Pravé křesťanské oběti (Žd 13,15–16)

Mimo Boží slovo je jedním z nejhlubších výroků, které kdy byly napsány, odpověď na první otázku v Katechismu westminsterském menším: „Jaký je hlavní cíl a povolání člověka?“ Odpověď: „Hlavní cíl a povolání člověka je oslavovat Boha a radovat se z něj až na věky.“ Nebo jak to (podle mne správně) upravil John Piper: „Hlavní cíl a povolání člověka je oslavovat Boha tím, že se z něj bude na věky radovat.“ (John Piper: Desiring God [Multnomah Press], rozšířené vydání k desátému výročí, s. 23.) Jinými slovy: jediný způsob, jak Boha můžete skutečně oslavit, je radovat se z něj. Pokud jste neradostní, zasmušilí křesťané, kteří skřípou zuby v úsilí vydržet až do konce, neděláte Boží dobrotě zrovna skvělou reklamu!

Piper píše, jak mu tuto pravdu před mnoha lety pomohlo pochopit, když četl C. S. Lewise (tamtéž, s. 18): Lewis říká, že v době, kdy začínal věřit v Boha, pro něj byl velkým kamenem úrazu požadavek, který se hojně vyskytuje zejména v Žalmech, aby chválil Boha. Neviděl v tom smysl; a kromě toho to budilo dojem, jako by Bůh po našem uctívání „bažil, jako marnivá žena touží po lichotkách“. Potom vysvětluje, v čem se mýlil. Dále Piper cituje z Lewisových Úvah nad Žalmy (C. S. Lewis: Reflections on the Psalms [Harcourt, Brace and World], s. 94-95): Avšak ta nejzjevnější skutečnost týkající se chvály – ať již Boha nebo čehokoliv – mi kupodivu unikala. Uvažoval jsem o chvále v pojmech jako poklona, uznání nebo vzdání pocty. Nikdy jsem si nevšiml, že veškeré potěšení se samo od sebe obrací v chválu. … Svět zvučí chválou – milenci velebí své milenky, čtenáři svého oblíbeného básníka, pěší turisté velebí krajinu, hráči velebí svou oblíbenou hru… Všechny moje obecnější potíže s chválením Boha se odvíjely od toho, že jsem nám lidem ve vztahu k tomu nejvýše Cennému nesmyslně upíral to, co činíme s potěšením, co vlastně ani nedokážeme nečinit, pokud jde o všechno ostatní, čeho si ceníme. Myslím, že chválit to, co nás těší, nám působí rozkoš proto, že chvála není jen výrazem potěšení, ale přímo jeho naplněním; je zamýšlena jako jeho vrchol.

To, o čem Lewis mluví, znám ze situací, kdy se ocitnu na nějakém úchvatném místě Božího stvoření, ale s nikým, kdo tam je také, se osobně neznám. Toužím se podělit o radost z toho zážitku třeba i s někým úplně cizím, i kdybych měl říct jenom: „Není to nádhera?“ Chvála je završením radosti. Chceme-li tedy naplnit hlavní účel, pro který nás Bůh stvořil, musíme ve svém životě oslavovat Boha tím, že se z něj budeme na věky radovat – tak, že naše radost z Boha bude neustále přetékat v podobě chvály. Bible ale spojuje první největší přikázání, abychom celou svou bytostí milovali Boha, s druhým největším přikázáním, abychom své bližní milovali jako sebe sama. Odejít do kláštera, odříznout se od druhých a zasvětit život pouze Boží chvále není tím, co Boha potěší. Bůh chce, abychom mu přinášeli své životy jako trvalou oběť chvály, ale abychom také nezapomínali „na dobročinnost a štědrost“. Jinými slovy, Boha oslavujeme jak životem, který neustále přetéká chválou Boha, tak praktickými dobrými skutky. Proto náš text říká, že…

Bohu bychom měli skrze Ježíše Krista neustále přinášet oběť chvály a dobrých skutků, která mu dělá radost.

Autor jako by zde reagoval (podobně jako ve verši 13,10) na něco, co mohli židovským věřícím v Krista předhazovat židé. Ve verši 13,10 šlo o námitku: „My máme v Jeruzalémě oltář, vy křesťané žádný oltář nemáte!“ Autor důrazně protestuje: „Ale ovšemže máme oltář: samotného Pána Ježíše Krista, který byl jednou provždy obětován za náš hřích.“ Do páru k této námitce patří ta, na kterou odpovídá náš text: „My židé přinášíme na oltář v chrámě oběti, ale ve vaší bohoslužbě žádné oběti nejsou.“ „Je pravda,“ odpovídá autor, „že my už zvířata neobětujeme, protože Ježíš je úplná a konečná oběť za naše hříchy. Žádnou další smírnou oběť už nepotřebujeme. Ale přinášíme Bohu oběti – ne proto, abychom dosáhli odpuštění hříchů, ale proto, že v Kristu už je nám odpuštěno. Naše oběti jsou děkovné oběti a nepřinášíme je jen příležitostně, ale neustále. Přinášíme oběti chvály a dobrých skutků a tyto oběti se Bohu líbí.“ Náš text říká čtyři věci:

1. Všechno, co v křesťanském životě děláme, děláme skrze Krista.

Na slova „skrze něj tedy“ (NBK) klade autor v řečtině důraz. Kdybychom je nezdůraznili také, unikla by nám hlavní myšlenka verše. Ke svatému Bohu můžeme přistupovat pouze skrze prolitou krev Ježíše Krista. Kdybychom Bohu nabízeli své dobré skutky nezávisle na Kristu, ukázaly by se před ním jako ohavné cáry (Iz 64,5 [64,6 KR]).

Lidé k Bohu přistupovali prostřednictvím obětí už od úsvitu lidských dějin. Kain přinesl oběť z plodin země, jeho bratr Ábel z prvotin svého stáda (Gn 4,3–4). Když Bůh odmítl Kainovu oběť, zatímco Ábelovu přijal, určitě to nebylo náhodné rozhodnutí. Tím, že Adama a Evu oblékl do oděvu ze zvířecí kůže, dal zřetelně najevo, že oběť, skrze kterou k němu přistupujeme, je přijatelná pouze tehdy, když zahrnuje prolití krve nevinného náhradníka. Celý starozákonní obětní systém, který později zavedl Mojžíš, ukazoval do budoucnosti k Boží vrcholné a konečné oběti: k Pánu Ježíši Kristu, který zemřel v zastoupení všech těch, kdo v něho věří.

Autor Listu Židům vysvětlil více než jasně, že Ježíš svou smrtí naplnil to, co mohl starozákonní obětní systém pouze naznačovat. V Židům 10,1–4 prohlásil: V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. Dále dokazuje, že Kristus tím, že přinesl sám sebe jako oběť za naše hříchy, naplnil Boží vůli. Pak dodává: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo“ (10,10). Po další zmínce o opakovaných starozákonních obětech, které nikdy nemohly odstranit hříchy (10,11), o Kristu říká – pro případ, že nám to napoprvé uniklo: „Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží…“ (10,12). Kdybychom si ani toho nevšimli, opakuje: „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (10,14). Kristova jediná oběť sebe sama završila, naplnila a uzavřela židovský systém obětí. Nabízet Bohu zvířecí oběti teď znamená zapírat Kristovu jednou provždy přinesenou oběť za naše hříchy.

Protože na tuto skutečnost klade list Židům takový důraz, nemohu se ztotožnit s názorem, že v tisíciletém království budou znovu přinášeny zvířecí oběti, i kdyby to měla být pouze „památka“ Kristovy smrti. Myslím, že autor listu by se takové představy zhrozil. Jediné oběti, které dnes můžeme přinášet, jsou duchovní oběti chval a dobrých skutků, a i ty můžeme přinášet jen „skrze něj“ (NBK). Pokud jste k Bohu nepřišli skrze zástupnou oběť Ježíše Krista za vaše hříchy, nemůžete Bohu přinést vůbec nic. Vaše hříchy vás činí předmětem jeho spravedlivého zavržení. Musíte zahodit všechny své dobré skutky a osobní zásluhy a uprchnout ke kříži. Jakmile ale jednou najdete víru v Krista jako zástupnou oběť za vaše hříchy, musíte ke Kristu přicházet kvůli každé záležitosti křesťanského života. Jak říká Pavel: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů…“ (Ef 1,3). John Piper to vyjádřil takto (Future Grace [Multnomah Publishers], s. 105–106): Každý hříšník, který se všemi svými potřebami přichází v Kristu k Bohu, potkává Boha, jak mu jde v Kristu vstříc se všemi svými sliby. Když se hříšný člověk v Kristu setká se svatým Bohem, to, co slyší, je: Ano.

Miluješ mne, Bože? Ano.

Odpustíš mi? Ano.

Přijmeš mne? Ano.

Pomůžeš mi změnit se? Ano.

Dáš mi sílu, abych ti sloužil? Ano.

Udržíš si mne? Ano.

Dáš mi spatřit svou slávu? Ano.

Všechny Boží sliby – všechna Boží požehnání nebeských darů (Ef 1,3) – jsou v Kristu Ježíši: Ano. Pro všechny, kdo věří, je Ježíš Boží rozhodné: Ano.

Takže jediný způsob, jak můžeme v první řadě přijít k Bohu, je víra v Krista. Jediný způsob, jak můžeme být udrženi v křesťanském životě, je víra v Krista. Všechno, co k nám v křesťanském životě přichází, přichází v Kristu. Všechno, co v křesťanském životě děláme, musíme dělat v Kristu. Myslet si, že můžeme přijít k Bohu prostřednictvím kohokoli jiného, ať je to panna Marie či jiní svatí nebo jakýkoli pozemský kněz či papež, je urážkou Kristovy oběti. Naším veleknězem je pouze on sám. Všechno je skrze něj!

2. Bohu bychom měli skrze Ježíše Krista neustále přinášet oběť chvály.

Boží chvála není něco, co je hezké dělat jednou za čas, když na to máme náladu. Žalmy jsou plné příkazů: „Chvalte Hospodina!“ Není to nápad na něco, co si můžete zkusit, když právě nemáte na práci nic lepšího. Je to příkaz, který má prostupovat vším, co děláte. Jak nás zrovna zde vybízí autor Listu Židům: „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu…“ Chvála Boha by měla představovat základní ráz celého našeho života. Měli bychom být tak uchváceni a naplněni Boží velikostí, dobrotou, milostí a vznešeností, že budeme jako pohár naplněný až po okraj vždy přetékat jeho chválou.

Skutečná chvála musí vycházet ze srdce, takže z tohoto příkazu vyplývá požadavek, aby naše srdce bylo před Bohem v pořádku. Bůh naše srdce vidí (Židům 4,13). Jestliže v srdci neustále reptáme a stěžujeme si na to, jak s námi Bůh jedná, a když pak přijdeme do církve, nasadíme si radostný výraz a zpíváme Bohu chvály, je to od nás pokrytecké. Než budeme Bohu moci přinášet skutečnou oběť chval, musíme se vypořádat se svým srdcem. Vyznejme Bohu veškeré hříšné reptání. Usilujme o spokojenost a radost, které přicházejí skrze víru v Krista samotného. Jinak budou naše chvály prázdné a nepůjdou od srdce. Naše dobré skutky nebudou pro Boha přijatelné. Opravdová chvála a pravé dobré skutky plynou ze srdce, které je uspokojeno Bohem a jeho štědrou milostí v Kristu.

John Piper v kázání věnovaném těmto veršům (http://www.soundofgrace.com/piper89/9-17-89.htm) píše: V Bethlehem [církev, kde je Piper pastorem] je naší prioritou číslo jedna pěstovat srdce, která stojí před Bohem v úžasu. Věříme v nezbytnost misie. Věříme v nezbytnost evangelizace. Věříme v nezbytnost péče, výchovy a vzdělávání. Víme ale, že to všechno jenom „unaví tělo“, pokud před tím nejde a netáhne to údiv nad Boží slávou. Není-li vaše srdce uchváceno Boží milostí, není-li vaše mysl unášena Boží pravdou, není-li váš smysl pro dobré a zlé prostoupen Boží spravedlností, není-li vaše víra podepřena Boží mocí, není-li vaše představivost vedena Boží krásou, není-li váš život zakotven Boží svrchovaností a není-li vaše naděje naplněna Boží slávou, bude vaše služba Bohu tím, čemu Pavel říká skutky zákona, a ne ovocem Ducha. Práce pro Boha, jejímž zdorem není obdiv k Bohu, jenom unaví tělo. Prioritou číslo jedna je pěstovat srdce, která stojí před Bohem v úžasu.

Abyste ovšem nepodlehli dojmu, že jediný, kdo říká takové věci, je John Piper, rád bych citoval něco podobného ze Spurgeonova kázání „A Life-long Occupation” (Práce na celý život) věnovaného těmto veršům (C. Spurgeon: „A Life-long Occupation” [Ages Software], s. 733): Drazí bratři a sestry, dejte si pozor, abyste neztratili radost. Jestli někdy ztratíte radost, kterou náboženství dává, ztratíte i moc, kterou náboženství dává. Nespokojte se se stavem bědného věřícího. Už nešťastný věřící je ubohé stvoření; ale tomu, který se s tím smíří, hrozí vážné nebezpečí. Dejte na má slova, svatá blaženost je důležitější, než se lidé většinou domnívají. Když jste v Pánu šťastní, budete schopni chválit jeho jméno.

Radujte se v Pánu, abyste ho dokázali chválit. Totéž věděl a také v praxi uplatňoval George Muller. Často říkal, že „úkolem každého dne je především usilovat o to, abychom byli skutečně spokojení a šťastní v Bohu“. (A. T. Pierson: George Muller of Bristol [Revell], s. 257, 315.) To proto nese jeden novější Mullerův životopis název: George Muller: Delighted in God (George Muller: Rozkoš z Boha). (Roger Steer: George Muller: Delighted in God [Harold Shaw Publishers], 1975).

K oběti chvály dodává autor Listu Židům vysvětlivku: „to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno“ (doslovný překlad viz Oz 14,2 KR). „Vyznávat Boží jméno“ znamená otevřeně hlásat Boží atributy a činy jeho milosti, které pro nás v Kristu vykonal, a podřizovat se jim. V Římanům 14,11 Pavel cituje Izajáše 45,23: „Jakože jsem živ, praví Pán, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vzdá chválu Bohu [doslova ‚vyzná Boha‘; stejné řecké sloveso jako v Židům 13,15]“ (NBK). V den soudu každý veřejně uzná Boží svatou spravedlnost a skloní se před jeho zákonnou svrchovaností. V té chvíli nebude mít nikdo na vybranou. Teď ale z Boží milosti můžeme dobrovolně a ochotně přinášet Bohu oběť chval tím, že se před ním v srdci skloníme a budeme se radovat z toho, kým je, na základě toho, jak sám sebe zjevil ve svém slově. (Ne na základě toho, „jak si ho zrovna představujeme“!)

Chvála pramení ze srdce, které je podmaněno Bohem a jeho slovem. Když vidíme, jak kříž, na němž Boží Syn nesl hněv, který jsme si vysloužili svými hříchy, vyzvedává Boží spravedlnost a svatost i Boží milosrdenství a lásku, budeme mu neustále přinášet oběti chval! Když vidíme, jak nás Bůh „spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2Tm 1,9), nemůžeme se ubránit tomu, abychom ho chválili!

Když říkám, abychom se nažili zbavit všech reptavých nebo nespokojených myšlenek a stali se lidmi, kteří žijí „ke chvále slávy jeho milosti“ (Ef 1,6 KMS), nekážu sám sobě o nic méně než vám! Jak nám říká 1. list Petrův 2,5: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ Petr pokračuje: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9). Náš text nám připomíná nejen první největší přikázání, abychom skutečnou chválou projevovali lásku k Bohu, ale také to druhé, abychom milovali své bližní jako sami sebe:

3. Bohu bychom měli skrze Ježíše Krista neustále přinášet oběť dobrých skutků.

„Dobročinnost“ je obecný pojem pro všechny podoby praktické služby druhým, zatímco „štědrost“ (řecky koinónia) znamená sdílení životních nezbytností s těmi, kterým se jich nedostává a nejsou schopni je získat prací (2Te 3,10). Bible jasně říká, že náboženství, které se upíná pouze k Bohu a nenabízí praktickou pomoc druhým, je napodobenina. List Jakubův 1,27 říká: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Dále Jakub říká: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: ‚Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad‘, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?“ (Jk 2,15–16). Apoštol Jan přizvukuje: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem“ (1J 3,16–18). Totéž učil i sám Ježíš, když říkal, že kdykoli dáme najíst hladovějícím nebo napít žíznícím, kdykoli se ujmeme poutníka nebo oblékneme nahého, kdykoli navštívíme nemocného nebo vězně, děláme to ve skutečnosti pro něj (Mt 25,35–40).

Podoba slovesa „nezapomínejme“ v řečtině naznačuje (podobně jako ve verši 13,2), že někteří z adresátů již tuto povinnost pomíjeli a že ji měli přestat zanedbávat. Tato povinnost nás váže především ke druhým věřícím, u nich ale nekončí. Jak napsal Pavel: „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry“ (Ga 6,10). Přiznávám, že v našem dnešním světě, kdy se okamžitě dozvídáme o každé potřebě na celé planetě, není jednoduché říct, kolik a komu bychom měli dávat. To by nám nemělo zabránit, abychom byli „horliví v dobrých skutcích“ (Tt 2,14). Náš text říká ještě jednu věc:

4. Oběť chvály a dobrých skutků dělá Bohu radost.

Výraz „takové oběti“ se vztahuje jak k obětem chvály, tak k obětem dobrých skutků. Kdybychom je přinášeli nezávisle na Kristu, byly by marným a urážlivým pokusem zavděčit se Bohu. Když je ale přinášíme Kristovým prostřednictvím, Bůh z nich má radost. Naším životním cílem by mělo být, abychom Bohu z lásky k němu dělali radost. Pavel se za Koloské modlil: „Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha…“ (Ko 1,10). Vysvětloval také: „Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině“ (2K 5,9). Každý den bychom měli prožít s vědomím, že jednoho dne před ním budeme stát. Měli bychom žít tak, abychom od něj uslyšeli: „Správně, služebníku dobrý a věrný, … vejdi a raduj se u svého pána“ (Mt 25,23). Pokud skrze Krista neustále přinášíme oběť chval a dobrých skutků, jednoho dne ke své radosti uslyšíme tato slova z jeho rtů.

Závěr

Bůh vás stvořil k tomu, abyste ho oslavovali tím, že se z něj budete na věky radovat. Jak se to dělá? Tak, že budeme žít způsobem, který se mu líbí. A jak se dělá to? Tak, že uvěříme v Krista a jeho prolitou krev jako to jediné, co nás může smířit se svatým Bohem. Potom, co v Krista uvěříme, děláme Bohu radost tím, že mu denně přinášíme svůj život v podobě obětí chvály a dobrých skutků.

Zde je několik možností, jak to dělat v praxi:

(1) Ponořte se do Žalmů. Kniha Žalmů je plná Božích chval. Modlete se je zpět k Bohu, a udělejte z nich tak své chvály.

(2) Pořiďte si zpěvník, naučte se a zpívejte slavné chvalozpěvy víry. Pokud neznáte nápěvy, dají se pořídit různé skvělé nahrávky.

(3) Raději vyhledávejte příležitosti ke své vlastní službě než k přijímání služby druhých. „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). V naší církvi i v naší obci máme mnoho potřeb, ve kterých se uplatní dobročinnost a štědrost. Přispívejte pravidelně do našeho fondu SOS, který slouží k pomoci potřebným. Služby Sunshine Rescue Mission a Hope Cottages (pro ženy bez domova) potřebují pracovníky i dárce.

(4) Dejte si tak jako George Muller za první úkol každého dne být skutečně spokojený a šťastný v Bohu. Hlavním cílem a posláním vašeho bytí je oslavovat ho tím, že se z něj budete navěky radovat!

Otázky k diskuzi

1. Proč je absolutně nezbytné chápat, že k Bohu nemůžeme přijít skrze dobré skutky?

2. Jak můžeme opravdově chválit Boha uprostřed tvrdých zkoušek? Měli bychom ho chválit, i když na to nemáme náladu?

3. Jak poznáme, na co máme zaměřit svou službu a kam posílat peněžní dary, když potřeby ve světě neberou konce?

4. Proč je radost z Boha nerozlučně spojena s oslavováním Boha?