První zlatý kus: Posmrtné dávání

První zlatý kus: Kdo dá pro Boha za svého zdravého života jeden haléř, ten Pána Boha uctí více, a své duši více prospěje, než kdyby po smrti dal tolik zlata, co by se ho mohlo vejít mezi zemi a nebe.

K tomu je jednoduché vysvětlení: Čas k získání Boží milosti je před smrtí. Po smrti nemůže nikdo nic dělat, ani nic získat ani svůj majetek rozdávat. Jestliže však někdo neměl za svého života svou lásku a jistotu zakotvené v Bohu, ale chtěl by po své rozdávat skrze jiné – ačkoliv to mohl sám udělat za svého života, ale ze své svobodné vůle to neudělal – takže přikáže někomu, aby takové věci udělal, nemůže vědět, co z toho ten člověk udělá, s jakým úmyslem a komu jeho majetek rozdá. Je to velmi nejisté, když někdo chce po druhých, aby po jeho smrti rozdali to, co si člověk s sebou vzít nemůže. Kdyby totiž mohl, nedal by je pro Boha, ale hleděl by si toho, aby jich získal ještě víc. Takže když už člověk nad něčím nemá moc a zůstane to po něm, může Bůh se zalíbením přijmout takové věci, které za toho člověka udělá někdo jiný? Je řečeno živým: Co můžeš udělat, udělej, protože potom už nebude žádný skutek, žádné rozhodnutí něco udělat, ani žádný čas na takové věci. To svatokupci kvůli očistci zavedli rozdávání po smrti. Ale nevíme o nikom, kdo by se po smrti mohl zalíbit Bohu, i kdyby za takového člověka dali celý svět.