Zamyšlení z Božího slova

Krátká zamyšlení z Božího slova na každý den. V roce 2023 jsou tato zamyšlení z Janova evangelia. Tato zamyšlení můžete dostávat v podobě zpráv prostřednictvím Telegramu, když se přihlásíte k odběru kanálu „Zamyšlení z Božího slova“.
V letošním roce budeme přemýšlet nad vybranými texty z Janova evangelia. Cílem je oslava Pána Ježíše Krista. Chceme si ho neustále stavět před oči, což mimo jiné znamená zabývat se jeho Slovem. Chtěl bych vás, milí čtenáři, povzbudit k tomu, abyste se v tomto roce, kromě svého pravidelného čtení Písma ještě více změřili na Janovo evangelium. Jeden z mých návrhů je přečíst každý den jednu kapitolu Janova evangelia, a když dojdete na konec, začněte zase od začátku, a pořád dokola. Na konci roku bude Janovo evangelium vyryté do vaší mysli a budete z něj moci vytěžit mnohé poklady, které vám dosud zůstávaly skryté. Jiný návrh souvisí s tímto zamyšlením. Chtěl bych vás vybídnout k tomu, abyste nezůstali jenom u zamyšlení, které si přečtete, ale abyste ho použili jako odrazový můstek pro své vlastní rozjímání nad veršem, jehož se dané zamyšlení týká. Vryjte si ho do srdce, vracejte se k němu v průběhu celého dne, přemýšlejte nad ním, snažte se ho prozkoumat ze všech stran. Klaďte si všechny možné otázky, které by mohly s daným veršem souviset, jako např. čeho se ten verš týká, o kom se tam mluví, kdo to říká, proč to říká, komu to říká, proč právě toto nechal Bůh zapsat do svého Slova, jak to souvisí s mým životem, na co se mohu ve víře postavit apod. To je obnova mysli Božím slovem, to je naplňovaní srdce a sycení duše.
Jan napsal své evangelium lidem, kteří už něco poznali o Bohu, kteří už možná byli nějak seznámeni s Božím slovem (např. ve třetí kapitole nepotřebuje vysvětlovat příhodu s hady na poušti, pouze zmíní vyvýšení bronzového hada), kteří už byli na cestě poznání Pána Ježíše Krista.

5. února

Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ (J 2,20)

Jak jednoduché je neporozumění. Je nemožné vysvětlit duchovní věci tělesnému člověku. Náboženská chlouba se zaměřuje na vnější věci. Ani učedníci na tom nebyli po třech letech chození s Pánem lépe – těsně před ukřižováním Pána stále ještě obdivovali velkolepost chrámových staveb (Mt 24,1). Až poté, co byl vzkříšen a otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům (Lk 24,45) začali chápat duchovní věci. Bůh se musí dotknout člověka a změnit jeho srdce, dát mu nové srdce, aby mohl porozumět duchovním věcem, aby mohl jít k podstatě věci a nezůstávat jen na povrchu. Kéž se nad námi Pán smiluje a odhaluje nám, kde jsme stále ještě tělesní, kde lpíme na vnějších náboženských věcech, kéž nás naplní svým Duchem, abychom ho uctívali v Duchu a v pravdě.

4. února

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ (J 2,19)

„Kdo ti dal právo vyhánět prodejce a penězoměnce z chrámu?“ – to byla otázka, s níž zákoníci a farizeové zaútočili na Pána.  A co jim na to řekl Ježíš? Řekl jim, že chce být korunním důkazem v této kauze, že chce sám na sobě ukázat, že má pravomoc takové věci dělat. Mají zbořit chrám jeho těla, tedy přibít jeho na kříž a nechat ho zemřít. To je důvod, proč Pán Ježíš přišel – aby byl smírnou obětí mezi námi a Bohem. Ve třech dnech byl tento chrám znovu postavený, třetího dne vstal z mrtvých a žije. Svým vzkříšení položil základní kámen toho skutečného chrámu, v němž je Bůh opravdově ctěn ve dne v noci – to je Kristova církev, jeho tělo.

3. února

Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ (J 2,17)

Chvála Pánu za jeho milostivý dar, za Ducha svatého, kterého na nás vylil, jímž svůj lid zapečetil a který v nás, kteří jsme přijali Pána Ježíše Krista, nyní přebývá. On nám připomíná všechno, co Pán řekl. Uvádí nás do pravdy Božího slova. Učedníci si díky jeho práci vzpomněli na to, jak Pán očistil chrám od kupců a penězoměnců a Duch svatý je uvedl do pravdy Žalmu 69,10, který spojit se skutky Pána Ježíše Krista. Pánův duch v nás působí, že můžeme rozumět Písmům ve světle jeho vtělení, ve světle jeho dokonaného díla, že můžeme spolu s Pánem vyznat, že Písma svědčí o něm. Duch Boží otevírá oči slepých a dává nové srdce těm, kteří byli mrtví ve svých vinách a hříších.

2. února

Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (J 2,15–16)

Ačkoliv je náš Pán tichý a pokorného srdce, neznamená to, že by byl slabý, zakřiknutý, neschopný nebo dokonce zbabělý. Zahájil svou veřejnou službu veřejným skandálem. Vztáhl ruku na byznys velekněžské rodiny, aby se postavil za dům svého Otce. Hned na začátku své služby ukázal, že mu jde o Boží dům, i když to nakonec neměla být ona budova v Jeruzalémě – tím skutečným chrámem je jeho tělo. To je ten pravý dům jeho Otce, dům, který měl být postaven synem Davidovým, dům, v němž bude Bůh přebývat navěky. Tím domem je Kristova církev, jeho tělo, jehož on je hlavou, jeho nevěsta, kterou vykoupil a posvětil svou obětí na kříži Golgoty. A i dnes je připravený vyhnat z domu svého Otce každé pohoršení a nepravost.

1. února

Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (J 2,11)

Na počátku bylo Slovo, to Slovo se stalo tělem a zjevilo svou slávu. Ježíš učinil na svatbě v Káně počátek svých znamení. Písmo jasně říká, že teprve nyní, až po křtu v Jordánu, až po pokušení na poušti, až poté, co se Pán vrátil z pouště v moci Ducha svatého (Lk 4,14), učinil první ze svých zázraků, počátek jeho znamení. Jan Křtitel ukázal na Ježíše a označil ho jako zaslíbeného Mesiáše a toho, kdo bude křtít Duchem svatým. Satan se ho pokusil svést a odvést od jeho cesty, která směřovala ke kříži, ale musel utéct před Božím slovem, které bylo mečem v Pánových ústech. A nyní zjevil svou slávu lidem na svatbě – a jeho učedníci v něj uvěřili.

31. ledna

Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2,5)

Od prvního setkání s andělem, který Marii oznámil, že bude matkou Božího syna, Marie všechno ukládala ve svém srdci a přemýšlela o věcech, které slyšela a jichž byla součástí. Ještě neviděla žádný zázrak Pána Ježíše (J 2,11 – v Káně Ježíš učinil první své znamení), ale zdá se, že dobře rozuměla tomu, kým její syn je. Proto s velikou důvěrou říká služebníkům, aby udělali všechno, co jim Ježíš nařídí. Kéž bychom i my jednali stejně, se stejnou důvěrou a se stejnou ochotou, jako tito služebníci. Možná bychom byli mnohem častěji svědky Pánova díla ve svých vlastních životech a zázraků v životech našich bližních, možná bychom viděli mnohem víc z jeho slávy a naše víra by se upevňovala jako víra učedníků (J 2,11).

30. ledna

A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ (J 1,51)

Žasnete nad Synem člověka? Co až uvidíte ještě větší věci? Otevřená nebesa a anděly, kteří slouží našemu Pánu? Pána Ježíše ve slávě, který sestupuje na oblacích doprovázený nespočetnými zástupy svatých andělů? Co až uvidíte jeho veliké a strašlivé soudy? Kéž bychom žasli nad těmi nejmenšími věcmi, které Pán v našem životě koná, abychom mohli být o to víc ohromeni jeho dokonalou nádherou, až přijde pro svou církev nebo až navštíví svůj lid svou mocí a slávou a dá nám probuzení. Kéž by naše srdce byla neustále naplněná vděčností za všechno dobrodiní, které nám Pán každý den prokazuje a naše mysl byla uchvácená jeho velikostí a dobrotou. Pán zaslíbil, že uvidíme veliké věci, proto ho musíme vyhlížet a radovat se z jeho jednání s námi.

29. ledna

„Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (J 1,49)

Tady vidíme úžasný důsledek toho jednoduchého pozvání k Pánu Ježíši Kristu. Natanael uslyšel, že se má jít přesvědčit a jednoduchá slova Pána Ježíše překonala jeho skepsi a nevěru. Nyní vyznává, že Ježíš je Syn Boží a král Izraele. Sklání se před ním jako před svrchovaným vládcem. Ježíš se stává jeho mistrem a Natanael je jeho učedníkem. Není učedníkem Filipa, který ho k Pánu přivedl, ale jeho mistrem, Pánem, Králem a Bohem je Pán Ježíš Kristus. Od této chvíle ho bude věrně následovat, bude se učit být tichý a pokorného srdce, jako je jeho vzor, jako je jeho učitel Ježíš. Tady je vyznání úst, které je odrazem víry srdce a jehož důsledkem je spasení z milosti skrze víru (Ř 10,9).

28. ledna

Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ (J 1,46)

Hle, jak jednoduché může být pozvání k Pánu Ježíši Kristu: „Pojď a přesvědč se!“ To jsou slova přítele příteli. „Poznal jsem Mesiáše, zachránce a utěšitele duší.“ Reakce na taková slova se obvykle příliš neliší od reakce Natanaela – jenom bývá zasazená do dnešního kontextu: „Ty ses zbláznil! Co ti může nějaká víra přinést? Vymyli ti mozek?“ A podobně. Odpověď může znít právě tak jednoduše jako ta Filipova: „Pojď a přesvědč se!“ Není nic jednoduššího: „Podívej se na vlastní oči, poslechni si na vlastní uši, pojď okusit pokoj, který dává jenom Ježíš Nazaretský!“ Díky, Pane Ježíši, že neodmítáš nikoho, kdo k tobě přichází s upřímným srdcem a s touhou přesvědčit se o tvé dobrotě, o tvé pravdě, o tvé spravedlnosti i milosti.

27. ledna

Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ (J 1,43)

Ježíš se rozhodl, vyhledal a přikázal Filipovi, aby ho následoval. To je ve zkratce cesta spasení – Ježíš se rozhodl před stvořením světa, přišel, když se naplnil čas, šel na kříž, aby nás zachránil a poslal svého Ducha, aby nás vyhledal a dovedl k následování. Slova, která řekl Filipovi, platí pro každého křesťana bez výjimky: „Následuj mě!“ Křesťan je Kristovec, tedy ten, kdo je Kristův, kdo mu patří, kdo je jeho služebníkem, otrokem, a také jeho následovníkem. Kdo nenásleduje Krista, nemá právo o sobě tvrdit, že je Kristův, protože tento Pánův příkaz je absolutní. Jemu patří naše životy, jemu patří naše vůle, naše síla, naše mysl a především naše láska – a proto ho následujeme s radostí.

26. ledna

Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ (J 1,41)

Ondřej nešel s dobrou zprávou nikam daleko, ale zamířil k tomu nejbližšímu – ke svému bratrovi. Sdílí s ním evangelium Pána Ježíše Krista. Ondřej se přiznal k Pánu před svým bratrem a Pán se přiznal ke svému Slovu v životě jeho bratra. Šimon se stává Petrem, pilířem církve a jeho vyznání je skálou, na níž Pán staví svou církev. Nikdo z nás nemá ani potuchy o tom, zda není náhodou takovým Ondřejem, který přinese evangelium Petrovi. Proto musíme být odvážní a věrní ve sdílení dobré zprávy a šířit ji „vhod i nevhod“ těm, kteří jsou blízko i daleko, jak je to jen v našich silách. Našli jsme Spasitele, Pomazaného, Beránka, který snímá hříchy světa, a on se stal naší chloubou!

25. ledna

Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží. (J 1,34)

Jan Křtitel byl poslán před Pánem, aby mu připravil cestu, aby dosvědčil, že Ježíš je tím zaslíbeným Pomazaným, že je beránkem, který snímá hříchy světa. Jan viděl sestupovat Ducha na Pána Ježíše a dosvědčil to před Izraelem. Ukázal na Pána Ježíše a jeho služba byla završena. Nyní měl Pán růst a Jan se menšit. A skutečně to netrvalo příliš dlouho a Jan byl zatčen a dán do vězení, protože veřejně káral hřích vládce Heroda a následně byl také popraven. Nicméně svůj úkol splnil – vydal svědectví o Božím synu, vedl lidi k němu, nikoliv k sobě, do jeho náruče a k tomu, aby následovali Ježíše – tak oslavil toho, který ho poslal i toho, který přicházel za ním.

24. ledna

To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. (J 1,30)

 Jan ukázal na Pána Ježíše a označil ho jako toho, který přišel vykoupit Boží lid. Jan slyšel Boží hlas, viděl holubici, která sestupovala z nebe na Pána Ježíše Krista, a měl před sebou skutečného Beránka Božího, který snímá hříchy věci. A jeho první vysvětlení je, že byl dříve než on, Jan. Co tím chtěl říct? Janova matka, Alžběta, byla příbuzná Pánovy matky, Marie, takže Jan musel dobře vědět, že se narodil dříve než Pán Ježíš Kristus. Co tedy chtěl říct tím, že Pán tu byl dřív než on? Nechtěl říct nic jiného, než co apoštol Jan zopakoval v prvním verši svého evangelia – že Pán tu byl od počátku, že byl u Boha a byl Bůh sám.

23. ledna

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (J 1,29)

Skrze Abrahama Bůh zaslíbil, že si sám vyhlédne beránka k oběti zápalné. Skrze Jana Křtitele Bůh oznámil Izraeli a celému světu, že Pán Ježíš je tímto beránkem. Jan naplnil tento úkol, když za ním Pán Ježíš přišel, aby se nechal pokřtít v Jordánu. Bůh Janovi zjevil, co má očekávat a jaká znamení má hledat. A i když později Jan poslal své učedníky za Ježíšem, zda je skutečně tím, koho mají čekat, nic to nemění na skutečnosti, že Jan byl tím, kdo označil Ježíše za Božího beránka, který snímá hříchy světa. Každý, kdo v něho uvěří, bude zachráněn. Ježíš přijme každého, kdo k němu přijde, nikoho neodmítne, nikoho se nevzdá, za koho jednou zaplatil, ten mu zůstane už navěky.

22. ledna

Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ (J 1,26–27)

Jan přišel, aby byl svědectvím pro Izrael, aby ukázal na Pána Ježíše Krista a dosvědčil, že on je ten beránek, který snímá hříchy světa. Jan křtil vodou a jeho křest měl ukazovat k tomu, který byl větší než on, k tomu, který křtí Duchem svatým. Jan o něm mluví jako o někom, kdo je neskonale větší než on sám. Jan ho poznal, ale lidé ho nepoznali. Jan rozuměl jeho velikosti a slávě – že není hoden ani rozvázat řemínek jeho obuvi. Věděl, že za ním přichází ten, který je naprosto svatý, kterému se klaní i andělé. Proto se zdráhal ho pokřtít a proto mluvil o tom, že on, Ježíš, musí růst a Jan se musí zmenšovat.

21. ledna

Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (J 1,23)

Jan byl pouhým hlasem. To byl jeho vlastní pohled na sebe a právě tak se na něj díval i Bůh sám. Jeho vnímání sebe sama byla cele v souladu s tím, jak se na něj díval Bůh. Jan stavěl na Pásmu a dovolával se na něj dokonce i takové věci, jako je porozumění sobě samému. Ale Janovi nikdy nešlo o sebe – byl hlasem, který oznamoval slavný příchod Pána Ježíše Krista. Byl hlasem, který mu připravoval cestu, protože volal lidi k pokání, k tomu, aby před Bohem narovnali svou cestu. K tomu samému jsou povoláni všichni učedníci Pána Ježíše Krista – voláme lidi k pokání a k víře v Pána Ježíše, který přijde jako mocný král a spravedlivý soudce.

20. ledna

Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)

Bůh Otec je duch a přebývá v nepřístupném světle. Není možné ho spatřit fyzickýma očima, není možné se dostat do jeho blízkosti, protože ho obklopuje neproniknutelné světlo jeho slávy. A přece je jeden, který nám o něm mohl říci, protože přebývá v jeho náruči – je to Boží syn. On je odleskem a září Boží slávy, dokonale vyzařuje Otce, přesně zrcadlí, kým Otec je, jaký je, jaký je jeho charakter, jaká je jeho láska i sláva. Nikdo se nemůže dostat k Otci, než skrze Syna. Bez Syna jsme ztraceni a ponecháni napospas svým hříchem zvráceným představám o tom, jaký by podle nás mohl Bůh být. Ale Syn nám o něm řekl! Syn nám ho ukázal, když se sám stal jedním z nás a přebýval mezi námi.

19. ledna

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

S velikou slávou, s ohromující mocí, s velkými znameními sestoupil Bůh na horu Sinaj a skrze Mojžíše dal Izraeli zákon. Zákon pro Izrael, zákon pro život v zaslíbené zemi, zákon, který je měl vést blíž k Bohu, když pochopili, že tento zákon nemohou nikdy z vlastní síly naplnit. Ale měli roztrhnout své srdce a prosit Boha a smilování, vzývat jeho jméno a byli by zachráněni. Nyní však přichází někdo větší než Mojžíš – přichází sám Boží syn a v něm se zjevuje milost a pravda. Milost ke spasení pro každého, kdo věří a pravda o tom, že on je tou jedinou cestou k Bohu – nikdo nemůže přijít k Otci jinak, než skrze spolehnutí se na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty.

18. ledna

Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. (J 1,16)

My všichni, kteří jsme se nenarodili, jako se rodí lidé, my všichni, kteří jsme ho přijali a stali jsme Božími dětmi, my všichni, kteří jsme skrze znovuzrození spatřili jeho slávu, jsme přijali z jeho plnosti. Přijali jsme hojnost milosti, milost za milostí, všechno duchovní požehnání nebeských darů. Byli jsme obdarováni světlem a životem, byli jsme zahrnuti pokojem skrze smíření s Bohem, byla nám odňata vina, protože naše hříchy byly odpuštěny, dostali jsme hojnost bratrů a sester v těle Kristově, stali jsme se součástí Boží rodiny a bylo nám zaslíbeno věčné dědictví. Nemůžeme nic jiného než žasnout, chválit Boha za Pána Ježíše Krista a za jeho kříž, odkud vyvěrá všechna hojnost této milosti a radovat se z jeho dobroty.

17. ledna

Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ (J 1,15)

Jan nebyl tím světlem, ale svědčil o něm – tak byl stejným světlem světa, jako všichni Pánovi učedníci. Nesvítil sám ze sebe, ale zdrojem jeho světla byl sám Pán. Doslova fyzicky na něj ukázal  a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Ani my neděláme nic jiného. Je jen v moci Boží přitáhnout člověka k Pánu Ježíši Kristu, proměnit jeho srdce a vložit do něj víru v Krista a spolu s ní také spasení. My můžeme „jen“ svědčit stejně, jako svědčil Jan – o Pánově velikosti, o jeho slávě, o jeho věčnosti, o jeho Božství i lidství, o jeho díle. A zde je i ten nejmenší učedník Pána Ježíše větší než Jan, protože na rozdíl od Jana káže Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých.

16. ledna

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Hle, kolik slávy je nashromážděno v jediném verši: Slovo se stalo tělem – zástupy andělů zpívaly k oslavě Boha, když tuto zprávu oznamovaly pastýřům. Jaký je to zázrak, že Pán se stal člověkem, že se narodil z panny! A to Slovo přebývalo mezi námi! Bůh Syn se stal jedním z lidí a přebýval mezi nimi jako každý jiný člověk – od novorozence, přes všechny útrapy života až po poddání se smrti. A co víc – dal svým učedníkům spatřit svou slávu. Jan měl tu jedinečnou příležitost vidět ho v zářícím rouchu zahaleného oblakem na hoře proměnění. To byla větší sláva, než s jakou se setkal Izrael na hoře Sinaj. Jedinečný Boží Syn přesně zrcadlil Otcovu slávu v plnosti milosti a pravdy.

15. ledna

Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. (J 1,13)

Kdo se narodil z Boha, dostal právo Božího dítěte, takže přijal Pána Ježíše Krista a uvěřil v něj. Toto nové narození je dílem Ducha svatého, není to dílo člověka ani žádný skutek těla. Do Boží rodiny se člověk nemůže dostat tělesným narozením ani skrze nějaké skutky nebo zásluhy, ale musí se znovu narodit shůry. Duch svatý musí nejprve dát člověku nové srdce, což je ono narození z Boha, znovuzrození, aby člověk mohl přijmout Pána Ježíše a uvěřit v něj. Do tvrdého, kamenného srdce přirozeného člověka žádné semínko Božího slova nepronikne. Nejprve musí být zkypřeno, proměněno, obmyto Duchem a teprve potom je schopné se pokořit před Bohem a milovat ho láskou, kterou si Bůh zamiloval nás.

14. ledna

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)

 Stát se Božím dítětem je skutečné požehnání a nádherná výsada. Je to dílo Boží milosti v člověku a toto dílo se neobejde bez Pána Ježíše Krista. Musel být zjeven, musel se stát tělem a přijít mezi nás, abychom v něj mohli uvěřit a přijmout ho. Jenom skrze víru získáváme moc stát se Božími dětmi. Je to moc darovaná Bohem, je to Boží svrchované dílo, jímž Bůh přenáší člověka z temnoty do svého podivuhodného světla, ze smrti do života, z moci hříchu do svobody svatosti, z otroctví satana k rodinnému stolu samotného Boha. Každý, kdo vyzná Ježíše jako Pána a uvěří ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, se mění z Božího nepřítele na milované Boží dítě.

13. ledna

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,11)

Svět, který byl stvořený skrze něho a pro něho, ho nepřijal. Jeho vlastní národ, který si pro sebe oddělil jako tělesné vlastnictví a jako nevěřící obraz skutečného Božího lidu, ho nepřijal. Od první chvíle v tomto světě musel čelit protivenství, nepřátelství, nepřízni, snahám o zabití. A když zahájil svou pozemskou službu, nebylo to o nic lepší. Ti, kteří měli autoritu a moc, ho pronásledovali, protože ohrožoval jejich postavení. Ti, kteří se považovali za spravedlivé, jím opovrhovali, protože se přátelil s celníky a hříšníky. Ti, kteří v jednu chvíli volali: „Hosana!“, o pár dní později křičeli: „Ukřižovat!“ Ale ti, kteří poznali svou bídu před Bohem a svůj hřích, mu myli nohy a uctívali ho jako Pána a Boha.

12. ledna

Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. (J 1,10)

Tři světy v jediném verši – svět třikrát jinak. Svět první mluví o tom, že Pán byl mezi námi, že přišel mezi lidi. Po druhé je to celé stvoření, které povstalo skrze něj – svět viditelný i neviditelný, všechno, co bylo stvořeno. Ale svět ho nepoznal – svět v tom negativním slova smyslu, vše, co je nepřátelské vůči Bohu a jeho Synu, co ho odmítá a nemá s ním společenství. Tento svět jsou ti, kteří nebyli vyvoleni ke spasení (protože ti druzí ho poznali, jako např. Simeon nebo Anna – viz Lk 2,25-38), kteří setrvávají ve svém vzdoru proti němu a proti jeho Slovu. Ti Pána Ježíše Krista nepoznali, ačkoliv svítí jako světlo světa a je zdrojem veškerého života.

11. ledna

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (J 1,9)

Pán Ježíš Kristus je pravé světlo, které přišlo do temnoty světa a přebývalo mezi námi. Je to Božské světle, které svítí samo od sebe, má svůj zdroj samo v sobě, je to čistá pravda a život. Každého člověka, který přichází na svět, toto světlo osvěcuje tím, že mu dává svědomí, které je odpovědné Bohu a svědčí každému člověku o Bohu, o pravdě a o spravedlnosti. Proto před Bohem nebude mít nikdo výmluvu – jeho moc i Božství lze vidět, když člověk přemýšlí o jeho díle, když se zahledí na nádheru stvoření, když použije svůj rozum a s pokorou začne hledat pravdu. Kristovo světlo, které přišlo do světa, pak zazáří v celé své slávě a dovede člověka ke spasení.

10. ledna

Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. (J 1,8)

Jan byl světlem, které přišlo vydat svědectví o Mesiášovi. Jan zazářil v Izraeli jako veliký prorok, ale jeho pravá velikost spočívala v tom, že ukázal na Pána Ježíše Krista. Při jeho křtu mu Bůh ukázal, že právě Ježíš je zaslíbený Mesiáš, Beránek Boží, který snímá hříchy. Jan o tom vydal svědectví celému Izraeli – to byl úkol, kvůli kterému přišel. Připravil cestu svému Pánu, volal lidi k pokání a zval je k Ježíši. A jeho největší touhou bylo, aby Pán Ježíš rostl a on sám se zmenšoval. Ale nebyl tím světlem, nebyl Božím Slovem ani Boží moudrostí, nebyl nestvořeným světlem, které zde bylo od věčnosti, v němž byl život, milost, pravda i sláva. Tím je Boží Syn, Ježíš.

9. ledna

Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. (J 1,7)

Jak důležité je rozumět tomu, kdo je kdo a kým jsem já. Potřebuji vědět, co je můj úkol a co nikoliv! Od Boha byl poslán člověk … Ta slova se týkají každého z nás – nikdo z lidí není na světě jen tak, jen z nějakého rozmaru nebo z pouhé náhody. Každý člověk – bez ohledu na to, zda je věřící nebo ne – má své místo v Božím plánu a má svůj úkol. Úkolem Jana bylo vydat svědectví o Pánu Ježíši Kristu, o Slovu, které se stalo tělem, o světle lidí, o pravém životě. Když splnil tento úkol a ukázal na „Beránka, který snímá hříchy světa“, mohl být zatčen, uvězněn a nakonec popraven – oslavil Boha a odešel v pokoji do jeho slávy.

8. ledna

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. (J 1,6)

To Slovo bylo Bůh, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo život a světlo. To Slovo se stalo tělem, člověkem, jako jsme my, ale bylo a je mnohem vznešenější, než jsme my a nekonečně nás přesahuje. Od Boha byl poslán také člověk jménem Jan. Bůh posílá člověka, aby připravil cestu Božímu synu. Poslal Jana, aby byl „hlasem volajícím na poušti“, aby volal lidi k pokání a připravoval je na příchod Mesiáše. I dnes posílá své služebníky, aby volali lidi k pokání a k víře v Božího syna a připravovali je na jeho druhý příchod, kdy přijde jako Vládce a Soudce vší země. V každé generaci posílá Bůh své služebníky, aby svědčili o jeho milovaném Synu, Ježíši Kristu.

7. ledna

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,5)

To světlo má svůj zdroj samo v sobě, je plné života a pravdy. Ve skutečnosti je světlem, je životem, je pravdou! Žádná tma nemůže přemoci světlo nebo ho pohltit. To platí o světle obecně, protože kamkoliv přijde světlo, musí tma ustoupit. A platí to zcela specificky o tomto světle. V úvodních slovech svého prvního listu Jan napsal, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy (1J 1,5). Takže svým vyjádřením, že Ježíš, Slovo, je světlem, znovu odkazuje na jeho  Božství. Toto světlo úzce souvisí s pravdou, která vysvobozuje z hříchu a z temnoty lži, která vede ke společenství s Pánem Ježíšem Kristem, k životu v jeho světle a následně také k životu ve společenství s Božím lidem.