Zamyšlení z Božího slova

Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu. (Kaz 10,18)

Lenost je druh hlouposti, která přináší rychlou zkázu těm, kdo se jí oddají. Zde zmíněné lenošení je dvojité a může znamenat lenost (obou) rukou nebo (obou) nohou, nebo lenost těla i mysli, případně lenost knížat i neurozených. Ať je to jak chce, je vždy zničující – uvolňuje trámy, způsobuje nepříjemné vlhko, nechává zarůst cestu a rozpadnout plot. Fyzická i duchovní lenost vede k rozkladu, a je semeništěm dalších hříchů jako jsou lživé výmluvy („na ulicích je lev“ – Př 26,13), nespolehlivost (Př 10,26), pýcha (Př 26,16), a končí smrtí (Př 21,25). Ale Pán Ježíš „se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid horlivý v dobrých skutcích“ (Tt 2,14).

Blaze tobě, země, je-li tvůj král vznešeného rodu a tvá knížata jídají v náležitý čas pro posilnění, a ne pro opilství. (Kaz 10,17)

Běda zemi, kde je králem pošetilec, blaze zemi, kde je králem ten, který rozumí tomu, co je to být vznešeného rodu, co to znamená spravovat to, co mu bylo svěřeno. Lidé vznešeného rodu obvykle chápou, že tady nejsou jenom pro současnou chvíli, pro daný okamžik, ale jsou jenom nástrojem mezi těmi, kteří zde byli a těmi, kdo přijdou po nás. Rozumí tomu, že vše, co jim bylo svěřeno, jenom spravují a chtějí předat to svěřené další generaci v lepším stavu, než v jakém to přijali oni. Totéž platí o knížatech, které jedí pro posilnění, nikoliv pro opilství. Rozumí tomu, že jsou jenom správci, a po správcích se žádá, aby byli věrní, aby dobře spravovali to, co jim bylo svěřeno. Blaze zemi, kde její elity vědí, jak se věci mají.

Běda tobě, země, je-li tvým králem chlapec a tvá knížata hodují z jitra! (Kaz 10,16)

Když Šalomoun mluví o chlapci, nemluví ani tak o věku, jako spíš o pošetilosti mládí. Vždyť sán nastoupil na trůn jako mladíček a někteří z jeho zbožných následovníků ho v tom následovali, jako např. Jóaš, Azarjáš nebo Jóšijáš. Muž v nejlepším věku a dokonce i starý muž se může chovat jako chlapec – nezodpovědně, nerozvážně, pošetile, nezrale. A je-li obklopen lidmi, kteří místo zájmu o zemi mají na srdci zájem o své břichu, své potěšení a pohodlí, potom skutečně platí ona varovná a zoufalá slova: Běda tobě, země! Ale přijde den, kdy mocní i bezmocní stanou před Všemocným a budou mu vydávat počet ze svého života a ze všeho, co každému svěřil. A je to jenom Kristus, který vysvobozuje od přicházejícího Božího hněvu.

Hlupáci se unavují pachtěním, nevědí ani, kudy jít do města. (Kaz 10,15)

Jak práce tak mluvení hlupáků jsou únavné nejenom pro lidi kolem nich, ale i pro ně samotné. Hlupák se sice vypíná a považuje se za moudrého, ale zůstává za ním jenom marnost, není nijak užitečný sobě ani jiným. Hlupák ani neví, kudy jít do města – vede tam široká cesta, která bývá snadno k nalezení, ale hloupý člověk ji nemůže najít. Chtěl by dělat složité věci, učit druhé vznešeným věcem, ale nezná ani ty jednoduchá. Unavuje se a vyčerpává hledáním složitostí, místo aby se zaměřil na to, co je prosté. Bloud nezná cestu do nebeského města a ani ji nehledá – myslí si, že Bůh tu není a že si vystačí sám. A tak bude kvůli své bezbožnosti odsouzen. 

Co nastane, člověk neví, a kdo mu oznámí, co bude po něm? (Kaz 10,14)

Člověk je jenom stvoření, je všemi možnými způsoby omezená bytost. Navzdory tomu si myslí, že ví víc než Bůh, že může Bohu radit a že někdy by vymyslel věci lépe než Bůh. To je lidská pýcha, která byla počátkem lidského pádu a stále se nás pevně drží – dokonce i tehdy, když uvěříme v Pána Ježíše Krista. V tomto smyslu je člověk ubohé stvoření, které nemá nikoho, kdo by mu oznámil, co bude po něm, protože kromě Boha nikdo nic takového nemůže vědět. Jenom Bůh ví, protože Bůh je Pánem veškerého dění, on je ten, kdo působí úplně všechno rozhodnutím své vůle (Ef 1,11). Bohu nikdo nemůže radit, ale všichni se od něj mohou – a mají – učit. 

Pomatenec má plno řečí. (Kaz 10,14)

Pomatenec je mluvka. Pusa se mu nezastaví. Co na tom, že plácá spoustu nesmyslů. Je tak trochu podobný falešným učitelům, před nimiž Pavel varuje Timotea, kteří chtějí být učiteli, ale dali se na prázdné řeči a nechápou ani svá vlastní slova (1Tm 1,6–7). Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení (Př 10,19). Bůh nám dal dvě uši a jenom jeden jazyk – obojím mnoho chybujeme. Ušima pasivně, když posloucháme, co bychom poslouchat neměli, ale jazykem aktivně, když říkáme, co bychom říkat neměli, a tak se často stavíme do pozice pomatence, který má mnoho řečí, ale není schopen vyslechnout, nechce naslouchat, nechce přemýšlet o tom, co ten druhý vlastně říká – je naprosto spokojený s tím, co říká on sám. 

Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost. (Kaz 10,13)

Sotva hlupák promluví, je jasné, že je to pošetilec. Pouze když mlčí, může být pokládán za moudrého (Př 17,28), ale jeho ústa ho nakonec stejně prozradí. Stačí, když je otevře jen na malou chvilku, a hned se ukáže pomatenost – myšlenky skáčou jedna za druhou, nemá to hlavu ani patu, důležité je, že prostě mluví. Kolik takových pošetilců stojí týden co týden za kazatelnou v Božím domě, v církvi, a Boží lid – místo aby je okamžitě umlčel – jim naslouchá. A když tito lidé domluví, projevuje se zlá ztřeštěnost, hrozné nesmysly – stačí se jenom zamyslet nad jejich slovy. Nestojí v pravdě, nemilují pravdu, nejde jim o pravdu a neznají pravdu, jejich slova nevedou k pravdě, ke Kristu a do Božího slova, ale k člověku a jeho dílu.

Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují. (Kaz 10,12)

Moudrý je ten, kdo je naplněný Duchem svatým, takže z jeho úst vycházejí slova, která budují a přinášejí druhým milost. A nezáleží na tom, zda jde o milost ke spasení nebo milost ve smyslu jakéhokoliv jiného požehnání. Jeho slova jsou příjemná, laskavá, milá, protože právě taková je Boží moudrost, kterou dostáváme shůry. Ale svévolník se chytá do pasti svých úst – jeho ústa ho pohlcují, mluví hlavně sám o sobě a neví, kdy přestat. Na nikom nenechá nit suchou a o každém bude tvrdit, že to je hlupák. Kéž by takový člověk spěchal ke Kristu a zadarmo od něj přijal moudrost, jejímž středem a vtělením je Ježíš Kristus sám.

Uštkne-li had, dříve než byl zaříkán, zaklínač pranic neprospěje. (Kaz 10,11)

Kdo přichází se svou radou nebo pomocí pozdě, i kdyby to byl mistr jazyka (i kdyby byl „mistrem jazyka“, což je doslovný význam „zaklínače“), bude k ničemu a nepoužitelný. Moudrost Boží nás učí předcházet „uštknutí“ a nespoléhat se na ostrý jazyk. Je to naopak mírný, měkký jazyk, který láme kosti a trpělivost, která přemluví vůdce (Př 25,15). Moudrost nebude bojovat s hadem, ale bude ho snažit uspat a tak ho zneškodnit, udělá všechno pro to, aby se vyhnula hadímu jedu, tedy pomluvám nebo hořkosti, které sestupují hluboko do nitra člověka a ochromují ho jako hadí uštknutí. Hlavu toho dávného hada, jedovaté svůdce, ďábla už rozdrtil Pán Ježíš Kristus na kříži Golgoty – zde je naše bezpečné místo, on je náš ochránce.

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. Užitečná a prospěšná je moudrost. (Kaz 10,10)

V Novém zákoně píše apoštol Pavel svému pomocníkovi a synovi ve víře, Timoteovi, že „cvičení těla je užitečné pro málo věcí, ale zbožnost je užitečná pro všechno“ (1Tm 4,8). Je to obdoba slov Šalomounových, který místo o zbožnosti mluví o moudrosti. Moudrost, tedy praktická aplikace pravdy do života člověka, je skutečně prospěšná a užitečná. Každý z nás ji potřebuje a měl by o ni usilovat a prosit (Jk 1,5). Bez moudrosti nemůže člověk v tomto světě obstát. Ovšem opravdová moudrost začíná u bázně před Hospodinem a vede ke spasení, které získáváme z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je vrcholem veškeré moudrosti a v něm jsou skryté všechny její poklady.

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. (Kaz 10,10)

Každý musí dbát na to, aby byl jeho nástroj připravený k práci. V knize Přísloví Šalomoun zaznamenal, že „kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina“ (Př 21,31). Kde člověk připravený není, bude nepochybně potřeba mnohem více síly. Pokud je nástroj připravený a je takový, jaký má být, funguje správně a je užitečný k Boží slávě. V tomto smyslu je každý křesťan nástrojem v Boží ruce a potřebuje dbát na to, aby byl správně naostřený, správně připravený a nastrojený, protože jenom tak může Bohu přinášet přesně ten užitek, k němuž ho Bůh stvořil. Bez tohoto naostření a nastrojení se neobejdeme. Nebudeme-li se starat o to, abychom „nastrojili koně“, budeme muset vynaložit mnohem větší úsilí k tomu, abychom dosáhli cíle.

Kdo láme kámen, přichází k úrazu, kdo štípe dříví, je při tom ohrožen. (Kaz 10,9)

Další příčina a důsledek, tentokrát však mohou být z tak trochu jiného soudku. I když ten, kdo láme kámen, může být také tím, kdo posouvá hraniční kámen a ten, kdo štípe dříví, může být člověkem, který chce přiložit na oheň sváru. V každém případě Šalomoun varuje před nepromyšlenými kroky a vede k moudrosti a opatrnosti. Každá lidská aktivita má svá rizika a člověk by je měl znát, přemýšlet o nich a udělat maximum pro to, aby tato rizika omezil. Nikoliv však podle hesla lenochů, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale podle moudrosti, která je od Boha a která nás učí, že „chytrý vidí nebezpečí a skryje se, prostoduší jdou dál a doplatí na to“ (Př 27,12). 

Kdo kope jámu, spadne do ní, toho, kdo strhává zeď, uštkne had. (Kaz 10,8)

Příčina a důsledek – nic nového pod sluncem. Odtud je české přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Co člověk rozsévá, to bude sklízet. Boží slovo je v tom naprosto jasné. Zde se jedná o aktivity, které mají někoho poškodit, ale nakonec vedou ke škodě toho, kdo je páchá. To je Boží spravedlnost. A i když se tato spravedlnost nezjeví v tomto světě, což se nejednou děje, bude zjevená v onen den, kdy Pán Ježíš přijde znovu a postaví všechny lidské činy před soud – bude soudit nebe i zemi. Otřese nebem i zemí a všechno bude odhaleno, všechno vyjde najevo – nejenom každý skutek, ale taký každý motiv, myšlenka, pohnutka, pocit i chtění. A to všechno bude naprosto spravedlivě odsouzeno. 

Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky. (Kaz 10,7)

Šalomoun viděl převrácený řád tohoto světa. Jak snadno a rychle se domníváme, že žijeme v době, která je nejhorší ze všech. Je tak jednoduché mít pocit, že hůř už být nemůže. Ale svět leží ve zlém, jak říká Písmo, a vždycky může být ještě hůř. Bůh nám mnohdy „jenom“ ukazuje, kolik zla v člověku (v nás) je. Tentýž Šalomoun napsal, že otroku nepřísluší vláda nad knížaty (Př 19,10), přesto je zjevné, že právě to se mnohokrát v tomto světě děje. Lidem vládnou ti, kteří jsou zvyklí jenom poslouchat příkazy, ale nejsou schopní ani ochotní rozhodovat a brát na sebe zodpovědnost za své rozhodnutí. Je to zlo, které se pod sluncem děje a my musíme být schopní tomuto zlu porozumět a vyvarovat se ho. 

Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole. (Kaz 10,6)

Tohle je skutečné zlo, které se děje nejen u mocnáře, ale na všech úrovních autority – místo schopného se na nějaké místo dosadí pomatenec. Často to není ani tak omyl mocnáře, jako je to spíš ochrana těch, kteří ho dosazují, protože jsou sami pomatenci a kdokoliv schopný by nakonec ohrožoval je samotné. To je zlo, které se děje pod sluncem a které až příliš často není nazváno zlem. Mnohdy není ani rozpoznáno, natož aby bylo pojmenováno. S takovou společností to ale musí nutně jít z kopce, protože není ani schopná rozlišit dobré od špatného. Chybí tu zdravý rozlišování a obyčejný selský rozum. Kéž by nám Bůh dal, abychom v bázni před ním jednali správně a spravedlivě. 

Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře… (Kaz 10,5)

Největší mocnář své doby, král Šalomoun, píše o zlu, k němuž dochází u mocnáře. Lidé tak rádi vzhlížejí k těm, kteří jsou mocní, bohatí, známí nebo slavní – a často mají pocit, že takoví lidé by měli udávat kurz, takoví lidé se nemohou mýlit, takoví lidé to přece s ostatními myslí dobře, nebo ne? Nikdo není spravedlivý, nikdo není dobrý – není ani jeden. Jenom Bůh je neskonale dobrý a naprosto spravedlivý. U Boha nedojde k žádnému omylu, jakého se snadno dopouští ten, kdo má v rukou moc, u Boha se nenadějeme zla, které z takového omylu prýští. V moci postavení lidé jsou stejní hříšníci, jako všichni ostatní, a jejich postavení se pro ně stává pokušením i zkouškou. Proto nedoufáme v člověka, ale v samotného Boha.

… mírnost může zabránit velikým hříchům. (Kaz 10,4)

To neplatí jenom v případě vladařovy nevole, ale pořád! Pavel povzbuzoval křesťany slovy: „Vaše mírnost ať je známa všem lidem“ (Fp 4,5). Křesťané mají být proslaveni svou mírností, svou povahou Božích beránků, kteří jdou pokorně i tehdy, když jsou vedeni na popravu. To neznamená, že by měl křesťan nechat na sobě štípat dříví – nemáme být ani naivní ani hloupí, abychom se nechali zneužívat. Ale máme být mírní. To je dílo Ducha Kristova, který v nás přebývá. To je charakter Pána Ježíše Krista, do jehož podoby dorůstáme. Jeho hlas nebylo slyšet na ulici, nedolomil nalomenou třtinu ani neuhasil doutnající knot, přesto dovedl právo k vítězství (Mt 12,20). Kéž se mu v tom všem stále více podobáme.

Zvedne-li se proti tobě vladařova nevole, své místo neopouštěj … (Kaz 10,4)

Křesťan je povolaný k tomu, aby stál pevně na místě, kam ho Bůh postavil. Jestliže jedná správně a v souladu s Božím slovem, potom je jeho povinností zůstat stát dokonce i tehdy, když se proti němu pozdvihne hněv jeho vrchnosti. Daniel neopustil své místo, když král zakázal modlit se ke komukoliv jinému kromě sebe, ale zůstal věrný svému Bohu a Bůh ho vysvobodil ze spárů hladových lvů. To není zaslíbení, protože věrný křesťan může být vydán tomu zlému, přesto má zůstat na místě, kam ho Bůh postavil a být svědectvím o Boží věrnosti, dobrotě, spravedlnosti a pravdě. Tak je Bůh oslaven svými dětmi a svědectví o něm se může šířit v tomto bezbožném a zvráceném světě.

Pomatenec, i když jde po cestě, je bez rozumu, o každém však říká: je pomatenec! (Kaz 10,3) 

Pomatenec je člověk, který nepřemýšlí. Je velmi rychlý k vynášení soudů o druhých – stačí jen pár povrchních informací a hned má jasno, kam druhého člověka zařadit. Není potřeba se zabývat názory toho druhého, není potřeba klást další otázky a vyjasňovat si, zda oba pod stejnou věcí rozumíme totéž. Je to přeci jednoduché – všichni ostatní jsou pomatenci. Nikdo tomu nerozumí tak dobře, jako já. Takto jedná pomatenec, který je bez rozumu. Na cestě křesťana takový pomatenec rozhodně nebude ojedinělým úkazem – vždyť paní Hloupost volá a láká na pokoutný chléb a kradenou vodu. A kdo nehledá pravdu a nežije v bázni před Hospodinem, rád uhne na pohodlnou cestu hlouposti, o níž je přesvědčen, že to je to nejmoudřejší, co mohl udělat.

Pomatenec, i když jde po cestě, je bez rozumu, o každém však říká: je pomatenec! (Kaz 10,3)

Na cestě je možné potkat kdekoho. Jsou lidé, kteří se na cestu dostanou, aniž by vůbec tušili, že po ní jdou. Lidé bez rozumu, pomatenci, nikdy netoužili jít po té cestě, kterou je Pán Ježíš Kristus, nikdy se nechtěli zbavit své pomatenosti, nikdy nechtěli odložit svou hloupost a z celého srdce se přiklonit k moudrosti. Že jdou po cestě, není dílem Boží moci, ale boží prozřetelností daného okamžiku. Zanedlouho už na cestě zase nebudou, a i kdyby na té cestě vytrvali až do konce, uslyší z Pánových úst vážná slova: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti“ (Mt 7,23). Jejich pošetilost spočívá v nerozlišování a v neochotě poznat pravdu evangelia, která by je zachránila.

Moudrý má srdce na pravém místě, hlupák na nepravém. (Kaz 10,2)

Moudrost, která je od Boha, je „na prvním místě čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). S hloupostí je tomu úplně jinak – je přízemní, živočišná, ďábelská, je úlisná i halasná, nemilosrdná a necitlivá – celý její popis je výstižně vypsán v knize Přísloví. Moudrost se pozná po ovoci – protože začíná u bázně před Hospodinem a odmítnutím všeho zla, nutně jde ruku v ruce s láskou Kristovou. Právě touto moudrostí se stal Pán Ježíš Kristus každému, kdo v něj věří, takže čím více člověk poznává Ježíše, tím víc poznává Boží moudrost a jeho srdce je proměňované a naplňované láskou, radostí, pokojem atd., které jsou ovocem Ducha svatého.

… stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a čest. (Kaz 10,1)

Špetka pomatenosti působí stejně jako mrtvé mouchy v mastičkářově oleji – život začne kvasit hříchem a zapáchat nepravostí. Hlouposti opravdu nemusí být ani mnoho, ale když je ceněna víc než moudrost a čest, vede k mnohému zlu. Jak by ale mohla být pomatenost ceněna více než moudrost a čest? Jeremjáš říká, že „pomatenec má oči, ale nevidí, má uši, ale neslyší, je bez rozumu“ (Jr 5,21) a svévolní lidé si žádají právě takové lidi do své společnosti. Stačí jen malinko přivřít oči, trochu neslyšet, nemít vlastní názor … a člověk se může stát oblíbencem i na nejvyšších místech mezi lidmi. Ale „Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství“ (Př 3,31). 

Mrtvé mouchy způsobí, že mastičkářův olej páchne a kvasí … (Kaz 10,1)

Mastičkářův olej je vyvážená směs, která zvláštní, protože je určená pro specifické účely, je voňavá a také vzácná, drahá směs. Ale nepatrný nepříjemný hmyz, který se v něm utopí a následně se rozkládá, způsobí, že olej žlukne a začne zapáchat. A zatímco vzácná mast dokáže naplnit celý dům nádhernou vůní (J 12,3), žluklý olej odradí všechny kolem svým odporným zápachem. I malý hřích, který zůstane v životě křesťana, bude doprovázet jeho svědectví nevábným a zatuchlým odérem, který nebude přitahovat, ale odrazovat. Jenom očišťující přítomnost Pána Ježíše Krista, která svou milostí přikrývá i ty nejdrobnější nedokonalosti, nás může uchovávat neposkvrněné a dokonce nás vodit v Pánově triumfálním průvodu a všude kolem nás šířit vůni poznání našeho Spasitele.

… mnoho dobrého však zničí jediný hříšník. (Kaz 9,18)

Hřích je tou nejničivější mocí v tomto světě. Velký král, který chtěl zničit město s moudrým chudým mužem, byl veliký hříšník, který se rozhodl zničit mnoho dobrého – to je svévolník v tom vlastním slova smyslu. Lhostejní muži toho města, kteří si nevzpomněli onoho nuzného moudrého, na tom ale nebyli o mnoho lépe. Na jejich hlavu padá zničení toho města – mohli ho zachránit, kdyby nebyli ignoranti. Jejich vinou padlo toto město. Šalomoun varuje před odmítavostí a netečností, protože to jsou vlastní dcery hlouposti, která je vtělením hříchu. Bůh volá člověka k tomu, aby žil moudře, aby hledal jeho tvář a učil se bázni před ním, protože to je počátek moudrosti, která buduje a dává požehnání, protože je postavená na Pánu Ježíši Kristu.

Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky. (Kaz 9,17)

Křik nikdy nepřináší nic dobrého. Je to skutek těla, je to snaha svou vlastní mocí dosáhnout něčeho lepšího, nejlépe duchovního. Ale všechno, co je z Ducha, se děje Duchem, nikoliv tělem. Tělesným způsobem není možné dosáhnout věcí duchovních. A k duchovním věcem je možné dojít pouze na základě nového narození skrze Pána Ježíše Krista, tedy skrze evangelium. Kde není evangelium, není moc Ducha svatého, navzdory tomu, že by tam byla kdejaká duchovní moc. Jenom samotné evangelium o spasení z milosti skrze oběť Pána Ježíše Krista je mocí, která zachraňuje, která vytrhuje z moci ďábla do moci Syna. Proto poslechni slova toho, který byl tichý a pokorného srdce, a který všechny volal k pokání a k víře v jeho jméno.

Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky. (Kaz 9,17)

Každý člověk má být rychlý k naslouchání a pomalý k mluvení, pomalý k hněvu (Jk 1,19). Bůh nám dal dvě uši jenom jeden jazyk – proto by naše naslouchání mělo být dvakrát delší a dvakrát pomalejší než naše mluvení. Oč více to platí, když se jedná o slova moudrých! A pokud mluví moudrý, ale chudý muž, potom to nepochybně bude potřeba ještě více – jeho slova nebudou pronášena s hněvem nebo s křikem, nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas (Mt 12,9). Ale bude mluvit klidně a tiše, bude zvát lidi k pokání a k víře, k následování toho, který je tichý a pokorného srdce, u něhož můžeme složit všechna svá břemena, Ježíše Krista. 

Řekl jsem si: Lepší je moudrost než síla, třebaže moudrostí toho nuzáka pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. (Kaz 9,16)

Moudrost v tomto světě hyne na úbytě. Paní Hloupost je mnohem halasnější, víc křičí a dere se dopředu, kde chce být vidět a vystavovat se na odiv. A lidé jí rádi naslouchají – vždyť jim stačí jenom to, co mají před očima. A v tomto případě mají před sebou chudého muže – proč by měli někomu takovému naslouchat? Jsou to předsudky, před nimiž varuje křesťany Jakub, když nás nabádá, abychom nedělali rozdíly mezi lidmi. Boží moudrost přišla mezi nás v osobě Božího syna, Pána Ježíše Krista. Nepřišla do paláce, ale do stáje. Pán Ježíš nežil jako velmož, ale jako stavitel domů (nebo tradičně tesař). Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Kdo v něho věří, nebude zahanben!

Řekl jsem si: Lepší je moudrost než síla, třebaže moudrostí toho nuzáka pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. (Kaz 9,16)

Moudrý chudý muž měl větší moc než velký mocný král, který oblehl město s velikým vojskem. Kdyby to moudrého muže poslechli, musel by mocný král ukončit obléhání města a nejspíš i odtáhnout pryč. Proto je moudrost lepší než tělesná síla, než síla velké armády, navzdory tomu, že není v tomto světě vždycky správně využita. Své děti Bůh vede k tomu, že se nemají prokazovat ani mocí ani silou, ale Duchem Božím, který jim byl dán. Je to Duch moudrosti i bohatýrské síly, ale nejde o sílu těla ani sílu světa. Je to síla Kristovy lásky, která byla skrze Ducha vylita do našich srdcí, je to moudrost Boží, která je vtělená v Pánu Ježíši Kristu a jedná v jeho jménu a k jeho slávě. 

Našel se pak v něm nuzný moudrý muž, který by byl to město svou moudrostí zachránil, ale nikdo si na toho nuzného muže ani nevzpomněl. (Kaz 9,15)

Pán Ježíš Kristus je tím nuzným mužem, který má moc zachránit Boží město – a na rozdíl od muže ze Šalomounova textu to také učiní. I on se pro nás stal chudým, abychom jeho chudobou zbohatli, byl tak nevzhledný, že jsme ho nehledali – a přece je v něm plnost života, moudrosti, božství – je jediným Spasitelem svého lidu. A z Boží milosti jsou i další moudří v tomto světě, kteří jsou schopni pomoci druhým v záchraně skrze víru v Pána Ježíše Krista. Chce následovat Boží moudrost, bude se obklopovat takovými lidmi, aby se mohl na své cestě životem co nejvíc učit Boží moudrosti a zachránil svou duši před odsouzením v ohnivém jezeře.

Bylo malé město a v něm hrstka mužů. Tu přitáhl na ně velký král, obklíčil je a zbudoval proti němu mohutné náspy. (Kaz 9,14)

Šalomoun věděl o konkrétním příkladu z života svého otce, kdy Jóab s Izraelci obklíčili město Abel, protože se v něm ukryl Šeba, který se vzbouřil proti Davidovi, ale byla v něm moudrá žena, která město zachránila (2S 20). My však můžeme přemýšlet nad tímto textem také alegoricky a uvažovat o městě Božím, na které od doby Adama útočí satan a snaží se ho zničit. Staví proti němu své náspy falešného učení a svádění k hříchu, snaží se ho odklonit od pravého uctívání Boha a vnést do něj sváry a rozepře, aby vyvolal občanskou válku uprostřed Božího města. Ale brány pekel toto město, církev, nepřemohou! Boží moudrost ho obklopuje svými hradbami a Boží láska naplňuje životy věřících, aby mohli stát pevně a odolat hříchu.