Připraveni k dobrým skutkům (Tt 3,1)

• Připomínej bratřím … ať jsou vždy hotovi jednat dobře. (Tt 3,1)

Ať jsou vždy připraveni ke každému dobrému skutku. Kristus nás očistil, abychom byli lidem, který bude horlivý v dobrých skutcích. Proto mají křesťané být vždy připraveni jednat dobře. Z kontextu není úplně jasné, zda máme vztahovat tyto dobré skutky k vládní moci nebo zda se jedná spíše o obecné prohlášení. Je to někde mezi – a myslím, že to Pavel napsal takto schválně, protože nechtěl omezit dobré skutky jenom na vztah k vládní moci, ale mají se týkat všech lidí. Zároveň je zde říká v těsné souvislosti s vládní mocí, aby bylo jasné, že poslušnost vládě a podřízenost se bude projevovat prakticky. Křesťané nemají být neviditelní. Nemají být schovaní za zdi modlitebny nebo svého domova. Ale mají být horliví v dobrých skutcích (Tt 2,14), vždy připravení ke každému dobrému skutku. To ukazuje, že křesťané nemohou být pasivní nebo dokonce lhostejní vůči tomu, co se kolem nich děje.

Ve vztahu k vládní moci dnes žijeme v těžké době, protože kvůli demokratickému zřízení je na nás vloženo břemeno, které většina lidí nemůžeme unést. Zodpovědnost má být vložená na autority. My ale máme zastupitelskou demokracii, která vkládá díl zodpovědnosti na nás – v tom nejmenším případě zodpovědnost volit své zastupitele. A křesťan by neměl být člověk, který řekne, že ho to nezajímá. Musí nás to zajímat! Musíme rozumět tomu, že neexistuje žádné Bohem předepsané, tedy ideální politické zřízení.  Kdybychom měli království, mohli bychom to ignorovat, protože Bůh dal krále a král si vládne, jak se mu zlíbí. Ale nemáme království, proto musíme být zodpovědní ve vztahu ke společnosti, v níž žijeme.

S tím souvisí naše připravenost ke každému dobrému skutku. O jaké skutky se jedná? Především tyto skutky charakterizuje samotné Boží slovo – jedná se o dobré skutky. O dobré v morálním slova smyslu, tedy dobré v tom smyslu, jak to vidí Bůh. Jsou to takové skutky, které přinášejí Bohu slávu. Úplně stejná fráze jako je zde, je v šestnáctém verši první kapitoly, kde se mluví o nevěřících, kteří jsou neschopní jakéhokoliv dobrého skutku. Zatímco věřící mají být připravení k jakémukoliv dobrému skutku. Jedná se o skutky, které nám Bůh připravil, abychom v nich žili. Jedná se o skutky, které Bůh sám působí skrze nás. On nás stvořil k tomu, abychom konali skutky, které nám připravil (Ef 2,10) a k tomu, abychom je konali, je to on sám, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). To jsou dobré skutky, které opravdu oslavují Boha. Je docela pravděpodobné, že naprostá většina těchto dobrých skutků bude úplně stejná, jako skutky vašich nevěřících přátel nebo známých. Je dost možné, že některé z nich budou dokonce oni dělat lépe, než my. Ale podstatné je, kdo za těmi skutky stojí. Jestli za nimi stojí Bůh a děláme je z Boží síly, potom i podání číše vody jednomu z nejmenších bratří je lepší, než vybudování vodojemu pro celé město, pokud to první bude vykonáno v Bohu, zatímco to druhé bez něj. Jedná se tedy o skutky, které jsou dobré z hlediska věčnosti.

Pokud tomu takto rozumíme, potom chápeme, že na prvním místě budou skutky, které souvisí s kázáním evangelia, se svědectvím o Kristu. Ale jak jsem řekl, nakonec jde o všechny skutky, které jsou vykonané v Bohu. A důraz v tomto verši je položený doslova na každý jednotlivý skutek. Mohli bychom to také vidět jako každý druh dobrého, tedy správného jednání. Každý křesťan má být připravený ke každému dobrému skutku. Není dobrý skutek, k němuž by křesťan neměl být připraven. Žádný křesťan nemůže říci, že tohle dělat je sice dobré, ale ne pro mě. Tohle je dobré, ale musí to udělat někdo jiný. Pavel tady mluví ke všem křesťanům a právě tak jako se každý křesťan má podřizovat vládní moci a poslouchat zákony své země, má být také každý křesťan připravený ke každému, tedy k jakémukoliv dobrému skutku. A věřte mi, že to většinou nebudou ohromné duchovní skutky, jako přenášení hor vírou, nebo křísení mrtvých. Většinou to budou obyčejné všední věci jako podání hrnku vody, praktická pomoc v nemoci, v nouzi, odvoz člověka k lékaři, pomoc se stěhováním nebo malováním, uvaření jídla, povzbuzující slovo, vlídný úsměv, vstřícné gesto a mohli bychom pokračovat dál a dál. To jsou skutky, které v životech věřících oslavují Boha a vyvyšují Pána Ježíše Krista. To jsou skutky, které pramení ze srdce, které je proměňované zachraňující Boží milostí. Ještě o nich uslyšíme za chvilku více, ale musíme se ještě na okamžik zastavit u slova ‚připravený‘. Znovu úplně stejnou frázi (dosl. „ke každému/jakémukoliv dobrému skutku“) najdeme také v Pavlově listu Timoteovi, kde mluví o inspiraci, důležitosti a moci Božího slova:

• Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tm 3,16–17)

Jak může být křesťan připraven ke každému dobrému činu? Skrze Boží slovo. Když naslouchá Božímu slovu a jedná podle něj. Když Božím slovem proměňuje svou mysl, aby rozuměl tomu, co je to zdravé učení, aby chápal, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Ale nestačí jenom poslouchat! Křesťan musí podle Slova také jednat, musí být pohotový, připravený k jednání. Tato připravenost, pohotovost, je otázkou cviku. Neznamená to nic jiného, než že budete správně jednat – znovu a znovu a znovu a znovu. Pořád. Jenom cvičením se ve správném jednání člověk získá tuto připravenost k dobrému jednání. Nestačí o tom přemýšlet nebo si to představovat. Můžete si stokrát představovat, jak dobře řídíte auto, jak skvěle hrajete hokej, jak děláte to, či ono – pokud to nebudete také doopravdy dělat, nebudete nikdy připraveni. Být připraven znamená mít natrénováno. A mít natrénováno znamená dělat stejnou věc stále znovu a znovu. Začít v Božím slově, nechat jím proměnit svou mysl, převést Boží slovo do svého každodenního života, do praktického jednání a potom to opakovat stále znovu a znovu. Znovu sloužit druhým – a nejlepší je začít u těch nejbližších – těmi nejmenšími maličkostmi, nepatrnými drobnostmi, které možná vůbec nebudou vidět a nikdo je neocení. A když se tyto věci stanou samozřejmostí, potom jít dál. A o tom je také kontext našeho textu. První a poslední verš druhé kapitoly (takové slovní uvozovky) přikazuje:

• Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. … Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. (Tt 2,1.15)

A třetí kapitola začíná slovem ‚připomínej‘. Připomínej jim dobré jednání. Připomínej jim, kdo zaplatil za jejich život, připomínej jim cenu Kristovy krve, připomínej jim dílo Boží milosti v jejich životech, připomínej jim, že nepatří sami sobě a nežijí sami pro sebe, připomínej jim, kým jsou! Milovaní, Bůh z vás udělal své děti, ale v tomto světě se nemáte chovat jako děti, ale jako velvyslanci Ježíše Krista. Jste Božími dětmi, a váš vztah k Bohu je jako vztah milujícího Otce a milovaného dítěte, ale v tomto světě jste vyslanci Krále králů a Pána pánů, jste služebníky Panovníka, který vás vyslal na misi. On vás vyzbrojil vším potřebným a dal vám svého Ducha, který vám připomíná Kristova slova, který vám zpřítomňuje Krista, který vás posiluje, povzbuzuje, motivuje i napomíná, který ve vás probouzí lásku k nebeské vlasti a k Pánu Ježíši Kristu. Dělejte tedy čest tomu povolání, kterého se vám dostalo (Ef 4,1-2).