Zamyšlení z Božího slova

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. (Kaz 8,13)

Největší problém svévolníka je jednoduše v tom, že je svévolník. Neposlouchá Boha, odmítá jeho Slovo, vzdoruje jeho Duchu. Chce být sám sobě bohem, chce sám určovat, co je dobré a co je zlé. Nemá bázeň před Boží tváří, protože se snaží ze všech sil popřít Boží existenci a nechce se podřídit Bohu. Je to hlupák, protože si říká, že Bůh tu není. Proto bude jako stín – naprosto nicotný, bez obsahu, objemu, hmoty … A jakmile se objeví Pánovo světlo, stín zmizí, nezůstane z něj vůbec nic. Je to jenom stín a není v něm žádný život. Pokud však přijde k Pánu Ježíši Kristu, vyzná svou nevěru a vzpouru, a uvěří v něj a v jeho dokonané dílo, bude zachráněn. 

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží. (Kaz 8,13)

Den soudu není dnem radosti pro svévolníky. I když se jim dosud vedlo velmi dobře, v onen den se pro ně všechno zastaví a veškeré jejich dílo bude postaveno před soud. I když si třeba dosud žili dobře a mysleli si, že to tak bude už na věky, všechno se obrátí proti nim. Den soudu je dnem hněvu, který smete z tohoto světa všechno zlé. V onen den půjdou věci do hloubky – Boží slovo nám říká, že se živly žárem roztaví! Bude odhalena podstata všech věcí a nic už nezůstane skryto. Život si „prodlouží“, resp. zachrání a uchová jenom ten, kdo věří v Pána Ježíše Krista, kdo se spoléhá na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. 

Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. (Kaz 8,12)

Někdy by se mohlo zdát, že Boží milost je nevyčerpatelná a Boží slitování nezná hranic. Hříšník stále páchá totéž zlo a Boží hněv jako by nebyl – nezdá se, že by se zjevoval se z nebe, nezdá se, že by hříšník upadal stále hlouběji do svého hříchu. Vypadá to, že si žije dobře a pokojně, jejich tělo kypí a nevědí, co je lidské plahočení (Ž 73,3–5). Ale ti, kdo vcházejí do Boží svatyně, vědí, jak se věci mají! Těm, kdo se bojí Boha, bude dobře, a kdo hledají jeho tvář, dojdou jeho požehnání. Jenom ti, kdo žijí v bázni před Pánem a ve víře v Pána Ježíše Krista, se mohou nazývat Božími dětmi, které budou zachráněné před přicházejícím Božím hněvem. 

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. (Kaz 8,11)

Lidské srdce samo o sobě tíhne k páchání zla. Nikdo není dobrý ani spravedlivý, není ani jeden (Ř 3,10nn). A když Bůh ponechá člověka v jeho hříchu, když hříšníka nezasáhne Boží ruka z nebe, jako Áronovy syny Nádaba a Abíhúa nebo jako Ananiáše a Safiru, vede to lidské srdce do ještě většího a hlubšího zla. Narodili jsme se jako děti hněvu (Ef 2,1–3), a dokud jsme neuvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme odcizeni Bohu jako jeho nepřátelé (Ko 1,22). Chvála Bohu za to, že poslal svého milovaného Syna, aby na sebe vzal naše hříchy a na svém těle snášel Boží hněv kvůli těmto našim hříchům. Jenom tak jsme zachráněni před přicházejícím Božím hněvem, jenom tak můžeme přemáhat zlo, které v nás stále působí. 

Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. (Kaz 8,12)

Leckterý hříšník je „odvážný“ v páchání zla, protože nedochází ke zjevnému potrestání jeho hříchu. Lhůta se mu prodlužuje a jemu se nic neděje. Možná by si mohl, že na něj Bůh zapomněl, že si ničeho nevšiml nebo že se nedívá! Ale Bůh ví velmi dobře, jak se věci mají. Před ním není možné nic utajit. Nejenom spáchané zlo, ale dokonce i záměry a pohnutky srdce. Nic z toho mu není cizí a den za dnem se blíží okamžik, kdy vzplane Boží hněv a Bůh ve své moci, svatosti, spravedlnosti a slávě spravedlivě potrestá každou nepravost. Proto musí hříšník hledat úkryt a ochranu u Pána Ježíše Krista, který se za nás obětoval, aby nás zachránil před přicházejícím hněvem. 

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. (Kaz 8,11)

V souvislosti s výkonem lidské spravedlnosti můžeme mluvit o prodlevách mezi zločinem a odsouzením – jsou-li tyto prodlevy dlouhé, vypadá to, že lidská spravedlnost je bezzubá a neúčinná, takže si každý může dělat, co chce, každý může nazývat zlo dobrem a dobro zlem (Iz 5,20), prohlašovat spravedlivého za svévolníka a svévolníka za spravedlivé, což je obojí Hospodinu ohavností (Př 17,15). Vede k rozvratu společnosti a k tomu, že se spravedlivý musí skrývat (Př 28,28). Když Bůh oddaluje svůj trest a nechává svévolníka jít dál po jeho zlé cestě, takže to vypadá, jako kdyby zde nebyl žádný Boží hněv zjevující se z nebe (Ř 1,18), začínají si svévolníci myslet, že mohou všechno. Bůh však svou spravedlnost nakonec vykoná!

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Je dobré a požehnané poučit se od zemřelých – ať už v tom pozitivním smyslu, tedy od těch, kteří nás předešli ve víře a poznávali Pána a slávu jeho milosti, nebo v tom negativním slova smyslu, tedy od svévolníků, kteří už byli pohřbení. Jak mocné je svědectví známého bezejmenného boháče, který si svévolně žil a byl honosně pohřben z Lk 16,19–31. Stále mluví o tom, že na ničem jiném než na Božím slově nemůžeme postavit svou víru. Ale jeho život plný hostin a radovánek nebyl nic víc, než samá pomíjivost. V Pánu Ježíši Kristu však můžeme získat jistotu, že naše práce není marná – on se za nás obětoval, aby nás vykoupil a posvětil za svůj lid horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). 

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Zdá se, že zemřelí svévolníci nebyli jen tak bezvýznamné osoby. Přicházeli a odcházeli ze svatého místa … byli to lidé, kteří měli přístup k moci a slávě, k jaké se obyčejní lidé nedostanou. Přesto to byli svévolníci. Ani významné místo, ani důležitá pozice, ani dosažené vzdělání nebo honosné tituly nemají moc udělat něco s lidským srdcem a charakterem. Mohou ale zaslepit oči ostatních lidí, takže někdy ani nepoznají, že se jedná o svévolníka. Jenom pravda osvobozuje a otevírá oči. Jenom pravda Božího slova dává milost a moudrost k rozlišování. A pouze pravda, kterou je Ježíš Kristus, dává odvahu a sílu vzepřít se lži, odmítnout ji a odhalit ji v celé její nestoudnosti, ubohosti a bídě.

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Jak se moudrý Šalomoun učí moudrosti? Jak ji prohlubuje? Dívá se na pohřbené svévolníky. Stačí mít oči otevřené a používat rozum. Šalomoun ví, že není člověka, který by měl svého ducha ve své moci (Kaz 8,8), který by měl ve své moci svůj život a mohl se vyhnout dnu smrti. Nikdo takový není. Všichni jednoho dne zemřeme. A se smrtí svévolníka končí každá naděje – naděje na obrácení, naděje na pokání, naděje na milost. Jiný moudrý muž napsal, že člověk jenom jednou umírá a potom bude soud (Žd 9,27). Jenom obrácení k tomu, který dobrovolně dal svůj život a potom si ho vzal zpět, k Pánu Ježíši Kristu a víra v něj může člověka uchránit před blížícím se soudem.

To všechno jsem viděl, když jsem si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje v čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo. (Kaz 8,9)

Šalomoun si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje, a potom … uviděl. Rozhodl se zkoumat a vidět – proto uviděl. Uviděl zlo, které se pod sluncem děje. Pokud člověk nechce vidět, neuvidí – a dnešní doba je toho dobrým důkazem. Když někdo nechce znát pravdu, zůstane slepý a bude žít ve lži. Bůh nikoho nenutí, aby otevřel oči. Lež je často mnohem příjemnější a je snadnější jí uvěřit. Pravda bývá těžká a má dopad na lidský život, vede nás na prvním místě k pokání a následně k rozhodnutí postavit se proti lži. To je těžké a současně osvobozující. Musíme uznat, že člověk člověku působí zlo – a to není něco mimo nás, ale přímo v nás. A jen pravda o Kristu nás osvobodí. 

Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti, z toho boje není východiska, svévole nezachrání toho, kdo ji páchá. (Kaz 8,8)

Po pádu Adama a Evy vešla do světa smrt. Je to Boží nepřítel, protože Bůh je ze své podstaty život. Smrt je výsledkem neposlušnosti a vzpoury proti Bohu. Žádný člověk ji nemůže přemoci – z tohoto boje není východiska. Dříve či později bude muset každý projít údolím stínu šeré smrti. Jak projdeme a co nás čeká na druhé straně, cele závisí na tom, zda se spoléháme na dokonané dílo Pána Ježíše Krista, zda mu věříme. Každé Boží dítě na konci své cesty vydechne naposledy v tomto těle a v příštím okamžiku se nadechne v náruči Pánově, v jeho blízkosti, z níž už ho nikdy nic neodloučí. Ale svévolníky čeká temnota podsvětí a následně ohnivé jezero, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne. 

… nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti … (Kaz 8,8) 

Nikdo nemůže odvrátit den svého odchodu z tohoto světa. Není možné ho ani urychlit ani oddálit. Jenom Bůh sám ví přesně, kdy koho z tohoto života odvolá. Člověk nemá onen den ve své moci. Jenom pyšný člověk si může myslet, že když vztáhne ruku na svůj život – ať již násilně nebo tzv. nenásilně pomocí asistované sebevraždy – je to on sám, kdo určuje, kdy odejde z tohoto světa. Bůh to snad neví? Nepřemýšlel o tom? Nevěděl to? Nenaplánoval to přesně takto? Může snad někdo byť jen o píď svými starostmi prodloužit svůj život nebo ho zkrátit? Má ho snad člověk ve své moci? Jen Pán Ježíš měl svůj život ve své moci a věděl, kdy a jak ho má dát, a měl moc si ho také vzít zpět.

Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci … (Kaz 8,8)

Ďábel přišel za Adamem a Evou s nabídkou: „Budete jako Bůh.“ Budete znát dobré i zlé, budete mít vládu nad svým životem, budete mít ve své ruce svého ducha. Nic není vzdálenějšího pravdě! Člověk zoufale touží po nezávislosti na Bohu, ale nemá ji, nemůže ji mít, protože je jenom stvoření. Chtěl by mít svého ducha ve své moci, ale je duchovně mrtvý ve vztahu k Bohu a neschopný cokoliv duchovního udělat pro svůj věčný život. Jenom jediný měl svého ducha ve své moci, Pán Ježíš Kristus. Měl moc dát svůj život jako oběť smíření za hříchy všech, kdo v něj věří, a vzít si ho zase zpátky (J 10,18). Nikdo mu nemohl zabránit v tom, aby vstal z mrtvých, protože on je život sám. 

Nikdo neví, co nastane; kdo oznámí člověku, jak bude? (Kaz 8,7)

Každý člověk může pochopit, že jednoho dne přijde okamžik zúčtování, den soudu. Ale nikdo neví, kdy k tomu dojde a neznovuzrozený člověk také nemůže vědět, jak to s ním bude. Žádný člověk ani neví, co a jak bude v příštím okamžiku jeho života, natož aby si dovedl představit okamžik Božího soudu. Jenom Boží děti, tedy všichni, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista, mají možnost skutečně vědět … že mají věčný život, že jsou skryti v Boží lásce, že už nepřijdou na soud, že jejich věčným údělem je radost v Boží přítomnosti. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám (Ř 8,31)? Neušetřil vlastního Syna, ale spolu s ním nám daroval úplně všechno.

Nad každým děním nastane čas soudu; na člověku je mnoho zlého. (Kaz 8,6)

Veškeré dění pod nebem má svůj čas (Kaz 3,1). Moudrý člověk rozpoznává pravý čas a tak se vyhne mnohému zlu a neštěstí. Všechno dění podléhá Božímu soudu a celá země se všemi jejími skutky bude při Pánově druhém příchodu postavena před soud. Pouze ti, kdo jsou v Kristu Ježíši „nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24). Soud už totiž dopadl na Božího syna, který nesl naše viny a byl potrestán pro naše nepravosti. I v něm budou zhodnoceny naše skutky, ale už ne k odsouzení, nýbrž pouze kvůli odměně. Jakkoliv je na člověku mnoho zlého, v Kristu je tady nové stvoření, nový život, nový člověk, který žije z milosti a je proměňován od slávy k slávě.

Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu. (Kaz 8,5)

Moudrý člověk chápe, že vždycky přijde nějaké zúčtování. Pouze lhostejný hlupák se nezajímá o to, co přijde a jaké budou důsledky jeho jednání. Proto také moudrý dbá na příkazy – jak světské autority, tak té duchovní. Ví, že mu bude k užitku a k dobrému, pokud bude jednat správně. Přinese mu to mnohé požehnání jak v tomto světě, tak v tom přicházejícím. A i kdyby se v tomto světě nedočkal toho dobrého, ví, že nastane den Božího soudu, kdy Bůh spravedlivě odmění ty, kdo činili dobré a spravedlivě odsoudí všechny, kdo činili zlo. Nikoho nevynechá a na nikoho nezapomene, jeho soud bude naprosto spravedlivý, protože Bůh je vševědoucí a dobře zná všechny okolnosti i pohnutky.

Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého … (Kaz 8,5) 

Kdo dbá na příkazy pozemského krále, neměl by okusit nic zlého. Důležité je, zda tyto příkazy nejsou v rozporu s Božím slovem. Potom by ti, kdo je zachovávají, měli mít odměnu od autority, kterou v tomto světě ustanovil Bůh (Ř 13,3). Ovšem vládcové tohoto světa nejsou vždy v Boží službě, takže podřízeností jejich příkazům nemusí křesťan vždy dojít k pochvale a k požehnání. Ale podřízenost nebeskému Králi vždycky přinese požehnání. Kdokoliv se poddá jeho volání k tomu, aby činil pokání a věřil v něj, bude zachráněn pro věčnost a zakusí pokoj a radost z Ducha svatého. Svět ho sice bude nenávidět, ale Pán ho přijme a zahrne ho svým požehnáním a láskou.

Vždyť královo slovo má moc a kdo mu řekne: to děláš? (Kaz 8,4)

Každý pozemský král disponuje určitou mocí a někdy může tato moc být dokonce velmi rozsáhlá. A i když se zrovna nejedná o krále, ale jde např. o demokraticky zvoleného vládce, není mnoho těch, kteří by mu mohli říci, co to dělá. Skutečně není mnoho takových, kteří by mohli vzdorovat pozemským vládcům. Ale není opravdu nikdo, kdo by mohl vzdorovat Králi králů a Pánu pánů, Ježíši Kristu. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi a není nikdo, kdo by ji mohl jakkoliv zpochybňovat. A pakliže to někdo udělá, musí počítat s reakcí svrchovaného, absolutního a právoplatného vládce veškerého stvoření. Apoštol to v Ř 9,20 shrnuje jednoduchými slovy: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?“

Neodcházej náhle od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. (Kaz 8,3)

Pozemský král, je-li absolutním vládcem, může skutečně dělat mnoho věcí podle své libosti nebo (své)vůle. Proto není dobré rozhněvat krále, neboť to může mít zničující účinky. Přesto je i královo srdce v Hospodinových rukou jako vodní toky, a ten ho nakloní, jak se mu zlíbí (Př 21,1). Je jen jediný král, který nemá žádné zábrany, kromě hříchu, a má schopnost i moc skutečně vykonat úplně všechno, co chce – Pán Ježíš Kristus. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, on kraluje, jemu patří všechny národy země, a dělá to, co chce. Nyní ještě všechny volá k pokání, ale blíží se den, kdy přijde jako soudce, zjeví se jako lev z Judy a celá země se všemi svými skutky bude postavena před soud. 

Neodcházej náhle od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. (Kaz 8,3)

Neodcházej od svého krále, ale prokazuj mu svou oddanost a věrnost. Ovšem v tomto světě jsou také dobré důvody, kdy je potřeba odejít od svého vládce a dokonce jsou i situace, kdy je nutné se postavit proti němu – především tehdy, když je to tyran, který utlačuje svůj lid nebo ho svádí k hříchu a odvádí od Boha. Nestůj při zlé věci! V plnosti tato slova platí o jediném králi, o Králi králů – toho nikdy neopouštěj. Když budeš s ním, nikdy nebudeš stát při zlé věci, protože on je dobrý a nemůže nikoho vést ke zlému. Stůj při něm, protože on je tvá spása, tvá chvála, tvůj nedobytný hrad. Ukryj se do jeho přítomnosti a nechtěj se z ní vzdálit. 

Pravím: Dbej na králův rozkaz, a to kvůli přísaze Boží. (Kaz 8,2)

Je správné dbát na králův příkaz, je dobré podřizovat se autoritám, které nám Bůh dal – tedy pokud jejich příkazy nejsou v kolizi s Božím slovem. Pokud král nebo kdokoliv jiný nařizuje to, co Bůh ve svém Slově zakazuje nebo naopak zakazuje to, co Bůh ve svém Slově přikazuje, je třeba na prvním místě poslouchat Boha, nikoliv člověka (Sk 4,19). Nicméně zdá se, že Šalomoun má na tomto místě skutečně božského krále, tedy Krále králů a Pána pánů – toho je třeba poslouchat v každé věci a podřizovat se mu ve všem, co říká, především v tom, že volá lidi k pokání a k víře v Boha. Kéž jsou jeho příkazy touhou tvého srdce – pak budeš mít život věčný. 

Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní. (Kaz 8,1)

Moudrost se na člověku projeví i navenek, a to nejenom na tváři. Kdo je moudrý, ten se obvykle neprojevuje jako nějaký excentrický podivín, i když právě takoví lidé bývají za moudré považováni a často také jako moudří obdivováni – navzdory tomu, že jejich rady nevedou k bázni před Hospodinem, což je počátek moudrosti, ani k Pánu Ježíši Kristu, v němž přebývá veškerá moudrost. Moudrost rozjasňuje tvář, protože oko moudrého je čisté, takže světlo prosvěcuje celé nitro člověka. Moudrost mění rysy tváře, protože obrušuje tvrdé hrany pýchy a arogance, sebestřednosti a nepochopení. Moudrost naslouchá a rozumí, proto také soucítí a reaguje laskavě, s mírností a s milosrdenstvím. Taková je moudrost shůry, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky (Jk 3,17). 

Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? (Kaz 8,1)

Šalomoun věděl, o čem mluví. Jako mladíček si vyžádal od Boha a dostal jí tolik, jako žádný jiný člověk před ním ani po něm (2Pa 1,12). A přesto tento syn Davidův svými slovy dosahuje ještě dál, kam sám ještě ani neviděl, i když něco z toho zakoušel – ukazuje na toho jediného, v němž je vtělena plnost moudrost, na Ježíše Krista, jemuž se nikdo nevyrovná. Jenom on zná naprosto přesně výklad všech věcí, jemu nikdo nemusel o nikom nic říkat, protože sám věděl, co je v člověku (J 2,25). Pán Ježíš Kristus původem z rodu Davidova, nejmoudřejší z moudrých, Král králů a Pán pánů – každý, kdo v něj věří, má život věčný a má v něm plnost moudrosti, spravedlnosti i radosti. 

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. (Kaz 7,29)

  Bůh stvořil člověka jednoduchého a přímého, ale člověk by chtěl něco víc – chtě by být jako Bůh a znát dobré i zlé. Adam s Evou podlehli lákání satana, který jim nabízel nemožné, sliboval jim uspokojení smyslů, za nímž stálo samotné zlo. A když toto přijali, přinesli toto zlo okamžitou úrodu v podobě výmluv a svádění viny na někoho druhého. Lidé ztratili svou nevinnost a s ní i spravedlnost, svatost a pravdu a od té chvíle vyhledávají jenom samé smyšlenky, nepravdy a lži. Potomci Adama s Evou nevymýšlejí jen špatné věci, ale celou škálu dalších, které by pro ně znamenaly štěstí, bohatství, slávu a rozkoš. Nic však nemůže nahradit pravdu od Boha a přímost, kterou přináší nové narození v Kristu Ježíši. 

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého … (Kaz 7,29) 

Zdá se, jako by moudrý Kazatel nepřišel na příliš mnoho věcí. Přišel „jenom“ na to, že Bůh učinil člověka přímého. Přišel jenom na to, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, Adama a Evu, tedy muže i ženu. Oba byli stvořeni podle Boží podoby a Pavel to vysvětluje, že se jedná o spravedlnost a svatost pravdy (Ef 4,24). To je přímost – pravda, která chodí oblečená do hávu spravedlnosti a svatosti a která vždycky jedná v lásce (Ef 4,15). Přímý člověk je ryzí a jde rovnou cestou (Př 21,8.29), a tak se skutečně podobá Bohu, jemuž jsou cizí všechny záludnosti a neupřímnost, pokrytectví a podlost. Šalomoun se dívá ke Stvořiteli a vidí nádheru jeho díla. 

… ale ženu jsem mezi těmi všemi nenalezl. (Kaz 7,28)

Je snad ženám skrytá moudrost? Rozhodně ne. Každý, kdo prosí Boha o moudrost a nepochybuje, ji dostává, bez ohledu na to, zda se jedná o muže nebo ženu. V knize Přísloví, kterou také napsal Šalomoun, je dokonce moudrost představena jako žena. Jakou ženu tedy nenalezl? Takovou, jejíž srdce by nebylo sítí a léčkou. To neznamená, že by žádná taková nebyla. Vždycky zde byly zbožné ženy a je možné, že jich bylo dokonce i víc, než mužů, ale mezi Šalomounovými ženami a konkubínami takovou nenalezl. Byly to naopak právě ony, které ho svedly k tomu, že odvrátil své srdce od Boha. Jenom jeden jediný člověk je dokonalý a cele zbožný, a to je Boží syn, Pán Ježíš Kristus.

… abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal: Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka … (Kaz 7,27–28) 

Kazatel hledal moudrost, hledal smysl věcí, porozumění tomu, jak Bůh tento svět uspořádal a nenalézal. Něco však přece nalezl – mezi tisíci nalezl jednoho! Je skutečně vzácností nalézt člověka, který je plný moudrosti a poznání, který kráčí po úzké cestě následování Pána Ježíše Krista, který přináší milost a pokoj. Možná bychom mohli jít ještě o něco dál a mluvit o tom, že Šalomoun nalezl toho jednoho, u něhož můžeme najít pravou moudrost, který jediný smiřuje hříšníky s Bohem, který přináší skutečný pokoj a radost, protože v něm samotném je vykoupení a život. Každý, kdo se k němu obrátí, bude zachráněn, nikdo nebude vyhnán, ale bude přijat. Každá duše, která horlivě hledá Pána, ho nalezne!

… abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal… (Kaz 7,27–28)

 Kazatel hledal smysl a nenalézal. To není příliš povzbudivé – zní to jako marnost a honba za větrem. Ale nakonec přece jen na něco přišel. Oč smutnější je situace, kdy lidé hledají smysl a žádný nenalézají, protože odmítají Boha. Zakoušejí prázdnotu života bez Boha, zakoušejí zoufalství takového stavu, přesto nechtějí přijít k Bohu a vzdát mu chválu, vyznat ho jako Pána a být mu vděční. Raději zůstávají ve své zatvrzelé pýše a žijí své prázdné životy s litováním sebe sama, že nemají pro co žít a že život nemá smysl. Ale Bůh nám smysl dal – věčný život je v tom, abychom neustále poznávali, kdo je Bůh a kdo je ten, kterého poslal, Boží syn (J 17,3). Kdo má Syna, má život, smysl, radost i pokoj.

Hleď, na to jsem přišel, řekl Kazatel, když jsem porovnával jedno s druhým, abych se dopídil smyslu … (Kaz 7,27)

Kazatel nebyl povrchním pozorovatelem. Pídil se po smyslu věcí, snažil se dopátrat podstaty a nespokojil se s rychlou odpovědí. Nestačilo mu to, co mu někdo řekl v televizi nebo na internetovém kanále, ale chtěl si udělat svůj vlastní názor. Proto porovnával jedno s druhým a hledal smysl věcí. Zkoumal, jak je to s ženou, když je léčkou a nestačilo mu podívat se na jednu ženu, aby si udělal paušální úsudek o všech ženách, ale porovnával jednu s druhou mezi svými několika sty manželkami, kriticky a soustředěně o nich přemýšlel, aby došel k samotné podstatě a porozuměl tomu, proč je žena trpčí než smrt, je-li léčkou a jak jí může člověk uniknout. Odpověď nalezl v samotné Boží milosti. 

A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen. (Kaz 7,26)

Bůh se stará o své děti. Někdy nás sice nechá vymáchat se v hříchu, do něhož jsme se rozhodli svévolně jít, ale i to patří k jeho dobré a požehané výchově. Přesto své děti nikdy nevydá zkáze. Kdokoliv patří Bohu, kdo je mu milý, toho bude držet ve své ruce, a je to jak Otcovo, tak Synovo sevření. Nadto je každé Boží dítě zapečetěno Ducha svatého pro den vykoupení. Duch chrání to, co do nás bylo vloženo, poklad, který spočívá v hliněné nádobě. A kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho dovede až do dne Pána Ježíše Krista. Ale ti, kdo Bohu nepatří, neuniknou. Budou lapeni do léčky hlouposti, která zaslepuje oči a ponechává hříšníka napospas jeho hříchu a konečnému Božímu soudu.