Musím svléknout svůj pozemský oděv a obléknout si posvátný šat

• Kněží, kteří tam vstoupí, než vyjdou ze svatého prostoru do vnějšího nádvoří, odloží tam svá roucha, v nichž konali službu, protože jsou svatá. Oblečou se do jiných rouch a teprve pak mohou vstoupit do prostoru určeného pro lid. (Ez 42,14)

Kněží, o nichž se zmiňuje Ezechiel, podléhají přísné kázni a přípravě, aby se líbili Bohu. V souladu s jeho příkazem se oblékají do svatých rouch z nejlepšího plátna. Připravují se na setkání s Boží svatou přítomností.

Právě tak i já musím být ochoten věnovat čas a úsilí svému uctívání. Každý den musím přecházet do své nejsvětější svatyně, abych byl s Bohem. Se zvláštním záměrem musím svléknout svůj pozemský oděv a obléknout si posvátný šat: Musím se ponořit do tichosti, musím prosit Ducha svatého o jeho zmocnění, musím vytrvale studovat vznešenost, čistotu a milost Boha, ke kterému přicházím. To ode mne vyžaduje velké duševní soustředění. Neobejdu se také bez upřímného a poctivého srdce. Jsem povolán k hlubokému rozjímání a modlitbě.

Když skončí služba kněží ve vnitřní svatyni, svléknou bělostné roucho, v němž stáli před Pánem. Neukazují se lidu v tak úctyhodném oděvu. Bůh si nechává něco pro sebe, něco, co bude známo jen jeho služebníkům a jemu. Právě tak nemohu ostatním prozradit vše, co je v mé skrytosti. V pravdě, které se učím, v milosti, které se mi dostalo, jsou výšky a hloubky, které ještě nechápu a nad kterými budu muset přemýšlet celý život. A neměl bych prozrazovat všechno. Odhalení mých nejvznešenějších duchovních zážitků by mi ublížilo:

• Oslabilo by to pokoru a podpořilo pýchu.

• Setřelo by to z mého charakteru jemný půvab.

• Z mého tajemství by se stala vyšlapaná cestička.

• Můj oděv pro svatyni není určen pro veřejný vnější dvůr.

Můj Bůh však není nikdy vzdálený a nepřístupný. Dávní kněží opouštěli svatyni a vycházeli do světa. Pán však stále zůstává na svatém místě. Stačí se jen vrátit a znovu se obléci do svatého roucha, a najdeme ho stejného jako dřív – Boha, který se raduje, když slyší naše volání, který se těší z našeho upřímného, avšak ubohého a neuspokojivého posluhování, který nad námi rozjasní svou tvář a obdaří nás pokojem.

Když ho vzývám a odpoutávám se od všech ostatních a všeho ostatního, je mi nablízku jako mé pevné útočiště a má pohotová pomoc v dobách soužení. Dveře jeho svatyně nejsou nikdy zavřené a uvnitř mě čeká jeho laskavé přijetí. Kéž je tím chrámem, který je pro mě nejvzácnějším místem na zemi. Kéž jsem knězem, který mu slouží dnem i nocí!

• Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. (Ž 91,1)

(The Secret Place, 1907)