Zbožnost Otce vlasti

Do úvodu tohoto čísla časopisu jsem zařadil první kapitolu z vlastního životopisu Karla IV. (Vita Caroli), Otce vlasti, českého krále a císaře Svaté říše římské. V roce 2005 se v anketě Největší Čech umístil na druhém místě hned za fiktivní postavou populárního Járy Cimrmana. Po úpravě pravidel soutěž vyhrál jako největší skutečně existující Čech. Na rozdíl od Járy Cimrmana, který se sice hlásil ke svému českému původu, ale nikdy se nehlásil k žádnému vyznání, byl Karel IV. oddaným křesťanem. Nutno dodat, že byl křesťanem své doby. 

Karlovu víru nemůžeme poměřovat evangelikálníma očima současnosti. Žil v „křesťanské“ Evropě, kde až na výjimky byli jenom křesťané – oněmi výjimkami byli heretici, jako např. kataři nebo také valdenští. Každý, kdo se zde narodil, byl pokřtěn a byl považován za křesťana, takže jenom v ojedinělých případech můžeme sledovat zjevné obrácení. Jak to bylo v Karlově životě, nevíme, ale víme, že někdy ve svých dvanácti letech byl uchvácen kázáními Pierra z Rosieres, biskupa z Arrasu, který se na rok stal jeho učitelem a vychovatelem, později na nějaký čas také blízkým přítelem a mocným zastánce (jako papež Klement VI.). Nevíme nic, o jeho zbožnosti v předchozích letech, ale od této doby ji můžeme sledovat stále více. 

Když ho jeho otec Jan v  patnácti letech (r. 1331) povolal do Itálie, aby tam vyřešil politické a vojenské problémy, které si Jan svým nezodpovědným jednáním způsobil, jen o vlast unikl smrti. Pravděpodobně to byl milánský kníže Visconti, kdo nechal otrávit snídani pro jeho družinu. Karel však ten den nesnídal, protože chtěl jít po mši ke svatému přijímání (Večeři Páně). Když se vrátil ze mše, část jeho družiny v bolestech umírala. O dva roky později, stále ještě v severní Itálii měl další silný zážitek spojený s vírou. Zjevně nebyl jediný, jak se můžeme dočíst v jeho životopise. Jeho političtí protivníci často umírali dříve, než došlo k otevřenému konfliktu – např. když Karel vytáhl s velkým vojskem proti Ludvíkovi Bavorskému, dlouholetému nepříteli Lucemburků, dostihla ho po překročení bavorských hranic zpráva, že Ludvík na lovu spadl z koně a zlomil si vaz. Žádná válka se nekonala, místo toho následoval mocný triumf. 

Když Karel převzal správu českých zemí po svém otci, byla to země zplundrovaná špatnou nebo spíš žádnou politikou jeho otce, země, v níž třicet let spolu bojovali o moc šlechtické rody, královský majetek byl rozprodán nebo zastavěn, nebylo to příliš bezpečno a o nějaké prosperitě se nedalo příliš mluvit. „Když je v zemi nevěrnost, bývá v ní mnoho velmožů“ (Př 28,2) – a platilo to jak tehdy, tak nyní. Text tohoto Šalomounova přísloví pokračuje následujícími slovy: „ale člověk rozumný a znalý udrží řád“ – z Boží milost naše země měla v Karlovi krále, který byl takovým člověkem. 

Protože Karel byl jedním z mála vzdělanců na evropských trůnech a dost možná první český panovník, který uměl číst a psát, je klidně možné, že kniha Přísloví byla jedním z jeho „manuálů“. Boží slovo říká, že „král zajistí zemi právem, ale kdo ji vydírá dávkami, pustoší ji“ (Př 29,4). O to Karel usiloval a historie dokazuje, že se mu to také dařilo. Uděloval různá práva městům, takže se začalo dařit obchodu, ruku v ruce s tím šla vzdělanost, protože měšťané i šlechta chtěli mít syny, kteří budou vzdělaní a budou se moci dobře postarat o to, co vybudovali jejich rodiče. Karel založil v Praze univerzitu, aby se Praha dostala mezi ostatní významná evropská města. A nešlo mu jenom o ekonomickou prosperitu, ale i – a možná především – o duchovní růst. 

Protože Karel nenacházel v Čechách příliš mnoho dobrých a horlivých kazatelů (co by asi řekl dneska?), povolal roku 1363 do Prahy v té době již velmi známého kazatele Konráda Waldhausera. Díky jeho působení došlo o oživení zbožnosti, k nápravě mravů a také k tomu, že povstali lidé, kteří v jeho práci pokračovali (jako např. Milíč z Kroměříže). 

Karel budoval kostely, zakládal kláštery, podporoval kázání a v mnoha jeho dalších činech můžeme vidět hlubokou zbožnost – jakkoliv to byla zbožnost odpovídající dané době (např. typické bylo pro Karla, že z celé říše shromažďoval ostatky svatých – čehož nejvýraznějším dokladem je kaple svatého kříže na Karlštejně). 

O jeho zbožnosti může také nepřímo mluvit příběh jeho dcery Anny, kterou provdal za anglického krále Richarda II. Jednou ze vzácných věcí, kterou si Anna přivezla na královský dvůr do Anglie, byla Bible v českém jazyce (kromě Bible v latině a Bible v němčině). Viklef v té době dokončoval svůj překlad Bible do angličtiny a tuto svou práci tak mohl obhajovat slovy: „Když má Bibli ve svém jazyce ten malý národ, tak proč ne Anglie?“ Manželství Anny (sestry Václava IV.) s Richardem bylo také důvodem, proč čeští studenti odcházeli studovat do Anglie, kde se seznamovali s učením Jana Viklefa, jehož spisy následně přinášeli do Čech. Ale to už je jiná kapitola dějin. 

Každopádně když Karel odcházel v roce 1378 z tohoto světa, byly české země úplně jiné, než když se tu v roce 1316 narodil. A nemalou měrou se o to také sám – samozřejmě s Boží pomocí – zasloužil. Muž, který usiloval spravedlnost, právo, který měl na mysli prosperitu země a jejích obyvatel, kterému šlo nejenom o jejich tělesné blaho, ale zjevně i to duchovní. Nechtěl bych si Karla IV. idealizovat, protože to byl stejný hříšník, jako každý jiný člověk, ale jsem vděčný Bohu za to, že nám dal takového panovníka, k němuž se můžeme vracet pro inspiraci, povzbuzení i příklad. Kéž by nám Pán vzbudil takové státníky i dnes.

• Silou Krále je láska k právu. Ty jsi určil právní řády; právo, spravedlnost v Jákobovi ty sám vykonáváš. (Ž 99,4)
• Milosrdenství a věrnost chrání krále, milosrdenstvím podepře svůj trůn. (Př 20,28)
• Vévoda bez rozumu znamená mnoho útisku. Kdo nenávidí zišt­nost, bude dlouho živ. (Př 28,16)
• V množství lidu spočívá důstojnost krále, kdežto úbytek národa je zkáza pro vládce. (Př 14,28)
• Odstraní-li se svévolník z blízkosti krále, jeho trůn bude upev­něn spravedlností. (Př 25,5)