Varování pro všechny evangelikální vedoucí, poté co byl Jonathan Fletcher shledán vinným z násilí na nahých obětech
Soud vynesl rozsudek v případu zneužívání Jonathana Fletchera. Obvinění proti němu jsou závažná. Je bolestivé je číst. Je bolestivé o nich psát. Pravda je však důležitá. Spravedlnost je důležitá. Ochrana zranitelných je důležitá.
Soud nyní v rámci jednání o posouzení okolností případu shledal obvinění proti Fletcherovi jako prokázaná, i když až poté, co byl kvůli své demenci uznán nezpůsobilým k obhajobě. Podle zpráv soud uznal důkazy, že muži pod jeho duchovním vlivem byli po mnoho let vystaveni týrání.
Jednalo se mimo jiné o bití nahých osob, donucovací kázeň a ponižující chování prezentované jako pastorační péče či formování charakteru. Ušetřím vás těch ponurých detailů. Trestné činy se údajně táhly po celá desetiletí a týkaly se těch, kteří mu důvěřovali jako duchovnímu a mentorovi.
Mnozí čtenáři jistě znají širší souvislosti. Fletcher byl kdysi významnou osobností konzervativního evangelikálního anglikánství. Mnoho let působil v kostele Emmanuel Wimbledon. Ovlivnil řadu mladších duchovních. V některých kruzích se těšil všeobecné úctě. Právě tato minulost činí tento případ o to více mrazivým. „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1K 10,12).
Za prvé, naše srdce musí být s těmi, kteří byli zneužiti. Někteří z nich po mnoho let žili ve zmatení, hanbě a mlčení. Někteří byli mladí věřící, kteří důvěřovali vedoucímu církve. Někteří stále bojují s tím, aby se modlili, chodili do církve nebo četli Bibli bez pocitu bolesti. „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci“ (Ž 34,18). Vidí to, co jiní přehlížejí. Ví to, co jiní popírají. On nezapomene.
Církve si z toho musí vzít ponaučení. Moc bez kontroly je nebezpečná. Dobré jméno bez zodpovědnosti je nebezpečné. Charisma bez charakteru je nebezpečné. Pastýři jsou povoláni k službě, nikoli k tomu, aby vládli. Starší nesmějí být „panovační“, ale musí být příkladem pro stádo (1Pt 5,3).
To neznamená, že potřebujeme záplavu světských kontrolních mechanismů. V sekulární ideologii ochrany je mnoho prvků, které jsou v rozporu se skutečnou biblickou spravedlností. Znamená to však, že musíme brát Bibli vážně, když hovoří o zodpovědnosti a kázni v církvi, včetně vedoucích církve.
V dobách, jako jsou tyto, kdy se evangelikální vůdci kvůli morálnímu selhání ocitají v centru pozornosti národních i mezinárodních médií, to skutečně vrhá hanbu na jméno Ježíše Krista. Někteří věřící mohou ve své víře zaváhat. Pokud však vkládáme svou víru do lidí nebo do institucí, je to víra na špatném místě. Naše víra by měla spočívat výhradně v Kristu.
Navíc, kdykoli osobně píšu o těchto tématech, mám v hlavě strašlivou obavu, že jednoho dne bude někdo psát podobně o mně. Ne proto, že bych měl utajený milostný poměr, nebo že bych měl nevysvětlitelné vklady na svém bankovním účtu, či že bych šikanoval členy své církve. Ale jednoduše proto, že vím, jak slabý a hříšný jsem.
Pokud by mě však někdy opustil strach z morálního úpadku, teprve tehdy by bylo na místě se obávat. Písmo nás znovu a znovu varuje, abychom byli bdělí. „Dávej pozor na své jednání“ (1Tm 4,16). „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“ (Mt 26,41).
Když lidé dosáhnou v evangelikálním hnutí takového postavení, že začnou důvěřovat svému vlastnímu statusu, místo aby se spoléhali na pokornou víru v Krista, je to nebezpečné. Pýcha předchází pád (Př 16,18). Žádný titul nemůže člověka ochránit před hříchem. Žádná platforma nemůže posvětit srdce.
Ano, soudní rozhodnutí v případu Jonathana Fletchera jsou skutečně bolestivá. Stejně tak i nedávné skandály kolem Sama Allberryho, Stephena Lawsona a dalších. V konečném důsledku je však naším vzorem Ježíš. Právě k němu se ve víře upínáme v naději na spasení.
„Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky“ (Iz 40,8). Kristus je stále svatý. Kristus zůstává věrný. Kristus je králem.
Přidat komentář