Buďte dospělí! (Žd 5,11-6,3)

Snad v každém domě, kde jsou malé děti, je někde místo, kde se zaznamenává, jak rostou. U nás jsme občas vyznačovali výšku jednotlivých dětí spolu s datem na vnitřní zárubni v komoře. Potom jsme je, dejme tomu každý rok o jejich narozeninách, měřili znovu. Vždycky byly u vytržení, o kolik zase vyrostly.

Ale dovedete si představit, jak by nás šokovalo a znepokojilo, kdybychom zjistili, že jedno z dětí nepovyrostlo nahoru, ale dolů! Okamžitě bychom se objednali k doktorovi, aby zjistil, co se děje. Růst je normální a potěšující. Zmenšení by bylo divné a alarmující.

Mnozí z hebrejských křesťanů, kterým autor píše, rostli ve svém křesťanském životě spíš dolů než nahoru. Říká o nich, že místo pevné stravy zase potřebují mléko. Představte si teenagera, který přestane jíst normální jídlo a vrátí se ke kaši a dětské výživě! Místo aby už dokázali učit druhé, musí je někdo znovu od začátku učit abecedu křesťanského života. Autor jim chce vysvětlit, že Ježíš je veleknězem podle řádu Melchisedechova, ale bojí se, že to na ně bude moc složité. A proto se do toho pustí teprve po naléhavém varování, které začíná veršem 5,11 a končí až veršem 6,20. V našem dnešním textu je vyzývá: „Buďte dospělí!“

Věřící nemají zůstávat u základů křesťanské víry, ale růst v Kristu.

Bezpochyby jste zažili situaci, kdy se někdo dospělý choval jako dítě: udělal vzteklou scénu nebo se zkrátka s frustrující situací nevypořádal dospělým způsobem. Člověk by mu nejraději řekl: „Buď dospělý! Kolik ti je? Tak se podle toho chovej!“ Právě to říká autor Listu Židům svým čtenářům.

Při výkladu našeho textu narazíme na několik ožehavých otázek. Nemám čas se každou z nich zabývat, proto vám nabízím své pochopení textu opřené o kontext a použitá slova. Doporučuji vám, abyste text dále studovali sami a udělali si vlastní závěry. Najdeme v něm pět ponaučení o křesťanském růstu:

1. Je možné být křesťanem, ale růst pomalu.

Kde je duchovní život, tam bude nějaký duchovní růst, ale může být různě rychlý. Někteří se stanou křesťany a okamžitě zanechají hříchů, které v jejich životě strašily celá léta, a nikdy se k nim nevrátí. Jiní desítky let zápasí, aby se těchto hříchů zbavili. Jeden můj přítel, pastor, byl spasen krátce po čtyřicítce. Býval bavičem v nočním klubu, byl závislý na alkoholu tabáku a drogách. Okamžitě všech těchto zlozvyků nechal a začal následovat Krista. Znám ale jiné, kteří s těmito návyky zápasili celá léta poté, co vyznali víru. Odtrhnou se od nich, ale potom do nich stále znovu upadají.

Autor uhodí na čtenáře prohlášením, že se „stali línými ke slyšení“ (5,11 KMS). Vždy takoví nebyli, tuhle duchovní chorobu si vypěstovali časem. Řecké slovo přeložené „líný“ najdeme v Novém zákoně pouze zde a ve verši 6,12. Má významový odstín pomalosti či netečnosti. V řeckých textech se užívá pro osoby nemocné, a nemocí unavené. Vyjadřuje tedy představu duchovní lenosti či apatie. Když má dotyčný šanci zahloubat se do Božího slova, řekne: „Nóó, mrknu se, co dávají v bedně.“ Když má příležitost jít si vyučování slova poslechnout, řekne: „Jsem unavený. Myslím, že zůstanu doma a půjdu brzo spát.“

Verš 5,11 ukazuje, že vyučování Božího slova má dvě strany. Jsou tu znalosti a schopnost jasně a zajímavě vysvětlovat na straně učitele. Ale je tu také otevřenost posluchačů. Je charakteristické, že ten nejlepší učitel, který kdy žil, měl ve zvyku své posluchače upozorňovat: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ „Dávejte tedy pozor, jak slyšíte: Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má“ (Lk 8,8.18). Pokud je kazatelem Ježíš a kázání posluchačům nedochází, hádejte, čí je to chyba? Když jsou posluchači líní, je těžké je učit.

Mluvím tu o motivaci. Motivace je klíčem k učení. Ježíš řekl: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ (Mt 5,6). Hlad a žízeň jsou silné motivující faktory! Když máte hlad nebo žízeň, myslíte jen na jediné: uspokojit potřebu potravy či vody. Jestli vás žene hlad či žízeň po spravedlnosti, budete uspokojeni (Mt 5,6). Jestli je vám to buřt, tak nejenže neporostete, ale ani nebudete vědět, o co přicházíte!

A ještě jedno ponaučení je v 5,11: v křesťanském životě neexistuje neutrál. Buď rostete, nebo se zmenšujete. Co z toho právě teď platí pro vás? Namlouváme si, že jen tak šlapeme vodu, ale pokud se nesnažíme dostat dopředu, strhává nás dravý proud světa, těla a ďábla zpátky. Řeknu to na rovinu: Jestliže si denně neuděláte čas na Boží slovo a na modlitbu, tak nerostete – zmenšujete se! Vracíte se od masa ke kašičce a kojenecké výživě. Pro mimina je to vynikající, ale dospělým lidem ani dospívajícím v období intenzivního růstu to k výživě nestačí.

2. Křesťanský růst znamená posun k hlubším úrovním pochopení.

Autor chtěl čtenáře poučit o tom, jak je důležité, že je Ježíš knězem navěky podle řádu Melchisedechova, jenže oni na to nestačí. Je to jako chtít, aby student četl Shakespeara, když nezná ani písmena abecedy! Pokud jde o to, kolik let už jsou věřícími, měli by to zvládat, ale ve skutečnosti by se měli vrátit do duchovní mateřské školky.

Říká jim: „Ačkoli byste totiž po takové době již měli být učiteli, potřebujete, aby vás někdo znovu učil základním principům [příslušné řecké slovo znamená „základy“ (srovnej KMS) a zde označuje abecedu (E, SNC)] Božích výroků“ (NBK). Abeceda Božích výroků je paralelním vyjádřením k „počátečnímu učení o Kristu“ (6,1 E, KMS) a označuje základní pravdy křesťanské víry: kdo je Ježíš Kristus, co přišel udělat, jak s ním navázat vztah, jak mají křesťané žít a tak dále.

Kromě těchto základních pravd však Písmo obsahuje mnoho dalších, které jsou hluboké a prospěšné. Kdosi řekl, že Bible je jako oceán, dost hluboký na to, aby se v něm utopil slon, a přece na okraji dost mělký na to, aby si v něm mohlo hrát batole. Chcete-li poznat, jak jste ve skutečnosti duchovně zaostalí, přečtěte si Katechismus westminsterský menší a uvědomte si, že tohle se před svou konfirmací a vstupem do církve musely naučit zpaměti všechny děti z reformovaných rodin. První otázku a odpověď na ni budete všichni znát: „Co jest hlavní cíl a povolání člověka? Hlavní cíl a povolání člověka jest Boha oslavovati a jemu se radovati až na věky.“ V téhle kratičké odpovědi je dost praktického obsahu na celý život.

Ale co takhle otázka 4: „Co jest Bůh?“ Odpověď: „Bůh jest Duch, jenž ve své bytnosti, svatosti, spravedlnosti, dobrotivosti a pravdě jest neobsáhlý, věčný a neproměnitelný.“ Otázka 5: „Více-li jest Bohů než jeden?“ Odpověď: „Jeden toliko jest Bůh, živý a pravý.“ Otázka 6: „Kolik osob jest v Božství?“ Odpověď: „Tři jsou osoby v Božství: Otec, Syn i Duch Svatý, a tito tři jsou jeden Bůh, jedné a téže podstaty, v moci a slávě sobě rovni.“ Dokázali byste podstatu Boha a Trojice vyjádřit tak přesně? Otázka 7: „Co jsou soudové Boží?“ Odpověď: „Soudové Boží jsou věčné jeho uložení podlé rady vůle jeho, skrze které pro slávu svou předzřídil vše, cožkoli se stává.“

Katechismus westminsterský menší má takových otázek a odpovědí 107. Troufám si tvrdit, že kdybychom se my baptisté učili něco takového, byli bychom v pochopení zdravého učení o světelné roky dál a nedali bychom se zmítat všemi těmi nesmysly, které se dnes v křesťanském světě učí. Doporučuji vám knihu A Faith to Confess (Víra k vyznávání) s podtitulem “The Baptist Confession of Faith of 1689, Rewritten in Modern English” (Baptistické vyznání víry z roku 1689, převedené do moderní angličtiny) [Carey Publications]. Je to v podstatě Westminsterské vyznání upravené v souladu s baptistickým pojetím ustanovení (svátostí). Učte těmto věcem své děti!

Když autor říká, že touto dobou už by jeho čtenáři měli být učiteli, neznamená to, že píše nějaké užší skupině vedoucích církve. Spíš jde o to, že každý křesťan, který už je pár let věřícím, by se měl v učení Písma vyznat natolik, aby mohl poučit mladšího věřícího. Ne všichni mají obdarování být učiteli celé církve (Jk 3,1; Ef 4,11-12), ale všichni by měli vědět dost na to, aby dokázali jiným vysvětlit evangelium a základy učení o Bohu, člověku, spasení a o křesťanském životě. Pokud to nedokážete, pak jste buď poměrně nový věřící, nebo některý ze starších věřících, ke kterým se tento biblický oddíl obrací. Buďte dospělí!

Dovolte mi dodat, že žijeme ve dnech přihlouplého křesťanství s odporem ke zdravému učení. Mantra naší doby – i mezi evangelikály – zní: „Doktríny jsou suchá fakta uložená v hlavě, která vedou jen k rozporům a rozkolům. Tak pozor, aby to s nimi člověk nepřeháněl!“

Jenže své doktríny má každý věřící! Mohou to být zdravé doktríny v souladu s Písmem, nebo to mohou být pochybné doktríny, které se s Písmem rozcházejí. Teologie je prostě proces syntézy a harmonizace všeho, co Bible učí ne téma hlavních předmětů, jimiž se zabývá. Jste-li tedy křesťan, nezbývá vám než být teologem. Otázka je, zda ve své teologii zdravě rostete, nebo zda jste v ní povrchní, neuspořádaní a nebibličtí.

Právě jsem přečetl knihu Davea Hunta a Jamese Whitea Debating Calvinism (Diskuze o kalvinismu) [Multnomah Press]. Kromě stovek nehorázných nepravd a zavádějících tvrzení říká Dave Hunt, který kalvinismus popírá, šokující věci jako: „Od Boha není projev lásky – a tečka – zatratit na věky kohokoli, koho by mohl spasit“ (s. 260, zdůraznil Hunt). Jinými slovy: jestli je Bůh schopen zachránit hříšníka, ale tuto schopnost nevyužije, není milující.

Jediný závěr je ten, že Bůh není schopen nikoho zachránit bez jeho souhlasu, což Hunt ve skutečnosti učí. O takovémto útoku na základní biblickou doktrínu by se nemělo ani diskutovat! Znepokojivější je ale skutečnost, že v Huntově předchozím podobném útoku What Love is This? (Co je tohle za lásku?) [Loyal Publishing], se k tomuto evidentně falešnému učení přihlásili křesťanští vedoucí jako Tim LaHaye, Chuck Smith nebo Chuck Missler! Když jsem dočetl, chtělo se mi křičet: „Lidi, buďte dospělí!“

3. Křesťanský růst přímo souvisí s poslušností v pravdách, které už jsme poznali.

Autor říká: „Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně“ (5,13 KMS). Duchovně dospělé popisuje jako ty, kdo jedí tuhou stravu, jako „ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného“. Pojmem „slovo spravedlnosti“ označuje Písmo, které má v těch, kdo věří a poslouchají, působit Boží spravedlnost. Možná mluví o doktríně připočtené spravedlnosti, kterou učí Genesis 15,6 a pak opět Pavel v Římanům 3-4. Ti, kdo jsou pokládáni za spravedlivé pro víru v Krista, však porostou také v praktické spravedlnosti, jak budou poznávat, co se líbí Pánu (Ef 5,10).

Možná si řeknete, že spravedlnost a rozeznat dobré od špatného jsou samozřejmosti, ale nejsou. Tyto věci se musíme učit praxí a cvikem. „Nezkušení“ znamená ti, kdo mají málo zkušeností. Toto slovo používá Numeri 14,23 (LXX) pro „nezkušené mladíky“, kteří dosud nerozeznají dobro a zlo. „Dobré“ a „špatné“ (5,14) se netýká jen etického jednání, ale také pravého a falešného učení (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 193). Obojí vyžaduje rozeznání, ačkoli rozeznat eticky správné jednání od nesprávného je obvykle snazší než rozeznat zdravé učení od falešného.

Ale i chování je třeba posuzovat na základě Božího slova. Naše kultura nás bombarduje nemravným chováním, jako kdyby bylo eticky neutrální, nebo dokonce žádoucí. V důsledku toho se dnes mnoho evangelikálů domnívá, že homosexuální chování je v pořádku, pokud jsou si patrtneři „oddáni“ nebo pokud se „milují“! Nedávno jsem četl, že „55 % evangelikálních protestantů se dívá na homosexuální muže velmi nepříznivě, na rozdíl od protestantů hlavního proudu a katolíků, kde je to pouze 28 %“ (The Washington Times, 19. 11. 2003, s. A14). To znamená, že 45 % se „na homosexuální muže velmi nepříznivě“ nedívá! To je alarmující! Jenže když evangelikálové sledují tytéž televizní pořady a filmy jako svět, zatímco Bibli otevřou jen občas, je to snad nějaký div?

Hlavně jde ovšem o to, že biblické učení není od toho, abyste si ho nacpali do hlavy nebo s ním hájili nějaký teologický systém. Vždy má sloužit k tomu, aby z vás udělalo zbožnějšího člověka. John McNeill v úvodu ke Kalvínovým Institucím3 zdůrazňuje, že v moderním myšlení ztratilo slovo „zbožnost“ svůj původní dopad a význam. Pro Kalvína však byla zbožnost „ona úcta spojená s láskou k Bohu, kterou vyvolává znalost jeho dobrých darů“. „Vzniká tehdy, když lidé ‚poznají, že za všechno vděčí Bohu, že je sytí jeho otcovská péče, že on je původcem všeho jejich dobra.‘“ Pak cituje A. Mitchella Huntera: „Zbožnost byla klíčovým rysem jeho povahy. Jeho duše byla plně zaujata Bohem. Teologické studium samo o sobě ho nezajímalo ani trochu; věnoval se teologii pouze jako rámci, v němž stojí všechno, co pro něj náboženství znamenalo.“ McNeill dodává: „Jelikož ‚za všechno vděčíme Bohu‘, jde u Kalvína na každé stránce o setkání s Bohem, ne o pouhou hru s myšlenkami o něm nebo vyvažování různých pohledů na něj.“ (John McNeill; v: Jan Kalvín: Institutes of the Christian Religion [Philadelphia: Westminster Press, 1960], s. lii.) (Jestli budete číst nepodložené a sžíravé útoky Davea Hunta proti Kalvínovi, mějte tyto poznámky na paměti!)

Když tedy studujete Bibli nebo teologii, vždy studujte s cílem růst v poslušnosti a zbožnosti. Viděli jsem, že je možné být křesťanem, ale růst pomalu. Křesťanský růst také znamená posun k hlubším úrovním pochopení a přímo souvisí s poslušností v pravdách, které už jsme poznali. Dále:

4. Křesťanský růst vyžaduje položit základy v podobě učení a stavět na nich.

Ve verši 6,1 vybízí autor čtenáře, aby opustili „počáteční učení o Kristu“ a směřovali k dospělosti. „Nepokládejme znovu základy…“ (NBK) Poté uvádí šest pojmů, v nichž shrnuje tato základní, prvotní učení. Mluví-li o jejich opuštění, nenaznačuje tím, že už nejsou důležité a že se jich máme zbavit. Říká, že když jednou položíme dobrý základ, nemáme se vracet a vykopávat ho znovu a znovu. Pokračujte a budujte na tomto základu svůj život.

Pokud jde o to, jak těchto šest pojmů vykládat, názory se různí. Někteří tvrdí, že je tu řeč výhradně o židovských, starozákonních záležitostech, jiní říkají, že se týkají základů křesťanství, a další tyto pohledy směšují. Pojmy jsou rozděleny do tří dvojic:

A. Pokání z mrtvých skutků a víra v Boha

Obrat „mrtvé skutky“ se vyskytuje pouze zde a v 9,14, kde se mluví o Ježíšově krvi, která očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu. Všechno duchovní úsilí nevěřícího je mrtvými skutky buď proto, že vychází z duše, která je duchovně mrtvá, nebo proto, že nakonec vede k duchovní smrti, jestliže na ně dotyčný spoléhá, pokud jde o věčný život. V židovském prostředí označují mrtvé skutky „vnějškové plnění požadavků zákona, které hoví osobní samospravedlivosti“ (P. Hughes, s. 197). Pokud se žid chlubil tím, že dodržuje obřadní zákon, nebo dokonce tím, že se navenek řídí desaterem přikázání, a myslel si, že těmito skutky získá věčný život, čekalo ho kruté probuzení (Mk 10,17-22; Mt 5,27-48).

Pokání z mrtvých skutků a víra v Boha jsou centrálními tématy evangelia (Mk 1,15). Nelze je od sebe oddělovat. Není možné uvěřit v Krista jako Spasitele, a přitom se neodvrátit od hříchu. Ten, kdo se odvrátí od hříchu, spoléhá na Krista jako na svou jedinou naději. Pokud jde o to, proč autor mluví o víře v Boha, a ne o víře v Krista, Philip Hughes vysvětluje: „… Kristus přišel proto, aby lidstvo opět uvedl do postoje spontánní důvěry k Bohu, jehož opuštění nás přivedlo do padlého stavu v odcizení od Boha. Právě díky Synovu zprostředkování se vracíme k Otci…“ (s. 198).

B. Učení o křtech a vkládání rukou

Toto pojmy jsou obtížně pochopitelné. Někteří říkají, že „pokyny o omýváních“ (řecky baptismón didachés) se týkají učení o různých obřadních očišťováních ve Starém zákoně spolu s jednotlivými druhy křtu v zákoně Novém (Janův křest, Kristův křest, křest apoštolů, křest Ducha svatého). „Vkládání rukou“ by pak označovalo předání duchovních požehnání či obdarování v počátcích křesťanského života. Charles Simeon (Expository Outlines of the Whole Bible [Zondervan], sv. 19, s. 227) má poněkud jiný názor: tyto dva pojmy jsou podle něj jakoby v závorkách a vysvětlují první dva. Pod „omýváními“ si představuje různé očišťovací obřady podle zákona, které byly předobrazem očištění od hříchu a od mrtvých skutků v pokání. „Vkládáním rukou“ rozumí vložení rukou na hlavu oběti před obětováním, které ukazovalo k víře v Krista jako naši oběť za hříchy. Netvrdil bych to dogmaticky, ale je to zajímavá možnost.

C. Vzkříšení z mrtvých a věčný soud

Toto je základní učení evangelia. Všichni vstanou z mrtvých, buď k věčnému životu, nebo k věčnému odsouzení (J 5,24-29). Jak učí Pavel v 1. Korintským 15, pokud mrtví nevstanou, nevstal ani Kristus a všechna naše víra je zbytečná.

Hlavně jde ovšem o to, že jako věřící musíme znát základní biblické učení a pak na tomto základu stavět. Studium některého z klasických katechismů nebo vyznání víry nám pomůže položit základ. Pak ale jděte hlouběji a přečtěte si něco o doktrínách nebo něco z teologie. Konečně:

5. Křesťanský růst neprobíhá samovolně: vyžaduje cílevědomou snahu i Boží přispění.

„Cvičení“ (5,14; KMS: „návyk“; NBK: „zkušenost“) označuje zvyk vytvořený vědomým úsilím. „Vypěstovat“ (KMS, NBK: „vycvičit“) je sportovní pojem, který Pavel používá v 1. Timoteovi 4,7, kde Timoteovi říká. „Cvič se ve zbožnosti.“ Žádný sportovec ve svém odvětví nevynikne, když do něj bude příležitostně fušovat. Má cíl, na kterém každý den pracuje celé hodiny, a potěšení, která by ho od něj mohla odvádět, si odpírá. Pro křesťana je tímto cílem zbožnost či svatost. Měli bychom ze svých životů odstranit všechno, co nás odvádí od zbožnosti, a dělat všechno možné, co nás ke zbožnosti přibližuje. Pokud v této oblasti potřebujete pomoc, doporučuji vám vynikající knihu Donalda Whitneye Spiritual Disciplines for the Christian Life (Duchovní cvičení pro křesťanský život) [NavPress].

Ve verši 6,3 autor říká, že budeme moci postoupit k hlubšímu učení, „když to Bůh dovolí“. K tomu Leon Morris: „Tato slova bychom neměli chápat prostě jako zbožné pokynutí směrem k Bohu, ale jako vyjádření autorova vědomí, že bez Boží pomoci je plán, který předkládá, nerealizovatelný.“ (L. Morris; v: Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 54.)

Sloveso v příkazu „směřujme k dospělosti“ (6,1) je v trpném rodě a znamená spíš „buďme Bohem neseni k dospělosti“. Je to stejné slovo, které používá Petr, když říká, že lidé, kteří napsali Písma, byli „unášeni Duchem Svatým“ (2Pt 1,21 KMS, NBK). Toto slovo bylo používáno pro loď na moři, unášenou větrem, který se jí opíral do plachet. To znamená, že jakkoli je duchovní růst naše zodpovědnost a vyžaduje od nás úsilí, za celým procesem stojí Boží moc. Jak to jemně vyvážil Pavel: „… s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2,12-13).

Závěr

Je mi jasné, že duchovní růst se měří mnohem hůř než tělesný růst vašich dětí. Můžete si být ale jisti, že nerostete, pokud váš duchovní život běží na autopilota. Nerostete, pokud se modlíte a studujete Bibli jen namátkově. Nerostete, pokud se ve svém životě cílevědomě nesnažíte cvičit se ve zbožnosti. Pokud nerostete, zmenšujete se! Autor Listu Židům vám říká: „Buďte dospělí!“

Otázky k diskuzi

1. Jak můžeme jako věřící vědět, jestli rosteme nebo ne?

2. Chybí-li vyznávajícímu křesťanovi motivace k růstu, co by s tím měl dělat? Jak ji může získat?

3. Diskutujte: Pokud vám učení nepomáhá být zbožnějšími, neužíváte je správně.

4. Jak se může neukázněná osoba naučit kázni?