Pět mýtů o duchovním zneužívání: 2. „Duchovní zneužívání je problémem pouze v nezávislých církvích, které nemají zavedený církevní řád“

V očekávání vydání mé nové knihy Bully Pulpit: Confronting the Problem of Spiritual Abuse in the Church (Zondervan, 2022), která vyjde 1. listopadu, pracuji na nové sérii blogových příspěvků s názvem „Pět mýtů o duchovním zneužívání“. Předchozí díl najdete zde (všechny články autora k tématu najdete zde).

Nyní se dostáváme k mýtu č. 2 v této sérii: „Duchovní zneužívání je problémem pouze v nezávislých církvích, které nemají zavedenou církevní správu.“

Při výzkumu pro svou knihu mě překvapilo, jak rozšířený je tento názor. Lidé napříč širokým spektrem pravidelně vyjadřovali myšlenku, že autoritářští, panovační pastoři musí být spojeni s církevním zřízením, které buď neexistuje, nebo je nedostatečně rozvinuté. Proto se má za to, že nezávislé církve musí být hlavní živnou půdou pro tyranské pastory.

Ve skutečnosti tomu tak ale není. Zde je několik věcí, které jsem při svém výzkumu zjistil.

1. Duchovní zneužívání překračuje denominace i teologické hranice

Ačkoli neexistují žádné přesné statistiky týkající se duchovního zneužívání, nezaznamenal jsem žádnou souvislost mezi církevním uspořádáním a duchovním zneužíváním. Případy, s nimiž jsem se setkal, se odehrály v nezávislých, baptistických, presbyteriánských i anglikánských/episkopálních církvích. Některé z nejzávažnějších případů se dokonce vyskytly právě v těch denominacích, které jsou nejvíce hierarchické a vysoce strukturované. Samozřejmě jsem jen jeden člověk a můj vzorek je zjevně omezený, ale myslím si, že to přesto stojí za zmínku.

Z historického hlediska jsme stejný trend pozorovali i v souvislosti se sexuálním zneužíváním. Snad neexistuje lépe strukturovaná církev než římskokatolická, a přesto právě tato skupina po celé generace umožňovala, aby sexuální zneužívání zůstávalo bez kontroly. A jak jsem již zmínil, nedávná odhalení v šestidílné sérii deníku Houston Chronicle a nyní i nově zveřejněná zpráva SBC ukazují, že některé z těchto problémů existují i v baptistických církvích.

2. Někdy se systémy církevní správy využívají k ochraně zneužívajícího vedoucího

Ačkoli by církevní uspořádání mělo sloužit k tomu, aby duchovní vedoucí nesli odpovědnost – to je biblický význam jeho existence – někdy je nesprávně využíváno jako štít, který chrání zneužívající vedoucí před kritikou. V jednom případě za druhým, které jsem studoval, se ti starší, kteří měli vedoucího volat k odpovědnosti, často semkli kolem něj a odráželi či blokovali vznesené obavy – a to ještě předtím, než mohlo dojít k jakémukoli nezávislému vyšetřování.

K tomu všemu jsou některé struktury církevního zřízení a soudní proces, který je doprovází, natolik komplikované a matoucí, že oběti často tápou a nevědí, jak postupovat. Pastor, který zneužívá druhé, zná systém a ví, jak funguje. Oběti to často nevědí a obvykle jsou ponechány napospas tomu, aby tápaly ve tmě.

Snad nejtragičtější je, že někdy je právě ta církevní struktura, která měla vedoucího, který se dopustil zneužívání, přivést k zodpovědnosti, ve skutečnosti zneužita k útoku na oběti. Jinými slovy, vedoucí, kteří se dopouštějí zneužívání, někdy využívají církevní systémy k odvetným útokům proti obětem.

Přesně to se stalo v případě Marka Driscolla. Ačkoli byla jeho církev nezávislá, měla poměrně rozvinutou vnitřní strukturu církevního vedení. A když se dva kolegové starší odvážili Driscolla konfrontovat kvůli jeho autoritářskému vedení, byli obviněni z neposlušnosti a vyloučeni z církve.

3. Církevní správa funguje nejlépe, když jsou vedoucí pracovníci poučeni a informováni o duchovním zneužívání

Rozhodujícím faktorem ve většině případů zneužívání nebyla nutně samotná církevní správa, ale to, zda lidé, kteří vedoucího volali k zodpovědnosti, byli skutečně poučeni o charakteristikách duchovně zneužívajícího chování a o tom, jak jej rozpoznat. Pokud si ostatní starší ve sboru neuvědomovali povahu zneužívání, pak ani ty nejlepší postupy v rámci církevní správy pravděpodobně problém nevyřešily. A často platilo i opačné tvrzení. I církve s nedostatečnou správou mohly vedoucího volat k zodpovědnosti, pokud věděly, na co si mají dávat pozor.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že církve a církevní denominace někdy potřebují pomoc zvenčí, aby mohly řešit případy zneužívání. Jedním z ponaučení, které jsme si všichni v posledních několika letech odnesli, je, že většina organizací není příliš schopná vyšetřovat sama sebe nebo své vedoucí představitele (stačí si vzpomenout na případy Raviho Zachariase a Billa Hybelsa). Proto by standardním postupem pro církve – bez ohledu na jejich konkrétní organizační uspořádání – mělo být využití nezávislé externí organizace, která ví, jak případy zneužívání řádně vyšetřovat.

Na závěr je na místě ještě jedna poznámka. To, že duchovní zneužívání se vyskytuje napříč různými typy církevního řízení, ještě neznamená, že na církevním zřízení nezáleží. Chci to jasně zdůraznit. Církevní zřízení je klíčovou součástí toho, co činí církev zdravou, a mít biblickou formu tohoto zřízení je bezpochyby důležité (a já mám své vlastní názory na to, který systém je nejlepší!).

Chci tím ale říci, že si musíme dávat pozor na přílišnou důvěru v tento systém. I ty nejlepší systémy a systémy vytvořené s těmi nejlepšími úmysly mohou mít svá slepá místa. Stále existují oblasti, ve kterých by se mohly dále rozvíjet a učit se. A právě proto jsem tuto knihu napsal. Modlím se za to, aby staršovstva a církevní orgány tuto knihu využily jako jeden z kroků k tomu, aby si více uvědomily, jak rozpoznat vedoucí, kteří se dopouštějí duchovního zneužívání.

A pokud tomuto uvědomění skutečně pomůže byť jen jedné církvi nebo byť jen jednomu členovi církve, pak budu považovat tuto práci za smysluplnou.

Canon fodder