Sebeklam
Všimli jste si někdy, kolikrát a jakými způsoby Bible varuje před tím, abyste se nechali oklamat? Jasným napomenutím i názorným příkladem nás Bůh opakovaně vyzývá k tomu, abychom se měli na pozoru před vírou ve lži. Právě to je klam - věřit něčemu, co není pravda. Je to jedno z velkých děl nepřítele našich duší. Proto nás před ním Pán v Písmu opakovaně varuje:
- Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a ‚nastal čas‘. Nechoďte za nimi. (Lk 21,8)
- Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil. (Ř 7,11)
- Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. (1K 6,9–10)
- Neklamte se: ‚špatná společnost kazí dobré mravy‘. (1K 15,33)
- Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu. (2K 11,3)
- Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. (Ga 6,7)
- Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe. (2Tm 3,13)
- Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)
- Neklamte sami sebe, milovaní bratří! (Jk 1,16)
- …jejich svůdce ďábel … aby oklamal národy (Zj 20,8.10
- Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. … Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 8,32; 17,17)
Je-li klam nebezpečný, je sebeklam katastrofální. Pokud vás podvedl někdo jiný, nese vinu za váš stav i on, ale pokud jste se podvedli sami, jste za to zodpovědní jen vy. Sebeklam je navíc zhoubně destruktivní. Je těžké ho odhalit a ještě těžší odstranit.
Přemýšlejte o tom. Setkali jste se někdy s člověkem, který se přiznal k sebeklamu? Podstata sebeklamu spočívá v tom, že si člověk neuvědomuje, že věří lžím. Sebeklam vzniká z toho, že žijeme na základě vlastního přesvědčení. Takoví lidé se poměřují sami se sebou, porovnávají se sami se sebou a, jak říká Pavel, „ztrácejí soudnost“ (2K 10,12).
To je problém, který Ježíš odhalil církvi v Laodiceji. Podváděli sami sebe. Jejich hodnocení sebe sama se radikálně lišilo od Ježíšova hodnocení jich samých. Jejich sebehodnocení vypadalo následovně: „Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“ Ale Ježíš je hodnotil takto: „Nevíš, že jsi ubohý, bídný a nuzný, slepý a nahý“ (Zj 3,17). Uvěřili lžím. Jejich tiskové zprávy na zemi byly zcela opačné než jejich záznamy v nebi. V tomto ohledu byl jejich stav stejný jako stav církve v Sardách, které Ježíš řekl: "Podle jména jsi živý, ale jsi mrtev" (Zjevení 3,1).
Dokážete si představit nebezpečnější pozici z duchovního hlediska? Mít pověst živé církve - psát o ní v denominačních novinách jako o vzorové církvi - a přitom být v očích Pána mrtvá! Myslet si, že je všechno v pořádku, a přitom je podle Ježíše všechno shnilé!
Pouhá možnost, že se dostaneme do takové smrtelné pasti, by měla být dostatečným důvodem k tomu, aby i v tom nejzkušenějším věřícím a v té nejdokonalejší církvi vzbudila krajní pokoru. Měla by nás vyzývat k radikálnímu odhodlání poměřovat svůj život tím, k čemu nás Písmo vyzývá, abychom byli takoví, jací bychom měli být a co máme dělat, a ničím jiným. Mělo by nás to přimět k ochotě naslouchat kritice - dokonce i kritice od těch, kteří nám otevřeně oponují (v tomto ohledu mi někteří z mých nejsilnějších oponentů posloužili nejlépe, protože neměli zájem šetřit mé city, jak to někdy dělají přátelé, a proto mluvili upřímně, i když tvrdě, o mých chybách).
Naše modlitba by měla být stejná jako Davidova modlitba v Žalmu 139,23-24:
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!
A konečně, stále přítomné nebezpečí sebeklamu by nás mělo přimět utíkat se k Ježíši Kristu jako velkému Pastýři našich duší. Zoufale ho potřebujeme, abychom se postarali o své postavení a svůj život. Potřebujeme jeho ochranu a zaopatření na každém kroku naší cesty. Naší jedinou nadějí a jistým zdrojem je totiž jeho spravedlnost a jeho oběť, kterou přijímáme pouze a jedině skrze víru.
Přidat komentář