Uvidí, koho probodli … (Za 12,10)

Dnes máme zvláštní příležitost, kdy se můžeme z Boží milosti sejít nebo alespoň spojit, připojit na dálku a společně uctívat našeho Pána. V těchto dnech si připomínáme ukřižování Pána Ježíše Krista. Jeho kříž a jeho vzkříšení máme na paměti každou neděli a nejenom v neděli, ale každý den, protože každý den našich životů je den milosti. Je to milost, kterou jsme obdrželi právě na základě díla Pána Ježíše Krista. Ale dnes je Velký pátek a křesťané si tradičně připomínají ukřižování Pána. Náš dnešní text zní:

• Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným. (Za 12,10)

Zacharjáš spolu s prorokem Ageem prorokovali v době po návratu Izraele z babylónského zajetí, když se stavěl druhý chrám, tedy někdy kolem roku 520 př. Kr. Pět set padesát let před ukřižováním a před vylitím Ducha svatého Zacharjáš prorokuje, co se stane a jak to bude. Na Velký pátek byl Pán Ježíš odsouzen a vydán Židům, byl ukřižován a byl pohřben. Jan říká, že se naplnilo proroctví: „Uvidí, koho probodli“ (J 19,37). Podívejme se nyní na toto proroctví ze tří úhlů pohledu z hlediska času – nejprve jako na zaslíbení spasení, dále na naplnění tohoto proroctví z přítomné chvíle, kdy došlo k těmto událostem na Golgotě a nakonec jako na minulou událost, tedy z naší současné perspektivy, jako na základ naší víry a nepohnutelný pilíř evangelia. 

I. Zaslíbené evangelium 

Ve dvanácté a třinácté kapitole je klíčovým slovem „onen den“ – je to tu celkem devětkrát (12,3.4.6.8.9.11, 13,1.2.4). Nový zákon mluví o tom, že desátý verš se naplnil na Pánu Ježíši Kristu. Pokud tomu tak budeme rozumět, jasně vztáhneme tyto události na Kristovo ukřižování, na vylití Ducha v den letnic a na záchranu Božího lidu. 

• V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty. (Zach 13,1)

Věříme, že my pohané jsme stejně jako Židé spaseni milostí Pána Ježíše Krista (Sk 15,11). Tento pramen spásy vytryskl na kříži Golgoty. V Kristových ranách je náš život. V knize Skutků je popsáno, jak se tento pramen spásy, čistý proud života, který zbavuje hříšníka nečistoty a hříchu, rozlil z Jeruzaléma přes Judsko a Samařsko až na sám konec země. K naprosté většině národů, které žijí na tváři země, se už dostalo evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. To neznamená, že je hotovo. Stačí, když se podíváme do naší země. K nám přišlo evangelium před nějakými třinácti stoletími a možná ještě dřív. Rozlilo se v této zemi jako povodeň, a to hned několikrát. Co z toho máme? Když v roce 1781 císař Josef vyhlásil Tolerační patent, v obci Vysoká pod Řípem se po sto padesáti letech rekatolizace všichni obyvatelé kromě dvou rodin přihlásili k reformovanému vyznání víry. Postavili kostel pro sedm set lidí, měli faru, školu. Co je z toho dnes? Státem chráněná kulturní památka! Zbyl prázdný kostel. A po reformovaných křesťanech bychom v obci Vysoká nejspíš pátrali marně. Znovu musí někdo jít a přinést tam evangelium. Každá další generace lidí na světě potřebuje slyšet evangelium, protože není jiná cesta ke spasení než Pán Ježíš Kristus a není jiná moc ke spasení než evangelium Kristovo. Tento pramen spásy vytryskl na kříži Pána Ježíše Krista. A podívejte se na poslední verš třinácté kapitoly:

• Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: ‚Toto je můj lid.‘ A oni řeknou: ‚Hospodin je můj Bůh.‘ (Za 13,9)

O kom se tu mluví? O vykoupených. O všech těch, kteří mají obřezané srdce. O těch, kteří nebyli lid, ale Bůh je učinil svým lidem, tedy o církvi Kristově. A desátý verš dvanácté kapitoly je dobrým klíčem k tomuto porozumění. Tento verš jasně určuje, o jaký den se jedná – je to den spasení, den, kdy uvidí, koho probodli, den, kdy na Davidův dům bude z výše vylit Duch.

• Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. (Iz 32,15)

To jeden, kdy rozkvete spasení, kdy vytryskne pramen, který očistí každou nevěrnost a každý hřích Božího lidu, tedy těch, které si Bůh před stvořením světa vyvolil a v konkrétním čase povolal k víře a k pokání a k následování Pána Ježíše Krista. To jsou velká a slavná zaslíbení Starého zákona, která ukazují přímo na Pána Ježíše Krista a na jeho dílo. Už v době Starého zákona tato zaslíbení měla moc zachránit, protože pro starozákonní Židy to bylo slovo víry, evangelium. Oni ještě nerozuměli tomu, na koho přesně to ukazuje, protože Pán Ježíš ještě nebyl zjeven, ale mohli rozumět tomu, že Bůh dá Spasitele z domu Davidova, potomka Davida, který vykoupí svůj lid. 

Šest století před Pánovým příchodem tady bylo proroctví, které ukazovalo na něj, ukazovali na jeho smrt a na jeho dílo. Uvidí, koho probodli. Budou nad ním naříkat jako nad smrtí jednorozeného. Je tady Syn, jednorozený, tedy jediný, jedinečný, zaslíbený, a je tu řeč o jeho smrti. Vzpomeňte si, jak učedníci nechápali, když Ježíš mluvil o tom, že musí jít do Jeruzaléma a tam musí zemřít. Petr ho dokonce chtěl zastavit a odvrátit Pána od této cesty. Nepochodil, a slyšel strašná slova: „Satane, jdi mi z cesty.“ Dokonce ještě i po ukřižování byli učedníci nechápaví – třeba ti dva, kteří šli do Emauz v neděli ráno, ke kterým se Pán připojil. „Proč jste smutní?“ „Ty nevíš, co se stalo?“ (Jak se asi cítili, když nad touto otázkou přemýšleli po cestě zpátky do Jeruzaléma, když se jim dal Pán poznat?) „Mocného proroka ukřižovali a on zemřel, a my jsme mysleli, že to je ten, který má vykoupit Izrael …“ Co Izajáš 53? Co Žalm 22? Co Zacharjáš 12,10? Co Jonáš a jeho znamení? Co všechna ta další místa, která mluví o tom, že Mesiáš musí trpět a bude zabit? Moji milí, tohle je duchovní slepota, která byla před Kristovým křížem a vylitím Ducha svatého, a která je tady i nyní. I my sami jsme byli úplně stejně slepí a nechápaví, vůbec jsme nerozuměli Boží cestě spasení, byla pro nás stejným pohoršením jako pro Petra, a mysleli jsme si (přinejmenším někteří z nás), jak moc nejsme duchovní, jak rozumíme těm neviditelným věcem, a přitom jsme o nich neměli ani páru. Stejně slepí jsou nevěřící lidé kolem nás. A jedinou cestou pro starozákonního Žida bylo spolehnout se na Boží zaslíbení. A nejenom pro Žida, ale také pro pohana, protože když se podíváte do Starého zákona, uvidíte také docela dost pohanů, kteří uvěřili a byli zachráněni. Uvěřili Božím slibům. Dokonce v galerii svědků víry v listu Židům, v kapitole 11, je nevěstka Rachab, pohanka, která věřila a proto nezahynula s nevěřícími (Žd 11,31). A našli bychom řadu dalších.

Evangelium bylo zaslíbeno. A zaslíbené evangelium je stejnou mocí ke spasení, jako dokonané evangelium. Je to evangelium! Je to Mesiáš, který zachraňuje. Jsme spaseni milostí Pána Ježíše. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání: 

II. Realizované evangelium

Pět a půl století před narozením Pána Ježíše Krista prorok Zacharjáš mluví o jeho díle, o jeho smrti, o vylití Ducha, o očištění od hříchů. Mluví o velikém dni, kdy Bůh bude jednat a bude to den soudu i den spasení. Dobře známe tu událost – nejstrašnější událost lidských dějin, kdy lidé ukřižovali Božího syna, který se stal člověkem, kdy Bůh Otec na svého Syna vylil svůj hněv kvůli našim hříchům. A současně nejpožehnanější den v dějinách lidstva, kdy za naše hříchy bylo zaplaceno převzácnou krví Kristovou. Den milosti a den soudu, den spasení a den Božího hněvu. Den zármutku a den radosti. 

Všimněte si, jak dílo Spasitele souvisí s vylitím Ducha svatého. Proto mohl Jan Křtitel říkat lidem, že on je křtí vodou, ale za ním jde někdo, kdo je bude křtít Duchem svatým. Jan dával lidem návod, jak mají rozumět zaslíbením. A pak přišel v Janově službě den, kdy mohl natáhnout ruku, ukázat přímo na Ježíše a zvolat:

• „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (J 1,29–34)

Bůh Duchem svatým označil Pána Ježíše jako toho, kdo je zaslíbeným Spasitelem. A potvrdil to v den letnic, kdy byl vylit Duch na učedníky a potom na všechny, kteří věří ve jméno Pána Ježíše Krista. Boží zaslíbení se stalo realitou. Zaslíbené Slovo se stalo tělem. Boží syn se stal člověkem. Přišel jako potomek Davidův a označoval se jako Syn člověka – to je mesiášský titul z knihy proroka Daniela, kde někdo jako Syn člověka přichází k Věkovitému, který sedí na trůnu v nebesích:

• A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. (Da 7,14)

Pán Ježíš říkal – já jsem Syn člověka. Tím říkal, podle tohoto textu z Daniela, že je tím, kdo má být uctíván, komu patří vladařská moc, sláva i království. To nakonec řekl i svým učedníkům, když se s nimi loučil – ať již v modlitbě, kterou se modlil v horní místnosti, kde mluví o své slávě, nebo když se s nimi loučil při svém nanebevstoupení, kdy jim řekl, že mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. Tím jim řekl, že tato slova z Daniela se stala skutečností. Ale ještě předtím se stala skutečností slova ze Zacharjáše, protože Pán Ježíš šel do Jeruzaléma, kde byl souzen, odsouzen a popraven. Nepřeberné množství starozákonních proroctví se naplnilo – šel jako beránek vedený na porážku. V Janovi jsme četli, jak si dělili jeho šat, jak losovali o jeho košili, která byla utkaná z jednoho kusu – Jan dodává, že se naplnila Písma. V Žalmu 22 čteme o tom, že mu budou probodeny ruce a nohy, což v době, kdy to David psal, ještě nedávalo valný smysl, protože Římané přišli s ukřižováním až o něco později. Z téhož žalmu je, jak ho obklopili jako smečka, která na něj dorážela, z téhož žalmu je volání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Byl přibit na kříž spolu se zločinci – a i v tu chvíli jedná jako Spasitel a zachraňuje jednoho z těch, kdo jsou popravováni spolu s ním. V té nejhorší chvíli, kterou v tomto těle prožil, prosí Otce, aby odpustil těm, kteří ho křižovali, protože nevědí, co činí, odpouští hříchy zločinci, který se mu ještě před chvílí posmíval, ale nakonec – protože slovy našeho proroctví – na něj byl vylit Duch milosti a proseb o smilování, mu Pán Ježíš říká ta známá slova: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43). Nakonec zvolal „je dokonáno“ a zemřel. 

Oběma zločincům, kteří byli ukřižováni spolu s ním, byly zlomeny nohy, což vedlo k tomu, že se neměli o co opřít, takže se nemohli nadechnout a brzo zemřeli. Ale Ježíš zemřel ještě před nimi. Nebyla mu zlomena ani jedna kost, což jsou slova z Žalmu 34,21. Další proroctví, které se naplnilo. Místo toho mu jeden z vojáků dobře mířenou ranou probodl bok – ta rána byla vedená tak, že skrze bok hrot kopí pronikl pod žebra a nejspíš zasáhl i srdce. Bylo to ujištění o tom, že tento odsouzený je mrtvý. A Jan k tomu dodává, že se naplnilo proroctví proroka Zacharjáše – uvidí, koho probodli. V onen den! To je ten den, o němž mluvil prorok Zacharjáš – den milosti, den spasení. Den, kdy bylo dokonáno, den, kdy Pán Ježíš zvítězil, den, kdy vzal dlužní úpis, rukou psaný zápis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil tím, že ho přibil na kříž. 

Dlouhé hodiny, kdy visel na kříži, se mu posmívali, ale nyní zavládlo ticho. Lidé se rozcházeli a přemýšleli nad tím, co se stalo. Setník, který velel popravě, když viděl, jak Pán zemřel, vyznal, že to byl skutečně Syn Boží. A protože to byl římský voják, mohli bychom použít Pánova slova, která jednou řekl Petr a vztáhnout je na slova setníka – to ti nezjevilo tělo a krev, ale Otec, který je v nebesích. I když nemáme žádné další doklady, zdá se, že ten muž byl spasen. Ženy, které stály u kříže, nepochybně propukly v pláč. Naříkali nad jednorozeným Synem člověka. Už předtím, když ho vedli na popraviště, nad ním ženy z Jeruzaléma plakaly. Další naříkaly nyní. Ale teprve v den letnic uviděli lidé v Jeruzalémě, koho probodli. Vzpomeňte si na Petrova slova, která kázal padesát dní po ukřižování:

• Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. … Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem. (Sk 2,23.36)

O něco později Petr kázal lidem v chrámu, potom co Bůh uzdravil od narození chromého muže u Krásné brány:

• Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. (Sk 3,15)

A o den později, když se postavili před veleradou a mluví o uzdravení toho chromého muže, říkají:

• Vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 40,10–12)

Znovu a znovu apoštolové mluví o tom, že Ježíš je ten, koho Židé nechali zabít, koho probodli. Staví jim ho před oči, aby ho viděli a uvěřili. Aby se upnuli k tomu, který byl zaslíben a který podle zaslíbení také přišel, zaplatil za hříchy svého lidu a každému, kdo v něho věří, hříchy odpustil a dal život věčný. To byla jejich jednoduchá zpráva, kterou Pavel shrnul v listu Korintským jednoduchými slovy: „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1K 1,23). Není třeba nic jiného, protože tohle je evangelium, zde je moc ke spasení i ke zbožnému životu – v Kristu samotném, v moci jeho kříže, v odpuštění hříchů. 

III. Dokonané evangelium 

Na kříži Ježíš dokonal dílo spasení. Zaplatil za hříchy svého lidu, svou krví nás očistil, takže již není žádného odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Svou obětí usmířil Boží hněv a odstranil všechno nepřátelství, které bylo mezi námi a Bohem. 

Starozákonní Izraelci se dívali dopředu, kam ukazovala jednotlivá zaslíbení, a skrze víru v tato zaslíbení byli zachraňováni pro věčnost. Učedníci viděli, jak se evangelium realizuje před jejich očima. Krok za krokem sledovali Pána Ježíše Krista, viděli, jak je jeho tvář obrácena k Jeruzalému, protože to bylo to místo, kde měl dokonat dílo spásy. 

Nyní je dokonáno. To slovo nyní je velmi důležité, protože nyní už se všechno změnilo. Spasitel byl zjeven. Už není skryt za zaslíbení, ale už dokonal dílo spásy a naplnil všechna zaslíbení. Vrátil se zpátky do slávy, ale jeho svědkové dosvědčili jak jeho smrt, tak jeho slavné zmrtvýchvstání. Pod vedením Ducha svatého zapsali svá svědectví, abychom i my mohli mít před očima Ježíše Krista ukřižovaného. Bůh se postaral o to, aby všechny generace, které přijdou na svět po odchodu jeho Syna do slávy, mohli slyšet, vidět i číst o tom, kterého probodli. Abychom mohli naříkat nad smrtí jednorozeného Syna. Abychom měli podíl na Davidově vládě a na jeho království, abychom zakusili moc Ducha svatého a stali se svědky Pána Ježíše Krista. Nyní už se kvůli spasení nedíváme dopředu, ale díváme se zpátky, díváme se do historie, kde vidíme velikost Božího syna. Jdeme do Božího slova, čteme o Pánu Ježíši Kristu, a začínáme volat k Bohu a prosit ho o smilování. Bůh nám dal svého Ducha, který nás táhne k Bohu samotnému a tedy k Pánu Ježíši Kristu. 

A podívejte se na to do našeho textu – všimněte si pořadí, v jakém jsou zde věci zapsané. Nejdřív je tady Duch modliteb a proseb  o smilování. Bez tohoto Ducha, a jedná se o třetí osobu Boží trojice, bychom nikdy nevolali k Bohu, nikdy bychom ho neprosili o slitování. Dokud Duch svatý nezačne pracovat v životě člověka, člověk se sám od sebe nikdy nebude chtít setkat s Bohem, nebude chtít volat k Bohu, nebude prosit o smilování. Důvod je jednoduchý – je to lidský hřích, který zaslepuje a zatvrzuje. Lidé nerozumí tomu, že jsou ztraceni. Možná se jim zdá, že jsou ztraceni fyzicky, protože by toho chtěli mít mnohem víc, ale nemají, a přitom vůbec nechápou, jak je to hrozné, že jsou ztraceni duchovně. Nemají žádný vztah s Bohem, nemají pokoj s Bohem ani s lidmi. Nemají skutečnou radost, která pramení jenom ze vztahu s Pánem Ježíšem Kristem – to je radost, která zůstává navzdory okolnostem. Vzpomeňte si, jak Pavel a Silas zpěvem oslavovali Boha – kde? Ve filipském vězení, zbičovaní a bolestivým způsobem spoutaní. Jak je možné, že se takto radovali? Ne, nebyli duševně nemocní, ale měli vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Ale bez Krista zůstávají lidé v duchovní temnotě. Když Duch svatý nepracuje v jejich životě, nevidí a nechápou, kdo je Pán Ježíš Kristus. Nepotřebují se modlit a prosit o smilování. I když se dějí těžké věci v jejich životech, nevede je to k Bohu. Protože žádné okolnosti, žádné těžkosti ani problémy nepřivedou člověka k Bohu. Jenom Duch svatý to může udělat. Jenom on může dát člověku nové srdce, jenom on může otevřít člověku jeho duchovní oči, aby člověk viděl, koho probodli. 

I kdyby člověk svým rozumem stokrát chápal, kdo je Ježíš Kristus a co se stalo na kříži Golgoty – a jsou to historické události, takže je možné je pochopit rozumem, je možné k nim dospět pomocí lidské logiky – bez Ducha svatého to vůbec nic neznamená. Duch svatý přišel, aby vydal svědectví o Pánu Ježíši Kristu (J 15,26; 16,14). Bere zapsané Boží slovo a používá ho, aby zjevoval pravdu o Kristu, aby se z této pravdy stala živá skutečnost pro člověka, který tuto pravdu přijímá. 

Když Duch začne pracovat, člověk začne volat k Bohu. To, že volá k Bohu, je dílem Boží milosti a důkazem toho, že Duch Boží už pracuje. A v Bohem určeném čase se člověku otevřou oči, takže vidí svým duchovním zrakem Pána Ježíše Krista, jako kdyby byl doslova vymalovaný před jeho očima (Ga 3,1). Toto je to, čeho nebo spíš koho se musíme držet a na čem doopravdy záleží – Ježíš Kristus ukřižovaný. Držíte se ho? Lpíte na něm celým svým životem? Vidíte toho, kterého probodli? Vidíte svůj podíl, kterým je váš hřích? Naříkáte nad tím, co jste svým hříchem způsobili? To je důkaz Božího díla ve vašem životě. Jenom se dál pevně držte této milosti a nedovolte, aby vás něco ve vašem životě o tuto milost nepřipravilo. 

• Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Ko 2,6–7)

Nyní je čas milosti, nyní je tady onen den, kdy z nás Bůh učinil svůj lid, proto mu vzdejte chválu a s radostí následujte Pána Ježíše Krista. Hledejte jeho samotného a jeho království. A všechno ostatní vám bude přidáno. Amen.