Líbit se Bohu (Žd 11,5-6)

Aniž bych pomyslel na nadcházející volby, probíral jsem se svými archivy a hledal pro ilustraci příklad někoho, kdo se chce zalíbit každému. Objevil jsem tuhle historku o senátoru Johnovi Kerrym z roku 1991, z období první války v Perském zálivu. Jistý Walter Carter napsal panu Kerrymu dopis, ve kterém ho vyzýval, aby podpořil snahy donutit Irák ke stažení vojsk z Kuvajtu. Obdržel dvě na sobě nezávislé odpovědi. První dopis vyjadřoval souhlas; stálo v něm, že senátor silně podporuje reakci (tehdejšího) prezidenta Bushe na tuto krizovou situaci. Druhý dopis, zaslaný omylem, panu Carterovi děkoval za jeho protiválečný postoj a zdůrazňoval, že senátor Kerry hlasoval proti vyhlášení války! (Periodikum “Traditional Values Report”, červen-červenec 1991.)

V časopise Newsweek vyšel 19. května 1994 článek připomínající legendární schopnost prezidenta Billa Clintona vzbudit v lidech dojem, že s nimi naprosto souhlasí, aniž by se skutečně přihlásil k jejich stanovisku – „dar, který je dán jen těm největším politikům“. Abychom byli spravedliví, také mezi republikánskými politiky by se našla řada příkladů lidí, kteří se snaží získat přízeň všech! Naneštěstí se však i mnoho pastorů pokouší hrát na to na dvě strany ve snaze zavděčit se oběma. Samozřejmě, v určitém smyslu bychom měli usilovat o to, abychom lidem kolem sebe dělali radost, a zbytečně je neurážet (1K 10,32-33). Máme být vlídní, laskaví a nemáme se hádat, i když musíme opravovat ty, kdo se mýlí (2Tm 2,24-26). Měli bychom druhým vycházet vstříc, abychom jim pomáhali růst v Kristu (Ř 15,2). Ale přes to všechno máme mnohem důležitější úkol než se líbit lidem, a to líbit se Bohu, který zkoumá naše srdce (1Te 2,4). Líbit se Bohu někdy nevyhnutelně znamená znelíbit se těm, kdo se Bohu staví na odpor.

Pokud se zamlouváme všem ostatním, ale náš život se v konečném důsledku nezamlouvá Bohu, běda nám! Pokud naproti tomu druhé lidi pohoršujeme, ale Boha v konečném důsledku potěšíme, vstoupíme do jeho věčné radosti. Autor Listu Židům nám ukazuje život Henocha, muže, který se líbil Bohu. Byl Adamovým prapraprapravnukem. Na zemi v té době vládlo zlo a blížil se soud: potopa světa. Podle Listu Judova 14-15 Henoch této zkažené generaci prorokoval: „Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu.“ To asi těžko byla oblíbená zvěst! A přece si Bůh Henocha oblíbil tak, že ho vzal přímo do nebe, takže neokusil smrti. Jeho příběh nám dává životně důležité ponaučení, že: Život ve víře se líbí Bohu. Z těchto veršů bychom si měli odnést tři poznatky:

1. Naším prvořadým životním cílem by mělo být líbit se Bohu.

Pokud někoho milujete, snažíte se mu dělat radost. První a nejvyšší přikázání zní, že máme milovat Boha „z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly“ (Mk 12,30 KMS). Toto přikázání nelze uposlechnout, aniž by se člověk snažil dělat radost Bohu. Všimněme si v této souvislosti dvou věcí:

A. Snaha zalíbit se Bohu začíná na úrovni srdce (myšlenek).

Člověk může druhé lidi oblafnout tím, že se k nim navenek chová mile, i když uvnitř mu na nich ani trošku nezáleží. Bůh ale zná každou naši myšlenku, takže jeho neoblafneme! I když třeba dodržujeme celý seznam náboženských povinností a žijeme navenek mravně, Bůh „rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“ (Žd 4,12-13). Jestliže se tedy chcete líbit Bohu, musíte všechen hřích soudit už na úrovni myšlenek (Mk 7,20-23) a činit každou myšlenku zajatcem poslušnosti Kristu (2K 10,5 NBK). Bůh zavrhuje ty, kdo ho sice svými rty uctívají, ale srdcem jsou do něj daleko (Mk 7,6). Zásadní je toto: Snažte se líbit Bohu svým myšlenkovým a citovým životem!

B. Snaha zalíbit se Bohu vyžaduje, abychom ho soustavně vyhledávali a přicházeli za ním.

Verš 11,6 mluví o tom, kdo „přistupuje“ k Bohu. V řečtině je to stejné slovo, jako ve verši 4,16, který nás vyzývá, abychom směle přistoupili k trůnu milosti. Ve verši 7,25 autor říká, že Ježíš je schopen dokonale spasit ty, „kdo skrze něho přistupují k Bohu“. Verš 10,1 tvrdí, že starozákonní oběti „nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí“. V 10,22 nás autor nabádá: „… přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí…“ A zde, v 11,6, stojí: „Kdo k němu přistupuje…“ Znamená to přicházet do Boží blízkosti v modlitbě a v uctívání.

Dále se zde mluví o těch, „kdo ho hledají“. NBK toto slovo překládá „pilně hledají“, ale pokud jde o to, zda skutečně má takto silný smysl, názory odborníků se rozcházejí. Stojí zde v paralelismu k tomu, kdo k Bohu „přistupuje“. Hebrejské slovo, které se často překládá jako „hledat“, je založeno na představě vyšlapané stezky. Jde o to, že když často navštěvujete svého souseda, vyšlapete si v trávě k jeho domu pěšinu. Měli bychom za Bohem chodit tak často, až si k němu vyšlapeme cestičku. Přistupovat k Bohu či hledat Boha je cílevědomá, záměrná činnost. Člověk se do blízkosti Svatého nedostane jen tak náhodou. Nikdo Boha nehledá, pokud ho Bůh nejprve nevyvolí a nepovolá (Ř 3,11; 1K 1,26-31). Když vás však Bůh povolal ke spasení a vy jste vírou na jeho povolání reagovali, musíte se vědomě a záměrně snažit Pána hledat. Udělejte si z toho svou životní prioritu a cíl!

Všimněte si také, že máme hledat Boha samotného, ne jenom odměny, které nám může dát. Znát živého Boha – to je naše odměna. Hospodin Abrahamovi slíbil: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). Když Bůh Áronovi vysvětloval, že kněží nedostanou dědický podíl v zemi, slíbil mu: „Tvůj podíl i tvé dědictví uprostřed Izraelců jsem já“ (Nu 18,20). Žalmista vyznává: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl“ (Ž 73,25-26).

F. B. Meyer napsal: „Mít Boha znamená mít všechno, i kdyby člověk neměl nic. Nemít Boha znamená nemít nic, i kdyby měl člověk všechno.“ (F. B. Meyer: Abraham [Christian Literature Crusade], s. 63.) Donald Grey Barnhouse poznamenal: „Způsob, kterým Bůh naplňuje naše potřeby, spočívá v tom, že nám poskytne nové poznání sebe samého, protože každou potřebu lze uspokojit tím, že ho spatříme.“ (D. G. Barnhouse: Genesis [Zondervan], sv. 1., s. 105.). Naším prvořadým životním cílem by tedy měla být ze srdce vycházející snaha líbit se Bohu. K tomu je zapotřebí, abychom ho soustavně hledali a přicházeli do jeho blízkosti. Náš text ovšem říká, co je zásadně nutné, máme-li Bohu dělat radost:

2. K tomu, abychom se líbili Bohu, je nezbytně zapotřebí víry.

Tato skutečnost je ve verši 11,6 zdůrazněna dvěma výrazy: „není možné“ a „musí“. Ono to není tak, že je pěkné věřit, pokud o to člověk stojí. Bez víry není možné zalíbit se Bohu. Člověk musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Na lidské úrovni to známe: jestliže vám někdo nevěří nebo pochybuje o vaší poctivosti, nemáte z něj radost. Vždyť z vás tak v podstatě dělá lháře. Když člověk mluví pravdu a někdo ho nazve lhářem, není to potěšující.

O co spíš se to musí nelíbit Bohu pravdy, který nemůže lhát, když ho nazýváme lhářem tím, že pochybujeme o jeho slovu? Co už by mohla být větší namyšlenost než naznačovat, že víme víc než Bůh? Když mu nedůvěřujeme, říkáme v podstatě: „Bože, ty se mýlíš a já mám pravdu!“ Taková drzost! Chceme-li se tedy líbit Bohu, musíme se naučit, co to znamená věřit, a žit svůj každodenní život vírou. Autor zmiňuje dvě stránky víry, která je Bohu milá:

A. Věřit, že Bůh je.

Proč autor začíná od víry v Boží existenci, když mluví se Židy, pro které to bylo samozřejmostí? Ve skutečnosti dokonce i pohanský autor Cicero podotkl, že nikde na světě nežije národ tak barbarský ani lid tak primitivní, aby jeho příslušníci nebyli hluboko v nitru přesvědčeni, že existuje Bůh. (Viz Jan Kalvín: Institutes of the Christian Religion [Philadelphia: Westminster Press, 1960], sv. 1., s. 44.) Tak proč autor začíná od něčeho tak základního? Jedním důvodem bylo to, že jeho čtenářům bezprostředně hrozilo pronásledování. Když uděláte to, co je správné, a jste za to pronásledováni, ďábel se na vás vrhne s pochybnostmi o Bohu. Šeptá vám do ucha: „Tak jsi činil pokání a spoléhal na Boha, a teď se podívej, jak to s tebou dopadlo! Kdyby byl vážně Bůh v nebesích, mohl by připustit, aby se s tebou takhle zacházelo?“

Ježíš tomuto pokušení sice nepodlehl, ale i na něj to satan vytáhl, když Ježíš visel na kříži. Velekněží, zákoníci a starší se mu vysmívali: „Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj“ (Mt 27,43). Nepřítel se pokoušel Ježíše přimět, aby pochyboval o Boží lásce, o jeho moci – nebo vůbec o jeho existenci, protože Bůh, který je slabý nebo nemilující, vlastně žádný Bůh není!

Když autor říká, že musíme věřit, že „Bůh je“, myslí tím: „Musíme věřit, že Bůh je přesně tím, kým je podle toho, jak se nám dává poznat prostřednictvím svého slova.“ Hříšní lidé nemohou živého a skutečného Boha2 znát, pokud se jim sám nedá poznat. Věřit v Boha „takového, jak si ho představujete,“ znamená věřit v modlu, v boha své vlastní výroby a představivosti. Musíme věřit v Boha, který je nejen Bohem lásky, ale také Bohem soudu, protože tak se nám ukázal. Není jenom Bohem milosrdenství a dobroty, ale také svatosti a hněvu. Takže, když autor říká, že musíme věřit, že Bůh je, říká vlastně: „Věřte v Boha, který se nám zjevil ve svém slově.“

Proč by to měl říkat? Protože v pronásledování a ve zkouškách si člověk snadno vymyslí „přátelštějšího“ Boha, který s ním zachází slušněji! Není snadné se poklonit před Bohem Bible, který je svrchovaný nad každou zkouškou. Když Bůh dovolí, aby vám při obyčejné havárii zahynulo všech deset dětí, a zbaví vás majetku i zdraví, není snadné prohlásit spolu s Jóbem (1,21): „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ A přece právě v takovýchto chvílích musíme věřit: Bůh je!

Možná vám vrtá hlavou: „Jak si člověk může v takhle zlých časech udržet víru v Boha?“ Vždycky se ptám: „Jakou jinou možnost máte?“ V Janovi 6 Ježíš vykládal určité náročné pravdy, což vedlo k tomu, že ho mnozí z jeho učedníků přestali následovat. Místo aby své učení oslabil, obrátil se ke dvanácti a zeptal se: „Vy ale neodjedete, že ne?“ Petrova odpověď se stala klasikou: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (J 6,67-68). Zkoušky nebo učení se vám nemusí líbit, ale kam jinam se vydáte? Svět rozhodně žádné uspokojivé odpovědi nenabízí! Když se k Bohu ve chvíli zkoušek obrátíte zády, jenom se připravíte o jediný možný zdroj naděje a útěchy! Víra vydrží a věří, že Bůh je!

B. Věřit, že se Bůh odměňuje těm, kdo ho hledají.

Tohle se týká Boží dobroty a spravedlnosti, a také jeho moci. Když vás ve zkouškách satan nedokáže přimět k tomu, abyste pochybovali o Boží existenci, bude se snažit vás přesvědčit, abyste začali pochybovat o jeho dobrotě, poctivosti nebo o jeho moci. „Jestli tě Bůh miluje a jestli mu na tobě záleží, tak jak to, že tě potkala tak strašná zkouška? No dobře, možná, že mu to není jedno, ale v tom případě to znamená, že proti tomu nemůže nic dělat.“ Takovémuto pokušení můžeme vzdorovat vírou: „Bůh mne odmění, protože jsem ho hledal. Bůh mne miluje a záleží mu na mně, i když procházím utrpením. Bůh je schopen mne vysvobodit, pokud to má v úmyslu.“

Jak to ale provést? Máme si to prostě pořád dokola opakovat, dokud navzdory všem okolnostem sami sebe nepřesvědčíme, že je to pravda? To může také pomoci. Tím ale ještě zdaleka není řečeno všechno:

1) Musíme si být jisti, že se ohledně svého spasení spoléháte na Krista.

Spásná víra neznamená jen souhlasit ve své mysli se slibem, že věříte-li v Krista, máte věčný život. S Božím slibem musíte souhlasit, ale víra je víc než souhlas. Je to také osobní spoléhání na Krista jako na svou jedinou naději na nebe. Odvracíte se od spoléhání na své vlastní skutky jako základ vašeho postavení před Bohem. Pokud jde o vaše přijetí u Boha, nespoléháte se na žádné náboženské obřady, slavnosti, přísahy či cvičení. Nevěříte, že Bůh bude známkovat podle statistických křivek a že testem projdete, protože jste lepší než průměr. Spoléháte se výlučně na Kristovu krev, prolitou za vaše hříchy jako jediný prostředek jejich shlazení. Věříte Božímu slibu, že kdo se spolehne na Ježíše, bude mít věčný život. Bez tohoto základu nebudete ve chvílích těžkých zkoušek schopni Bohu věřit.

2) Musíme pochopit, že víra není v žádném smyslu zásluhou, nýbrž pouze Bohem stanoveným prostředkem, jímž získáváme jeho požehnání.

Jinými slovy, věčný život ani žádné jiné požehnání jsme si nevysloužili ani nezasloužili svou vírou. To by znamenalo dělat z víry skutek, za který je vám Bůh zavázán! Je to spíš tak, že sám Kristus si zaslouží, abychom byli spaseni a obdrželi všechna příslušná duchovní požehnání. Bůh nám není dlužen nic jiného než soud, ale těm, kdo se spoléhají na Kristovy zásluhy, ve své milosti nabízí slitování a naprosté odpuštění. John Owen vysvětluje: „Pouze víra je tou milostivou mocí, která nás odvádí od veškerého spoléhání na nás samé, a směřuje nás k tomu, abychom všechno hledali v někom jiném, totiž v samotném Bohu.“ (J. Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], sv. 7, s. 41.)

Spasení i všechno ostatní, co máme, pochází od Boha jako dar jeho milosti. Jak vysvětluje reformátor Martin Bucer, „když Bůh odměňuje naše dobré skutky, odměňuje vlastně své vlastní skutky a dary v nás, a ne naše vlastní skutky“. Protože tím, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se líbí Bohu, je Bůh sám (Fp 2,13), „zůstává všechno dobro, které nám Bůh prokazuje, i věčný život, který nám dává, výsledkem jeho milosti samotné, takže se nikdo nemůže chlubit sám sebou, ale pouze Pánem“. (M. Bucer; v Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 461.)

Takže za prvé si musíme být jisti, že se, pokud jde o naše spasení, spoléháme pouze na Krista. Za druhé musíme chápat, že si spasení žádným způsobem nezasloužíme svou vírou, ale že víra je pouze řečištěm, jímž k nám plynou Boží požehnání. A za třetí:

3) Musíme mít na paměti, že víra bude odměněna na věčnosti a ne nutně v tomto životě.

To jsme viděli minule na Ábelovi, který na zemi neprožil dlouhý a šťastný život. Byl to ovšem požehnaný život, zatímco Kainův život byl prokletý, i když Kain žil mnoho let a dosáhl mnoha pozemských úspěchů. Totéž platí o Mojžíšovi. Rozhodl se vzdát svého pohodlného postavení syna faraonovy dcery a trpět špatné zacházení spolu s Božím lidem, „neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě“ (11,24-26). Totéž se ukazuje v Henochově případě (11,5). I když žil na zemi 365 let, což je podle dnešních měřítek mimořádně dlouho, v kontextu Genesis 5 je jeho život ze všech předpotopních patriarchů zdaleka nejkratší. Jeho otec Jered se dožil 962 let. Jeho syn Metúšelach vytvořil svými 969 lety světový rekord. A Henoch, známý svým zbožným životem, strávil na zemi jen asi třetinu té doby co oni! To nám ukazuje, že odměnou víry není nutně dlouhý život na zemi, ale věčný život s Bohem v nebi.

Henochovo nanebevzetí také ilustruje to, co Bůh udělá pro ty, kdo budou na zemi, až se Ježíš vrátí. Budeme uchváceni „v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem“ (1Te 4,17). Dokonce i věřící, kteří fyzicky zemřou, v určitém smyslu „nespatří smrt“. Jak řekl Ježíš Martě nad Lazarovým hrobem: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Pak se jí velice případně zeptal: „Věříš tomu?“ (J 11,25-26). Víra hledí k Bohu a jako svou odměnu vyhlíží věčný život v nebi, ne příjemný život tady a teď.

Viděli jsme, že naším prvořadým životním cílem by mělo být, abychom se líbili Bohu a že k tomu je nezbytně zapotřebí víry. A konečně, pokud jde o víru:

3. Víra je celoživotní a každodenní chození s Bohem.

I tato skutečnost je ilustrována v Henochově životě. V Genesis 5 není v souvislosti s Henochem ani zmínky o víře, ale zato se tam dvakrát říká, že Henoch chodil s Bohem. Septuaginta ve snaze vyhnout se přílišnému antropomorfismu překládá: „Henoch se zalíbil Bohu.“ (F. F. Bruce, Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 287.)

Protože ovšem bez víry není možné zalíbit se Bohu, znamená to, že Henoch chodil vírou. Chodil vírou tři sta let, a dočkal se Božího svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Máme-li s Bohem pobývat navěky v nebi, musíme s ním na zemi chodit vírou.

Podívejme se v krátkosti na slovní obraz chození s Bohem. Za prvé si všimněme, že chůze není žádná velká podívaná ani nedělá mohutný dojem. Kdybychom měli psát životopis člověka, který byl v těle přenesen do nebe, aniž zemřel, určitě bychom ho nenazvali: „Muž, který chodil s Bohem“. Nazvali bychom ho: „Muž, který odletěl s Bohem“. Nás přitahují senzační věci, ale Bůh nás upozorňuje na člověka, který s ním chodil. Létat s Bohem zní neproveditelně, ale chodit s Bohem proveditelné je. Chůze není nejrychlejší ani nejokázalejší způsob, jak se někam dostat, ale přesto je to častý popis křesťanského života. Křesťanovu pěší pouť líčí úžasně rozvinutě John Bunyan v Poutníkově cestě.

Chodit s Bohem znamená, že ve svých životech držíme s Bohem krok, poslušně se mu podřizujeme a jdeme tím směrem, který nám určí. Společná chůze také naznačuje důvěrnost a přátelství. Procházka s přítelem je příležitostí k tomu, abychom si spolu popovídali, poznali se navzájem a řekli si o tom, co děje v našich životech. Chodit s Bohem je proces každodenního růstu v důvěrném vztahu s ním, kdy s ním sdílíme celý svůj život a stále lépe poznáváme jeho cesty. To, aby člověk šel, samozřejmě záleží na něm samotném. Nikdo jiný to za něj neudělá.

Stejně jako vyžaduje disciplínu program tělesného cvičení, vyžaduje kázeň i duchovní život (1Tm 4,7). Na člověku záleží, aby vynaložil iniciativu, čas a úsilí, které jsou k chození s Bohem zapotřebí. Pokud se s ním často nesetkáváte o samotě, nestane se to. Pokud se nesnažíte číst jeho slovo a uplatňovat je ve svém životě, nechodíte s ním. Pokud se nesnažíte naučit jeho sliby zpaměti a neuplatňujete je v různých situacích, kterým čelíte, nechodíte vírou. Pokud jste uvěřili v Krista jako ve Spasitele, ale zlenivěli jste a nechodíte s ním, musíte vstát a vrátit se na cestu. Víra znamená každý den, na každém kroku a po celý život záviset jen na Bohu.

Závěr

Možná budete znát tuhle historku o holčičce, která v nedělní školce slyšela příběh o Henochovi. Když přišla domů, vyprávěla to mamince: „Víš, mami, Henoch vždycky chodil s Pánem Bohem na procházku.“ „To je úžasné, miláčku,“ odpověděla maminka, „a jak to bylo dál?“ „No jednou tak šli a šli pořád dál, až došli tak daleko, že mu Pán Bůh řekl: ‚To sis zašel pořádný kus cesty. Víš, co? Pojď ke mně a už u mne zůstaň.‘“

Když chodíte vírou s Bohem, váš život se mu líbí. Dokonce i v nejhorších zkouškách se můžete spoléhat na to, že je s vámi. A jednoho dne vám řekne: „To sis zašel pořádný kus cesty. Víš, co? Pojď ke mně a už u mne zůstaň.“

Otázky k diskuzi

1. Proč je nezbytné, abychom si uvědomovali, že snaha zalíbit se Bohu začíná na úrovni srdce (myšlenek)? Jakým chybám se tak můžeme vyhnout?

2. Jak byste hovořili s člověkem, kterému dělá potíže věřit v existenci Boha? Je užitečné předkládat „důkazy“ o Boží existenci nebo bychom měli k takovému rozhovoru přistupovat nějak jinak?

3. Proč je naprosto zásadní tvrdit, že vírou si nezískáváme žádné zásluhy? K jakým omylům může záslužné pojetí víry například vést?

4. Měly by věřícího motivovat odměny v nebi? Proč ano, proč ne? Je Bůh sám veškerou naší odměnou?