Pět mýtů o duchovním zneužívání: 1. „Milovat církev znamená neupozorňovat na její problémy“
Minulý týden jsem oznámil blížící se vydání mé nové knihy Bully Pulpit: Confronting the Problem of Spiritual Abuse in the Church (Zondervan, 2022). Kniha vyjde 1. listopadu.
V rámci příprav na vydání knihy spouštím novou sérii blogových příspěvků s názvem „5 mýtů o duchovním zneužívání“. Při výzkumu pro tuto knihu se mi jasně ukázalo, že lidé mají mnoho mylných představ o duchovním zneužívání, o tom, jak se projevuje v církvi a jak by se s ním mělo zacházet. Některá z nich jsou spíše nevinná nedorozumění, jiná možná méně nevinná. Ať tak či onak, je důležité se jimi zabývat v zájmu zdraví církve.
Začneme snad největším mýtem: „Milovat církev znamená neupozorňovat na její problémy.“
Pokud jde o problematiku zneužívání, pro církev to bylo těžké období. V uplynulém desetiletí jsme byli svědky nejen nárůstu případů duchovního zneužívání – Mark Driscoll, Steve Timmis, James MacDonald, abychom jmenovali alespoň některé –, ale zdá se, že se dozvídáme o stále více případech, včetně těch, které se týkají sexuálního zneužívání. Kromě mediálně známých případů Raviho Zachariase a Billa Hybelsa tu máme šestidílnou sérii Houston Chronicle a nyní i nově zveřejněnou zprávu SBC, které ukazují, že tento problém je mnohem rozsáhlejší, než si kdokoli dokázal představit.
Pokaždé, když si myslíme, že jsme již viděli celý rozsah problému zneužívání, zdá se, že zjišťujeme, že ledovec sahá pod hladinou mnohem hlouběji, než jsme si vůbec uvědomovali.
Vzhledem k těmto odhalením bychom mohli doufat, že církev zareaguje jako Nehemiáš: „Hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi“ (Neh 1,6–7).
A někteří v církvi právě takto reagovali. Například mě velmi povzbudili ti členové SBC, kteří se rozhodli vzdát se advokátního tajemství a jít cestou úplného odhalení a naprostého pokání.
Zvláštní však je, že se objevila i jiná reakce. Místo toho, aby se lidé vydali cestou pokání, zaujímají někteří obranný postoj. Místo toho, aby vyjadřovali znepokojení nad zneužíváním, vyjadřují znepokojení nad těmi, kdo na něj upozorňují. Vystupovat proti zneužívání v církvi je vnímáno jako neláskyplné, rozdělující a dokonce jako důkaz toho, že daná osoba církev ve skutečnosti nemiluje tak, jak by měla.
Jinými slovy, pokud církev opravdu milujete, neupozorňujete na její problémy.
Dovolte mi říci, že chápu obavy, které za takovým přístupem stojí. Věříme, že církev hraje v životě každého věřícího zásadní roli, a proto nechceme lidi odrazovat od toho, aby se do ní zapojovali. A je snazší, než si myslíme, přijít o iluze a ztratit důvěru v církev. Musíme dávat pozor, abychom možná nepozorovaně nesklouzli od konstruktivní kritiky k neomezenému cynismu.
Avšak i opačný problém představuje nebezpečí. Strach z neomezeného cynismu vedl některé k tomu, že si nasadili klapky na oči a odmítají vidět a uznat problémy, které skutečně existují. Můžeme si namlouvat, že milovat církev znamená mlčet o jejích slabostech.
Myslím si však, že jde o velmi problematický přístup. Selhává ve třech ohledech: z osobního, biblického i praktického hlediska.
Z osobního hlediska
Jen si představte, jak by se tato filozofie – že milovat někoho znamená neupozorňovat ho na jeho problémy – projevila na osobní úrovni. Představme si, že máte přítele, který se hlásí ke Kristu, ale zároveň spí se svou přítelkyní. Vy tedy toto téma s citem otevřete a připomenete mu biblické učení o sexuálním chování.
On na to odpoví: „Hele, přestaň ke mně být tak nenávistný. Kdybys mě opravdu miloval, přijal bys mě takového, jaký jsem, a přestal bys ses mě snažit změnit.“
Ačkoli je taková reakce v dnešní kultuře až příliš běžná, většina křesťanů věřících v Bibli by ji nepřijala. Nesouhlasili bychom s tím, že milovat někoho znamená neupozorňovat ho na jeho problémy. Naopak, tvrdili bychom, že součástí lásky k někomu je i to, že ho přivádíme zpět na cestu života.
Jinými slovy, milovat někoho znamená, že chceme, aby se stále více posvěcoval. A ano, to může zahrnovat i poukazování na oblasti slabostí či hříchu.
Z biblického hlediska
Ze všech povolání, o nichž se v Bibli píše, je jedno, které byste pravděpodobně nechtěli: prorok. Na první pohled se povolání proroka může jevit jako mocné a okouzlující. Koneckonců, máte důvěrný vztah s Bohem, můžete zvěstovat jeho Slovo a možná byste si mysleli, že se vám dostane úcty a obdivu od lidí.
Skutečnost však byla zcela jiná. Problém biblických proroků spočíval v tom, že poselství, které zvěstovali, bylo téměř vždy špatnou zprávou. Proroci byli často posíláni, aby varovali Izrael před jeho neposlušností a vyzývali ho k pokání.
V důsledku toho nebyli proroci příliš oblíbení. Bezbožný král Achab nazval Eliáše tím, kdo „uvádí do zkázy Izraele“ (1Kr 18,17). A později Achab o proroku Micheášovi říká: „Já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo“ (1Kr 22,8).
Faktem je, že poukazování na problémy v Izraeli nebo v církvi nebude vždy přijato s potleskem. Ba naopak, často se setkává s posměchem. To však neznamená, že by takové jednání bylo neláskyplné.
I Gandalf byl nazýván „Sýčkem“ – a opovrhován za to, že vždy přináší špatné zprávy. Grima Červivec ostatně zní jako Achab, když přirovnává Gandalfa k vměšujícím se potížistům, kteří zbytečně vyvolávají problémy: „ohlodávači kostí, ti, kdo strkají nos do cizích bolestí, mrchožrouti, kteří tloustnou válkou.“
Ano, je třeba si uvědomit, že pouhá kritika církve z člověka ještě nedělá proroka. A ne všechna současná kritika je oprávněná. Církev je snadný terč a někteří si možná vydělávají na živobytí tím, že se chovají jako věční cynici a neustále poukazují na každou slabost. Ve své kritice musíme být opatrní a umírnění – moudří ve svých slovech, myšlenkách i činech.
Biblická role proroka však ukazuje, že v zásadě není nic špatného na tom, když někdo nabízí biblickou nápravu. Místo toho, aby církev útočila na kritika, udělala by lépe, kdyby se soustředila na samotnou kritiku a na to, zda by nemohla být skutečně pravdivá. Sebereflexe je vždy lepší než sebeospravedlňování.
Z praktického hlediska
Posledním důvodem, proč přístup typu „kdybys miloval církev, neupozorňoval bys na její problémy“ nefunguje, je to, že jej nelze v praxi uplatnit. Nebo, řečeno jinak, lidé, kteří tento přístup prosazují, se jím sami neřídí.
Právě ti, kteří kárají ostatní za to, že poukazují na problémy v církvi, často sami na tyto problémy poukazují – jenže jde o jiné problémy. Místo toho, aby upozorňovali na zneužívání v církvi, mohou tito lidé poukazovat na kompromisy v církvi, na teologické ústupky v církvi nebo na liberalismus v církvi. Mohou to dokonce dělat hlasitě a odvážně.
Ukazuje se tedy, že nejde ani tak o to, zda lze církev kritizovat, ale spíše o to, jaké druhy kritiky jsou přípustné.
Právě v tomto bodě by si církev možná měla udělat vážnou sebereflexi. Povolujeme kritiku určitých druhů problémů, ale odrazujeme od kritiky jiných druhů problémů?
Pokud ano, pak musíme přehodnotit náš přístup. Nebezpečí pro církev přichází ze všech stran. Nejde o spor mezi pravicí a levicí, ale o to, co je biblické a co nebiblické. A kdykoli v církvi najdeme něco nebiblického, je projevem lásky na to církev upozornit.
Milovat církev
Nakonec bychom možná měli přehodnotit, co to vlastně znamená „milovat církev“. Co když milovat církev znamená, že chceme, aby byla posvěcena, a tak ještě více odrážela Kristovu krásu? Co když milovat církev znamená, že milujeme ovce – které miluje Kristus – a chráníme je před vlky, před nimiž nás Kristus varoval? Co když milovat církev znamená, že se zabýváme věcmi, které poškozují její pověst před zraky celého světa?
Jinými slovy, skutečnost, že církev je milovanou nevěstou Kristovou, není důvodem k tomu, abychom se o její nedostatky starali méně; je to důvod, abychom se o ně starali více. Církev je totiž nejdůležitější institucí na této planetě.
Prorok Jeremjáš to chápal. Izrael nechtěl slyšet poselství, které mu měl zvěstovat. Problémem však nebylo Jeremjášovo poselství. Problémem byli ti, kteří říkali: „‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není“ (Jr 6,14).
Buďme lidmi, kteří hlásají to, co je pravdivé a správné, i když je to obtížné.
Přidat komentář