Nutnost a možnost znovuzrození (J 3,7–15)

„Musíte se znovuzrodit!“ řekl Pán. Ano, musíte! Nikodém pochopil, že se nejedná o to, aby se člověk zrodil znovu tělesně, neboť „co se narodilo z těla, je tělo, ale jen co se narodilo z Ducha, je duch“. Ale je vůbec možné toto znovuzrození z Ducha? Ano, odpovídá Pán. „Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu! Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Ano, znovuzrození je možné. Jak, to je ovšem tajemství, jež nelze postihnout smysly ani vystihnout rozumem, ale je třeba ho pocítit a zakusit v srdci. Nicméně chce Pán tuto věc Nikodémovi, ne-li vyložit, tedy alespoň naznačit významným porovnáním. Podobenství, jímž chce Pán znázornit tajemné působení Ducha sv. v srdci lidském, je v Písmu sv. obvyklé. Duch i dech, tj. tiché vanutí větru, označuje se jedním a týmž slovem v původním jazyce starozákonním. A tím je umožněno, že porovnání, jehož tu Pán užil, bylo zároveň slovní hrou, kterou ovšem nelze napodobit v českém překladu. Její smysl byl prostě tento: Vane-li vítr, nevidíš jej, ani ho nemůžeš nahmatat, neznáš jeho východisko, ani nevíš, kde zaniká, a přece je tvým smyslům patrná jeho přítomnost. Podobně se to má i s působením Ducha sv. Nepostihuješ ani jeho počátku ani konce, a on přece koná své dílo probuzující a oživující zrovna tak, jako ty jarní větříky vějící přes spící, mrtvé nivy. On konal toto své dílo v srdci Nikodémově, kde již již vzplanul tuhý boj nového člověka se starým. Mohl snad Nikodém říci, kde se vzal první podnět, jenž zničil sebevědomý klid jeho nitra? Věděl snad, kdy se dotkl anděl Hospodinův stojatých vod jeho nitra, aby se zjevily léčivé síly pro jeho chorou duši?

Vějí větry, a nevíš, odkud přicházejí. Známe jejich směr, ale nikoli jejich východisko, ani šířku jejich proudu. Tak tomu je též, kdykoli Duch Boží ovane spící, mrtvou duši. Cítíme, že tu klíčí a pučí něco nového, nebývalého, nový život, život víry; ale kde se vzal?

Přičítáme ovšem vznik tohoto nového v nás jistým dojmům a jmenovitě působení Slova Božího. Dotkly se nás, zachvěly námi, pronikly nás jako meč na obě strany ostrý, probudily v nás pocit vnitřní prázdnoty a touhu po jejím vyplnění. Byly to opravdu tyto dojmy, ať již dojmy různých událostí v našem životě, nebo mocné dojmy Božího slova? Ano, nepochybně, ale ne samy o sobě; neboť jsme zažili snad i dříve podobné, ať radostné, obyčejně však bolestné události, slýchali jsme podobná slova, a nezanechaly v nás žádný dojem nebo žádný trvalý. Jindy opět nebylo tu ani vzrušujících dojmů, ani událostí, ani slov, a přece se nás neočekávaně dotklo cosi tajemného, snad uprostřed radovánek a zábav, a uchvátilo nás neodolatelnou silou, že jsme náhle prohlédli, poznali celou svou nicotu, celou hloubku své mravní bídy a bezděky vztáhli prosebně ruce své k nebesům a z hloubi stísněných ňader se vydral toužebný vzdech: Co mám dělat, abych byl spasen? A náhle jsme pocítili, že se nás dotklo, že nás uchopilo rámě všemohoucí milosti a přitrhlo nás k Spasiteli, a my nalezli odpuštění i pokoj a byli jsme jako hlaveň vychvácená z ohně. Hle, to Duch sv. se nás dotkl, aniž jsme věděli, odkud přichází.

A stejně nevíme, kam jde. Divné jsou cesty a cíle jeho působení! Tu se dotkne toho, onoho pomine. Proč to? Zdali všichni nejsou „ovce pastvy jeho“, zdali všem nekyne jeho pastýřská hůl, aby pod její ochranou nalezli odpočinutí svým duším? Ano, stům, ba tisícům se káže to slovo smíření. Hříšníci jsou všichni, není mezi nimi nikoho, kdo by činil dobré, není ani jednoho (Ř 3,10–12). Avšak ne všechny, snad jen jediného ovane Duch Boží a probudí ho ze snu hříchu k novému životu, ač toho druzí měli stejně zapotřebí! V jakém poměru nalézá se Boží milost k lidské vnímavosti? Mnohým z ostatních snad udeří hodina probuzení později, avšak zdali všem? Nebo odejdou na věčnost, aniž by nad nimi zaznělo tvůrčí slovo: Budiž světlo?

I my, tak jako Nikodém, stojíme tu tváří v tvář hlubokému tajemství. Tážeme se: „Kdo?“ „Kdy?“ „Jak?“ a „Kde?“, a nemáme odpovědi. Smíme proto pochybovat o možnosti znovuzrození? Je možné jen to, co je nám pochopitelné? Přestává snad pravda být pravdou, protože ji nedovedeme vystihnout svým rozumem? Není svět plný nám nepochopitelných divů? A přece jsou skutečnostmi.

Byť bychom i neznali vznik, způsob a meze působení Ducha Božího, není to dost, když víme: Musíme se znovuzrodit a také můžeme. A byť i zůstalo vše ostatní pro nás tajemstvím – co na tom? Nejde o to, abychom pochopili tajemství znovuzrození, ale na tom záleží, abychom to znovuzrození zažili.

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš.“ Jsou jistá neklamná znamení, z nichž poznáváš, že vítr skutečně je, ač nevíš ani odkud přichází ani kam jde. Jsi si jist, že vítr vane, protože slyšíš jeho šumění, protože cítíš jeho proudění. Tak je i znovuzrození něčím skutečným, něčím opravdovým, co je nejen možné, ale skutečně existuje. Opravdu? Ano! Důkazy? Není o ně nouze! Vezmi si jen dějiny křesťanské církve a najdeš jich, kolik si jen můžeš přát, a to těch nejpádnějších – totiž najdeš lidi skutečně znovuzrozené. Je jich až po dnešní den nesčíslná řada od té chvíle, kdy se zrodila Kristova církev z očisťujících plamenů Ducha svatého. Bylo by možné uvést skvělá jména ze všech dob jejího trvání: Pavla, Petra, Jana, Polykarpa, Augustina, Husa, Kalvína, Luthera atd., jména osob všech vrstev a stavů, knížat i žebráků, mužů i žen, mládenců i panen, kmetů i dítek. Avšak v knize dějin je zapsán jen nepatrný jejich počet. Jen v „knize života“ je jejich úplný seznam. Byli to lidé jako my, lidé mající tělo a krev, a zůstali lidmi i po svém znovuzrození, ba zůstali lidmi mdlými, kteří i pak ještě v mnohém klesli i hluboko padli. Ale duch nového života, který je ovládal, zjevil se v tom, že je zase pozvedl po každém klesnutí, že je také vedl z hlubin poklesku na hlubiny pokání; a oni na sobě zakusili, že čím více se rozmohl hřích, tím více se rozmohla i milost. A dosud jsou lidé znovuzrození, jsou i mezi tím „zlým, nešlechetným“ pokolením dnešním. Mezi mými čtenáři jsou zajisté i takoví, kteří o tom sami nevědí[1], a ve skromnosti a v pokoře a přece s radostí a důvěrou jsou živi na tomto světě, a uchovávají se neposkvrněnosti od něho, nezvábeni jeho falešným leskem, a tak vydávají svým životem mocné svědectví o divuplné moci Božího milosrdenství, jsou živým kázáním pokání pro své vrstevníky, solí země a světlem světa.

Ano, jsou takoví i dnes. Kdyby nebyli, kdybychom měli volat s žalujícím prorokem Eliášem: „Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!“, kdyby to tak bylo, kdyby nebyli ti, kdo zachovali víru a opatrují ve svých srdcích svatý oheň lásky k Bohu i bližnímu, ti, kteří se drží nezvratně své křesťanské naděje, kdyby tu byli samí křesťané, mající jen jméno a ne podstatu křesťanství, a byli to sami lháři a pokrytci, obílené hroby uvnitř plné hniloby a puchu, pak by byla sama křesťanská církev velikou lží, a nezbylo by než zvolat s týmž Eliášem: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Leč není tomu tak. Tehdy Hospodin odvětil Eliášovi: „Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“ A Hospodin má i dnes zástupy těch, kteří umyli svá roucha v krvi Beránkově a mají znamení vyvolení na svém čele, a jejich jména jsou zapsána v knize života nesmazatelným písmem. Ano, jsou znovuzrozeni – a proto je znovuzrození, a poněvadž je skutečné, tedy je i možné. Musíme se znovuzrodit, protože jen co se narodilo z Ducha, je duch, ale můžeme se znovuzrodit, protože Duch svatý koná své dílo dodnes, i když je pro nás jeho působení nepochopitelným tajemstvím, jakým bylo i Nikodémovi.

„Jak se to může stát?“ Nikodém se Pána skutečně ptal i na toto, ale jeho otázka už není otázkou pochybností, nýbrž výrazem touhy po vlastním zakoušení toho všeho. Ptá se: Jak se to může stát? Ale význam otázky je: Jak se mohu i já dožít takového znovuzrození, co mám dělat, abych byl spasen?

Pán mu neodepřel odpověď.

Pokáral Nikodéma, jako to dělal vždy, kdykoli chtěl někomu prokázat veliké dobrodiní. „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ Ty, muž znalý zákona i proroků, bys opravdu mohl vědět o tom, který „sestoupil z nebes, o Synu člověka, který je s nebe“, který nyní stojí před tebou tváří v tvář. Jehož Bůh poslal na svět ze své nesmírné lásky, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný, který  tedy nepřišel, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen a který tomuto jemu svěřenému povolání sloužil věrně až do smrti a dokonal svůj úkol na kříži.

Pán při tom naznačil, že i Nikodém mohl vědět o tomto smírčím a spasitelném utrpení: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen i  Syn člověka!“ Nikodém, jako učitel Izraele, dobře znal tuto událost, na kterou tu Pán naráží (Nu 21,6nn), ale nerozuměl jejímu významu ani nechápal, že se v ní zrcadlí jeho vlastní osud.

Vrátil se domů pod dojem mocných slov Páně ve svém srdci a dojem těch slov konal nepozorované, ale také nepřetržité dílo. A tou měrou, kterou se vzmáhala nenávist v srdcích jeho vrstevníků, rostla v jeho vlastním láska k Pánu. Když se jedná v radě kněží o Kristovu pronásledování, tu se objevuje první známka znovuzrození, první svědectví, že v jeho nitru se rodí nový člověk. Tu tento Nikodém, který se prve neodvážil přijít k Pánu, leč pod pláštěm noci, po prvé se přiznává k Pánu: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (J 7, 51.) A odhodlaně snáší pohanu pro Pána: „Nejsi ty také z Galileje?“

Když pak později nadešel „velký pátek", tu pod křížem, na nějž přibili Pána, stál Nikodém a naslouchal, jak se Pán modlil za své vrahy, jak kajícímu lotru otvíral dveře ráje a svůj vezdejší úkol ukončil slavným „Dokonáno jest!“ a svou duši poručil Otci. Viděl potemnělou oblohu, cítil pod sebou chvějící se zemi, slyšel rachot řítících se skal. Tehdy zajisté i Nikodém porozuměl velikému tajemství smírčí smrti, a jak hleděl vzhůru na toho, který se za nás „stal se prokletím“, složil u paty Kristova kříže i své hříchy a zemřel v něm nadobro i ten starý člověk a ožil nový. A „když nejvěrnější z učedníků Páně pozbývají naděje, Petr utíká, Tomáš pochybuje, Nikodém se nestydí za Ukřižovaného, vyžádá si jeho tělo k pohřbu a otevřeně se k němu přiznává. Tu i Nikodém cele pochopil slova Páně: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen i Syn člověka,“ a zároveň jeho zaslíbení: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (J 12,32).

Nuže, v srdci každého z nás se ozve dříve nebo později trpký, bolestný pocit neuspokojení. Dříve nebo později pocítí každý z nás děsivou prázdnotu. Snažíme se ji vyplnit. Čeho se může domoci žádostivý lidský duch: peníze i statky, čest i slávu, rozkoš i zábavu, vše to tam vrhá, zda by nevyplnil to prázdno. Nadarmo! A kdyby člověk mohl svýma rukama uchopit celý svět a vrhnout jej do této prázdnoty zející jako propast v jeho nitru, nevyplní ji, protože ta se jen stále více rozvírá a prohlubuje. Bohatý muž v Pánově podobenství ve své trýzni nemohl dostat přes tuto propast ani občerstvující kapku. Stará báje vypráví o Titánech hromadících hory na hory, aby dosáhli nebes, ale nadarmo.

Jedno i druhé podobenství, Pánovo o neuhašené žízni bohatého muže i staropohanská báje o marném útočení Titánů na bránu nebes, je obrazem marného toužení a marného úsilí člověka, aby se přenesl vlastní silou přes propast, která jej dělí od pravého blaha, aby ji překlenul anebo vyplnil vlastní silou. Jsou obrazem neschopnosti člověka, aby si sám sestavil žebřík, po němž by se vyšplhal do sféry blaženosti a dokonalého štěstí. A propast, která je mezi ním a nebem, to je vina, vina nesmířená, a proto vždy se obnovující a neustále plodící novou vinu. Jedině věčné milosrdenství, vtělené v Kristu Ježíši, Synu Božím, dovedlo vyplnit tuto propast svou vlastní nesmírností, poněvadž Kristus smazal krví svého srdce ten zápis proti nám, splatil nesplacený dluh spravedlnosti Boží, když vytrpěl trest na smíření všech vin. „Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Kéž by každý poznal a pochopil, že jenom člověk smířený v Kristu se může stát člověkem znovuzrozeným. Kéž by se každý chopil Pánovy ruky a oddal se mu ve víře tak, aby v ní nabyl jistoty: i má vina je smířena, neboť i ji smazal Kristus svou krví. Pak by se i v nás zrodil nový člověk, jehož jedinou snahou by bylo obětovat celý život Pánu z vděčnosti za jeho nesmírnou lásku, jejíž vědomí poskytuje člověku již na zemi nebe, tj. opravdové, nehynoucí, čisté blaho.

[1] Nevědí, tj. neuvědomují si. Snad proto, že o znovuzrození nepřemýšleli. Ale může být živý, zdravý člověk živ bez uvědomění si, že je skutečně živ? Jistě by to bylo něco nenormálního. Člověk si je vědom života, třebaže snad vědomě o životě mnoho nepřemýšlí. Podobně v duchovním životě. Proč by si člověk, který skutečně prožil duchovní proměnu, znovuzrození z Ducha svatého, toho neměl být vědom? Apoštol Pavel, Jan i jiní, i náš Hus a Komenský si byli vědomi prožité změny. Pavel praví: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem si tím jistý.“ Apoštol Jan napsal: „My víme, že jsme přeneseni ze smrti do života“ (1J 3,14). A opět: „Tyto věci psal jsem vám, věřícím v Syna Božího, abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5,13). A pak ještě několikrát opakuje: „Víme!“ Musíme si být vědomi svého nového duchovního života, protože z něj nám musí plynout další vědomí vlastní povinnosti a zodpovědnosti nového života Bohu, Kristu a jeho posvěceného království.