Víra, která unikne před nadcházejícím soudem (Žd 11,7)

Tento týden opustily statisíce lidí žijících podél pobřeží Mexického zálivu své domovy. Všichni prchali, aby si zachránili život před hurikánem Ivan směřujícím do vnitrozemí Spojených států. Ve středu jsem se v ranních zprávách doslechl, že kvůli tisícům prchajících prohlásil stát Alabama čtyřproudovou mezistátní dálnici číslo 65 za jednosměrnou silnici vedoucí na sever. Bylo by báječné, kdyby lidé reagovali na Boží varování před budoucím soudem se stejnou horlivostí! Bible se o hrozbě soudu nevyjadřuje nijak mlhavě. Apoštol Pavel sdělil Athéňanům, že Bůh „ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17,31). Tématu budoucího soudu je věnována prakticky celá poslední kniha Bible. Milióny čtenářů fascinovaně hltaly románový cyklus Ponecháni napospas, který líčí právě nadcházející soud. Jenže kolik z nich se skutečně snaží uniknout před hněvem, který má přijít?

Každý, kdo zná Bibli aspoň trošičku, ví něco o Noemovi a o potopě. Tento příběh je součástí našeho kulturního povědomí. Letos v létě jsme byli s Marlou v zimním středisku Estes Park v Coloradu a tam jsme navštívili obchod nazvaný Estes Ark, který má vypadat jako Noemova archa a ve kterém najdete vycpaná zvířata snad všech druhů, na jaké si jen vzpomenete. Ten obchod viděly nejspíš tisíce lidí, kteří si v duchu řekli: „To je ale pěkné!“ Ale kolik z těch, kdo znají příběh o Noemovi a potopě, si vezmou jeho výstrahu k srdci? Náš text ukazuje na Noemovu víru jako příklad, který nás učí, že: Pro záchranu je nezbytné, abychom vírou poslušně reagovali na Boží varování ohledně budoucího soudu. Náš text ukazuje základ, projevy a důsledky Noemovy víry. Autor si přeje, abychom následovali příkladu tohoto muže, který pro víru a trpělivost získal podíl na zaslíbení (6,12).

Ze všech příkladů v Židům 11 je Noe jediným, u koho neviditelná budoucnost neznamená ani tak odměny, jako spíš soud. Ukazuje nám, že víra bere v úvahu jak Boží zaslíbení, tak jeho varování. Bůh sesílá soud teprve po četných varováních, ale mnozí lidé budou stejně příchodem soudu zaskočeni, protože si varování nevšímali. Lidé víry si však berou Boží varování k srdci.

1. Základ Noemovy víry: Noe věřil tomu, co Bůh řekl o nadcházejícím soudu.

Varování před hurikánem můžete sledovat v televizi. Radarové snímky ukazují mohutné masy vířících mraků směřujících k vašemu obydlí. Hlasatelé oznamují rychlost větru. To vše je dost dobře pozorovatelné. Ovšem…

A. Boží varovná slova se týkají věcí, které zatím nikdo neviděl.

Bůh varoval Noema před „tím, co nevidíme“, a jeho varování muselo znít neuvěřitelně. Až do Noemových časů potopa nikdy nebyla a nejspíš nikdy ani nezapršelo. Zemi pravděpodobně zahaloval baldachýn vodních par a půdu zavlažovala mlha, která stoupala ze země (Gn 2,5-6). Takže ohlašovaná potopa, která má zničit veškerý život na zemi, představovala nebezpečí neslýchané a nevídané. To dobře ladí s veršem 11,1, kde stojí, že víra je „důkaz neviditelných skutečností“ (KMS). Víra slyší, co říká neviditelný Bůh o dosud neviděných věcech a přenáší je do světa přítomné zkušenosti. Řečeno s Alexanderem Maclarenem, pro Noema byla vzdálená potopa „skutečnější než známky života kolem něj. Proto dokázal snést všechny posměšky a oddal se životní dráze, která byla čirým šílenstvím, nebyla-li tato budoucnost skutečná.“ (A. Maclaren: Expositions of Holy Scripture [Baker], ke Genesis 6,9-22, s. 54.)

Můžete o sobě říct, že vaše životní dráha je čirým šílenstvím, pokud nebe, které Bůh slibuje, a peklo, před nímž varuje, nejsou skutečností? Víra spoléhá na Boha, že dokáže ochránit to, co jsme mu svěřili, až do onoho dne (2Tm 1,12 KMS, NBK). Víra si ukládá poklady v nebi, kde jsou navěky v bezpečí (Mt 6,19-21; 1Tm 6,19). Jestli je naše tělesné vzkříšení a věčnost s Bohem jen pohádka, jsme ze všech lidí ti nejpolitováníhodnější (1K 15,19). Při pohledu na náš život – na to, do čeho investujeme čas a peníze – by měl mít svět možnost říkat si totéž, co si lidé určitě říkali o Noemovi: „Ten člověk je cvok! On žije, jako by měl vážně přijít nějaký soud!“

B. Boží varovná slova se týkají soudu, který je dočasně odložen, ale je naprosto jistý.

Henoch pojmenoval svého syna Metúšelach, což znamená „až umře, tak to přijde“. Co mělo přijít? Jestli si to v rodokmenech v 1. Mojžíšově spočítáte, zjistíte, že Metúšelach zemřel v roce, kdy nastala potopa! Když Metúšelach umřel, přišel Boží soud! Víte proč se Metúšelach dožil nejvyššího historicky doloženého stáří? Aby se ukázalo, jak nesmírně byl Bůh trpělivý, než tento zlý svět potrestal soudem. V Genesis 6,3 Bůh říká: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ To pravděpodobně znamená, že do soudu v podobě potopy zbývalo ještě sto dvacet let. Svět byl tak zlý, že ho Bůh mohl bez výčitek odsoudit na místě (Gn 6,5). Ve své milosti a trpělivosti však soud odkládal víc než sto let, zatímco Noé stavěl archu (viz 1Pt 3,20).

Petr nám říká, že v posledních časech budou posměvači říkat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření“ (2Pt 3,4). Petr ovšem pokračuje vysvětlením: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2Pt 3,9).

Důvodem, proč Bůh soud odkládá, je tedy jeho nesmírná milost a trpělivost. To, že Bůh něco odkládá, si ovšem nesmíme plést s tím, že si to možná rozmyslí! Noe si klidně mohl říct: „Sto dvacet let – to je kdovíkdy!“ a stavbu archy donekonečna oddalovat. Nic takového ale neudělal. Jakmile vyslechl Boží varování o nadcházejícím soudu, pustil se do práce na stavbě archy. Trvalo mu to přes sto let, než archu dokončil, ale vytrval. Světu to připadalo bláznivé, ale pak to najednou začalo dávat smysl, když se spustil liják proudem a když se provalily propastné tůně. Jenže to už bylo příliš pozdě!

Ježíš řekl: „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka“ (Mt 24,37-39). Noemovi současníci se dál zabývali věcmi, které jsou běžnou součástí života, a nedbali na opakovaná varování ohledně soudu, dokud nebylo příliš pozdě. Kniha Zjevení ukazuje, že tento zlý svět se bude valit plnou parou kupředu, lidé budou obchodovat, honit se za příjemnými věcmi a pošklebovat se představě soudu. Ale přijde ona hodina a soud nastane. Soud bude důsledný a zkáza bude naprostá (Zj 18,8.10.17). Základem Noemovy víry byla Boží varovná slova ohledně věcí, které zatím vidět nejsou. Tyto věci mohou být sice na nějaký čas odloženy, ale jsou naprosto jisté.

C. Boží varovná slova vyžadují víru, která dokáže čelit zavržení ze strany světa.

V Noemově případě šlo v podstatě o to, jestli dá na zlé lidi ze svého okolí, kteří si podle všeho tak báječně užívali hříšného života, nebo jestli bude věřit tomu, co říká Bůh o nadcházejícím soudu. Pokud je nám z biblické zprávy známo, Noe neměl nikoho, kdo by stál při něm, snad až na nejbližší rodinu. I když to Bible přímo neříká, kdo by pochyboval o tom, že se lidé ze světa budou posmívat někomu, kdo utratil celé jmění a zahodil přes sto let svého života, aby na souši, celé míle daleko od každého moře, postavil obrovskou loď! Zajít se podívat na starého Noema, jak dělá na té své lodi, muselo být největší povyražení široko daleko! Na tomhle světě se najde pár slušně praštěných lidí, ale Noe by určitě skončil na některé z těch úplně nejvyšších příček žebříčku!

Jenomže Noe, přestože neměl přátele, kteří by ho v práci podporovali, a přestože byl víc než sto let považován za nejtěžší případ pod sluncem, věřil Božímu slovu. Tak vypadá víra schopná uniknout soudu, který na tento zlý svět teprve přijde. Když to jinak nepůjde, musíte se posměchu světa postavit sami a věřit, že Boží slovo je pravdivé! Základem Noemovy i naší vlastní víry je Boží slovo. Počítejte s tím, že je pravdivé!

2. Projevy Noemovy víry: Noe se ve zbožné úctě vytrvale řídil Božími pokyny vedoucími k záchraně.

Verš 11,7 pokračuje slovy „v bázni Boží připravil [Noe] archu“ (KMS). Noemova víra změnila jeho city a změnila také jeho činy.

A. Noemova víra změnila jeho city (emoce).

Víra v Boží varování vyvolala v Noemovi zbožnou úctu k Bohu. Neměl jen strach před hrozícím soudem, ale pociťoval také bázeň před Bohem, který tento soud ohlásil, jelikož věděl, že Bůh je naprosto schopen soud uskutečnit. Pro Boha, který svým slovem vyvolal celý vesmír z nebytí k bytí (11,3), je docela snadné přikázat potopě, aby zničila veškerý lidský život na zemi. Bůh dokáže vykonat strašlivé soudy, které popisuje kniha Zjevení. Víra v tohoto všemohoucího Boha by měla v našich srdcích vzbudit posvátnou bázeň.

V knize Pravé duchovní emoce (Treatise Concerning Religious Affections)rozvíjí Jonathan Edwards tuto myšlenku: „Skutečné náboženství tvoří z velké části svaté city.“ (J. Edwards: Treatise Concerning Religious Affections; v: The Works of Jonathan Edwards [Banner of Truth], sv. 1, s. 236.) Chce tím říci, že skutečné náboženství není jen věcí rozumu, ale také srdce. Pokud opravdu věříme v Boha, budeme motivováni nejen láskou, kterou v nás vyvolala jeho veliká láska, ale také posvátnou úctou, kterou v nás vzbudila jeho svatost a jeho varování ohledně nadcházejícího soudu. My, kteří nepatříme k letničním, si občas připadáme trapně při každém projevu emocí v souvislosti s duchovními věcmi. Viděli jsme lidi, kteří emocemi přímo vřou, ale biblické pravdě rozumí v nejlepším případě povrchně. Bylo by však chybou upadnout do opačného extrému a popírat platnost emocí, které se dostaví v reakci na pravdu. Boží pravda by neměla jen naplňovat hlavu, ale také ovládnout srdce. Alexander Maclaren prohlásil: „Nebojte se pocitu, který je plodem víry; mnohem více se obávejte náboženství, které nechá vaše srdce tlouci přesně ve stejném rytmu, v jakém tlouklo, než jste do něj vnesli pravdu“ (A. Maclaren; Židům 11,7, s. 117). Noe však nezůstal jen u citů.

B. Noemova víra změnila jeho činy (jednání).

„… v bázni Boží připravil archu k záchraně svého domu“ (11,7 KMS). V těch dvou slovech „připravil archu“ je směstnána spousta poslušnosti. Občas se člověk doslechne o někom, kdo si na dvorku postaví rybářskou loďku, ale Noe si postavil zaoceánský parník! Archa byla sto čtyřicet metrů dlouhá, třiadvacet široká a třináct a půl metru vysoká! Dovedete si představit, co si asi pomyslela paní Noemová, když se jí manžel se svým plánem svěřil? Tohle nebyl žádný koníček na víkendy, ale práce, která ho plně pohltí na sto dvacet let! Jen si představte, co všechno mohl Noe (o paní Noemové ani nemluvě) namítat, kdyby byl chtěl s Bohem diskutovat: „Přijde nás to moc draho!“ „Je to neproveditelné!“ „Bude to trvat příliš dlouho!“ „Z čeho budu živit rodinu, zatímco tu věc budu stavět?“ „Takhle velká loď se neudrží na hladině.“ Noe ale odložil všechny výmluvy stranou a vytrval v poslušnosti, dokud nebyl s prací hotový. Mojžíš nám dvakrát říká, že Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal (Gn 6,22; 7,5).

Někteří lidé si pod vírou mohou představovat cosi éterického a naprosto nepraktického. Noemova víra ale popadla sekyru, kladivo a pilu a vystavěla na dvorku loď. Noema stála jeho víra spoustu času, peněz a celé století výsměchu. Petr ho nazývá kazatelem spravedlnosti (2Pt 2,5). Možná chvílemi ustal v práci a kázal všem těm posměváčkům, kteří se kolem shromáždili, aby sledovali tu neuvěřitelnou podívanou. Nenechal se však jejich pošklebky zastavit. Vírou udělal všechno, co mu Bůh přikázal.

Někteří křesťané tvrdí, že ke spasení stačí uvěřit v Ježíše Krista jako ve Spasitele, ale není nutné ho přijmout jako svého Pána. Upřímně se snaží zastávat biblické učení, že spasení je pouze z víry a nikoli ze skutků. Dopouštějí se ovšem velkého omylu, pokud jde o povahu víry. Jsme spaseni pouhou vírou, ale opravdová spásná víra ze samotné své podstaty vždy nutně vyústí v hlubokou změnu srdce a návyků. Víra, která nevede k dobrým skutkům, je mrtvá (Jk 2,14-26). Mnoho křesťanů se naučí nazpaměť verše Efezským 2,8-9: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ Měli bychom se však naučit i verš Efezským 2,10: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ Noe mohl říct: „Já věřím, že se Bůh chystá potrestat celý svět strašlivou potopou.“ Kdyby ale nepostavil archu a nenastoupil na její palubu, byl by při potopě zahynul. Aby zachránil sebe a svou rodinu, musel svou víru převést do podoby, kterou Eugene Peterson nazývá „dlouhá poslušnost ve stále stejném směru“. (Tento výraz pochází původně od Friedricha Nietzcheho; viz E. Peterson: A Long Obedience in the Same Direction [IVP], s. 13.) Stejně tak víra, která je schopna zachránit před nadcházejícím hněvem, vedena zbožnou úctou vytrvale poslouchá Ježíše Krista. Základem Noemovy víry bylo to, že věřil Božímu slovu ohledně přicházejícího soudu. Projevem jeho víry byly změny v jeho cítění a jednání.

3. Důsledky Noemovy víry: Zachránil svou rodinu, vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.

A Vírou zachránil Noe svou rodinu.

Příběh Genesis nemluví o duchovním spasení Noemovy rodiny; zmiňuje jen skutečnost, že byli zachráněni před utonutím při potopě. Noemova žena a jeho synové se svými manželkami však museli tomu, co jim Noe říkal, věřit přinejmenším natolik, že s ním nastoupili do archy. Všichni synové se narodili až potom, co archu začal stavět (srov. Gn 5,32; 6,3 a 7,6). Jak vyrůstali, snadno se mohli za svého podivínského otce začít stydět a nechat se zviklat posmíváním světa. Mohli se přestěhovat do nějakých jiných končin, od svého otce se distancovat a pak by při potopě zahynuli. Věřili ovšem natolik, že zůstali s ním, a na Boží příkaz nastoupili na palubu. Noemova víra mocně zapůsobila na jeho rodinu. Písmo nám neposkytuje žádné absolutní záruky, že všechny naše děti budou spaseny.

Přísloví 22,6 říká, že zasvětíme-li chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne. Jenže stejně jako v případě všech ostatních přísloví ani toto přísloví není zaslíbení se zárukou. Je to obecné pravidlo. Toto nám tedy Bible nezaručuje; říká ovšem jasně, že zbožný otec bude mít významný vliv na své děti (Dt 7,9; Ž 112; 127; 128). Bible označuje Noema jako spravedlivého a čestného („bezúhonného“) muže, který chodil s Bohem (Gn 6,9). Otcové, když budete také takoví, podstatně tím přispějete k záchraně svých dětí z tohoto zvráceného pokolení.

B. Vírou vynesl Noe soud nad světem.

Noe vynesl soud nad světem v tom smyslu, že svým spravedlivým životem ve víře ukázal nespravedlivost jejich životů bez víry a tím jim přitížil, pokud šlo o jejich vinu (srov. Mt 12,41-42). Noe neměl odsuzujícího ducha, který říká: Já jsem světější než ty. Věděl, že je hříšník spasený Boží milostí. Jeho život poslušné víry však působil jako jasné světlo v temné jeskyni. Odhalil všechny netopýry, kteří tam viseli! Nebýt Noema, mohl se snad někdo z toho bezbožného pokolení vymlouvat: „Jenže já jsem neměl ani tušení, že by se vůbec dalo žít nějak zbožně. Nikdy jsem neslyšel, že by od Boha hrozil nějaký soud.“ Noe je však o všechny takové případné výmluvy připravil.

Jako křesťané bychom se vůči tomuto hříšnému světu nikdy neměli chovat v duchu sudičství. Nebýt Boží milostí, byli bychom dosud ve svých hříších. Ovšem jako světlo, jímž v Pánu jsme, budeme nevyhnutelně lidi kolem sebe usvědčovat ze zlých skutků. V Efezským 5,3-12 Pavel učí, že mezi námi svatými se sluší ani nemluvit o nějakém smilstvu, nezřízenosti nebo chamtivosti a také se nehodí, abychom mluvili sprostě, hloupě nebo dvojsmyslně, protože právě kvůli takovým věcem „přichází Boží hněv na syny neposlušnosti“ (5,6 KMS, NBK), vysvětluje. Dále říká, abychom žili „jako děti světla“ a nepodíleli se „na neužitečných skutcích tmy“, ale naopak je osvětlovali, aby vyšly najevo.

Jeho slova znamenají přinejmenším to, že křesťané by měli být jiní než okolní zkažený svět. Neměli bychom se dívat na stejné filmy a televizní pořady, které sleduje svět, a naplňovat svou mysl smyslnými a násilnými scénami. Někdo třeba namítne: „Když nebudu se světem držet krok, jak budu moci s lidmi ze světa informovaně hovořit?“ Moje odpověď zní: „Všechno, co potřebujete, se můžete dozvědět z recenzí.“ Když se lidé ze světa zeptají, jestli jsme viděli poslední film (nepřístupný!), měli byste odpovědět: „Já na nepřístupné filmy nechodím.“ Počkejte si, až údivem otevřou pusu, a buďte připraveni jim vyprávět o Boží svatosti a o budoucím soudu. Jestli se v duchu ptáte: „Jak moc mimo si můžeme dovolit být?“, odpověděl bych: „Dost mimo na to, abychom byli v případě potřeby ochotni začít stavět archu třeba na poušti, abychom unikli před Božím soudem.“

C. Vírou získal Noe podíl na spravedlnosti založené ve víře.

Slovo spravedlivý užívá Bible ve dvojím smyslu. Jednak ve smyslu spravedlnosti z víry neboli udělené spravedlnosti (Ř 3,21-4,25). Když člověk uvěří v Krista jako v toho, kdo na sebe vzal jeho hříchy, Bůh mu na účet připíše spravedlnost Ježíše Krista. Je to soudcovský úkon, jímž nás Bůh prohlašuje nejen za nevinné, ale také „pozitivně“ za spravedlivé tím, že nám udělí spravedlnost někoho jiného, totiž Ježíše Krista. Viděli jsme to u Ábela (Žd 11,4). V tomto smyslu je slovo „spravedlivý“ použito zde o Noemovi. Slovo spravedlivý se však používá také ve smyslu správného jednání, které plyne ze spravedlnosti udělené na základě víry. Když Genesis říká, že Noe byl spravedlivý a bezúhonný, mluví o jeho zbožném životě, který pramenil z toho, že byl ospravedlněn z víry. Když se zalíbil Hospodinu (Gn 6,8), nebylo to proto, že žil spravedlivě (Gn 6,9); naopak: proto, že se mu zalíbil (že u něj našel milost), žil spravedlivě. Noe se stal dědicem spravedlnosti, která vyplývá z víry, v tom smyslu, že na ni získal právní nárok, ale svou odměnu doopravdy neobdržel, dokud nezemřel. Jako věřící v Krista jsme Kristovi spoludědicové (Ř 8,17); doopravdy se ale svého dědictví ujmeme teprve tehdy, až s ním budeme v nebi.

Závěr

Stejně jako pro Noema a jeho rodinu byla archa jediným prostředkem úniku před Božím soudem, je i Ježíš Kristus jedinou cestou, kterou Bůh připravil, abychom po ní unikli před jeho soudem, který dopadne na celý svět. Každý, kdo byl na palubě archy, se zachránil. Každý, kdo zůstal venku, zahynul. Každý, kdo spoléhá na Kristovu prolitou krev, bude spasen. Každý, kdo spoléhá na něco jiného, zahyne. V Noemově době to nebyla otázka toho, jestli je člověk opravdu vynikající plavec. V podání Billa Cosbyho se Bůh Noema ptá: „Jak dlouho dokážeš šlapat vodu?“ Člověk nemůže být dost dobrý na to, aby si spasení zasloužil. Zásadní otázkou je: „Reagovali jste na Boží varování vírou tak, že jste poslušně ‚nastoupili na palubu‘ Ježíše Krista?“ Bůh vyhlásil zřetelné varování: Bouře stupně pět postupuje směrem ke všem, kdo obývají zemi! Dveře archy jsou nadále otevřené. Uprchněte k Ježíši Kristu, a budete spaseni. Vysmívejte se varování, a navždy zahynete. Napodobujte Noemovu víru a poslušnost. Zařaďte se po jeho bok jako dědicové spravedlnosti založené ve víře.

Otázky k diskuzi

1. Víra věří Božímu slovu a poslouchá je. Jak ale můžeme poznat Boží slovo v otázkách osobních rozhodnutí?

2. V čem rovnováha mezi přijímáním Boží lásky a bázní před Bohem?

3. Zastánci názoru, že ke spasení člověk nemusí přijmout Ježíše jako Pána, tvrdí, že opačný názor míchá dohromady víru a skutky. Jak byste to vyvrátili?

4. Nakolik bychom měli být odděleni od světa? Co je podstatou „světskosti“? Kde je hranice?