nás spojuje se samotnou Pravdou, s Pánem Ježíšem Kristem, a které Duch svatý probouzí a jemuž dává růst. Spolu s ním roste i naše víra, naše spolehnutí se na Boha, na jeho dobrotu, na jeho ochranu, na jeho lásku, o níž nás nemůže nikdo a nic oddělit. 

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jenom Bůh sám, který se nám dal pozvat v Pánu Ježíši Kristu, může být naším štítem a naší skrýší. Když je těžko, že člověk už nemůže, stačí jen slabým hláskem volat k Pánu Ježíši, obrátit se pro pomoc k němu. Někdy už nestačí ty prostředky potěšení a povzbuzení, která nám nabízí, ale musíme přímo k němu. On přemohl hřích i smrt, on ví, jakou chuť má pokušení a jak se s ním vypořádat, na svém těle zakusil Boží hněv za nás, místo nás a pro nás, proto nyní může být naším účinným štítem. Stačí se k němu jenom schovat. On vyřeší všechno ostatní – vyrovná se s nepřáteli, zahojí rány, posílí víru, rozhorlí lásku, upevní v naději. 

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Kdo miluje dobro, nenávidí zlo v každé jeho podobě – ať už v podobě hříchu nebo zla takového, když dopadne na hlavu člověka, nebo i v podobě hříšných lidí. Mít kvůli lásce k dobrému v nenávisti hříšné lidi, znamená dávat přednost dobru, před zlem. Ale touto láskou a s ní spojeným nebezpečím, nelze začínat.  Začít musí Bůh sám – svou mocí a svým Slovem, které bude pracovat v našich srdcích. A čím více budeme poznávat jeho lásku k nám, tím více budeme milovat jeho samotného a s ním také jeho Slovo, jeho zákon (Kristův zákon, zákon lásky) a také jeho lid. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše srdce i naše ústa, abychom mohli spolu se žalmistou vyznat, že milujeme jeho zákon. 

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Jak snadno a rychle odsoudíme nenávist jako něco, co rozhodně nepatří do křesťanského života. Ale podívejte se na tento text! Nenávidět zlo je dobré a správné. Kdo však jsou obojetní lidé? Mohou to být ti, kdo pochybují, kteří jsou podobni mořským vlnám, jak říká Jakub (Jk 1,6–8). Mohou to být ti, jejichž mysl je rozdvojená nebo také jejich srdce, jak říkají další překlady. To nejsou jenom pochybovači, ale také pokrytci nebo dokonce lidé, kteří myslí na zlo. Jejich myšlenky, které vyrůstají ze zlého srdce, jsou pokřivené a falešné. Proplétají se myslí jako kořeny borovice posazené na skále a proměňují lidský život v pochybnou trosku napájenou hříchem. Pane, obnov naše srdce a očisti nás ode všeho zlého!

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Může člověk ve svém srdci udělat rozhodnutí, které sahá až do věčnosti? Není pýcha a prázdná chlouba? Může se soudný člověk rozhodnout, že bude plnit Boží slovo do důsledků? Takové rozhodnutí je možné jenom tam, kde je nové srdce, znovuzrozené, proměněné Duchem svatým. To je srdce, které rozumí, miluje a poslouchá. Takovému srdci jsou blízká slova Agustina, která adresoval Bohu: „Dej, co žádáš, a potom žádej, co chceš.“ Když nás Bůh zmocní svým Duchem, potom neexistuje nemožný úkol a naše rozhodnutí jednat k Boží slávě a plnit jeho Slovo do důsledků je cele dílem Boží milosti. Vždyť je to Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13).

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Srdce rozhoduje. Srdce uchovává, srdce rozvažuje. Na prvním místě máme střežit a chránit své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení (Ř 10,10). Jestliže chceme něco zrealizovat, musíme se rozhodnout ve svém srdci, že budeme jednat. Boží dítě dostalo nové srdce, které schopné a ochotné poslouchat Hospodinovo slovo, jednat podle něj, milovat Boha a sloužit mu. Je to čisté srdce, které naplněné Boží láskou, která je do něj vylitá skrze Ducha svatého. Tato láska je cílem našeho vyučování (1Tm 1,5). Kázané Boží slovo zasahuje srdce, obnovuje ho a povzbuzuje, aby neopouštělo první lásku, ale bylo rozhodnuté v ní vytrvat.

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Dědictví může být jak požehnáním, tak také břemenem. Věčné dědictví, které je od Pána, Pánova svědectví, jsou požehnáním a budou jím po celou věčnost. Srdce křesťana se z nich bude bez přestání radovat. Pánovo dílo spásy, Pánovy skutky, Boží prozřetelnost v tomto světě, která nás krok za krokem přibližuje k věčnosti, to všechno je zdrojem naší radosti, z toho se veselí srdce Božích dětí. Kéž bychom byli ještě víc naplněni vděčností a chválou, když přemýšlíme o velikých (i malých) Božích činech. Kéž bychom si ještě více těchto činů, zvláště těch „malých“ všímali a přemýšleli o nich! To by teprve bylo slávy a radosti. 

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Hospodinova svědectví! To jsou všechny věci, které kdy Bůh udělal, z nichž o většině víme jenom díky tomu, že nám je Bůh nechal zapsat do svého Slova. Jsou to nejenom veliké Boží skutky, z nichž největší je evangelium, ukřižování, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista, ale jsou to také všechna slova a poznatky o Bohu samotném, která v Písmu nacházíme. Všechno, co odhaluje Pánův charakter, jeho touhy i jeho hněv – to jsou jeho svědectví, která nám navěky daroval, abychom je vlastnili, aby byla naším svědectvím, abychom se jich drželi, abychom ho skrze ně poznávali, abychom ho milovali, sloužili mu a poslouchali ho. Jeho svědectví jsou slova života, proto musíme jít k němu, abychom je obdrželi jako své věčné dědictví. 

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Ať se děje, co se děje, dokonce i když je v sázce můj život, budu se držet tvých přikázání. Hospodinova přikázání jsou světlem pro oči i pro nohy, osvěcují mysl a dávají moudrost. Pánovo slovo je slovem života, je potravou pro duši i povzbuzením pro srdce. Držet se Pánova slova a nebloudit od jeho přikázání je jedinou cestou ke spokojenosti – i kdyby kolem nás padaly trakaře, Pánovo slovo mi pomáhá zůstávat v pevném vztahu s ním, svědčí mi o něm, ukazuje na něj, zvěstuje ho a vypravuje o něm. Co víc bych si mohl přát ve chvíli, kdy můj život visí na vlásku a naděje na vysvobození není velká. Tehdy jen pohled upřený na Pána skrze jeho Slovo.

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Svévolníci jsou tady mimo jiné proto, aby svatým ztrpčovali život, aby byli osinou v jejich boku, aby byli zkouškou pro Hospodinovy věrné a pomáhaly růst Božím dětem. Jejich pasti a osidla nikdy nejsou příjemná, ale díky Božímu slovu získáváme moudrost, jak se jim vyhnout a sílu, jak je překonat. Bůh nás posiluje svým Slovem, skrze svá přikázání a mocí svého Ducha tyto své příkazy v nás uvádí v život. I kdyby se svévolníci snažili sebevíc, i kdyby nastražili ty nejlepší pasti, nemohou Boží dítě oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Bůh se svých dětí nikdy nezřekne ani nevzdá. Pán Ježíš nikdy neselže v tom, aby vyvolené Boží dovedl až do vítězného oslavení.

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Ať už se do centra naší pozornosti tlačí cokoliv, ba dokonce náš vlastní život, Pánovo Slovo musí být tím, co bude mít vždycky přednost. Jeho zákon, tedy jeho Slovo, nemá hrát nikdy druhořadou roli, ale musí být vždy na prvním místě. A nejenom proto, že nám říká, co a jak máme dělat, ale především proto, že je svědectvím o Bohu samotném, o Pánu Ježíši Kristu a o jeho díle. V tomto světě je jediným zdrojem pravdy, je neomylným Slovem, které pravdivě zjevuje, kdo je Bůh a kdo je Boží syn. Písmo je skutečnou kotvou v našem životě – jeho se můžeme a máme držet, jeho se nesmíme pustit, jeho musíme poslouchat. Je to jediné objektivní měřítko pravdy v tomto světě.

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Nevíme jistě, kdo je autorem tohoto žalmu, ale tento verš by napovídal, že to byl David. Dlouhá léta svého života strávil bojem nebo skrýváním se a utíkáním před Saulem. A když se stal králem, čekaly ho další boje. Ale člověk nemusí zrovna bojovat, aby dával v sázku svůj život. I když nečelíme tolika nástrahám, jako naši předkové, přesto není ani náš život zajištěn a zabezpečen. A nikdy nebude. Nejsme těmi, kteří nad svým životem vládnou, kdo ho mají pevně v ruce. Náš život má ve svých rukou jenom Bůh. Proto k němu musíme přicházet skrze Pána Ježíše Krista a stále znovu se mu svěřovat do jeho péče. U něj je dokonalé bezpečí a pokoj.

Kéž se ti líbí, Hospodine, dobrovolné oběti mých úst, nauč mě svým soudům. (Ž 119,108)

Jak spolu souvisí dobrovolné oběti úst a Boží soudy? Proč se chce žalmista učit Božím soudům? Aby mohl přinášet dobrovolné oběti svých úst, aby mohl vzdávat Bohu chválu, aby viděl Boží velikost a slávu v tom, co Bůh dělá ve světě kolem něj a mohl ho za to oslavovat. Potřebujeme totiž znát Boží soudy a naučit se je rozpoznávat – jinak se snadno můžeme dobrat k tomu, že Bůh je vzdálený, netečný, neaktivní, lhostejný. Ale to je Bůh deistů, kteří věří tomu, že Bůh vše nastavil a potom vše spustil, takže nyní už všechno běží bez jeho zásahu.  Ale náš Bůh je živý a dává se nám poznat v Pánu Ježíši Kristu, v Božím slově i ve svých soudech, které koná. 

Kéž se ti líbí, Hospodine, dobrovolné oběti mých úst, nauč mě svým soudům. (Ž 119,108)

Tady je zjevná touha nového srdce, touha líbit se Bohu. Je spojená s dobrovolnou obětí – ale nikoliv obětí podle zákona Mojžíšova, ale podle zákona Kristova. Je to oběť úst, tedy oběť srdce, protože ústa mluví, čím srdce přetéká. To ukazuje na nové srdce, které je proměněné Duchem svatým, je naplněné Kristovou láskou a bázní před Otce. Jsou to ústa, která chválí a vyvyšují trojjediného Boha, navzdory tomu, že žalmistovi ještě nebyl zjeven tak, jako byl zjeven nám v Pánu Ježíši Kristu. Přesto to v jeho srdci bylo. Což ukazuje, že jde především o srdce – nejde o to, kolik má člověk informací, i když bez nich se to nakonec neobejde, ale jde o to, jaké má člověk srdce!

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

I když je Boží dítě rozbité na kousky, velice pokořené nebo všelijak jinak ubité, má díky oběti Pána Ježíše neustále přístup před Boží tvář a do Boží přítomnosti. Může vždycky volat k Bohu a trpělivě čekat na Boží odpověď. A Bůh odpovídá, Bůh zachraňuje, Bůh posiluje a obnovuje. Když je člověk vyčerpán, Bůh dodává síly, Bůh zachovává život. On je věrný a nemůže zapřít sám sebe. Jestliže se jednou kvůli Kristu zavázal, že bude odpouštět všem, kdo v Pána Ježíše Krista věří, nemůže nyní jednat sám proti sobě. Ze své ohromné milosti nás nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje, proměňuje a zachovává. Proto je pro nás útočištěm, pevnou skálou a nedobytným hradem.

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

Nevíme, čím a jak byl žalmista pokořen, ale nebylo to nic hezkého ani příjemného. Člověk může být sevřen tlakem okolností, lidí, ale také třeba hříchem, který nás pokořuje a zahanbuje. Může být zkoušen samotným Bohem jako Jób, i když Bůh zde použil jako svůj nástroj satana, nebo může být tříben jako Petr, jehož si satan dokonce  vyžádal, aby ho směl tříbit. Boží dítě může být zkoušeno a přetavováno jako drahý kov – vždy je to součást Boží výchovy, kdy nás Bůh chce posílit a vybudovat náš charakter, kdy nás chce očistit od všeho, co do našeho života nepatří a čeho bychom se jinak jenom těžko vzdávali. Proto nás Jakub povzbuzuje k tomu, abychom se radovali, když na nás přicházejí rozličné zkoušky.

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Držím se tvého Slova, proto podle něj jednám – i tak bychom mohli číst žalmistova slova. Chce splnit všechno, co odpřisáhl – nejen Bohu, ale i lidem. Touží po tom, aby na jeho slovo bylo spolehnutí. Drží se Božích spravedlivých soudů a hrozí se jich – nechce dopadnout jako svévolníci, kteří měli Boží slovo za nic, takže Bůh obrátil v nic jejich slova. Nebylo na ně spolehnutí, nehrozili se Božích soudů ani se jich nedrželi. Proto byli vydání napospas, zatímco žalmista, jehož srdce bylo očištěno z milosti skrze víru, je přitahován k Bohu a jeho Slovu. Hle, jaké je to požehnání, že máme zapsané Boží slovo, že Bůh se nám dává poznat ve svém Synu, který je pravdivě zjeven v Písmu.

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Bůh ve svém Slově říká svým dětem, že jejich slovo má být „ano, ano“ a „ne, ne“. Na slovo křesťana by mělo být spolehnutí. Není třeba se nějak zapřísahat, slibovat nebo se něčeho dovolávat. Stačí být věrný tomu, co bylo řečeno. Prostě splnit své slovo. To není žádná velká a vznešená ctnost – to je prostě jenom věrnost a poctivost. Cokoliv Pán řekl, splnil. My nejsme jako on, my selháváme a nejsme věrní. To nás však nemůže odradit od toho, abychom přestali usilovat o tento jednoduchý cíl. Kolik věcí by se změnilo, kdyby bylo možné se spolehnout na naše slovo? Jak by vypadal náš křesťanský život? Naše vztahy? Naše následování Pána Ježíše Krista?

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Jak vzácným darem je Boží slovo! Osvěcuje cestu každému, kdo ho přijímá, kdo se na něj spoléhá, kdo podle něj jedná. Když Bůh dává člověku nově se narodit shůry, součástí tohoto díla Ducha svatého je také neochvějná důvěra v pravdivost Božího slova, které jediné v tomto světě neomylně zjevuje Pána Ježíše Krista. Ale světlo, které z Písma vychází, není automatické. Je třeba ho „zažehnout“ rozjímáním a promýšlením toho, co Boží slovo říká, jak ukazuje na Pána Ježíše Krista, jak promlouvá do mého vlastního života. Teprve potom svítí na cestu a v jeho světle vyniká Slovo, které se stalo tělem, Pán Ježíš Kristus, který sám je světlem světa. Kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. 

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží slovo je světlem, které nám svítí na cestu. Obvykle není reflektorem, který by svítil na míle daleko – tuto roli plní ve vztahu k hříšníkům, kterým ukazuje cestu, jako maják na břehu moře vede lodi do přístavu. Pro křesťana je Boží slovo jako svíce, která svítí na jeden nebo dva kroky, ale dál nikoliv. To však úplně stačí – je potřeba pouze vykročit a potom dělat jeden krok za druhým. Jinými slovy začít dělat to, co nám Bůh ve svém Slově ukazuje. Jednu jedinou věc, kterou nám klade před oči, na naši stezku. Když se podle ní zachováme, přidá nám další. A potom zase další. Krok za krokem se odvíjí stezka následování Pána v jeho milosti a lásce.

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží dítě musí chodit – nemůže ležet ani sedět, ale musí chodit ve víře, žít vírou, následovat Pána Ježíše Krista, tedy jít za ním. Potřebujeme světlo na každý další krok, který je před námi. A obvykle ho dostáváme jen na ten další krok. Ale když je nám Pán světlem, spatřujeme světlo (Ž 36,10) a je radostí jí krok za krokem zá Pánovým světlem a v tiché důvěře a ve spočinutí v něm samotném ho následovat. Jeho Slovo je úžasným nástrojem, který stojí za to používat v tomto světě, jak k poznání Pána samotného, tak v jeho následování. Ale důležité je, že to je světlo pro nohy, nikoliv pro hlavu – je třeba ho následovat, jednat podle něj, ne si jím jenom plnit mysl. 

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

I když by to někdo mohl popírat, Boží slovo mluví jasně o tom, že nenávist patří ke křesťanskému životu. Láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince. Láska k Pánu Ježíši Kristu se pojí s odmítnutím těch, kdo by si chtěli dělat nárok na jeho místo v životě křesťana. Milovat dobré znamená ošklivit si (nenávidět) zlé. Láka ke svatosti vede k nenávisti vůči hříchu. Zamilovat si pravdu znamená nenávidět každou stezku klamu. Přijímat s radostí Pánova ustanovení a uchovávat je ve svém srdci, znamená milovat je, milovat pravdu, právo a spravedlnost, a čím více rostou v našem životě, tím více si musíme ošklivit lež, nenávidět ji, vyhýbat se jí v našich vlastních životech i v životech druhých lidí.