Novoroční (J 14,18–19)

• Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. (J 14,18–19)

„Já jsem živ.“ To je nepochybně slovo největší útěchy pro pomíjejícnost tohoto světa. Rok za rokem ubíhá. Umřeli naší přátelé, leckterá přání, veliké myšlenky zapadly, veliké skutky přišly k zapomenutí, všechno jako by trvalo na chvilku. Ale doprostřed toho zní veliké slovo Spasitele: Já jsem živ. Co se tedy budeš trápit, lekat, co se budeš ohlížet, že ty a ony opory pod tebou klesly, že ti a ti lidé, v které jsi doufal, tě zklamali, co se budeš lekat, když síly jsou podlomeny? Čas rychle letí, ale co se budeš lekat? Tady je pevná půda, něco trvalého, trvalý život. Náš Spasitel je živ. Jestliže půjdeme tímto rokem a dále svým životem, narazíme na to a ono, na všelijaké překážky, narazíme na hrob, smrt, na rozklad všech věcí. On však – je živ! Proč se ohlížet na to a ono, proč spoléhat na to, co mizí, hyne, když se nám nabízí skála, která se nerozdrobí, základ, který nepomine, láska, která nevetší!

Představme si na chvíli, co by to znamenalo, kdyby Ježíš nebyl živ. Jistě by byla zapsána jeho historie. Mohlo by se něco mluvit o tom, že tu byl, že zde chodil, že tehdejší svět z něho něco měl, dokonce že promluvil slova, která stojí za to, aby byla zapamatována, k nimž se znovu a znovu vracíme. Mohlo by se mluvit o tom, že si snad z toho nic nedělal, když musel jít vstříc smrti – že šel. Odešel, není tu, umřel a my nemáme nic jiného, nežli vzpomínku. Kdyby to tak bylo, jistě bychom řekli: Něco tu bylo, někdo tu byl. Ale – kde by byly duše, které by chtěly obživnout, kde by byla jejich naděje po vysvobození z hříchu, kde by bylo ujištění, že je věčnost, vzkříšení, že je Otec na nebi, že je naším drahým přítelem, láskou až do dnes? Mohli bychom snad mít nějaké příklady ze života Ježíšova, vzpomínat na různé pravdy pro ten život, ale neměli bychom žádnou naději pro věčnost, žádnou jistotu, že Bůh je smířen. Naše svědomí by bylo rozervané, srdce neklidné; byli bychom nešťastní; hřích by byl naším neštěstím nadále. Ale – on je živ. To je to, co všechno mění. Hřích není posledním slovem v dějinách světa. Svatost, čistota, to jsou hesla, která zvítězí, to je to dědictví neuvadlé, neposkvrněné, které se nám chystá. Hrob není poslední slovo, nýbrž život a vzkříšení. Ohlížíme-li se, kde bychom se mohli zachytit, vidíme, že všechno hyne a opouští nás. Díváme-li se však vzhůru k Bohu světel, Spasiteli Ježíši, on nás zachytí i nad propastí; i uprostřed rozbouřeného moře máme před sebou vyhlídku nebe. My následkem toho víme, že krev Krista Ježíše nejsou jen nějaká náboženská slova, která jsou v knihách, nýbrž že je to skutečná moc, očisťující nás od každého hříchu. Hřích je naše neštěstí, s kterým máme co dělat, co nás hněte a trápí. Ale tady máme vítězství v kříži, na Golgatě! Proč? Protože ten, který tam umřel, vnesl naše hříchy na kříž. Bojoval veliký boj, snesl hněv Boží pro nás, sestoupil do nejnižších útrob země, aby získal perly – mou a tvou duší. On je živ! Nejen že umřel, ale je živ.

Víme, že jestliže by nebyl Ježíš s námi, neměli bychom žádný pokoj, žádnou radost, věděli bychom, že jsme ztraceni. On je živ! Když s námi půjde cestou života, smíme hledět vstříc s velkou radostí, odvahou, můžeme jít beze strachu. Mnohým lidem se zdá, že křesťanství je náboženství pesimismu, že se dívá černě na věc, že se zabývá hříchem, že má ustavičně před sebou odříkání, ponižování, že to není náboženství radosti. To je veliký omyl. Když čteme Bibli a podíváme se do života lidí, kteří poznávali víc a více, že Ježíš je živ, neupřeme, že to byli lidé nejkrásnějšího a nejčistšího optimismu, lidé radosti, pokoje, vědomi si toho, že jejich je vítězství.

Je pravda, na světě je starý hřích – ale je tu vítězství. Je tu něco, co nám hatí naše plány: smrt, hrob – a přece věřící duše nezoufá. Ona ví víc. Ví, že je tu ten Přítel, Ježíš Kristus, který je živ. Nyní se nemusíme bát ničeho. Sejdeme se tento rok s hříchem? Ano, sejdeme, protože pokušení, hřích na nás číhá stále a vždy se nějakým způsobem objeví. My ale máme vítězství skrze živého Spasitele Ježíše, který umřel, aby zvítězil nad hříchem, smrtí, nepravostí. Máme vítězství nade vším, co je na tomto světě cennou veličinou. Život z Boha je větší veličinou.

Rozbíháme se za nějakou svou činností. Chtěli jsme mnoho vykonat, udělat, ale vidíme, jak se do cesty staví naše nemohoucnost: Jsme rozmrzelí, naše síly jsou slabé. A za vším číhá smrt. Radujeme se z krásy mladých lidí, z pěkných obličejů, ale znovu vidíme i na krásném obličeji smrt. Nemusíme však zoufat a lekat se, i kdyby ten rok byl rokem velikého umírání. Je tu něco většího, vyššího, co vítězí: Život – živý Spasitel, Ježíš. On je vítěz. Tak hledíme do toho roku a nevíme, co přinese. Říkáme to, že nevíme, jaká bude budoucnost. Zdá se nám, že nemůžeme s ničím počítat a přece můžeme počítat s jistotou. Nemůžeme prohrát, jestliže jsme vsadili všechny své věci na Ježíše; nemůžeme o nic přijít, jestliže jsme se spojili s ním! Nemůžeme být žádným způsobem ztraceni, i kdybychom všechno ztratili. Jestliže nás Ježíš našel a má nás ve své dlani vyryté, i kdyby se hory pohybovaly, a pahrbky ustupovaly, kdyby se celý svět rozvrátil, hvězdy nebeské padaly, kdyby nastalo všeobecné zničení na světě, my nebudeme zničeni, dokavad jsme ve spojení s živým Ježíšem Kristem. Jeho život je život věčný! Nic se nelekejme toho, co bude. Radujme se! Jestliže někdo máme ve svém srdci smutnou náladu, jestliže klesáme na mysli, trápí-li nás nedověra, odmítněme to všechno a utečme cele k Ježíši Kristu a zůstaňme s ním. V něm je naše vítězství po celý rok i celý náš život.

Četli jsme, jak apoštol kleká na svá kolena a prosí (Ef 3). Prosí za důležité věci: aby Ježíš skrze víru přebýval v jejich srdcích, aby zakořeněni a zakotveni v lásce poznávali šířku, hloubku a výšku té přenesmírné lásky Kristovy. Ta je nevyvážitelná. To jsou veliké věci, po nichž toužil a za něž se modlil pro čtenáře. On před sebou vidí všechno jasné a krásné. A přece, můžeme si představit všechno jeho utrpení? Čteme v 2. Korintským 11. kap., co zakoušel. Byl bit, pronásledován, vězněn, tonul v nebezpečí smrti, umírání, ale udatně nad vším vítězil. Jak? Protože poznával víc a více přenesmírnou lásku Boží a Spasitel pro něj nebyl mrtvý, nýbrž živý. Ten živý je věčně živý i se svojí láskou. Jeho láska nemá konec. Ta studnice ustavičně teče, řeka proudí, moře neztrácí na svém obsahu.

Jen se těš, bratře a sestro. Tvůj život má ještě veliké možnosti. A vy mladí lidé, radujte se, že máte přístup k živému Spasiteli, k jeho přenesmírné lásce, že jí smíte poznávat. Váš život bude mít přenesmírné možnosti, budete moci žít a objevovat pramen lásky Boží, čerpat ze studnice spasení a nedosáhnete na dno. Budete moci objevovat a poznávat, co je to život, pravda spasení, přítomnost Ducha svatého, jaká je to veliká moc; krev Krista, křiž, jaká je to veliká moc; víra, modlitba. To budete objevovat, protože budete víc a víc poznávat tu přenesmírnou lásku Boží.

Díky Bohu, že na tomto světě jsou krásné charaktery, krásní lidé, krásné knihy apod. Ale to všechno není to, co by obstálo v toku času, v pomíjejícnosti lidské, před dechem smrti. Není tu nic takového. Ale v Ježíši Kristu je vítězství, dokonalé vítězství, dokonalá radost, dokonalé spasení,

Vidíš-li věřící lidi nespokojené, že nejsou živi šťastným, radostným životem, neobviňuj, neobviňuj Ježíše! Na tom nenese Ježíš vinu. Na tom nesou vinu oni, že nepronikli, nepoznali lásku Ježíše Krista, nepostavili se na jeho základ, neponořili se do jeho ran a krve. Proto je jejich křesťanství tak mlhavé! Jestliže se všichni dáme povzbudit, abychom se dokonale spojili s živým Spasitelem, aby nás pronikl, nabyl vrchu, provál svým Duchem, abychom ho zužitkovali jako pokrm, užili ve svém srdci jako nebeskou manu, jedli a pili; jestliže Ježíš bude naším životem – pak bude celý náš život krásný, požehnaný, budeme pevní, šťastní v něm i tváří v tvář smrti a ti, kteří nás budou pozorovat, řeknou: V tom křesťanství něco je, – protože Ježíš není osobou, která byla a umřela. Je to Ježíš, který je živ, Ježíš, který se projevuje v celém jejich životě.

Je živ! To buď naší radostí. Jestliže se sejdeme s živým Spasitelem, budeme živi i v umírání! Amen.

Na Nový rok 1921.