O šesti bludech
Protože je rozšířeno šest bludů, jimiž by mnozí mohli být svedeni, dal jsem zapsat svaté Písmo na stěnu v Betlémské kapli, aby se jich lidé vyvarovali: první je blud o stvoření, druhý o víře, třetí o odpuštění hříchů, čtvrtý o poslušnosti, pátý o kletbě, šestý o svatokupectví.
1. Blud o stvoření
Blud o stvoření je tento: že blázniví kněží říkají, že mohou kolik krát jen chtějí, tělo Boží stvořit, a že jsou stvořitelé svého stvořitele, a proto také dále říkají, že každý kněz je důstojnější než panna Maria, matka Boží, což dokazují takto: Ona porodila Boha Ježíše Krista jednou, ale každý kněz to samé může dělat často. A tak se ti ubožáci pozdvihují v důstojnosti nad pannu Marii, ani i nad Krista, pravého Boha a člověka, když říkají, že jsou jeho stvořitelé. Tímto povyšováním se prokazují jako pravý antikrist, o němž svatý Pavel říká, že se povýší nad všechno, co má jméno Boží, tedy na Krista, který je v pravdě člověkem i Bohem.
2. Blud o víře
Druhý blud je o víře. Kněží přikazují věřit v pannu Marii, ve svaté a v papeže, ale nechápou, že něco jiného je věřit v nějakou věc, něco jiného věřit něčemu o té věci a něco jiného věřit té věci. Například něco jiného je věřit v Boha, a něco jiného věřit o Bohu a zase jiné věřit Bohu. Věřit v Boha znamená mít víru, která ze všeho nejvíce miluje Boha. Ale věřit něčemu o Bohu, znamená považovat za pravdivé Písmo, které o Bohu mluví. Věřit Bohu znamená považovat za pravdivé všechno, co Bůh říká. Z toho vyplývá, že ten, kdo Boha nemiluje ze všeho nejvíc, i kdyby věřil, že je Písmo pravdivé, v Boha nevěří. Takto věří ďábel, který ví, že Písmo svaté je pravdivé, a spolu s ním každý, kdo setrvává ve smrtelném hříchu.
3. Blud o odpuštění hříchů
Třetí blud o odpuštění hříchů je, že se kněží domnívají, že záleží na jejich vůli, komu budou odpuštěny hříchy, protože komu je oni odpustí, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustí, tomu odpuštěny nebudou. A tak se chlubí mocí odpouštět hříchy, ačkoliv vůbec nerozumí té moci hříchy odpouštět a nevědí, že nikomu nemohou odpustit žádný hřích, protože jenom Bůh odpouští těm, kteří litují svých hříchů. Ani nemohou nikomu žádné hříchy zadržet, neodpustit, protože pokud jich hříšník lituje, Bůh mu je odpouští, navzdory tomu, že tito kněží se domnívají, že by člověku mohli zadržet hříchy proti Boží vůli a proti lítosti hříšníka.
4. Blud o poslušnosti
Blud čtvrtý je o poslušnosti. Je to tom, že lidé by měli poslouchat své starší, biskupy, pány, otce a jiné autority duchovní i světské ve všem, co přikazují, v dobrém i zlém. A zvláště kněží to nechápou a nechtějí tomu rozumět, že veškeré zlo Bůh zapověděl a že on je nejvyšším Pánem. Proto když by kdokoliv chtěl po někom jiném, aby dělal něco zlého, tedy se dopouštěl hříchu, nemá to ten člověk dělat, neboť má v tomto světě více poslouchat Pána Boha, než kohokoliv jiného.
5. Blud o prokletí nebo vyobcování
Pátý blud je o kletbě a znamená, že kněží se domnívají a podle toho učí lidi, že každá jejich kletba škodí člověku, kterého proklínají. Ale tak to vůbec není. Musíme si ujasnit jednak, co je to kletba, za druhé k čemu je a za třetí, jak se má provádět. Věz nejprve, že kletba je zlořečení a vyobcování. A to může být dvojí – jedno spravedlivé a druhé nespravedlivé. Spravedlivé je, když Bůh nebo člověk ze svého úřadu a podle daného řádu zlořečí člověku a kvůli smrtelnému hříchu, který je zjevný a po napomenutí oznámí lidem, aby s takovým člověkem neměli obecenství, dokud se toho smrtelného hříchu nevzdá.
6. Blud o svatokupectví
Šestý blud je svatokupectví, které zničilo mnoho kněží i dalších lidí. Měj na paměti, že blud svatokupectví obsahuje i svatoprodávání. Ačkoliv se jedná o dvě slova, svatokupectví a svatoprodávání, je to stejné, jako že „kupec“ je ten, kdo kupuje, ale současně i jako „trhovec“ prodává. Dále pamatuj, že slovo „svatokupectví“ je lepší než slovo „simonie“, které je z latiny. Latiníci dali tomuto bludu jméno simonie podle Šimona, který chtěl koupit moc Ducha svatého od apoštolů, aby každý, na koho by vložil ruce, přijal Ducha svatého. Ale česky je to „svatokupectví“, protože lidé prodávají nebo kupují svatou věc, nebo ji chtějí bez zábran prodávat a kupovat, jak jsem o tom hodně psal v českých knihách o svatokupectví.
Proto věz, že svatokupectví je nesprávná snaha vyměnit duchovní věc za časnou. Z toho vyplývá, že svatokupec je ten, kdo má nesprávnou touhu kázat, křtít, sloužit mši, modlit se, zpovídat, mazat olejem, oddávat, pohřbívat, žehnat, světit mazance, vzkládat ruce, světit kněží, kostely, kalichy, oltáře, ubrusy, biřmovat, rozdělovat úřady, prodávat místa na pohřeb v kostele nebo na hřbitově či v kapli. Stejně tak je svatokupec každý, kdo chce pomoci druhým k nějakému duchovnímu úřadu výměnou za službu nebo dary nebo to dělá pro své příbuzné nebo z jakékoliv jiné špatné touhy. Každý takový je na prvním místě svatoprodejce, protože má zlou touhu směnit duchovní věc za tělesnou nebo časnou, za peníze nebo za jiný tělesný požitek, nebo za službu nebo za prestiž či ubohou náklonnost. A svatokupec je ten, kdo zase nesprávně touží vyměnit tělesnou věc za duchovní, tedy peníze, služby, dary za kněžství, za biskupství a za jiné věci výše řečené. Nenáležitě chce mít duchovní věc, tedy posvátnou, za věci tělesné. A to věz, že posvátná věc neboli duchovní, je Božím darem, který je dán především ke spasení duší – v této věci lidé nejvíce bloudí. Aby tento blud byl oznámen, je v Betlémské kapli na stěně napsáno: Svatokupectví.
Blud o prokletí nebo vyobcování
Blud o svatokupectví
Přidat komentář