Stesk po pravé vlasti (Žd 11,13-16)

Jeden pastor potkal tři chlapce a ptal se jich: „Chcete jít do nebe?“ „Já ne,“ ozval se jeden. Pastor byl v šoku: „Ty nechceš přijít do nebe, až umřeš?“ „Jo, až umřu? No jasně, to jo!“ opáčil kluk. „Já myslel, že dáváte dohromady lidi, co by tam šli hned teď!“ Většina z nás pravděpodobně jeho pocity ohledně nebe sdílí. Jednoho dne bude pěkné se tam dostat, ale zrovna teď moc nemáme zájem. Ono je nám docela fajn tady na zemi. A navíc, kdybychom měli být upřímní, asi bychom přiznali, že nebe nám připadá tak trochu nudné. Gary Larson to znázornil kresleným vtipem ze série Far Side. Chlápek v bílém, s křídly na zádech a svatozáří nad hlavou sedí sám na obláčku a říká si: „… ’sem si s sebou měl vzít ňákej časák…“

Autor Listu Židům ovšem tyto nezáživné obrazy nebe odmítá a ukazuje, že věřící se na zemi nemohou pohodlně zabydlet, protože se tu nikdy nebudou cítit doma. Vyznávají, že „jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci“ (11,13). A místo aby nebe vnímali jako vítaný bonus poté, co si užili života tady dole, ukazuje, že věřící po nebi touží. Stýská se jim „po lepší vlasti, po vlasti nebeské“ (11,16). Náš text učí, že:

My, kdo žijeme a umíráme ve víře, jsme na této zemi ve vyhnanství a toužíme po své pravé vlasti v nebi.

Henry Francis Lyte, autor textů duchovních písní, to vyjádřil takto (H. F. Lyte; v: F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 306): „Hledat své štěstí nebo skládat své naděje v kraji, jako je tento – to není nic pro mne. Já hledám město, jež nebylo vystavěno rukama; prahnu po zemi neposkvrněné hříchem.“ V naší době se až příliš klade důraz na to, jak si užít života tady a teď, a ne dost na slíbené radosti nebe. A tak mnozí z těch, kdo vyznávají Krista jako Spasitele, žijí s myslí zaměřenou na pozemské věci, a ne na to, co je nad námi (Ko 3,1-4). Jsou motivováni spíš k tomu, aby shromažďovali poklady na zemi, než aby si ukládali poklady v nebi. Soustřeďujeme se spíš na to, co pro nás Kristus může udělat teď a tady. Nebe je vítaný bonus navrch, jenže náš každodenní život se tím neřídí. Ale měl by!

Jak jsme viděli, původní čtenáři listu byli pod hrozbou pronásledování v pokušení vrátit se ke svému židovskému náboženství. V tomto kontextu se dá z našeho textu vyvodit, že vrátit se zpátky k judaismu by bylo, jako kdyby se Abraham, Izák a Jákob chtěli vrátit zpátky do Mezopotámie a natrvalo se tam usadit. Bůh jim slíbil novou vlast, kenaánskou zemi. Oni však byli lidmi víry a proto za tímto slibem neviděli jen kus nemovitého majetku, ale vyhlíželi nebeskou vlast, kterou pro ně Bůh připravil. Všichni zemřeli „podle víry“ (doslovný překlad 11,13). Víra byla převládajícím rysem jejich životů až do okamžiku smrti. Nikdo z nich se nedočkal uskutečnění slibu o kanaánské zemi ani slibu o nespočetném potomstvu. Sami sebe vnímali jako cizince, kteří žijí na zemi jako ve vyhnanství. Kdyby byli o Božím slibu pochybovali, vždycky se mohli vrátit do své někdejší vlasti. „Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské“ (11,16). A proto zemřeli dobře, „v souladu s vírou“ v dosud nenaplněné, nespatřené Boží sliby. Proto jsou pro nás příkladem, jak žít a umírat podle víry jako cizinci na této zemi, kterým se stýská po lepší vlasti v nebi. Náš text má dva hlavní body:

1. My, kdo žijeme a umíráme ve víře, jsme na této zemi cizinci ve vyhnanství (11,13-15).

Tito lidé víry vyznávali, „že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci“. To je narážka na 1. Mojžíšovu 23:4, kde Abraham říká Chetejcům, když od nich chce koupit pozemek, kde by mohl pohřbít Sáru: „Jsem tu u vás host a přistěhovalec.“ Když se Jákob na sklonku života setkal s faraónem, dvakrát označil svůj život jako „putování“ (Gn 47,9). V našem textu jsou zmíněny tři stránky poutnického života:

A. Cizinci, kteří jsou na této zemi ve vyhnanství, Boží sliby zahlédli a pozdravili jen zdálky.

Z této věty plynou čtyři věci:

1) Boží sliby musíme zahlédnout.

Než Božím slibům uvěříme, musíme je vidět. Abychom je uviděli, musí Bůh otevřít naše nevidomé duchovní oči (Mt 13,11-15). Jak vysvětluje Pavel: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím“ (2K 4,4). Máme-li být schopni vidět duchovní věci, je zapotřebí, aby „Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2K 4,6). Víra, která je Božím darem (Ef 2,8-9), nám dokazuje neviditelné skutečnosti (Žd 11,1) tím, že je přenáší do světa naší přítomné zkušenosti. V tomto smyslu zajásal Abraham, že viděl Ježíšův den; „spatřil jej a zaradoval se“ (J 8,56). Osobní vztah s Bohem začíná v okamžiku, kdy vám otevře oči, abyste viděli to, co slibuje v Ježíši Kristu, totiž že kdokoli v něho věří, má věčný život (J 3,16). Pokud jste to nikdy neviděli, přečtěte si Janovo evangelium s modlitbou: „Pane, otevři mé oči, abych viděl slávu Ježíše Krista.“

2) Boží sliby musíme pozdravit.

Patriarchové Boží sliby spatřili, a pak je přivítali. Přivítali Boží sliby s otevřenou náručí. Přijali Boží sliby ve svém životě se stejným nadšením, s jakým ve svých stanech přijímali hosty. Udělali jste to? Přivítali jste ve svém životě Ježíše Krista jako Pána a Spasitele? S takovým nadšením, jako kdyby to byl dávno ztracený přítel? Pokud vám Bůh otevřel oči pro vaši skutečnou situaci provinilého hříšníka před jeho spravedlností a pro slávu Spasitele, jenž nesl trest, který jste si zasloužili vy, pak se k němu vrhnete, abyste ho ve svém životě přivítali co nejsrdečněji!

3) Boží sliby můžeme zahlédnout a pozdravit jen zdálky.

Co to znamená? Zdůrazňuje to úvodní sdělení verše, že tito lidé zemřeli ve víře, „i když se splnění slibů nedožili“. V Židům 6,15 se ale říká: „A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu.“ A podle 11,17 se Abrahamovi „dostalo zaslíbení“. V jakém smyslu se tedy jeho splnění nedožil nebo ho zahlédl jen z dálky? Autor má na mysli, že patriarchové se nedočkali úplného uskutečnění Božích slibů v tomto životě. Dostali jenom ochutnat. Abraham a Sára se nakonec dožili narození slíbeného syna Izáka. Abraham ale zemřel s pouhými dvěma dědici zaslíbení, Izákem a Jákobem, které bylo sotva možno pokládat za nespočetný národ! Izák vlastnil v Kenaánu pár studní a nějaké ty pastviny pro svá stáda. Pořád ale bydlel ve stanu a v žádném významném smyslu dědicem celé země nebyl. Jákob zemřel s asi sedmdesáti potomky, včetně jeho synů, kteří se stali praotci dvanácti kmenů Izraele. Kvůli hladomoru se ale z Kenaánu museli odstěhovat do Egypta. Patriarchové si tedy vyzkoušeli, jak chutná naplnění Božích slibů, ale přivítali je jen zdálky.

Totéž platí o všech věřících. Bůh nám slíbil věčný život, a přesto – stejně jako patriarchové – všichni umřeme (pokud se nedožijeme Pánova návratu). Epitafy jako Židům 11,13 jsou světu k smíchu: „Ve víře zemřeli“! To je tedy fór! Tomu se říká těšínská jablíčka! Svět hlásá: „Já chci záruku na ruku teď a tady, ne sliby chyby jednou v nebi!“ C. S. Lewis k tomu ale správně podotýká (The Problem of Pain [Macmillan], s. 132-133): Písmo i tradice mají ve zvyku klást proti pozemským utrpením na druhou misku vah nebeské radosti a žádné řešení problému bolesti, které to nedělá, nemůžeme označit jako křesťanské. V dnešní době nám působí veliké rozpaky se o nebi vůbec zmiňovat. Obáváme se posměšků o „koláčcích na obláčcích“… Jenže „koláčky na obláčcích“ tam buď jsou, nebo nejsou. Pokud nejsou, je křesťanství nepravdivé, protože jeho látka je tímto učením protkána skrz naskrz. Boží sliby tedy musíme vidět a přivítat, i když to v tomto životě můžeme udělat jen na dálku.

4) Když zdálky zahlédneme a pozdravíme Boží sliby, stáváme se pro tento svět cizinci.

Důvodem, proč Abraham opustil rodné město a vystěhoval se do Kenaánu, bylo to, že viděl a přivítal Boží sliby. Kdyby si jich nevšímal, žil by stále ve své vlasti, kde mohl splynout s ostatními. Ale protože věřil Bohu a uposlechl jeho povolání, opustil rodinu a přátele, aby „žil v zemi zaslíbené jako cizinec“ a „bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení“ (11,9). To, že Abraham zahlédl a pozdravil Boží sliby, obrátilo zbytek jeho života na této zemi vzhůru nohama. Místo aby mezi ostatní zapadl, byl nyní odlišný. Když Abraham a jeho rodina procházeli kolem kenaánských vesnic nebo někde za městem rozbíjeli tábor, lidé se zastavovali a civěli na ně: „Co je to za lidi? Odkud sem přišli? Proč vypadají tak divně? Co tady dělají? Co od nás chtějí? Pozor na ně! Kdo ví, jestli nejsou nebezpeční!“

Připadali jste si někdy, že někam nepatříte? Já s Marlou jsme se tak cítili, když jsme navštívili východní Evropu. Můžete se snažit zapadnout, ale vždycky vyčníváte, protože jste jiní. Nemluvíte jazykem místních lidí. Nepřečtete si informační nápisy ani noviny. Neznáte jejich peníze. Jste nápadní svým vzhledem. Nechápete a nesdílíte spoustu jejich zvyklostí. Zdejší věřící jsou sice velice přátelští a pohostinní a dělají všechno proto, abyste se cítili vítáni, ale pořád zůstáváte cizinci. Jako od křesťanů se od nás očekává, že si takhle budeme připadat v tomto zlém světě. Neměli bychom do něj zapadat! Svět usiluje o jiné cíle a o jiná potěšení než my. Svět se směje vtipům a filmovým scénám, které se nám příčí. Svět žije jen pro tento život, my žijeme pro věčnost. Svět žije, jako kdyby Bůh nebyl, my žijeme tak, abychom se líbili Bohu, který zná každý náš motiv i myšlenku. Lidé ze světa by neměli být schopni nás chápat, protože my uvažujeme, jednáme a žijeme úplně jinak než oni.

Když jsme před týdnem jeli s Marlou do Kalifornie navštívit mou rodinu, přespali jsme v Nevadě v jednom hotelu, který patřil k herně. (Ubytování tam přišlo skutečně lacino!) Byla středa a rozlehlé parkoviště bylo přecpané auty a karavany. Uvnitř seděly v tranzu u řinčících herních automatů stovky převážně starších občanů. Marla se mnou vůbec odmítla jít dovnitř, když jsem nás šel přihlásit, takže jsem tam byl sám a připadal jsem si mezi těmi lidmi naprosto cize. Proč? Protože jsem díky Boží milosti obdržel a přivítal jeho slib věčného života v Ježíši Kristu.

B. Cizinci, kteří jsou na této zemi ve vyhnanství, mohou ostatním vyprávět o své pravé vlasti.

Praotcové vyznávali, „že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží“ (11,13b-14). „Vyznávat“ souvisí s mluvením; „dávat najevo“ je v řečtině odvozeno od slova, které znamená „předvést“, a možná v sobě nese významový odstín, který souvisí s životním stylem či jednáním. „Vlast“ znamená „rodná země“ či „domovina“. Jak vysvětloval Pavel (Fp 3,19-20), nejsme jako ti, jejichž „koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“ My „máme občanství v nebesích“! Protože jsme odjinud, mluvíme a jednáme jinak než rodáci tohoto světa. Když vidí, že jsme jiní, měli bychom být připraveni jim vysvětlit, proč jsme jiní (1Pt 3,15). Řekněte jim, že Bůh slíbil nebe každému, kdo věří v Krista, aby se k nám na pouti za naší novou, nebeskou vlastí mohli připojit.

C. Cizinci, kteří jsou na této zemi ve vyhnanství, se nemohou vrátit tam, odkud přišli.

Autor píše lidem, kteří ve svém novém křesťanském životě čelili těžkým zkouškám. Byli v pokušení vrátit se ke svému starému náboženství. Proto poukazuje na to, že kdyby patriarchové usilovali o pozemské dědictví, mohli se vždycky vrátit do Mezopotámie. Životní podmínky v jejich někdejší vlasti byly pravděpodobně mnohem rozvinutější než v Kenaánu. Kdyby se vrátili, jejich příbuzní a přátelé by je uvítali s otevřenou náručí, zatímco v Kenaánu si je lidé drželi od těla. Oni ovšem navzdory těmto obtížím vytrvali a nevrátili se, protože hledali lepší vlast – nebeskou vlast. Pravda, Abraham poslal do staré vlasti svého služebníka, aby odtamtud přivedl nevěstu pro Izáka. Ale přísně mu zakázal, aby tam s sebou odvedl Izáka (Gn 24,6.8). Jákob do své pravlasti uprchl před Ezauovým vražedným hněvem a zůstal tam dvacet let. Ale nikdy to pro něj nebyla skutečná vlast. Lábanovi řekl: „Propusť mě, abych mohl odejít do svého domova a do své země“ (Gn 30,25).

Pro nás z toho plyne, že jako věřící se musíme rozejít se svým starým životem a se světem. Žijeme ve světě, ale nesmíme být ze světa (J 17,14-18). Tak jako Kaldejský Ur, i dnešní svět je často rafinovaný a moderní. Církev působí dojmem, že je staromódní a nedrží krok s nejnovějšími trendy. Zvlášť když pro svou víru čelíme těžkostem, můžeme být v pokušení vrátit se do světa. Ale udělat to by znamenalo odvrátit se od Božích zaslíbení v Kristu. Vrátit se nemůžeme! A proč nemůžeme?

2. My, kdo žijeme a umíráme ve víře, toužíme po své pravé a lepší vlasti v nebi, kterou pro nás připravil Bůh (11,16).

Ve verši 11,16 jsou čtyři motivy, o kterých se už mohu jen letmo zmínit: vlast, která je lepší; město, které je připraveno; touha, která hledá, a Bůh, který se nestydí.

A. Nebeská vlast je lepší.

Na mnoho svých otázek o nebi odpovědi neznáme, ale zato víme docela jistě, že nebe bude daleko lepší než tem nejlepší život, jaký si dovedeme představit na této zemi. Každý problém, se kterým se tady na zemi potýkáme, je následek pádu lidského pokolení do hříchu. V nebi nebude žádná kletba: smrt, zármutek, žal ani bolest (Zj 21,4). Pomyslete na to, kolik profesí a služeb nebude v nebi zapotřebí: žádní doktoři ani zdravotní sestry, žádná policie ani jiné ozbrojené síly, žádní zámečníci a žádné klíče, a nebudete potřebovat ani antivirové programy pro svůj počítač! Nebe bude krásné nad každé naše pomyšlení. Zlaté ulice, zdi a brány z drahých kamenů a křišťálově čistá řeka živé vody plynoucí středem města jsou jen pozemské obrazy, které nám mají dát alespoň mlhavou představu, jak velkolepé to bude. A nejlepší bude na nebi to, že sám Bůh bude přebývat mezi námi jako mezi svým lidem (Zj 21,3)! Nebude zapotřebí ani slunce, ani měsíc, protože v něm bude stále svítit Boží sláva.

B. Město je připraveno pro nás.

Lepší vlast a připravené město jsou jedno a totéž, jenom z různých úhlů pohledu. To je to město „s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (11,10; 12,22), krásné „jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“ (Zj 21,2). Mnozí křesťané si představují nebe jako nádherné venkovské sídlo, uzavřené v soukromí před všemi sousedy. Bible ale nebe zobrazuje jako město! Města v nás vyvolávají představu špinavých, zaneřáděných, zpustlých, přelidněných míst, kde každou plochu hyzdí nějaké graffiti. Nebeské město však bude čisté a svěží a nepopsatelně krásné. Pozemská města jsou nebezpečná kvůli vysoké úrovni zločinnosti. Nebeské město však bude bez hříchu. V pozemských městech musíte snášet bezohledné sousedy a neznámé hulváty. Nebeské město však bude místem blízkého a blaženého společenství lidí naplněných Kristovou láskou. Protože to bude věčné město, nebudete mít nikdy málo času! Protože je Bůh připravil pro nás (totéž slovo, „připravil“, používá Ježíš v Janovi 14,2-3), bude dokonale uspokojovat všechny naše potřeby.

C. Hledající touha je z víry.

Verš 11,14 říká, že tito poutníci „hledají vlast“ (NBK). Verš 11,16 říká, že „touží po lepší vlasti“ (NBK). Když se zamilujete, vyhledáváte blízkost milované osoby, protože toužíte po její společnosti. Tato dvě slova popisují silné motivace. Na vysoké škole jsem viděl mladé muže obtížené akademickými a studijními povinnostmi, kteří celé hodiny pracovali, aby měli na živobytí. Takový mládenec nemá ani minutu nazbyt. Pak se najednou zamiluje. Je prostě k nevíře, kde najednou vzal každý den celé hodiny, které tráví s tím úchvatným stvořením! Vyhledává ji, protože po ní touží. Máme nebe hledat, protože toužíme být s Ježíšem, který miluje naši duši. Pokud nejste ochotni měnit svůj nabitý rozvrh, abyste mohli hledat to, co je nad vámi, kde po Boží pravici sedí Kristus (Ko 3,1), měli byste zkoumat své srdce. Možná jste ztratili svou počáteční lásku ke Spasiteli, který dal sám sebe, aby vás získal za nevěstu.

D. Náš Bůh se za nás nestydí.

Patriarchové toužili po nebeské vlasti, a proto „se Bůh za ně [doslovný překlad] nestydí, je-li nazýván jejich Bohem“ (KMS). Představa, že by se Bůh mohl stydět, je šokující. Je to řečnický obrat, který pomocí záporu vyjadřuje klad, totiž že se Bůh s radostí nechá nazývat jejich Bohem. Ale i to je šokující! Když se Bůh ukázal Mojžíšovi v hořícím keři, řekl mu: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (Ex 3,6; srovnej Mt 22,32). I když tito muži zdaleka nebyli dokonalí, Bůh se s nimi ochotně ztotožnil. Ve skutečnosti je Bůh nejčastěji nazýván Bohem Jákobovým, ačkoli Jákob byl asi tím nejméně příkladným členem téhle trojice (Bruce, s. 307). Jan píše (1J 3,1-3): „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ Potom tyto slavné pravdy uvádí do praxe: „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.“

Závěr

Jedno skvělé kázání Jonathana Edwardse se nazývá “The Christian Pilgrim” (Křesťanský poutník). (J. Edwards: The Works of Jonathan Edwards [Banner of Truth], sv. 2., s. 243-246.) Následující citaci jsem si dal pod sklo na psací stůl, abych o ní mohl často přemýšlet (s. 244): Bůh je nejvyšším dobrem rozumné bytosti; a potěšení z něj je jediným štěstím, které může uspokojit naše duše. – Jít do nebe, plně se těšit z Boha, je nekonečně lepší než ty nejuspokojivější příjemnosti života zde. Otcové a matky, manželé, manželky či děti nebo společnost pozemských přátel jsou než stíny; avšak těšit se z Boha je podstata. Jsou než rozptýlenými paprsky; avšak Bůh je slunce. Jsou než praménky; avšak Bůh je zřídlo. Jsou než kapkami; avšak Bůh je oceán. – Proto je patřičné, abychom tento život trávili jen jako poutníci, již míří k nebi, neboť je patřičné, abychom hledání svého nejvyššího a pravého dobra učinili svým celoživotním úkolem, jemuž bychom měli podřizovat vše ostatní, na čem nám v životě záleží. Proč bychom se měli namáhat pro cokoli jiného či svá srdce upínat k čemukoli jinému, než pro to a k tomu, co je naším pravým cílem a skutečným štěstím? Požádejte Boha, aby vám otevřel oči pro krásu vaší pravé, nebeské vlasti. Proste ho, aby naplnil váš pohled Ježíšovou krásou, tak abyste mohli vyznat spolu se žalmistou: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl“ (Ž 73,25-26)

Otázky k diskuzi

1. Co je světskost a jak se jí můžeme vyvarovat?

2. V čem spočívá rovnováha mezi požadavky, abychom se od světa odlišovali, a přitom abychom si s ním rozuměli natolik, že mu budeme schopni svědčit?

3. Jak můžeme prohlubovat svou touhu po nebi?

4. Co to (v praxi) znamená „hledat to, co je nad námi“ (Ko 3,1-4)?