Zamyšlení z Božího slova

Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. (J 15,23)

Nenávist světa namířená na učedníky neznamená nic menšího než nenávist vůči Kristu samotnému. Saul, který šel pronásledovat učedníky do Damašku, slyšel z úst Pána Ježíše: „Proč mě pronásleduješ?“ A nenávist vůči Kristu neznamená nic jiného než nenávist vůči Otci. Ježíš tady znovu ukazuje svou bytostnou jednotu s Otce. On a Otec jsou jedno. Kdo vidí Krista, vidí Otce, jakkoliv jsou to dvě rozdílné osoby. Ale vtělený Syn je dokonalým vyjádřením neviditelného Boha – proto přijímá uctívání od lidí i jejich chválu, proto může říci, že mu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, proto před ním jednoho dne poklekne každé koleno a každý jazyk ke slávě Boha Otce vyzná, že Ježíš Kristus je Pán.

Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. (J 15,22)

Skutečně by byli úplně bez hříchu? Copak se člověk nerodí v nepravosti? Copak není duchovně mrtvý, i když navenek žije? O čem tu Pán Ježíš mluví? Je to o reálném stavu těchto lidí nebo je to o jejich pohledu na věc, tedy ve výsledku opět o jejich zaslepenosti? Ve světle ostatních Písem je zjevné, že jde o jejich zdání, jde o to, že by si mohli myslet, že jsou úplně bez hříchu, protože přece „dodržují“ zákon. Ale Pán Ježíš přišel jako ztělesněná norma dokonalého lidství a ukázal nám, co znamená milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, z celé své duše a ze vší své síly – a v jeho světle je nadmíru jasné, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.

Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal. (J 15,21)

Budou vás nenávidět, budou se vám vysmívat a ponižovat vás, budou vás pronásledovat, a vydávat vás soudům, budou vás dokonce zabíjet. Nedivte se tomu, protože stejně jednali i s Pánem Ježíšem. Měli bychom se divit a možná i bát, kdyby to bylo obráceně, kdyby svět oslavoval učedníky Pána Ježíše Krista – potom by zjevně nebylo něco v pořádku. Svět, který leží ve zlém, svět, který nezná Otce a nenávidí Syna, nikdy nebude oslavovat ty, kteří Pána milují a následují ho. Čím blíže budeme Pánu Ježíši Kristu, čím více mu projevovat svou lásku v poslušnosti jeho přikázáním, tím více odporu budeme zakoušet ze strany světa, tady od těch, kteří vzdorují pravdě, které Bůh ponechal v moci klamu.

Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. (J 15,20)

Velmi dobrým ukazatelem toho, jaký má člověk vztah k Pánu Ježíši Kristu, je vztah k jeho učedníkům, tedy k církvi. Učedníci jsou služebníci Ježíše, jsou jeho královské kněžstvo, a jak se člověk staví ke Kristu, tak se bude stavět i k jeho služebníkům. Žádný služebník není nad svého Pána, takže jak nakládali s Pánem Ježíšem, tak budou nakládat i s námi. Kdo ho pronásledoval, bude pronásledovat i jeho církev, kdo ho tupil nebo snižoval, se bude stejně chovat k jeho učedníkům, kdo poslouchal jeho Slovo, bude poslouchat Slovo, které zvěstují jeho služebníci, kdo jeho Slovo zachoval, bude zachovávat také slovo těch, kteří zvěstují Slovo a v něm Slovo, které se stalo tělem, tedy Pána Ježíše Krista.

Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15,19)

Křesťan zakouší nelibost světa už jen z toho prostého důvodu, že je zrozen ze Slova pravdy. Byl Duchem svatým přenesen ze tmy do Pánova podivuhodného světla, už není ze světa, ačkoliv stále ještě setrvává ve světě. Ale zůstal ve světě jako svědectví pro svět – svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Mocí Boží je oddělen od světa a je posvěcován Božím slovem. Nemůže se spolu se světem vrhat do stejného proudu prostopášnosti, v jakém se kochá svět – proto je světu cizí a protiví se mu, proto ho svět nenávidí. Platí zde přímá úměrnost, že čím více milujeme Pána Ježíše Krista, čím více zůstáváme v jeho světle, tím více budeme světu cizí a svět nás bude nenávidět.

Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. (J 15,18)

Učedníci mají mít lásku jedni k druhým, a tato láska bude vyvažovat to, co budou zažívat od okolního světa. Někdy to bude pouhá lhostejnost spojená s pohrdáním, ale častěji to bude nenávist, která začíná už ve vztahu světa k Pánu Ježíši Kristu. On je světlo světa, ale lidé si zamilovali tmu a nenávidí světlo. Proto také nenávidí učedníky, protože i oni byli Pánem učiněni světlem. On je Pravda, konečná, absolutní, definitivní – ale svět miluje lež. Proto také nenávidí učedníky, kteří jsou zrozeni z pravdy, staví na pravdě, hlásají pravdu a žijí pravdu. Ježíš je život, ale svět miluje smrt, která je mzdou hříchu. Proto svět nenávidí učedníky, protože i z jejich nitra plynou proudy živé vody.

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (J 15,17)

Pánovým přítelem je ten, kdo činí, co Pán Ježíš přikazuje (J 15,14). A zde je Pánovo přikázání – abychom milovali jeden druhého. To je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům, své církvi. Podle toho svět pozná, že zde jsou Ježíšovi učedníci, protože budou mít mezi sebou lásku. Je to vzájemná láska mezi učedníky, není to láska ke světu, ani k tomu, co je ve světě, ani ke světským lidem, ale je to láska k Božím dětem. Tou stejnou láskou, jakou nás Pán miluje, máme i my milovat jedni druhé. To je Kristův zákon, který je skrze Ducha svatého vepsaný do srdce každého znovuzrozeného Božího dítěte. Tato láska je naplněním zákona a oslavou Pána Ježíše Krista.

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. (J 15,16)

Ježíš zná dobře lidské srdce a ví o naší pýše, proto hned od začátku říká, že jsme to nebyli my, kdo si vyvolil jeho, ale byl on, kdo si vyvolil nás. On je také tím, kdo působí všechno ostatní. Nejenom že nás vyvolil, ale také nás ustanovil, abychom nesli ovoce – žádné Boží dítě nebude bez ovoce, protože Ježíš v něm působí svou mocí. On také činí to, že ovoce Božích dětí zůstane, jejich skutky, které činí v Pánu a pro něj se nikdy neztratí, protože kde Pán začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). On sám je nakonec také tím důvodem, proč nám Otec dá všechno, oč bychom ho prosili v Ježíšově jménu.

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15)

Je úžasné, jak Pán Ježíš dělá všechno jednoduché. Jaký je rozdíl mezi služebníkem a přítelem? Služebník neví, co dělá jeho pán, ale přítel ví všechno, protože jeho přítel s ním všechno sdílí. Boží přítel je ten, kdo zná Boha, kdo byl od Boha vyučen, kdo dostal od Boha nové srdce, které je poslušné, do něhož je vepsán nový zákon, láska, která je vylitá do našich srdcí skrze Ducha svatého. Boží přítel je ten, kdo přijal Ducha svatého a byl jím zapečetěn pro den vykoupení a bude zachován navěky pro Boha a Bohu. Přítel je ten, kdo skrze Pána Ježíše Krista přichází k Otci, k němuž nevede jiná cesta než je Ježíš. Nazval nás svými přáteli a jsme jimi.

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. (J 15,14)

Křesťan se může radovat z toho, že ho Pán Ježíš nazývá svým přítelem. Jaká je to pocta! Pán slávy, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, nás nazývá svými přáteli. Nicméně je tu také podmínka, která s tím souvisí: činíte-li, co vám přikazuji. Boží dítě a tedy přítel Pána Ježíše je ten, kdo činí, co Pán přikazuje. Jenom takový člověk může být nazván Božím služebníkem a jenom takový se také stává Pánovým přítelem. To je možné jenom tam, kde Bůh sám vykonal dílo proměny v životě člověka, kde místo srdce kamenného dal srdce masité, kam vložil svého Ducha, skrze něhož v životech křesťanů působí, že chtějí i činí to, co se Bohu líbí.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13)

V horní místnosti Pán Ježíš svým učedníkům ukázal svou lásku a dal jim příklad lásky, když jim umyl nohy. Jen o pár chvil později je vyučuje, kam až láska může zajít a především, kam zajde jeho láska k nim a ke všem ostatním Pánovým přátelům, tedy i k nám. Pán Ježíš jako dobrý pastýř položil svůj život za své stádo, za svůj lid. Svou obětí vykoupil ty, které nazval svými přáteli, tedy každého, kdo se ve víře spolehne na jeho oběť a na to, že jeho krev nás očišťuje od každého hříchu. Svým vlastním příkladem nám Pán Ježíš ukazuje, jak by měla vypadat také naše láska k bratrům a sestrám v Božím lidu – vždyť podle ní nás poznají (J 13,35).

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15,12)

Před malou chvílí Pán Ježíš řekl učedníkům, že jim dává nové přikázání, aby se navzájem milovali navzájem (J 13,34) a nyní toto přikázání opakuje. Toto je přikázání, na němž stojí celý zákon i proroci, přikázání lásky. Kde je láska, tam zákon dochází svého naplnění. Kde je láska, tam se nelze obrátit k bližnímu s něčím špatným, co by mu ublížilo, protože láska neudělá nikomu nic zlého. A měřítkem této lásky, kterou se mají učedníci milovat mezi sebou, je láska Pána Ježíše Krista k nim. To je míra, které lze dosáhnout jenom tím, že budeme s ním a v něm, že on sám bude žít skrze víru v nás a bude nás proměňovat do stále větší podoby sebe sama.

To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (J 15,11)

Náš Pán předložil svým učedníkům požadavek zachovávat jeho přikázání spolu se zaslíbením své i Otcovy přítomnosti v životech těch, kdo budou podle jeho slova jednat. A hned vzápětí vysvětluje, proč nám tato slova řekl – aby v nás přebývala jeho radost. Jeho příkaz nás nemá zkrušit, ale má nás vést k radosti. To je možné jenom tehdy, pokud rozumíme tomu, co je to evangelium – že Bůh ze své milosti skrze víru dal místo srdce kamenného srdce masité a vložil do nás svého Ducha a že to je on sám, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Když toto víme, potom nám nezbývá nic jiného, než se radovat z Pánovy dobroty a lásky k nám.

Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. (J 15,10)

Všechno závisí na jednom jediném slově - zachováte-li má přikázání! Přesně o tom to všechno je. Buď se budeme držet Pánova Slova a potom budeme v jeho lásce nebo jeho Slovo budeme ignorovat, nebo si ho budeme ohýbat podle toho, jak se nám zlíbí, nebo dokonce řekneme, že ho přijímáme, ale v praxi se na něj vybodneme. Výmluv si vzpurná a nevěřící mysl najde vždycky dostatek. Mohou to být kulturní otázky nebo historické, může to být věc relativismu, která je tak blízká naší době nebo cokoliv jiného. Podstata je v tom, jestli zachováváme Pánovo přikázání lásky nebo ne. Ta jediná karta přebíjí všechny ostatní: „Budeš milovat!“ V tom je naplnění celého zákona, to je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům!

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. (J 15,9)

Stejnou láskou jakou Otec miluje Syna, takovou Syn miluje i Boží děti, tedy všechny, kdo jsou v něm. Pán Ježíš Kristus je dokonalým výrazem Boží lásky, je jejím ztělesněním. Stejným způsobem, jakým platí, že kdo vidí Syna, vidí i Otce, můžeme mluvit o tom, že Boží syn miluje úplně stejně, jako miluje Bůh Otec. Láska Pána Ježíše k nám, kteří mu věříme, je neskonalá. Proto Pavel může napsat, že nás nic nemůže oddělit o Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,39). Není žádná moc, která by mohla něco takového udělat. Kristova láska překonává dokonce i smrt, kterou Ježíš porazil svým slavným zmrtvýchvstáním. Proto Pán Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby v této jeho lásce zůstávali.

Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (J 15,8)

Podívejte se, jak je to jednoduché, aby někdo oslavoval nebeského Otce. Stačí, jen dvojí – nést hojné ovoce a být učedníkem Pána Ježíše Krista. Ale současně zde musí být právě toto dvojí – nestačí jenom jedno. Nestačí nést ovoce, protože by to snadno mohlo být ovoce lidského aktivismu, tělesného úsilí, naší vlastní snahy. Má to však být dílo Ducha svatého, které je důkazem toho, že jsme Pánovými učedníky. Toto ovoce musí nutně vycházet z života, který je v Kristu, tedy z toho, že chodíme s Kristem, že v něj věříme a spoléháme se na to, co udělal na kříži Golgoty. A nestačí o tom jenom mluvit, ale důkazem této víry v něj, musí být hojné ovoce, které z něj pramení – láska, radost, pokoj trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23).

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (J 15,7)

Zaslíbení se dvěma podmínkami. V předchozích verších se opakovalo, že máme zůstat v Kristu a on má zůstat v nás, nyní docházíme k jednoduchému rozuzlení a vysvětlení toho, co to znamená, že on v nás zůstane – že v nás bude zůstávat jeho Slovo. Skrze víru zůstaneme v něm samotném a z jeho moci a milosti v nás zůstane jeho Slovo –bude přebývat v naší mysli, naplní naše srdce, bude formovat naše postoje a názory, budeme na něm stavět a budeme se na něj spoléhat. Naše modlitba bude vycházet z jeho Slova a naše víra na něm bude stát. Potom se naplní Pánovo zaslíbení, že můžeme prosit o cokoliv, a stane se nám, protože naše prosba bude cele v souladu s jeho vůlí.

Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (J 15,6)

Mimo Pána Ježíše Krista není žádné spasení, není žádný život. Kdo není v něm, je mrtvý, je jako ratolest, která je oddělená od kmene. Kdo chce mít život, musí k němu nejenom přijít, ale také v něm zůstat. Kdo nevytrvá až do konce, nebude zachráněn. Chvála Bohu, že to není na nás, protože my sami bychom ze své síly nezůstali v něm ani jedinou minutu. Je to cele jeho dílo – kdo k němu přijde, toho nevyžene ven, ale zachová ho až do konce a vzkřísí ho v poslední den. To je moc Boží milosti, která se projevuje ve víře křesťanů, kteří se spoléhají na toho, ke komu se obrátili a důvěřují tomu, který se stal jejich Spasitelem.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)

Ježíš musí učedníkům zdůraznit, kdo je kdo. Hluboko v jádru naší hříšné přirozenosti je uložen vzdor proti Pánu a povyšování se nad něj, lidská pýcha, která jedná tak, jako by Pán byl závislý na člověku, jako by on musel čekat na nás a přijímat milost od nás. Jenom moc Ducha svatého, který dává nové srdce tomu, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, může změnit tuto náklonnost – což ale neznamená, že se čas od času k této ohavnosti nevrátíme. S pohledem víry upřeným na Pána Ježíše Krista můžeme setrvat v něm a nést hojné ovoce, které není z nás, ale je z něj, z jeho života, z jeho moci a k jeho slávě.

Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. (J 15,4)

Samotná ratolest je odsouzená k zániku. Jakmile je oddělená od životodárné mízy, uschne. Všechna svěžest je rázem pryč, zeleň se promění v hněď a o ovoci si může nechat jenom zdát. Aby v ní mohl proudit život, musí být organicky spojená s kmenem. Nejinak je tomu s křesťanem a Pánem Ježíšem Kristem. Musíme zůstávat v něm a on v nás. Dokonce to Pán Ježíš svým učedníkům přikazuje. Věříme v Pána Ježíše a spoléháme se na jeho dílo kříže, jímž jsme zachráněni a den za dnem se učíme Pána vtahovat do těch nejobyčejnějších věcí našeho života, děkovat mu každou drobnost a předkládat mu každou svou starost. To je jednoduchá cesta, jak skrze víru zůstávat v něm.

Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. (J 15,3)

Pán Ježíš očišťuje svůj lid svým Slovem. Učedníci byli čistí, protože přijali jeho Slovo a zachovali ho. Proto stačilo, aby jim „jenom“ umyl nohy. Také my jsme uvěřili jeho Slovu – uvěřili jsme, že dal svůj život za nás, že se stal smírnou obětí za naše hříchy, přijali jsme moc jeho krve, která nás očišťuje od každého hříchu, spolehli jsme se na jeho dílo a jsme ospravedlněni skrze víru. Kromě něj samotného nemáme nic, čím bychom se mohli chlubit. Z jeho milosti jsme jednou provždy očištěni a potřebujeme „jenom“ to, abychom k němu přicházeli a vyznávali své hříchy, a tak se den za dnem očišťovali, abychom zůstávali v něm a chodili ve světle, jako on je ve světle.

Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (J 15,2)

Nebeský Otec jako dobrý vinař prořezává ratolesti, které vyrůstají z kmene, tedy z jeho Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Platí to jak v obecné rovině, kdy nenechá žádnou ratolest, která je suchá, mrtvá, aby hyzdila kmen, tak také osobní rovině, kdy nenechá žádnou ratolest vyhánět neplodné výrůstky. Otec jedna v životě každého Božího dítěte, které je napojené na život Pána Ježíše Krista a krok za krokem z něj odřezává všechno, co není užitečné, co neukazuje na život, který je Krista. Každý jednotlivý výhonek čistí a pečuje o něj, aby se na něm mohlo zjevit mnohem více ovoce, než kolik ho tam bylo dříve. To je charakter samotného křesťanského života, naše posvěcení a proměna do podoby Pána Ježíše Krista.

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. (J 15,1)

Z Ježíše musí vyrůstat všechny živé ratolesti, na něj musí být naroubované, z něj musí čerpat své živiny, svou sílu, svůj život. Bez spojení s Kristem zde není žádný život, ale jen suchá ratolest, kterou vinař odřezává, protože nepatří ke kmeni a nevyrůstá z něj. Jak ale můžeme být napojeni na Krista? Nejde to jinak než skrze víru, skrze každodenní spolehnutí se na jeho dílo, na jeho oběť, kterou jsme vykoupeni, na jeho krev, která nás očišťuje od každého hříchu. Není jiný způsob spojení s Pánem Ježíšem Kristem než prostá důvěra, že on je dostatečnou obětí za mé hříchy, že skrze něj mám přístup k Otci, že z něj čerpám svůj život a svou sílu ke všemu, co musím tento den udělat.

Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. – Vstaňte, pojďme odtud!“ (J 14,31)

Proč Pán Ježíš dělal všechno, co se mu na zemi dělo? Zjevně nebyl bezmocný, přesto dovolil, aby ho lidé týrali, aby ho mučili a aby ho nakonec zabili potupnou a krutou smrtí. Co bylo tak vzácné, ž e to všechno Pán Ježíš podstoupil? Jeho láska k nebeskému Otci. Aby svět poznal, že Syn miluje Otce a chce jít kvůli lásce k němu až na smrt. To je opravdová láska mezi Otcem a Synem. Proto i s učedníky může jednat až do úplné krajnosti a umývat jejich zaprášené nohy. Tohle je láska, která nikdy nezklame, nikdy neselže a nikdy nepoleví. Z této lásky vyrůstá láska Pána Ježíše k nám, jeho učedníkům a odtud vychází také naše láska k němu.

Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. (J 14,29)

Pán oznámil svým učedníkům spoustu věcí předem, aby až uvidí, že se naplňují nebo dějí, nebyli překvapeni nebo zaskočeni, ale aby věřili a radovali se z Pánovy dobroty, věrnosti a lásky. Ježíš s nimi mluvil o tom, že musí do Jeruzaléma, že zde bude trpět, že bude vydán do rukou velekněží a zákoníků, že bude zabit a že vstane z mrtvých. Mluvil s nimi také o vylití Ducha svatého i o nesení evangelia do celého světa. Všechno se splnilo do posledního puntíku a to, co se ještě nenaplnilo – především Pánův druhý příchod – se brzy a zcela jistě naplní. Pán nás vezme k sobě do své slávy a potom už budeme navždy jenom s ním a budeme se radovat z jeho svaté přítomnosti.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27)

Pán Ježíš odkazuje svým učedníkům pokoj. Ale ne ledajaký pokoj, nýbrž svůj pokoj. Je to pokoj, který není srovnatelný s ničím v tomto světě. Je to pokoj, který pramení ze smíření s nebeským Otcem. Je to pokoj, který naplňuje lidské srdce, který utišuje každou bouři lidských myšlenek, který převyšuje každé lidské pomyšlení. Je to Kristův pokoj, který mu umožňoval spát na lodi uprostřed bouře, když jeho učedníci křičeli strachem. Není to lhostejnost ani netečnost, ale dokonalé spočinutí v samotném Bohu, je to důvěra, která se cele spoléhá na Boží dobrotu, takže se srdce nemusí chvět ani děsit, je to dokonalá láska k Bohu, která přemáhá každý strach, protože ví, že Hospodin kraluje a drží můj život pevně ve své ruce.

Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26)

Duch svatý je zaslíbený Přímluvce, který vyučuje Boží děti a připomíná jim Boží slovo. Kde není Duch svatý, tam není nový život, nové narození. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není Kristův, není vyučen od Boha a nezná Slovo Kristovo ani samotného Pána Ježíše Krista. Duch Páně přebývá ve věřících a připomíná jim Pánova slovo – nevkládá je do jejich života, ale připomíná je. Křesťan se musí sám sytit Božím slovem, musí ho přijímat a Slovo Kristovo v něm musí přebývat ve vší své plnosti – potom má Duch Boží co připomínat, potom může brát nejrůznější slova a v pravý čas je připomenout, v pravou chvíli dané slovo aplikovat a vést k tomu, aby Boží dítě nebylo jen posluchačem, ale podle Slova také žilo.

Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (J 14,24)

Faleš se pozná po ovoci. Může to být ovoce úst, které bývá vidět nejrychleji, může to být ovoce skutků nebo ovoce charakteru, které se objeví až po nějakém čase nebo to může být ovoce dlouhodobého působení, které vidíme až v delším časovém úseku. Ale nakonec se vždycky nějaké ovoce ukáže. Láska k Pánu projevuje láskou k jeho Slovu a jednání podle něj, neláska k Pánu se projevuje odmítáním jeho Slova. Odmítat slovo Kristovo znamená odmítat Boha Otce a vzdorovat Duchu svatému, který celé Boží slovo inspiroval. Takové jednání nepřináší nic jiného než odsouzení. Jedinou cestou úniku je pokořit se před Pánem, vyznat mu svou nevěru, litovat své vzpoury a z celého srdce se spolehnout na jeho dílo na kříži.

Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23)

Kdo miluje Pána, přijímá jeho přikázání a zachovává je, miluje zapsané Boží slovo, Pánovo slovo, sytí jím svou duši, občerstvuje jím svou mysl a učí se z něj o Pánu. A znovu Ježíš zaslibuje něco nevídaného – kde je láska k Synu, která se projevuje zachováváním jeho Slova, tam bude přebývat také Otcova láska, protože Otec miluje každého, kdo miluje Syna. Ale ani zde se Pán Ježíš nezastavuje, ale zaslibuje přítomnost požehnané Boží trojice v životě takového člověka – Duch přebývá v životě takového člověka a Otec i Syn přijdou k němu, a učiní si z něj svůj příbytek. Kde je láska k Pánu a jeho Slovu, tam život září Boží přítomností a láskou, která může být přítomná jenom mezi Otcem a Synem a Duchem svatým.

Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (J 14,21)

Láska ke Kristu se se projevuje přijetím jeho přikázání a jednáním podle nich. Ale kdo miluje Krista, nezůstává jen u toho, ale jde dál, je veden dál, Pán mu totiž zaslíbil, že také on sám ho bude milovat a dá se mu poznat. Kdo ho miluje, tomu se dá poznat, s tím bude mít hluboké osobní společenství, vztah, jaký je jenom mezi dvěma milujícími osobami. Toto poznání Pána je olejem do ohně vroucí lásky k němu, je vodou na mlýn naší touhy, je měchem, který rozfoukává žár naší náklonnosti k němu. Chceme znát jeho lásku, jeho něhu, dobrotu, radost, pokoj i potěšení, chceme vidět velikost jeho slávy, moudrost jeho spravedlnosti i oslňující záři jeho svatosti a čistoty.