Zamyšlení z Božího slova

Tvých ustanovení a tvých svědectví se držím, máš před sebou všechny moje cesty. (Ž 119,168)

Bohu nemusíme říkat, jak na tom jsme. On to ví ze všech nejlíp. Ale je to dobré, pro nás samotné, abychom si stále znovu připomínali realitu toho, v čem a jak žijeme. Křesťan dostal nové srdce, takže touží po tom, držet se Pánových svědectví celým svým srdcem. Chce poslouchat všechno, co mu Bůh říká a k čemu ho vede, protože miluje Boha. Boží láska je vylitá do jeho srdce skrze Ducha svatého, který mu byl dán a jímž je zapečetěn. I když se naše stará přirozenost vzpouzí a bouří a nechce se jí následovat Pána Ježíše Krista, máme skvělý prostředek, jímž můžeme umlčet tohoto starého křiklouna – a to je Kristův kříž. Na něm jsme byli ukřižováni spolu s Kristem, tam je naše vítězství.

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Někdy to vypadá, jako kdyby Bůh neslyšel, jako kdyby byl daleko, jako kdyby se nad námi nebe zavřelo. Důvodů, proč to tak je, nebo proč nám to tak připadá, může být celá řada. Ale důležitou radou je, abychom vytrvali, abychom nepřestávali volat k Bohu. David v Žalmu 13 říká: „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?“ Přesto pokračuje ve volání k Bohu, k dovolávání se jeho přízně, staví na Božích zaslíbeních. Kéž i naše bědování dolehne až k Bohu, protože jeho ruka není krátká na spasení a jeho ucho není neochotné slyšet a vyslyšet. Ale volá nás k vytrvalosti a k tomu, abychom ho prosili tak dlouho, dokud neodpoví.

Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval. (Ž 119,167)

Může si člověk zamilovat Hospodinova svědectví? Přirozený člověk rozhodně ne. Vždyť se narodil jako vzbouřenec proti Bohu s nenávistí v srdci i v mysli a velice záhy po narození i ve skutcích. David vyznal, že byl hříšný už od svého početí (Ž 51,7). Ale když se Bůh dotkne lidského nitra, když ze své milosti přitáhne člověka k sobě, dá mu nové srdce a novou přirozenost – člověk se stane novým stvořením. A začne milovat Boha, jeho Slovo, jeho děti a dokonce i své nepřátele. Pak může s radostí vyznávat, že si velice zamiloval Pánova svědectví, že dychtí po jeho Slově a po jeho přítomnosti. Celá jeho duše se obrací k Pánu, spoléhá na něj, spočívá v něm, spokojí se s ním a raduje se z něj.

Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval. (Ž 119,167)

Duše žalmisty přilnula k Božímu slovu, k Božím svědectvím, drží se jich a nechce se jich vzdát. To je důkaz Božího díla v člověku. Bůh dává nové srdce, které miluje Boha i jeho Slovo, jeho zákon, jeho přikázání a nařízení, jeho soudy i jeho svědectví. Boží dítě s radostí a dychtivě otevírá Písma, protože Písma svědčí o Kristu, protože Písma jsou pravdivým svědectvím o Bohu i o člověku. A každý křesťan z vlastní zkušenosti ví, že jenom pravda nás může učinit svobodnými (J 8,32). Žít v pravdě znamená žít ve světle, v upřímnosti a přímosti srdce jak k Bohu, tak k sobě, tak i k ostatním lidem. To čerpáme ze slova Božího svědectví. 

S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním. (Ž 119,166)

Naděje je vzácná, takže každý, kdo ji má v plném biblickém slova smyslu, je požehnaný. Takový člověk byl zastaven Bohem uprostřed své bezbožnosti a marnosti a Bůh ho odvrátil od jeho zlé cesty k sobě, ze své milosti mu dal nové srdce, které má zalíbení v Hospodinově zákoně a které chce plnit Boží slovo. Kdo jiný, než člověk s novým srdcem, má touhu plnit Hospodinova přikázání? Kdo jiný, než člověk naplněný Duchem svatým, může skutečně naplňovat Pánovy příkazy? Jak by mohl milovat ten, do jehož srdce není vylita Boží láska? Jak by člověk mohl vyvyšovat Pána Ježíše Krista, pokud by nejdříve nezemřel spolu s ním? Jak by mohl zapřít sám sebe a vzít svůj kříž, kdyby nejdřív nepřišel k Pánovu kříži a nevložil svůj život do jeho rukou?

S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním. (Ž 119,166)

Žalmista má naději na spásu, proto ji vyhlíží. Spolehl se Boží slovo a jeho zaslíbení, že kdo uvěří jeho slibu, tomu bude víra počítána za spravedlnost. A kdo v něj věří, nebude zahanben, protože jeho sliby nejsou jako sliby lidské – jeho sliby se nepohnou a nezmění. Proto je křesťanská naděje jistá. Ještě není vidět, ještě se nestala skutečností, přesto se na ni můžeme spolehnout a můžeme ji spolu s žalmistou vyhlížet. Naše naděje je zakotvená v nebesích, a tou pevnou kotvou, která je tam upevněná, je Pán Ježíš Kristus. Zaplatil za hříchy svého lidu, ve své osobě nás smířil s Bohem, očistil nás od našich vin a dal nám nové srdce, které naplnil vírou v jeho dokonané dílo. S nadějí vyhlížíme naši spásu.

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. (Ž 119,165)

Boží dítě může zakoušet hojnost pokoje od Pána. Je to pokoj, který zaslíbil, pokoj, který vyplývá z odpuštění hříchů a ze smíření s Bohem. Jedním z důsledků tohoto pokoje je, že Boží dítě o nic neklopýtne, protože se drží Pánova slova. Písmo je pro ně světlem, které osvěcuje jeho stezku. Skrze Slovo poznává Pána na všech svých cestách, a on sám potom napřimuje cesty křesťana (Př 3,6). To neznamená nějaké umetání cestičky, ale znamená to postavení všech věci na správné místo, kde mají být, uvedení života do pořádku a řádu, který pro něj Bůh připravil. A je to důsledek lásky k Božímu zákonu, k Pánovu slovu, které je slovem milosti a pravdy.

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. (Ž 119,165)

Svět nepotřebuje nic více než skutečný pokoj. Ale svět nemůže nabídnout takový pokoj, který by utišil hlad duše a neklid srdce. Jenom ti, kdo milují Boha a tedy také jeho Slovo, jeho zákon, pouze ti mohou dojít takového pokoje, který znamená odpočinutí pro duši. Je to plné spočinutí v Kristově zachraňujícím díle, v odpuštění hříchů, v odstranění nepřátelství mezi člověkem a Bohem, ve smíření s Bohem a v přijetí do Boží rodiny. To je možné jen z Boží milosti a jedině skrze víru v Pána Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Žalmista ještě nemohl znát Božího syna, ale znal Boží zaslíbení, na která se spoléhal. Ale nyní byl Boží syn zjeven a nabízí hojný pokoj pro všechny, kdo k němu ve víře přicházejí. 

Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,164)

Bůh je hoden chvály. On je plný slávy, milosti, dobroty, svatosti, spravedlnosti atd. Boha můžeme chválit bez přestání. Podobně můžeme chválit jeho dílo, jeho skutky, jeho soudy – prostě všechno, co Bůh dělá. Žalmista chválí Boha sedmkrát denně za jeho spravedlivé soudy. Boží soudy jsou strašlivé, protože Bůh je ve svém hněvu jako spalující oheň. Boží soudy vzbuzují bázeň. Ale všechny Boží soudy jsou také správné a spravedlivé, a proto za ně můžeme Boha chválit. Mezi Boží soudy můžeme řadit nejenom všechny projevy jeho hněvu, ale i všechna rozhodnutí jeho vůle, všechno, co se děje jak s námi, tak kolem nás. Za to všechno náleží Bohu chvála, protože to všechno je Božím nástrojem, jímž nás Bůh formuje do podoby Božího syna, Pána Ježíše Krista.

Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,164)

Chvála je jako pramen čisté vody, která očišťuje nitro člověka. Chvála je výrazem vděčnosti, která pramení ze srdce proměněného Boží milostí. Chvála znamená porozumění tomu, kdo jsem já a kdo je Bůh, a co všechno pro mě Bůh udělal a stále dělá. Chvála je vyjádřením lásky křesťana k Bohu. Chvála je výrazem úžasu nad Boží velikostí a dobrotou, nad jeho milostí a milosrdenstvím. Chvála je prostředkem, jak uznat, že Bůh je mnohem větší, lepší, dokonalejší a mocnější než jsem já. Boží dítě nemůže přestat chválit Boha. Bůh mu dal nové srdce a přenesl ho ze smrti do života, ze tmy do světla, z nenávisti a hněvu do lásky a pokoje. Toto vědomí nemůže zůstat skryto, ale musí ven. Ústa mluví, čím srdce přetéká.

Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,163)

Láska k dobrému jde ruku v ruce s odporem (nenávistí) vůči zlému. Když Bůh dá člověku nové srdce, vloží do něj svou lásku – je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Spolu s touto láskou k Bohu a ke všemu, co je z Boha, je do našich srdcí vložena také nenávist vůči všemu, co je Bohu odporné – ke hříchu, ke zlu, k ďáblu a ke všemu, co vzdoruje Bohu a jeho Slovu. Žalmista se radoval z Božího zákona, což v jeho době byl zákon daný skrze Mojžíše. Křesťan se také raduje z Božího zákona, tedy z celého Božího slova, protože toto Slovo svědčí o Kristu a zjevuje ho. 

Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,163)

Láska k pravdě je prostě a jednoduše nenávist vůči lži. Bůh je pravda, proto v něm není nejmenší lži, on je světlem, proto v něm nemůže být nejmenší temnoty. Bůh nemůže lhát. Kdyby se to stalo, bylo by to přímo proti jeho přirozenosti a musel by se „zevnitř“ zhroutit. Křesťan se narodil ze slova pravdy, skrze Ducha pravdy, je povolaný k tomu, aby žil v pravdě, mluvil pravdu a následoval Pravdu. Lež by byla jeho zkázou. Je to jeho práce a skutečnost. Přesto může  být i křesťan oklamán a žít s trámem lži ve svém oku, žít v sebeklamu, který pokřivuje úplně všechno, co vidí. Nutnou potřebou je vydávat sebe a všechna svá rozhodnutí Bohu samotnému. 

Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. (Ž 119,162)

Boží dítě se raduje z Božího slova, protože je to převzácný dar od Boha. Není to dar, který by byl vítaný pro přirozeného člověka, ale znovuzrozené srdce ho přijímá jako kořist, které se zmocňuje. Dychtí po Božím slově, protože je to Slovo pravdy a Duch pravdy, který způsobil nové narození, neodolatelně přitahuje křesťana k Písmu. Zde je to jediné místo, kde je možné bezchybně poznávat Boha, které mluví pravdivě o Pánu Ježíši Kristu, které odhaluje Boží vůli, které je skutečným duchovním pokrmem a nápojem. Všechno, co Bůh říká, jsou slova ryzí, je to stříbro přetavené v kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené (Ž 12,7). Která duše by nedychtila po takovém pokladu?

Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. (Ž 119,162)

Boží slovo přináší radost do života toho, kdo ho poslouchá. Je to slovo samotného Boha, jeho vlastní slovo, které vyřkl, takže naplňuje srdce nejenom radostí, ale také bázní a moudrostí. Je to slovo, které je živé a přináší život, takže ruku v ruce s ním jde i radost. Je to slovo, které má moc, takže proměňuje každého, kdo se mu poddá, kdo ho přijme a poslechne – tato proměna je kvalitativní, morální, proto způsobuje radost v životě posluchače. Je to slovo lásky, které mluví o velikém Bohu, který si zamiloval hříšného člověka, takže vydal svého Syna, aby tento člověk mohl mít život věčný ve víře v Božího syna – to je nejenom dobrá zpráva, ale je to také zpráva plná radosti, pokoje a požehnání. 

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

 I uprostřed pronásledování se může srdce Božího dítěte radovat a nacházet pokoj. Žalmista měl strach jenom z Božího slova – to ho naplňovalo bázní. Nemusí se bát dokonce ani velmožů, kteří ho pronásledují – může se směle postavit jejich moci, protože on sám se opírá o něco mnohem jistějšího a pevnějšího, o Boží slovo. Kdo staví na Božím slově a jedná podle něj, je moudrý muž, kterým nepohne ani příval a povodeň. Kéž nás Pán zachovává ve víře a učí nás spoléhat na jeho zaslíbení. Kéž buduje naši víru, aby byla pevná, protože jenom skrze ni přemáháme tento svět. Ve víře se držíme jak zapsaného Slova, tak vtěleného Slova a nemusíme se bát nikoho z těch, kdo nás bezdůvodně pronásledují. 

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

Pronásledování, které je namířené proti víře v Pána Ježíše Krista a lásce k němu, nepotřebuje důvod – víra v Pána Ježíše a láska k němu jsou samy o sobě důvodem. Boží slovo je v této věci nadmíru jasné – kdokoliv chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Stačí jen víra v Krista a láska k němu. Svět ho nenáviděl a bez důvodu. Když přišel do světa, svět ho nepřijal. Měli bychom snad očekávat něco jiného? Nějaké lepší zacházení? Pán nám jasně říká, že ne – když pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás. Bylo to tak od samotného stvoření světa – Kain zabil svého bratra Ábela. Proč? Protože Ábel věřil, zatímco Kainovo srdce bylo naplněné závistí (1J 3,12).

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Veškeré Boží soudy jsou pravdivé a spravedlivé. Bůh nikomu nestraní, vůči nikomu nejedná nečestně nebo pokřiveně a každého soudí podle pravdy, která je v Kristu Ježíši. Proto musí být on sám naší spravedlností, moudrostí i posvěcením. Každý Boží soud je věrný, protože je založený na Kristu. On je plností člověka. Podle něj bude Bůh jednoho dne soudit každého člověka – podle míry Kristovy plnosti. Nikomu nebude namířeno proti člověku, nikdo nedostane žádné výhody, ale každý dostane přesně to, co je spravedlivé. Proto musíme spěchat k Ježíši, proto musíme volat k Bobu, aby nás skrze své Slovo, které proniká do lidských srdcí, proměnil mocí svého Ducha svatého. On je věrný a na takové volání radostně odpovídá.

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Už samotná skutečnost, že Boží slovo je pravda, je veliká a slavná. Boží slovo přesně odráží svého původce – Bůh je pravda. Proto Boží slovo nemůže nebýt pravdivé, proto nemůže lhát nebo obsahovat chyby. Jeho autorem je neomylný Bůh. Ale slovo zapsané v tomto textu jde ještě mnohem dále – tvrdí, že pravda je nejenom podstatnou součástí Božího slova, ale je dokonce tím hlavním v celém Písmu. Kéž bychom byli otevřeni vůči autoritě Písma. Kéž bychom ji přijímali a radovali se z ní. A Pán sám, autor Písma, se touto autoritou chlubí a vyzdvihuje ji jako jednu z nejdůležitějších vlastností celé Bible. Nejenom, že je Bible pravdivá, takže nás nikdy nesvede, ale pravda je její nejdůležitější charakteristikou a hlavním tématem. 

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Bůh odpovídá těm, kdo jsou přímého srdce, kdo jsou očištěni od svých hříchů, kdo se zamilovali do Hospodinova zákona a nyní se ve víře dovolávají Božího milosrdenství. Bůh je věrný a spravedlivý a kdykoliv k němu voláme, sklání se k nám a očišťuje nás od každé nepravosti. Jeho láska k jeho dětem nikdy nevychladne. Drží jejich životy ve své ruce a nikdo je z jeho ruky nemůže vytrhnout. On je plný milosti a slitování. Dal nám věčný život, o který nás již nikdo nemůže připravit a podle svého ohromného milosrdenství se stará také o náš časný život se všemi jeho těžkostmi a zákrutami. Ten nakonec dovede k jeho konci, k odložení fyzického těla a ke vstupu do věčné slávy. 

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Na rozdíl od věrolomných si Boží dítě zamilovalo Pánovo slovo, Boží ustanovení. A v době těžkostí může dokonce svému Bohu předkládat, jak moc miluje jeho Slovo a jeho samotného. Křesťan si miluje Boží slovo a poslouchá ho, protože má nové srdce, které je poslušné, které je masité a měkké, kde se chce řídit Hospodinovým zákonem. Je to radost, když se může podřídit Písmu, a ta je znásobená Pánovým slibem, že kdokoliv bude jednat podle jeho Slova, k tomu s Otcem přijde a učiní si u něho příbytek.  Proto můžeme s chloubou vyzdvihovat Pánovo slovo a svou lásku k němu, proto ji můžeme připomínat Bohu a tak se ujišťovat o jeho vzácné a svaté přítomnosti ve svých vlastních životech. 

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Věrolomní se odklonili od pravdy, takže se nemohou držet slova pravdy. Nestaví na Písmu a vyhýbají se mu. Proto na ně nemůže Boží dítě s láskou, ani je nemůže přijímat. Jdou po cestách nepravosti a nespravedlnosti, jejich životy, jednání i smýšlení jsou pokřivené hříchem. Proto se od nich musí Boží dítě oddělit. Přesto je tady naděje. Stále trvá doba milosti, kdy Bůh otevírá dveře všem, kdo zbloudili daleko od jeho slávy (a my všichni jsme takoví byli), stále platí zaslíbení evangelia, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Proto můžeme s radostí dokonce i Božím nepřátelům zvěstovat Boží slovo s nadějí na jejich záchranu. Kéž Pán pohne srdcem věrolomných a obrátí je k sobě.

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Tady je jeden z veršů, které mnohým křesťanům působí těžkou hlavu. Copak se křesťan může na někoho dívat s ošklivostí? Nemá snad milovat své nepřátele? Ano má, o tom není pochyb. Ale současně se může s ošklivostí dívat na věrolomné, tedy na zrádce a podrazáky. Jejich hřích je odporný. Pán Ježíš si na takové dokonce upletl bič a potom  je vyhnal z chrámu a zpřevracel jejich stoly. Nejde o to, snažit se oddělit hříšníka od jeho hříchu – to je nemožné, protože hřích přebývá v člověku a jenom člověk je jeho vykonavatelem. Ale jde o to spojovat svatost s milosrdenstvím, jak je to spojené v Bohu a učit se pravdivě pojmenovávat to, co je Bohu odporné.

Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím. (Ž 119,157)

Pavel vysvětloval Timoteovi, že každý, kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Je jisté, že svatí to nebudou mít lehké uprostřed svévolníků. Ano, byly nám odpuštěny všechny naše hříchy, byli jsme očištěni převzácnou krví Kristovou a přijati na místo, které náleží jenom Božím dětem, do samotné Boží přítomnosti, doslova k Pánovu stolu. Patříme Pánu, protože nás vykoupil svou obětí, proto tu budeme neustále nacházet protivenství a protivníky. Ale nic z toho nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, ani od Božího slova, které se chceme věrně a neochvějně držet. To Slovo je světlem pro naše nohy, osvěcuje naši cestu. Co bychom si bez něj počali?

Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím. (Ž 119,157)

V tomto světě Boží dítě nenajde mnoho útěchy a bezpečí – opak je pravdou. Svět leží ve zlém a křesťan, i když je ve světě, není z tohoto světa, jeho občanství je nebeské a jeho domov je u Pána, v jeho blízkosti. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, aby se nedivili, když je svět bude pronásledovat, protože stejně pronásledovali i jeho. Takže je obvykle mnoho těch, kteří pronásledují zbožné věřící, kteří je souží. Je to Boží milost, pokud to tak není, ale je to také Boží požehnání, když to tak je. Vždyť na věrnosti následovníků Pána Ježíše Krista se oslaví jejich nebeský Otec a v jejich vytrvalosti může svět vidět velikost oddanosti jejich lásky k Bohu. 

Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. (Ž 119,156)

Také do života Božího dítěte přicházejí chvíle a situace, kdy volá k Bohu a prosí ho o život – zachovej mi život! To je legitimní prosba, která se týká jak časného tak věčného života. Obojí je v rukou Božích. Bůh je dárce a udržovatel věčného života, který dává všem, jejichž jména jsou zapsaná od stvoření světa v Knize života. On dává také časný život a je jenom v jeho ruce, kdy a komu ho zase odebere. Protože všichni zhřešili, musí všichni také zemřít, přesto může Boží dítě volat k Bohu, aby ho Bůh zachoval při životě, kdykoliv jeho nepřátelé o jeho život ukládají, kdykoliv je v nebezpečí nebo kdykoliv na Boží lid dopadá pronásledování. A Bůh se vždy věrně oslaví na svých milovaných.

Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. (Ž 119,156)

Hospodin je Bůh, který se slitovává. A jeho slitování je nesmírné – cele odráží jeho samotného, tedy jeho velikost, nekonečnost, jeho dobrotu a lásku – jenom Bůh je dobrý a on je láska. Láska a dobrota z něj vytékají ven jako proudy obrovské řeky. Protože je to trojjediný Bůh, může skutečně milovat a prokazovat dobro, které se takto přelévá mezi jednotlivými osobami Boží trojice a vylévá ven na celé stvoření. Proto je jeho slitování tak veliké, proto nepomíjí, ale stále trvá. Veškeré stvoření je dílem jeho dobroty a spasení hříšníků je dílem jeho milosti a slitování – Otec poslal svého Syna, aby byl Spasitelem hříšníků, aby ze vzbouřenců a nepřátel, učinil nejenom přátele, ale dokonce své milované děti. 

Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. (Ž 119,155)

Svévolníkovi jsou vzdáleny všechny Boží cesty, nezajímají ho, neptá se na ně, nehledá Boží vůli, nechce se řídit podle Božích nařízení. Jeho srdce je nakloněno jenom k tomu, co je zlé. Nejedná se o ty nejhorší věci, ale jedná se o cokoliv, co je v rozporu s Bohem a jeho vůlí. Je v příkrém rozporu s Bohem, ignoruje jeho nařízení, a i kdyby je chtěl nakrásně plnit, bude to dělat jenom pro své vlastní uspokojení a vyvýšení. Svévolník není schopen žádného dobrého činu, tedy takového, který by potěšil Boha, který by ho oslavil a vyvýšil, který by ukázal na něj – Bůh a jeho sláva rozhodně nejsou tím prvním v jeho životě.  Proto je mu spása vzdálena.

Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. (Ž 119,155)

Svévolní na soudu neobstojí, jejich cesta vede do záhuby (Ž 1,5–6). Svévolí se nikdo nezajistí (Př 12,3). Svévolník vzdoruje Bohu i jeho slovu – jeho smýšlení i jeho skutky jsou nepřátelské vůči Bohu a jeho milosti. Jedná podle své zlé vůle, proto je to svévolník. Nechce, a ani se nemůže podřídit vůli Boží. My všichni jsme byli právě takoví, ale Bůh se nad námi smiloval a místo srdce kamenného nám dal srdce nové, masité, poslušné, které nejenom že slyší, ale také poslouchá Boží slovo, Boží přikázání a s radostí plní Boží vůli. Je to cele dílo jeho milosti, které odlišuje Boží dítě od svévolníka. Proto mu za to patří naše chvála. 

Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. (Ž 119,154)

Jak jsi řekl? Ano! Přesně tak. Bůh zaslibuje život každému, kdo se spolehne na jeho milost. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Když se naplnil stanovený čas, zjevil Bůh svého Syna, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Každý, kdo v něj věří, má život věčný a kdo vzývá jeho jméno, nebude zahanben. Proto může každé Boží dítě volat k Bohu, aby se ho Bůh zastal, aby mu zachoval život, aby se Bůh ujal jeho pře. Někdy ta pře vyžaduje fyzický život křesťana, aby byl Bůh oslaven, ale současně to znamená korunu slávy pro věčný život takového mučedníka. I to je dílo Boží milosti, z něhož se můžeme v Kristu radovat. 

Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. (Ž 119,154)

Ach, jaká úleva, že nemusím svou při řešit sám, ale mohu ji předat někomu, kdo má mnohem větší moc, autoritu, spravedlnost, svatost, moudrost a slitování než mám já. Každou svou při mohu předat Pánu, který ji bude řešit – a na rozdíl ode mne ji bude řešit správně. A to je něco, co se mi nemusí vždycky líbit. Přesto je to lepší řešení, než abych svou při řešil sám. Mohu se s důvěrou obrátit na toho, který ví všechno a má vhled do nejhlubších zákrutů mého hříchem pokrouceného srdce. Mohu to dělat s vědomím toho, že on je také ten, kde mne miluje neskonalou láskou – vždyť dal svého Syna jako oběť smíření za mé hříchy!