Zamyšlení z Božího slova

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. (Gn 14,18)

Král pokoje a spravedlnosti se z ničeho nic objevuje a přerušuje setkání sodomského krále s Abrahamem. Vypadá to, jako kdyby najednou vpadl do setkání Abrahama a sodomského krále. Jako kdyby se ti dva již blížili k sobě, když Abrahamovi sodomský král vyšel vstříc v dolině Šáve, a najednou je tu Melchisedech, král pokoje a spravedlnosti, kněz nejvyššího Boha. Melchisedech znal živého Boha, Boha Abrahamova. Jeho oltář byl v Jeruzalémě – na hoře Mórija (2Pa 3,1), kam půjde za nějakých 30 let Abraham obětovat nejvyššímu Bohu svého milovaného syna Izáka. Melchisedech přinesl chléb a víno – skoro to vypadá, jako kdyby spolu slavili Památku Páně. Kristus ještě nebyl obětován, takže to tak určitě nebylo, ale měli spolu obecenství, byla tady jednota Ducha, společně uctívali Boha nejvyššího.

Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gn 14,16)

Nebyla to odvaha Abrahama, ani jeho dokonalá strategie nebo dokonce jeho víra, co vedlo k vysvobození Lota. Byla to Boží věrnost, Boží slitování a Boží láska k Abrahamovi a Lotovi. Bůh nikdy nedopustí, aby některé z jeho slov padlo na zem, proto ochránil Abrahama, jak slíbil a vedl ho k slavnému vítězství. Abraham riskoval ve víře a Bůh se o něj postaral. Musel prokázat odvahu, osobní statečnost podstavit se proti přesile, sílu, vytrvalost, houževnatost i chytrost, s níž podnikl útok na vojsko králů. Ale byl to Bůh, kdo se postavil za Abrahama a dal mu takové vítězství, že nejenom nikdo z oněch 318 mužů nezahynul, ale dokonce vyrvali veškerou kořist z rukou svých protivníků a vysvobodili všechny zajatce – Lota, muže, ženy i děti.

V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. (Gn 14,15)

Lot byl v problémech a Abraham nezaváhal ani na okamžik a jednal. Jednal ve prospěch Lota, jednal tak, aby ho vrátil zpátky na Boží cestu. Jeho jednání nebylo zištné, jak uvidíme za okamžik, nebylo nijak škodolibé – „máš, cos chtěl“, nic Lotovi nevyčítal, nevysvětloval mu, jak moc se kvůli němu musel obětovat, ale byl pokorný a pohotový. A Bůh se k němu přiznal. Abraham byl ochotný obětovat velmi mnoho, strádat, odříkat si, riskovat konflikt a boj – jen aby získal bratra, kterého ztratil. Buďte odvážní, milosrdní, vytrvalí – když vidíte, že váš bratr hřeší – buďte si nejprve jisti skrze svědectví dalších, že se skutečně jedná o hřích a potom jděte jako Abraham – ve víře, s odvahou a s ochotou získat zpět svého bratra se vším, co bylo ztraceno.

Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gn 14,14)

Jak reagoval Lotův strýc Abraham, když se dozvěděl tu zprávu od nějakého uprchlíka? Sebral své muže a vyrazili za armádou čtyř králů, aby vysvobodili Lota. Z Hebronu k Damašku je to víc než čtyři sta kilometrů. Nejdříve je pronásledovali a pak je jedné noci přepadli a pobíjeli je až někam za Damašek. Bůh jim je vydal do rukou (v. 20). Posílil Abrahamovy ruce, dal odvahu jeho srdci a Abraham přivedl zpátky všechny lidi i všechno uloupené jmění, včetně svého synovce Lota. Celý spor byl vyřešen rychle, radikálně a s velikou odvahou. Abraham nebyl pacifista a pro ochranu svého bližního se nebál použít meč. To je povzbuzení pro nás, abychom i my jednali v bázni Boží, s modlitbami a hledáním Pánovy tváře.

Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gn 13,18)

Bůh řekl: Projdi zemi křížem krážem – a Abraham šel. Čekal na Boha, čekal na Jeho slovo, připravil své srdce v poslušnosti a potom následoval Boží příkazy. A nejenom to: následoval je s chválou a svědectvím. Abraham byl svědectvím pro Emorejce Mamreho a jeho příbuzné. Usadil se u jejich posvátného dubu a postavil tam oltář Hospodinu. Nechtěl, aby uctívali stromy, ale živého Boha, stvořitele stromů a všeho. Abraham sám opět uctívá Boha. Abraham se vrací k tomu nejlepšímu, co kdy poznal – ke svému Bohu a k jeho uctívání. Abraham byl mužem víry. Jeho srdce bylo naplněno chválou. Boží slovo ho nazývá otcem věřících. Tak kéž je i naše srdce naplněno chválou a uctíváním Pána.

Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám. (Gn 13,17)

Bůh opakuje svůj příkaz (viz Gn 12,7) a Abraham poslouchá Boha. Poučil se ze svého pádu a staví na zaslíbeních, která mu Bůh dal. Odděluje se od Lota a Bůh k němu znovu promlouvá. Bůh je věrný a trpělivý. On to s námi nevzdá. Chce, abychom se mu cele odevzdali, oddělili se od bezbožnosti a hříchu a od vší neposlušnosti. Vede nás k tomu, abychom se dívali očima víry a nikoliv tělesnýma očima, upírali svůj zrak na Boha a ne na to, co je kolem nás, žili vírou a ne viděním. Pak od něj můžeme přijímat znovu opětovné potvrzení zaslíbení, pak dostáváme ujištění o Boží přízni, zakoušíme jeho blízkost a jeho vedení, Boží slovo k nám promlouvá velice jasně, je živé, naše modlitby jsou vroucí a horlivé.

A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. (Gn 13,16)

Spolu se zemí Bůh Abrahamovi znovu zaslibuje potomstvo. Ale už to nejsou národy – je to mnohem víc: „tvého potomstva bude jako prachu země“! Již předtím ta zaslíbení, která Abraham dostal, vyžadovala skutečnou víru. Ale to, co Bůh říká Abrahamovi nyní, je skutečně nad rámec jakéhokoliv lidského pochopení. Naše mysl si nedokáže představit něco, co se nedá spočítat, co nemá hranice. A tady se dokonce mluví o lidech, kteří vzejdou z jednoho muže! Ve Zjevení 7 vidí Jan nespočetný zástup, který by nikdo nedokázal spočítat – to je skutečné potomstvo Abrahama, otce věřících, děti víry, učedníci Pána Ježíše Krista. Bezdětný Abraham, který žije se svou neplodnou ženou, slyší, že jestli někdo dokáže spočítat prach, tak bude moci spočítat jeho potomky. To je Boží sláva! 

Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. (Gn 13,14–15)

Bůh obnovil své sliby Abrahamovi hned poté, co se oddělil od Lota. A všimněte si: Lot se rozhlížel po zemi, co by si vybral, Abrahamovi Bůh říká, aby se rozhlédl. Lot si sám vybírá, co se mu líbí, Abrahamovi Bůh dává všechno, co Bůh vybral pro Abrahama. Dostaneš celou zemi – Lot se podíval jedním směrem, směrem k Sodomě, kam ho to přitahovalo. Abraham se má rozhlédnout do všech světových stran a dostane celou zemi. Apoštol Pavel v Ř 4,13 to vysvětluje tak, že toto zaslíbení se vztahovalo na celý svět, že dostane svět za dědictví. To zjevně odkazuje k nové zemi, kterou Bůh připravil pro ty, kdo ho milují a následují. Spolu se zemí Bůh zaslibuje potomstvo, jehož bude jako prachu země!

Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. (Gn 13,12–13)

Bůh viděl situaci v Sodomě. Lot viděl jenom to, co chtěl vidět. Když se Abraham rozhodoval o tom, že sestoupí do Egypta, tak měl nějaké představy o tom, jak to tam bude zlé. Ale vidina jídla v době hladu převážila a vedla ho k dalším kompromisům, podvodům a lžím. Lot se díval jenom na to, co chtěl vidět. Vidíme, jak moc Lota přitahoval hřích a Sodoma je jeho obrazem. A Lot chtěl jít co nejblíž. Stanoval až u Sodomy. Celá ta zem byla jako zahrada Hospodinova, ale Lot chtěl být blízko města. Jan píše o dychtění srdce, dychtění očí, o pýše života (1J 2,15–16). To je přátelství se světem, před nímž nás Boží slovo neustále varuje.

Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. (Gn 13,3–4)

Bůh vede Abrahama na začátek, kde začalo jeho selhání. Předtím sestoupil dolů do Egypta a padl. Ale na začátku třinácté kapitoly ho Bůh pozvedl a on zase vystoupil z Egypta. Činil pokání a vrátil se zpátky na Boží cestu. Vrátil se na místo, kde začal jeho pád a vyrazil novým směrem – směrem k uctívání Boha. Znovu vzýval Hospodinovo jméno. Ani zmínka o tom, že by něco takového udělal v Egyptě. Tam spoléhal jen sám na sebe. Nyní se vrací na místo, kam byl povolán a odkud odešel. Jeho víra byla prověřena. Na víru, která není prověřena, se nedá spolehnout. Abraham vzýval jméno Páně, pokořil se před Bohem, uctíval ho a znovu vložil všechno do Božích rukou. K tomu samému volá Pán Bůh také nás.

A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)

Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.

Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ (Gn 12,18–19)

Bůh nás nikdy nezapře. A i když Boží slovo říká, že kdo zapře Pána před lidmi, toho i on zapře před svým Otcem (Mt 10,33), musíme rozumět tomu, že nejde o jedno selhání, protože jinak by Abraham nebyl otec věřících, ale jde o postoj zapírání Pána, jde o snahu sedět na dvou židlích, sloužit dvěma pánům, líbit se světu i Bohu. Ale kdo chce být přítelem světa, nemůže se líbit Bohu, ale stává se nepřítelem Božím (Jk 4,4). Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Vždycky nás pozvedne, abychom znovu šli k Pánu, abychom mu vyznali své hříchy, abychom byli obnoveni, očištěni, abychom se vrátili zpátky na jeho cestu, ze které jsme sešli.

Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu. (Gn 12,13)

Abraham chtěl, aby Sára neříkala, že je jeho manželka, protože se bál o svůj život. Bál se o svůj život tolik, že přestal spoléhat na Boha, a začal spoléhat na člověka, na Sáru, začal spoléhat na lež, protože poloviční pravda není nikdy pravda, ale vždycky lež. Bůh mu dal velká zaslíbení, Bůh s ním jednal mocně a přece Abrahama v zoufalé snaze zachránit svůj život zapřel Boha i svého bližního, svou manželku. Klidně ji nechal odvést do faraónova domu. A faraón kvůli tomu prokázal Abrahamovi mnoho dobrého, takže Abraham velmi zbohatl. Nešlo o to, co je pravda, ale hlavně o vlastní kůži. Pokud maličko povolíme hříchu, začne nás zaslepovat a snadno a rádi budeme oklamávat sami sebe i druhé.

I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. (Gn 12,10)

Bůh vyvedl Abrahama z Uru Kaldejského, potom z Cháranu, kde se na nějaký čas usadil a kde se mu vedlo dobře, protože tam získal mnoho majetku, dobytka i lidí a vedl ho do Kenaánu. Nevíme přesně, jak dlouho strávil Abraham v Kenaánu, ale když tam nějaký čas pobyl, tak v zemi zavládl hlad. To byla zkouška víry pro Abrahama.  Když nastal v zemi hlad, sestoupil Abraham do Egypta. V Egyptě došlo k mnoha špatným věcem, přesto nám Písmo nikde neříká, že by bylo zlé to, že Abraham sestoupil do Egypta. A to by pro nás mělo být směrodatné. Otázka by možná neměla znít: Kam? Ale: S kým? Bude-li s námi Pán, můžeme sestoupit na to nejhorší místo na světě a budeme stále v bezpečí.

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gn 12,7)

Abraham se nám představuje jako stavitel oltářů. To byl způsob, jak Abraham uctíval Boha. Později Bůh ukázal Izraelcům, jak si přeje, aby ho uctívali. V tuto chvíli to tak ještě nebylo a tak vidíme Abrahama, jak staví oltáře a vzývá jméno Hospodinovo.  Bůh se ukázal Abrahamovi znovu a dal mu další zaslíbení – kromě potomka také zaslíbení země. Abrahamovi, který byl bezdětný a který neměl ani kousek půdu, byl kočovníkem, pastevcem. Ale Abraham měl Boha a to stačilo. Kamkoliv se vydal, tam byl Bůh s ním a na všech místech Abraham také Boha uctíval. Dokonce čteme o tom, že vzýval Hospodinovo jméno (Ř 10,13). Znovu tady nacházíme spasení z milosti skrze víru. Jeho srdce přetékalo vděčností a chválou.

Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. (Gn 12,6)

Mojžíš dal Izraelcům tuto knihu, když vyváděl Izraelce z Egypta. Kam je vedl? Do Kenaánu. Kam šel Abraham? Do Kenaánu. Jejich praotec víry, který dostal tak veliká zaslíbení, šel po stejné cestě jako oni. Kdo byl v Kenaánu, když tam šli Izraelci? Kenaanejci. Kdo tam byl, když tam šel Abraham? Kenaanejci – titíž lidé. Myslím, že když Izraelci četli příběh praotce Abrahama, tak se s ním mohli v mnoha věcech ztotožnit. A tak čerpali z Písma velké povzbuzení a posilu. Abraham uvěřil, a proto vyšel. Nechal všechno za sebou a šel tam, kam ho vedl Bůh. Spolehl se na Boží sliby a víra přinesla své ovoce v podobě jednání, v podobě činů.

Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. (Gn 12,5)

Abraham věřil, a proto se vydal na cestu. Uposlechl, jak mu Hospodin přikázal. Víra bez poslušnosti je mlácením prázdné slámy. Jakub o ní říká, že taková víra je mrtvá. Je stejná jako víra démonů. Ví o Boží velikosti, ví o Boží dobrotě, ví o zaslíbeních, ale nijak se to neprojevuje v životě, v praxi. Abraham se tady řadí do řady velkých Božích mužů z knihy Genesis – Ábel, Henoch, Noe, Abraham. Každý jednotlivý život je úplně jiný – Ábel obětoval, Henoch chodil s Bohem, Noe stavěl a kázal, a Abraham vyšel a došel. Je tady víra, která je poslušná. Je třeba, abychom se naučili tuto jednoduchou poučku – činy mluví víc než slova.

Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3)

Když Bůh povolává, dává také požehnání. Dokonce i ti, kteří nebyli vyvoleni, ale poslechli, i když jen na čas, zakusili Boží požehnání. Oč více ho zakoušejí ti, kdo patří mezi Pánovy milované. To jsou ti, jichž se Bůh ujímá (Žd 2,16) – neujímá se andělů, neujímá se lidí na základě jejich původu ani na základě jejich postavení, ale ujímá se těch, kteří věří stejně, jako Abraham a spolu s ním docházejí Božího požehnání. To neznamená život v bavlnce – Abraham musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda … Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání víry, které je darované každému Božímu dítěti v Pánu Ježíši Kristu.

Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! (Gn 12,2)

Bůh slibuje neviditelné věci – učiním z tebe veliká národ. Po čtyřech tisících letech vidíme veliké národy, které vzešly z tohoto jediného muže. Ale především je tu duchovní národ – potomstvo Abrahamovo, jímž jsou lidé víry, nespočetný zástup těch, kdo milují Krista a uctívají ho. Také je tady požehnání, které nemá žádný předmět – je to prostě úplně obecné, doširoka otevřené požehnání. Požehnání pro muže víry. Bůh, zdroj všeho dobrého říká Abramovi, že ho požehná. A to znamená, že ho zahrne veškerou svou přízní. Bůh také slibuje, on sám učiní veliké tvé jméno. Nechtějte si dělat jméno před Bohem, ale žijte tak, aby Bůh učinil veliké vaše jméno. To je něco, co je vlastní lidem víry. Chtějí vyvýšit Boha, chtějí ho oslavit, jak to jen jde.

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. (Gn 12,1)

Bůh povolal Abrahama v Uru, kde jeho předkové sloužili jiným Bohům (Joz 24,2–3). Bůh vyvedl Abrahama z Uru (Gn 15,7). Jedna z teorií říká, že Ur je na jihovýchodě dnešního Íráku. Bůh povolal Abrahama. Boží povolání stojí na začátku cesty každého Božího člověka. Cesta následování Pána Ježíše Krista začíná tím, že Bůh člověka povolá – tak začala cesta každého z nás, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Bůh povolává! Bůh rozhoduje o povolání. Mnozí přišli za Pánem Ježíšem, že ho budou následovat, ale kolik jich jen zase odešlo – někteří smutní, jiní naštvaní, další uražení. Bůh ho zavolal a Abraham šel. A Abraham dorazil přesně tam, kde ho Bůh chtěl mít. To je dílo Boží milosti.

I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam. (Gn 11,31)

Terach vyšel z Uru s Abramem a Lotem, ale nikoliv s Náchorem a jeho ženou Milkou – ty najdeme v Uru ještě minimálně 70 let poté, co Terach s Náchorem odešli. Ale jak se zdá, tak Bůh mluvil k Abramovi, který dal ten původní impuls vyjít z Uru a jít do Kenaanu. Během cesty došli do Cháranu, kde se usadili. Nevíme, co je vedlo k tomu, že se usadili, ale dobře víme, že taková je naše přirozenost. Rádi zůstaneme na místě, kde to vypadá dobře, a to i přes to, že známe Boží cíl. Rádi se zabydlíme tady na světě, rádi se zabydlíme ve svých představách, někdy ve svém stereotypu. Obvykle to bývá pro danou chvíli jednodušší a pohodlnější. Ale jen pro onu chvíli. Bůh totiž nevolá nadarmo..

Sáraj však byla neplodná, neměla dítě. (Gn 11,30)

Bůh vyvedl Abrama a jeho ženu z chaldejského Uru. Ale Sáraj byla neplodná! Nemohla mít děti. Její jméno znamená „Má kněžna nebo královna“, kněžna nebo královna tohoto domu. A jména Abrama znamená „Vyvýšený, vznešený otec“. Ale neměli děti. Bůh je zavolal jejich jménem a řekl jim, že budou mít množství potomků. A oni uvěřili Bohu, poslechli jeho slovo a šli. Spolehli se na Boží slib. Trvalo to ještě čtvrt století, než se Boží slovo začalo naplňovat v jejich životě, a to „jenom“ tím, že se jim narodil jediný syn – zaslíbené zástupy byly v nedohlednu. Ale „syny Abrahamovými jsou lidé víry“ (Ga 3,7) a jejich zástupy začaly plnit svět až po příchodu Pána Ježíše Krista. 

I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. (Gn 11,8)

I když zde máme popsaný Boží soud, projevuje se v něm nesmírné Boží milosrdenství. Bůh zmařil dílo bezbožníků, kteří chtěli vystoupat do nebe. Bohu se nikdo nebude vysmívat a Boží spravedlnost nakonec dosáhne na úplně každého. Nimrod si udělal z tohoto města svou základnu a stalo se počátkem jeho království. Babylon je v celé Bibli synonymem vzpoury proti Bohu, i vlastních snah dostat se do nebe, je to obraz světa a jeho poskvrny, obraz rouhání a pýchy. Bůh všechny zachoval při životě, ale už se nedomluvili se svými přáteli, se svými bratry. Snad se domluvili v rámci svých rodin a lidí, kteří jim byli nejbližší, ale nedomluvili se napříč generacemi. A to byl způsob, jak je Bůh rozehnal po celé zemi. To byla milost!

Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli. (Gn 11,7)

Bůh, který je Bohem řádu a pořádku, přináší soud v podobě zmatku, chaosu. Bůh, který je Bohem srozumitelnosti a jasného slova, přináší soud v podobě zmatení jazyků a vzájemného neporozumění. Lidé si nebudou rozumět, nebudou spolupracovat, nebude mezi nimi jednota, bude vládnout nedorozumění a nepořádek. Tohle je důsledek Božího soudu. Bůh sestoupil mezi lidi a zmátl jim jazyky. To asi nebylo nic složitého – Bůh jednoduše změnil něco v mysli člověka, takže jeho hlasivky vydávaly jiné zvuky než dřív. Lidé hledají vlastní cestu, jak se sjednotit, jak dosáhnout do nebe, jak si udělat jméno, jak překročit hranice národů, jak se podstavit pod jeden prapor. A tahle snaha neskončí, dokud Pán nepřijde.

Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ (Gn 11,6)

Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Jsou jeden lid a mají jednu řeč. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Jednota v hříchu vede k soudu, jednota v milosti a lásce vede k požehnání. Pán Ježíš se modlil za svůj lid, aby byl jedno, jako je jedno on s Otcem. To je požehnaná jednota Božího lidu, kterou Pán svému lidu daroval – na nás nyní, abychom tuto jednotu zachovávali tím, že budeme pravdiví v lásce a tak porosteme do Krista. 

I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. (Gn 11,5)

Bůh, který má jméno nad každé jméno, sestupuje dolů. Bůh sestupuje, aby vykonal inspekci. Nesestupuje voda, ale přichází Bůh sám. Skutečnost, že sestupuje, ukazuje na to, jak jsou věci vážné. Ukazuje to také na to, že Bůh slyší, že není lhostejný, že není daleko, že mu není jedno, co se děje, že slyší křik utiskovaných a ponížených, že slyší volání svého lidu, že si všímá lidské vzpoury a nepřechází ji mlčením nebo bez povšimnutí. Bůh není jenom nějaká síla, není to nějaký hodinář, který by natáhl hodiny a pak je nechal běžet – Bůh stvořil tento svět skrze svého Syna a pro svého Syna a řídí tento svět k oslavě svého Syna. Bůh sestupuje, aby soudil zemi (Ž 144,5nn).

Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11,4)

Jak to vypadalo při potopě? Celá země včetně těch nejvyšších hor byla pokryta vodou. Co nyní tito lidé dělají? Chtějí postavit věž, která bude vyšší než nejvyšší vrcholky hor, protože bude sahat až do nebe. Jaká byla jejich motivace – uděláme si jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Ale neřekl jim Bůh, že se mají plodit a množit, tedy replikovat jeho obrazy, dělat jméno Bohu, ne sobě a mají naplnit zemi, ne se spojovat proti Bohu a vzdorovat mu tím, že nebudou chtít být rozptýleni po celé zemi? Chtějí zopakovat to, co udělali Adam s Evou! Chtějí udělat jméno sami sobě a svými vlastními prostředky se dostat až do nebe. To je prostě a jednoduše jiné evangelium. 

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. (Gn 11,1)

Požehnaná jednota, mohli bychom říci. Je tady jednota lidí, kteří jsou spojeni jazykem i svými zvyky, svými úmysly. Lidská populace – ať již s Noemem nebo bez něj, se stěhuje od Araratu dál. Táhnou na východ. Tam nalézají pláň, Šineár, která vyhovuje jejich úmyslům. Proč šli na východ? Co tito lidé hledali? Hledali ráj? Dost možná v nějakém slova smyslu ano. Hledali naplnění svých životů, hledali odpovědi na to, proč existujeme, kde se vzal náš život, co je jeho smyslem … Našli příhodné místo a usadili se tam. Nenašli Eden, ale rozhodli se, že si udělají vlastní. Chtějí si vybudovat jméno a nechtějí být rozptýleni po zemi – což bylo přesně proti tomu, co jim Bůh řekl, že mají dělat. Nic nového pod sluncem. 

To jsou čeledi synů Noeho podle jejich rodopisu v různých pronárodech; z nich pak po potopě vzešly všechny pronárody na zemi. (Gn 10,32)

Bůh ustanovil národy skrze rozdělení jazyků, které uvidíme v následující kapitole jako výsledek Božího soudu nad pýchou lidí, ale je to jeho dílo a jeho rozdělení. Řekl bych, že dnes je tato myšlenka v našich končinách aktuální víc, než kdy jindy, protože vidíme snahy o vytvoření ne-národního člověka, člověka odděleného od jeho národa, od jeho historie, od sounáležitosti s jazykem, se zemí, kulturou, dědictvím. A důvod je podobný jako v případě prosazování evoluční teorie – vzpoura proti Bohu, ponížení člověka, případně dokonce jeho zotročení. A to není něco, na co bychom jako křesťané měli přistupovat a s čím bychom mohli souhlasit. Boží slovo jasně říká, že národy se budou mísit, ale nikdy se nespojí. Národy zůstanou.

Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)

Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.