Pět mýtů o duchovním zneužívání: 3. „Bible o duchovním zneužívání nemluví – jde jen o moderní psychologický konstrukt“

V očekávání vydání mé nové knihy Bully Pulpit: Confronting the Problem of Spiritual Abuse in the Church, které se uskuteční 1. listopadu, se v této pětidílné sérii blogových příspěvků zabývám mýty a nedorozuměními ohledně duchovního zneužívání. Předchozí díly si můžete přečíst zde.

Nyní se dostáváme k bodu č. 3 v této sérii: „Duchovní zneužívání se v Bibli ani v církevních dějinách nevyskytuje – je to jen moderní psychologický konstrukt.“

Řada lidí může odmítat myšlenku duchovního zneužívání pouze na základě toho, že samotný termín je relativně moderní. Pokud se nevyskytuje v Bibli (nebo v církevních dějinách), argumentují, nemůžeme jej potvrdit.

Ačkoli je motiv takového znepokojení v zásadě oprávněný (Bible je naším nejvyšším měřítkem a církevní historie důležitým vodítkem), tato námitka se dopouští logické chyby spočívající v zaměňování pojmů. Jistě, samotná terminologie může být relativně nová, ale samotný pojem nikoli. Tento pojem má totiž hluboké kořeny v Písmu i v církevních dějinách.

Co je to duchovní zneužívání?

Chceme-li tento pojem lépe pochopit, měli bychom začít s definicí duchovního zneužívání. Ve své připravované knize se otázkou definice zabývám podrobněji, ale pro účely tohoto textu můžeme duchovní zneužívání definovat jako situaci, kdy:

Duchovní vedoucí – například pastor, starší nebo vedoucí křesťanské organizace – využívá své duchovní autority tak, že manipuluje, panuje, šikanuje a zastrašuje osoby, které mu podléhají, s cílem udržet si vlastní moc a kontrolu.

Jinými slovy, duchovní zneužívání nastává tehdy, když křesťanský vedoucí vládne tvrdým a despotickým způsobem. Jiní tento jev označují jako „tvrdé pastýřství“ nebo „autoritářské vedení“.

Duchovní zneužívání v Bibli

Samozřejmě zde není dostatek prostoru pro úplný přehled biblických textů, které se touto otázkou zabývají (více informací najdete v mé knize!). Za zmínku však stojí několik příkladů.

V Ezechielovi 34 špatní pastýři krmili sami sebe (v. 2), oblékali sami sebe (v. 3) a vládli ovcím „silou a tvrdostí“ (v. 4). Tato poslední fráze je typická pro zneužívající pastýře. Nejde jen o to, že se o ovce nestarali, ale jejich panovačný a autoritářský styl vedení jejich ovečkám aktivně ubližoval.

Poté, co Jakub a Jan vyslovili troufalou prosbu o místa moci a autority, Ježíš jim připomněl, že o vedení uvažují světským způsobem: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mk 10,42–44).

Klíčovým slovem je zde katakyrieuó – „panovat“ –, což je stejné slovo, které používá Petr, když v 1. listu Petrově 5,3 napomíná přísné pastýře: „Starejte se jako pastýři o Boží stádce … ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“ 

Zdá se, že Petr, stejně jako Ježíš, vnímá tvrdé a despotické vedení jako natolik závažné nebezpečí, že cítí potřebu před ním své čtenáře varovat.

Duchovní zneužívání v církevních dějinách

Obavy z mocichtivých a despotických vedoucích se však nevyskytují pouze v Bibli, ale také v církevních dějinách. Ve své knize uvádím příklady takových obav vyjádřených lidmi od Jana Zlatoústého až po Matthewa Henryho.

Jedním z pozoruhodných příkladů je však James Bannerman ve své skvělé knize The Church of Christ (1859), kde argumentuje, že bychom měli omezit moc církevních vedoucích, protože:

Vyloučí se tím možnost, že by se tato moc stala v rukou představitelů církve nezávislou despotií či panstvím a že by ji tito představitelé považovali za něco, co jim bylo dáno k jejich vlastnímu obohacení a povýšení, či k tomu, aby ji využívali k podrobení svědomí a rozumu ostatních členů církve prostřednictvím duchovní tyranie (248).

Zde Bannerman používá svůj vlastní výraz pro to, čemu my říkáme duchovní zneužívání. Nazývá to „duchovní tyranií“ – tento termín používá opakovaně.

Stručně řečeno, neměli bychom se příliš upínat na samotný pojem „duchovní zneužívání“. Existují argumenty pro i proti (a těm se věnuji v knize). Nakonec však záleží na myšlence, která za tím stojí. A tato myšlenka má kořeny jak v Bibli, tak v církevních dějinách.

Tvrdé a panovačné vedení tedy existuje už od počátku lidstva. Je to důsledek pádu a hříšné tendence lidského srdce vyvyšovat se na úkor druhých.

Naštěstí máme Spasitele, který byl pravým opakem všech těchto sklonů. Na rozdíl od bezbožných pastýřů z Ezechiela 34 je Ježíš „Dobrým pastýřem“. Oni zachránili své vlastní životy na úkor ovcí, zatímco Ježíš zachraňuje ovce na úkor svého vlastního života.