Uctívání II.

Doba čtení: 10 minut

Nejzásadnější charakteristika člověka je to, co uctívá. To, co uctíváme, ukazuje, kde budeme trávit celou věčnost. V skutečnosti, být křesťanem znamená, uctívat Boha, nejen zde na světě, ale v nebi na věky! Ve skutečnosti, člověk nemůže uctívat Boha v nebi, když ho neuctívá během svého pozemského života.

Pro křesťany není otázka, koho uctíváme (protože uctívat Boha znamená být křesťanem), ale jak máme Boha uctívat. Jsou křesťané a kazatelé, kteří by o tom řekli, že nejlepší měřítko uctívání je tradice nebo co říká denominace. Pro mnohé uctívání znamená každou neděli chodit do kostela, modlit se před jídlem, a vyznávat hříchy. Ale pravda je, že křesťan může dělat takové věci a přece Boha neuctívat. Jiné lidé navrhují, že musíš poslouchat své srdce, abys správně Boha uctíval. Pocity nás však mohou klamat a svést z cesty. Člověk se může cítit blízko Bohu, když ho uctívat podle svých představ, ačkoliv v tu chvíli Boha ve skutečnosti uráží. I když člověka uspokojuje to, co dělá při svém uctívání, a má to pro něho velký význam, neznamená to, že se to Bohu libí.

Ale jak můžeme vědět, jestli naše osobní a společné uctívání je Bohu milé a přijatelné? Jak má vypadat naše uctívání? Dneska se budeme soustředit na osobní uctívání, a podíváme se na to, co o tom říká Bible.

Chvalme Boha, že nemusíme hádat, jaké uctívání se mu líbí, nebo zoufale vymýšlet, jak to máme uskutečnit. Bůh nám v Bibli jasně zjevuje, jaké uctívání si od nás přeje a jaké uctívání je pro něj nepřijatelné. Všechno, co potřebujeme vědět o uctívání Boha je v této knize, v Bibli!

Jak bychom Boha měli osobně uctívat?

Začněme devátou kapitolou třetí Mojžíšovy, abychom věděli, jak máme Boha uctívat. Pozadí příběhu popisuje nádhernou oslavu, kdy velekněz Áron a jeho syny Nádab a Abíhu poprvé přinesli oběti Bohu.

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Vezmi Árona i s jeho syny, též roucha a olej pomazání i býčka k oběti za hřích, dva berany a košík nekvašených chlebů, a shromáždi celou pospolitost ke vchodu do stanu setkávání.“ Mojžíš učinil, jak mu Hospodin přikázal. Pospolitost se shromáždila ke vchodu do stanu setkávání a Mojžíš pospolitosti řekl: „Toto nám přikázal Hospodin udělat.“ … Na hlavu mu nasadil turban a dopředu na turban připevnil zlatý květ, svatou čelenku, jak přikázal Mojžíšovi Hospodin. … Pak vyzval Mojžíš Áronovy syny, aby přistoupili, oblékl jim suknice, přepásal je šerpou a vstavil jim na hlavu mitry, jak přikázal Mojžíšovi Hospodin. (Lv 9,1-5.9.13)

Výrok „jak přikázal Mojžíšovi Hospodin“ je tak zdůrazněn, že Bůh to opakuje 15krát! Proč? Co se z toho můžeme učit? Bůh touží po tom, aby ho jeho lid uctíval podle toho, jak on to vyžaduje v svém Slově. A podívejme se na to, co se stane, když ho Boží lid ho uctívá podle jeho pokynů a naučení:

Potom pozvedl Áron ruce k lidu a dal jim požehnání. A sestoupil z místa, kde obětoval oběť za hřích a oběť zápalnou i pokojnou. Mojžíš s Áronem nato vešli do stanu setkávání. Když vyšli, dali lidu požehnání. Vtom se ukázala všemu lidu Hospodinova sláva. Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář. (Lv 9,22-24)

To bylo naprosto úžasné vidět na vlastní oči oheň z nebe a Hospodinovu velikou slávu. A jak na to reagovali? Nemluvili ani nezazpívali. Kralický překlad nejlépe vyjadřuje smysl originálu takto, „Když uzřel veškeren lid, zkřikli a padli na tváři své.“ Zkřikli a padli na tváři! Obavám se, že to, co nazýváme uctíváním, je často něco jiného a nižšího. Kéž bychom hlouběji chápali a prožili takové uctívání.

Ale co se stane, když neuctíváme Boha podle jeho plánu? Bůh nepřijímá odraz chvály své veliké slávy a my nepřijímáme radost a spokojenost z Boží velikosti. Vidíme to v dalších verších desáté kapitoly. Zde je popis vysvěcení synů Árona na kněžstvo. Čekali na ten den celý život, avšak v této chvíli se nechovají podle Božího nařízení.

Áronovi synové Nádab a Abíhú vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem. Mojžíš řekl Áronovi: „Toto mluvil Hospodin: Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ Áron mlčel. Mojžíš tedy zavolal Míšaela a Elsáfana, syny Áronova strýce Uzíela, a poručil jim: „Přistupte a vyneste své bratry pryč od svatyně ven za tábor!“ (Lv 10,1-4)

Bylo to nesmírně smutný den, když je Bůh pozřel. Ale proč Bůh tak ohnivě reagoval? Text nám jasně vysvětluje, že „přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal.“ Oni se ve svém uctívání chovali podle své vůle, svých nápadů a plánů než podle Božího jasného přikázání. Možná, že si myslíte, „Ale stalo se to v době starého Zákona. Dneska už Bůh nereaguje tvrdě, že? Už není tak přísný. Je určitě tolerantnější.

Ne. Není to tak. Pojďme do Nového Zákona. Pamatujete si, co se stalo v případě Ananiáša a Safiry? Prodali svůj pozemek a dali apoštolům ty peníze. Tajně si však nechali část peněz pro sebe. A Bůh odmítl jejich uctívání a ukončil jak jejich uctívání, tak i životy. Skáceli se k zemi mrtví. Proč je Bůh okamžitě zabil? Protože lhali Duchu Svatému a nepoctivě uctívali Boha. Bratři a sestry, náš Bůh se nezmění a pozorně se dívá na naše uctívání. A Bible jasně učí, že Bůh nepřijímá uctívání, které není souladu s jeho slovem.

V Božím Slově najdeme čtyři druhy nepřijatelného uctívání.

1. Uctívání falešných bohů.

Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující. (Ex 34,14)

Cokoliv máme na prvním místě kromě jediného zjeveného Boha, je falešný bůh, modla. Může to být rodina, peníze, majetek, náš čas a dokonce i služba. Job to přiznal a prohlašuje:

Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: „V tebe doufám“, jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. (Jb 31,24-28)

2. Uctívání pravého Boha ve špatné podobě nebo formě.

Když Bůh se zjevuje v Bibli, nemá konkrétní podobu a nechce, aby si ho jeho lid zobrazoval. Pamatujete si, co Bůh řekl Mojžíšovi, když si Izraelci odlili sochu býčka?

Promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (Ex 32,7-9)

Když se modlíme k Bohu nebo o něm rozjímáme, jaký obraz máme mít o Bohu? Žádný! Protože žádná představa Boha nemůže správně odrazit jeho velikou slávu. Možná, že to je důvod, proč Bůh je popsán jako oheň nebo světlo. Není možné udělat sochu světla.

3. Uctívání pravého Boha podle svého způsobu.

Farizeové uctívali Boha podle svého náboženského systému a tradice a dostal nejsilnější varování.

Ježíš se jich ptal: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?“ (Mt 15,3)

Jejich uctívání bylo naprosto ohavné, protože dávali přednost své tradici a ignorovali Boží pokyny.

4. Uctívání pravého Boha správným způsobem, ale se špatným postojem.

Navenek takové uctívání vypadá v pořádku – správná slova, projev úcty, ale srdce je chladné a netečné vůči Bohu. To je uctívání, které Ježíš nenáviděl:

„Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají…“ (Mt 15,8-9)

Náš vševědoucí Bůh nejen slyší to, co říkáme v modlitbě, ale vidí postoj srdce. Nejen vidí, kolik mu dáváme, ale ví, z jaké motivace mu dáváme (z nutnosti nebo z vděčnosti). Náš Bůh vidí až do nitra srdce, a nepřijímá polovičaté uctívání.

Tak, je nám jasné, jaké uctívání se Bohu nelibí. Takže se podíváme na uctívání, které je přijatelnou vůní pro Boha.

Jan 4 je základní a definitivní text v Novém Zákoně, který se týká uctívání. Desetkrát používá řecké sloveso proskyneo, nejfrekventovanější sloveso používané pro uctívání v Novém Zákoně. Samařská žena nepochopila podstatu pravého uctívání. Podívejme se na její dilema:

„Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“ (J 4,20-21)

Ježíš zde zdůrazňuje, že místo uctívání není vůbec podstatné. Uctívání by spíše mělo být způsobem života, kdekoliv jsme. Ježíš potom předkládá podstatu správného uctívání:

„Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,23-24)

Činit v Duchu a v pravdě! Co to znamená? Ježíš mluví přesně k situaci ženy. Na hoře Gerazim, Samařané nadšeně uctívali, ale bylo to nadšené bludařství. Byli nadšení při uctívání, ale měli špatnou doktrínu. V druhém extrému, Židé uctívali v Jeruzalémě podle pravdy, ale bylo to prostě mrtvé a sterilní uctívání. Náš nebeský Otec od nás však hledá uctívání v Duchu a v pravdě!

V Duchu mluví o lidském duchu, který musí být cele odevzdán Duchu svatému. To zahrnuje čistotu od hříchu. Prostě není možné uctívat Boha a tolerovat všelijaký hřích v životě. Král David nemohl Boha uctívat, dokud se neodvrátil od hříchu a prosil o odpuštění:

Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. (Ž 51,11-12)

A v důsledku odpuštění hříchu, byl David uschopněn Boha uctívat v duchu:

Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51,17-19; Ž 30,11-13)

Chcete nadšeně a radostně uctívat Boha ve svém každodenním životě? Proste Boha, aby vám ukázal oblasti, kde tolerujete hřích v srdci, aby nepřekážel tvému uctívání v duchu.

Uctívání je však neskonale víc než pocity a emocionální projevy. Teď se podívejme na uctívání v pravdě. Pravé uctívání musí být reakcí na pravdu Božího slova. Pravda je předpoklad uctívání a z toho vyplývá nadšení. Nejhlubší a nejnadšenější uctívání v pravém smyslu slova je reakce na osobní oslovení z Božího slova. Čím více načerpáme z Božího slova o Boží velebnosti a velikosti, čím více budeme schopni to odrazit k Němu. To je uctívání!

Podívejme se, jak to Boží lid mocně prožil pod vedením Nehemjáše:

I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. (Neh 8,5-6)

To je stejný princip, který apoštol Pavel učí křesťany v Koloským:

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (Ko 3,15-16)

Někdy mám dny, kdy se mi nechce číst Bibli. Chvála Bohu není to často. Ale když se to děje, co mám dělat? Nečíst, aby čtení nebylo zákonické? V žádném případě! Musím vyznat Bohu, že mám takový nezávislý a chladný postoj vůči Němu a prosit o odpuštění. A pak smím Bibli číst a Boha uctívat.

Proto uctívání není duchovní vypínač, který můžeme zapnout nebo vypnout. Celý náš život by měl být uctíváním a bohoslužbou k Boží slávě.

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1-2)