Víra i ve smrti (Žd 11,20-22)

Puritáni mívali ve zvyku klást důraz na to, jak je důležité, aby se člověk dobře rozžehnal s tímto světem. Toužebně očekávali spolu s apoštolem Pavlem, že „jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí“ (Fp 1,20). Matthew Henry napsal (Matthew Henry’s Commentary [Revell], sv. 6., s. 9461): Jakkoli je milost víry k všestrannému užitku v průběhu celého našeho života, přesto je zvláště užitečná, když umíráme. Víra konečně stojí před svým největším úkolem: pomoci věřícím dobře dokonat, zemřít pro Pána tak, aby mu svou trpělivostí, nadějí a radostí vzdali čest – tak, aby po sobě zanechali svědectví o pravdě Božího slova a o vznešenosti jeho cest…

Když Henry sám ve věku dvaapadesáti let umíral, řekl svému příteli: „Už jsi zaznamenal poslední slova jiných umírajících – a toto jsou moje: že život strávený službou Bohu a ve společenství s ním je tím nejblaženějším životem, jaký kdo může na tomto světě prožít.“ Umírání je zatěžkávací zkouška naší víry. Je dost pevná, aby nás v té chvíli udržela? Když autor Listu Židům jmenuje celou řadu příkladů lidí, kteří žili a zemřeli ve víře, krátce se mezi nimi zmíní o Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Připomíná události, které se v jejich životech odehrály krátce před smrtí každého z nich. V Izákově případě autor neříká výslovně, že by Izák měl blízko k smrti, ale k této události došlo, když byl velmi starý, vetchý a nevidomý. O obou zbývajících mužích autor výslovně konstatuje, že umírali. Ani v jednom případě nebylo ve chvíli, kdy umírali, splnění Božích slibů nijak blízko. Jejich situace zdánlivě popírala, že někdy splněny budou. Tito muži celý život poslouchali Boží sliby a věřili jim, ačkoli je Bůh stále ještě nesplnil. Přesto všichni tři, když umírali, stále soustřeďovali svou víru na to, co mělo přijít, a spoléhali, že Bůh své slovo dodrží. Učí nás, že:

Víra i ve smrti spoléhá na Boha, že splní své sliby o budoucnosti, i když okolnosti těmto slibům zdánlivě protiřečí.

Ačkoli od každého z těchto tří mužů si můžeme vzít poněkud jiné poučení, všechny tři příklady slouží autorovi k tomu, aby jasně vyjádřil jednu a tutéž základní myšlenku. Každý z nich zemřel s vírou v Boží sliby, i když okolnosti zdánlivě hovořily v jejich neprospěch. Pokud jde o Izáka a Jákoba, oba během svého života ve víře několikrát selhali, a přesto z Boží milosti proběhli cílovou páskou v plné síle víry. Jsou ilustrací toho, co napsal Pavel: „… jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6). Pokud jsme vy a já z Boží milosti nastoupili na cestu života ve víře, ze stejné milosti budeme ve víře silní i tehdy, až budeme umírat, a navzdory všem okolnostem tak dosvědčíme lidem kolem nás, že Boží zaslíbení jsou pravdivá.

1. Izákova víra v Boží sliby navzdory okolnostem, které těmto slibům zdánlivě odporovaly, se projevila, když požehnal Jákobovi a Ezauovi (11,20).

„Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna.“ Tento příběh najdeme v Genesis 27. Izák byl starý a nevidomý. Zavolal si svého oblíbeného syna Ezaua a požádal ho, aby ulovil nějakou čerstvou zvěřinu a udělal mu z ní jeho oblíbenou specialitu. Pak že mu požehná. Otcovské požehnání pro prvorozeného syna zahrnovalo dvojnásobný podíl na rodinném dědictví spolu s prorockými slovy o jeho budoucnosti. Když se dvojčata narodila, Bůh Rebece výslovně řekl: „Ve tvém lůnu jsou dva národy; dvojí lid se z tvých útrob rozdělí. Jeden lid bude silnější než druhý a starší bude sloužit mladšímu“ (Gn 25,23 NBK). Jákob, praotec národa Izrael, byl mladší. Ezau, praotec národa Edóm, byl starší. Izák se ovšem viděl jenom v Ezauovi, zatímco mámino zlato byl Jákob.

Když matička vyslechla, že se tatíček chystá svolávat rodinné požehnání na hlavu staršího potomka, nelenila a uvedla do chodu plán, jak by mohl požehnání shrábnout její favorit. Jestli si myslela, že tím zachrání Boží proroctví, aby se na ně nezapomnělo, nebo jestli se do toho pletla jenom proto, že se snažila ohlídat zájmy svého oblíbence, to nevíme. Pravděpodobně šlo ale spíš o tu oblíbenost. Izák patrně neměl v úmyslu stavět se proti zjevenému Božímu slovu. Nejspíš nechápal, jak je důležité, a prostě se v případě svého oblíbeného syna držel zavedeného zvyku. Určitě se ale dvakrát nesnažil ptát se Boha, co to proroctví znamená a jak by se jím měl řídit. Zdá se, že mu mnohem víc záleželo na tom, aby se zahryzl do svého oblíbeného masíčka, než na tom, aby chodil po Božích cestách.

Předpokládám, že víte, jak to bylo dál: Jákob si na sebe vzal Ezauovo odění a svému stařičkému otci zanesl mámin guláš, aby ho podfoukl a bráškovi tak vyfoukl požehnání. Oklamaný Izák pak požehnal Jákobovi a tak nedopatřením naplnil proroctví, které Bůh kdysi dal Rebece. Možná vám vrtá hlavou: „Jak mohl Izák jednat vírou, když se stal obětí podvodu? Vždyť ani nevěděl, co dělá!“ Autorovi ale nešlo o takové podrobnosti; nezabývá se ani rozdílem mezi požehnáním pro Jákoba a pro Ezaua. Spíš klade důraz na to, že když Izák požehnal svým synům, jednal ve víře, že Bůh prorocké stránky tohoto požehnání v budoucnosti naplní.

K Izákovu dobru je nutno poznamenat, že když na podvod přišel, neodvolal v hněvu své požehnání. Naopak si, zdá se, uvědomil, že to, co Bůh Rebece při narození dvojčat řekl, se skutečně stane. Proto Ezauovi oznámil, že požehnal jeho bratrovi, a pak to potvrdil: „Požehnaný také zůstane“ (Gn 27,33). Těsně předtím, než Jákob uprchl do Cháranu, mu Izák nařídil, aby si nebral za ženy dcery Kenaánu. Pak mu řekl: „Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi, v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi“ (Gn 28,3-4). Jákob ještě neměl ani manželku, natož aby z něj pocházelo společenství lidských pokolení! Ani Izák, ani Jákob nevlastnili ze zaslíbené země ani dlaň, když nepočítáme jeden jeskynní hrob! Izák však tím, že vyhlásil toto požehnání, projevil víru, že Boží sliby nezklamou, i když v té chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že se vůbec někdy splní.

V příběhu, na který nás upamatovává verš Židům 11,20, se žádný z účastníků příliš nevyznamenal, nepočítáme-li Izákovu víru v pohledu do budoucna. Izáka podle všeho víc zajímalo chutné sousto než Boží prorocké slovo. Ezau byl světský člověk, který dal před svým duchovním dědictvím přednost misce guláše. Rebeka úmyslně oklamala svého manžela a naváděla ke lhaní také svého syna. Jákob souhlasil, že bude lhát, a zneužil toho, že jeho otec je nevidomý. Bůh ale celé to melodrama, kde každá postava jedná zcela sobecky, bez ohledu na Boha, použil k tomu, aby naplnil svůj svrchovaný záměr. Bůh vyvolil Jákoba a odmítl Ezaua. Jeho záměr se uskuteční podle jeho rozhodnutí (Ř 9,11-13). Nezáleží na tom, jestli lidé Boží záměr dokonale chápou. Izák mu napřed evidentně vůbec nerozuměl. Nezáleží na tom, jestli lidé Boha poslouchají, i když by ho poslouchat měli. On ale Rebečinu a Jákobovu lest použil pro svůj záměr. Když tento příběh připomíná Pavel, říká, že Boží vyvolení nezávisí „na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9,16).

Příběh o tom, jak Izák požehnal svým synům, je v Bibli proto, abychom se naučili důvěřovat Bohu, i když se zdá, že naše situace odporuje jeho slibům. Když vidíme všechen ten hřích kolem sebe, dokonce i u těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou Boží děti, snadno si můžeme pomyslet: „Že by církev někdy dokázala splnit Velké poslání nebo že by mohla přinášet slávu Božímu jménu, na to prostě není šance.“ Ale Bůh řekl, že se kolem jeho trůnu shromáždí lidé ze všech kmenů, jazyků, národů a ras, vykoupení Ježíšovou krví (Zj 5,9). Řekl, že církev bude bez poskvrny a vrásky, připravená jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (Ef 5,27; Zj 21,3). Jeho záměr se naplní – navzdory všem našim nedostatkům a selháním. To by pro nás neměl být důvod, abychom bezmocně pokrčili rameny nebo dále žili v hříchu, aby se rozhojnila milost. Mělo by to pro nás být povzbuzením k věrnosti navzdory zklamáním s hříšnými lidmi nebo zlověstnými událostmi ve světě. Mělo by nás to vést k tomu, abychom byli pevní a nezviklatelní v Hospodinově díle s vědomím, že naše práce není v Pánu nikdy marná (1K 15,58).

2. Jákobova víra v Boží sliby navzdory okolnostem, které těmto slibům zdánlivě odporovaly, se projevila, když požehnal Josefovým synům a poklonil se Bohu (11,21).

Autor zmiňuje dva Jákobovy činy, a to v obráceném pořadí:

A. Jákobova víra v Boží sliby navzdory okolnostem, které těmto slibům zdánlivě odporovaly, se projevila, když požehnal Josefovým synům.

Tuto událost zaznamenává Genesis 48. Jákob a všichni jeho synové i s rodinami se odstěhovali do Egypta, aby přežili hladomor. Josef se doslechl, že jeho stařičký otec je nemocný, šel ho navštívit a své dva syny vzal s sebou. Jákob vzpomínal, jak se mu ukázal Hospodin a potvrdil přitom abrahamovskou smlouvu. Potom prohlásil Josefovy dva syny za vlastní jako své dědice. To v podstatě znamenalo prohlásit Josefa za prvorozeného, který dostane dvojnásobný podíl na dědictví. Rúben, skutečný prvorozený, zaplatil ztrátou svého postavení za to, že obcoval s Bilhou, ženinou svého otce (Gn 35,22; 49,4). A tak teď každý z obou Josefových synů dostane celý podíl z dědictví.

Když ale Jákob vložil ruce na chlapce, aby jim požehnal, záměrně je dal křížem, takže pravou vložil na mladšího Efrajima a levou na staršího Manasesa. To Josefa vyvedlo z míry a pokusil se otce opravit. Jákob ale odpověděl, že dobře ví, co dělá. Předpověděl, že oba synové budou velicí, ale že ten mladší bude mít víc potomků než ten starší (Gn 48,19), a proto postavil Efrajima nad Manasesa. Tento příběh má tři aplikace:

1) Boží cesty nejsou lidské cesty – podléhají jeho svrchovaným rozhodnutím a nakonec zvítězí nad lidskými.

Podle přirozeného pořadí by měl prvorozený Manases dostat přednost před svým mladším bratrem. Ale i sám Jákob byl živým důkazem toho, že Bůh může lidské cesty změnit a dát přednost mladšímu před starším. Navzdory lidské nevědomosti a hříšnému sklonu dělat si věci po svém mají Boží cesty a Boží rozhodnutí vždy navrch.

To se týká i způsobu spasení. Lidská cesta závisí na lidských rozhodnutích a na lidských zásluhách: dobří lidé, kteří dělají správná rozhodnutí, mohou dovnitř; zlí lidé, kteří dělají špatná rozhodnutí, musí ven. Boží způsob spasení ale závisí na jeho rozhodnutí a na jeho záměru, ne na lidských rozhodnutích (Lk 10,22; J 1,13; 6,65.70; Ř 9,11.15-18). Řečeno s Jakubem: „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření“ (Jk 1,18). Spasení stojí na Boží vůli a na Boží moci.

2) Jako rodiče a prarodiče bychom měli stát spíš o to, aby naše děti dosáhly duchovního požehnání, než aby měly úspěch ve světě.

Efrajim a Manases byli syny druhého nejmocnějšího muže v Egyptě. Byli vychováváni v těch nejpřepychovějších podmínkách na světě. Nepochybně byli blízkými přáteli faraonových dětí. O všechny jejich potřeby se starala armáda služebnictva. Dostalo se jim toho nejlepšího vzdělání, které bylo v té době dostupné. Měli zdědit spoustu peněz. Mohli snadno dosáhnout úspěchu v jakékoli kariéře, kterou by si v Egyptě vybrali. Za těchto okolností by bylo přirozené, kdyby jim jejich dědeček požehnal slovy: „Nechť se vám v Egyptě daří tak, jak se dařilo vašemu otci. Kéž nashromáždíte veliké bohatství a okusíte to nejlepší ze všeho, co může svět nabídnout!“

Ale Jákob, prostý pastýř, pobývající v Egyptě jako návštěvník, aby unikl hladomoru, který postihl Kenaán, adoptuje tyto dva prince jako vlastní a udělí jim Abrahamovo požehnání. Kdyby jejich otec uvažoval takovým způsobem, jakým uvažují lidé ze světa, mohl by si pomyslet: „Hele, hele, ne tak hr! Ty jim tu dáváš dvojitý podíl na vyhladovělém Kenaánu, a přitom ti tam až na jednu hrobku v nějaké jeskyni nepatří ani píď země! Tady v Egyptě mají všechno, o čem se jim jen může zdát, a ty jim dáváš hrst vysušené hlíny, která ti ani nepatří, abys ji někomu mohl dát!“

Co ale Jákob svým vnukům doopravdy dal? Vírou v Boží dosud nesplněné sliby jim dal podíl na Abrahamových duchovních požehnáních, která jsou daleko lepší než světská požehnání Egypta. I když Jákob neměl ani kousek hmatatelného důkazu o tom, že Bůh jeho potomkům zemi dá, věřil Božím zaslíbením a ta také předal svým vnukům.

Je tragédie, že mnoho dnešních křesťanských rodičů doufá spíš v to, že jejich děti dosáhnou úspěchu po materiální stránce, než v to, že budou úspěšné duchovně! Byli by na vrcholu blaha, kdyby se dozvěděli, že jejich děti byly přijaty ke studiu na lékařské škole nebo podepsaly výnosnou profesionální smlouvu s některým sportovním klubem. Kdyby jim ale jejich děti řekly, že se hodlají věnovat práci na misijním poli v nějaké chudé zemi, pokusili by se s nimi promluvit ve snaze „přivést je k rozumu“. Byli by neradi, aby jejich děti „promrhaly svůj život“, a přitom z toho (v materiálním smyslu) nic neměly. A kromě toho by rádi měli vnoučata nablízku. To je naprosto světský postoj! V první řadě a především bychom měli chtít, aby naše děti žily s Bohem, ať je jeho cesty vedou kamkoli, ať v otázce výběru povolání či ve smyslu čistě geografickém.

3) Bůh má svrchované právo dávat svým dětem po hmotné i po duchovní stránce rozdílné dary a odlišná postavení.

Příběh Jákoba a Ezaua ukazuje, že Bůh může podle svého svrchovaného záměru dělat rozdíly mezi jednotlivci, pokud jde o jejich spasení (Ř 9,10-18). Ale příběh o tom, jak Jákob požehnal Efrajimovi a Manasesovi, ukazuje, že Bůh může podle svého záměru udílet nestejná hmotná a duchovní požehnání i těm, kdo jsou jeho dětmi. Někteří jsou bohatí, jiní ne. Někteří mají mocná duchovní obdarování, jiní mají menší obdarování (1K 12,4-7). Každý z nás je odpovědný za to, aby to, co mu Bůh svěřil, používal k šíření jeho království, aniž by se porovnával s ostatními3 nebo závistivě toužil po tom, aby také měl to, co dostali oni.

B. Jákobova víra v Boží sliby navzdory okolnostem, které těmto slibům zdánlivě odporovaly, se projevila, když se poklonil Bohu.

Jákob se poklonil Bohu nad vrcholem své berly. Stalo se to dříve, než požehnal Josefovým synům (Gn 47,29-31). Jákobův život se chýlil ke konci, a tak pozval Josefa, aby ho přišel soukromě navštívit. Požádal ho, aby mu pod přísahou slíbil, že ho nepohřbí v Egyptě, ale v makpelské jeskyni k jeho předkům. Když Josef přísahal, že to udělá, Jákob se poklonil Bohu.

Mezi masoretským textem, ze kterého vycházejí naše překlady Starého zákona, a Septuagintou je určitá nesrovnalost: masoretský text říká, že se Jákob poklonil „k hlavám lůžka“, zatímco podle Septuaginty se poklonil „k vrcholu své berly“. Hebrejština se až do šestého až osmého století n. l. psala bez samohlásek; teprve poté doplnili židovští učenci samohláskové značky. Dotyčné podstatné jméno lze doplnit samohláskami tak, že znamená „lůžko“, ale také tak, že znamená „berla“. Jelikož septuaginta byla přeložena asi devět století před tím, než byl masoretský text osamohláskován, je pravděpodobnější, že původnímu textu odpovídá spíše její „berla“. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 488-489.)

Tak či onak jde především o to vykreslit portrét starého muže, jehož tělo je sice křehké, ale který má pevnou víru v Boží sliby. I když dnes si všichni jeho potomci žijí pohodlně v Egyptě, nehodlá naznačovat, že je to v pořádku. Když Josef odpřisáhne, že ho pochová v Kenaánu, pokloní se Bohu, protože v Josefově slibu spatří záblesk naděje, že Bůh své sliby splní. Berla možná symbolicky připomíná poutnický život, který Jákob vedl jako dědic toho, co Bůh slíbil Abrahamovi. Jeho naděje nebyly orientovány na tento život, ale na Boží slib lepší vlasti, totiž nebeské vlasti (11,16). A proto, i když umíral jako nemajetný a v cizině, zemřel plný víry v Boží zaslíbení.

3. Josefova víra v Boží sliby navzdory okolnostem, které těmto slibům zdánlivě odporovaly, se projevila, když mluvil o exodu a ustanovil, co se má stát s jeho kostmi (11,22).

Obě zmínky se týkají stejné události (Gn 50,24-25). Když Josef umíral, řekl svým bratrům, že Bůh je určitě přivede zpět do země, kterou slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Potom je zavázal přísahou, aby jeho kosti vzali s sebou, až se do Kenaánu budou vracet. Josef během svého života při mnoha příležitostech prokázal pevnou víru v Boha. Odolal, když se ho Potífarova žena pokoušela svést. Zůstal věrný Bohu, když byl nespravedlivě uvězněn. Jeho víra mu při několika příležitostech umožnila vykládat sny. Jednal zbožným způsobem s bratry, kteří se proti němu provinili. Spravedlivě a nezištně spravoval prostředky programu potravinové pomoci. Autor Listu Židům ale všechny tyto příklady Josefovy víry pomíjí a vybírá si tuto zmínku o jeho kostech! Proč?

Hlavní důvod je ten, že zde se nám Josef ukazuje jako umírající člověk ve chvíli, kdy se nezdá pravděpodobné, že se Boží sliby vůbec někdy splní. Bůh je Abrahamovi dal už před více než dvěma sty lety, a teď se jeho potomci nacházejí v Egyptě, ne v Kenaánu. Díky Josefovi se jim v Egyptě prozatím dařilo docela dobře; zotročeni byli až po Josefově smrti. Bude to trvat ještě dalších více než dvě stě let, než je Mojžíš z Egypta odvede a potom dalších čtyřicet let, než se konečně dostanou do Kenaánu. Josef přesto mluví o exodu a říká, co mají udělat s jeho kostmi, až z Egypta odejdou. Tím se rozloučil se všemi úspěchy, kterých dosáhl v Egyptě, a přihlásil se k Božímu lidu a k Božím slibům. Nechtěl velikou hrobku v Egyptě, kam by příští generace Egypťanů chodili skládat holdy muži, který jejich zemi zachránil před katastrofou. Místo toho chtěl, aby místem jeho posledního odpočinku bylo míst v zemi božího zaslíbení. Jeho přání ohledně toho, jak má být pohřben, bylo pro jeho lid mohutnou výzvou, aby se nespokojili s požehnáním Egypta.

Měli by se spokojit pouze s Božími sliby do budoucna. Pokušení úspěchu a pohodlí jsou často větší než ta pokušení, kterým čelí lidé žijící v chudobě. Chudý člověk lépe vidí svou potřebu spoléhat na Boha, zatímco bohatý se snadno může začít spoléhat na své bohatství a na Boha zapomenout. Příběh o Josefových kostech by nám měl připomínat, abychom nedoufali v materiální úspěchy, ale abychom si uvědomili, jak zbytečné je bohatství, když ležíme na smrtelné posteli. Jak nesmírně bohatí ale ve skutečnosti jsme, když doufáme v Boží sliby ohledně věčnosti! Co člověku prospěje, když získá celý svět, ale přitom ztratí nebo zmaří svou duši (Lk 9,25; srov. Lk 12,15-21)?

Závěr

Před mnoha lety ztroskotala loď jménem “The Empress of Ireland”, na jejíž palubě se kromě mnoha dalších cestujících nacházelo sto třicet důstojníků Armády spásy. Z nich se zachránilo jen jedenadvacet. Zbylých sto devět utonulo a ani jeden na sobě neměl záchrannou vestu. Mnozí z těch, kdo přežili, vyprávěli, jak tito stateční lidé, když viděli, že není dostatek záchranných vest, svlékali své vlastní a předávali je ostatním se slovy: „Já znám Ježíše, takže mohu zemřít spíš než ty!“ (Our Daily Bread, podzim 1980.)

Jedna mladá žena s rakovinou hrtanu se připravovala na operaci. Její šance na přežití byly zanedbatelné a v nejlepším případě mohla na zbytek života ztratit schopnost řeči. „Začneme,“ oslovil ji chirurg, „takže jestli chcete něco říct…“ Žena chvilku mlčela, potom několikrát pohnula ústy, jako by chtěla promluvit, až konečně pronesla jasným, vyrovnaným hlasem: „Buď požehnáno Ježíšovo jméno.“ Nevím, jak ta operace dopadla. Vím ale, že důvěřovala Božím slibům, i když se zdálo, že okolnosti jim odporují.

Víra i ve smrti spoléhá na to, že Bůh splní své sliby ohledně budoucnosti, i když se zdá, že okolnosti tyto sliby popírají. Takovouto vírou se řadíme po bok Izáka, Jákoba a Josefa, kteří všichni zemřeli ve víře, „i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili“ (Žd 11,13).

Otázky k diskuzi

1. Proč je víra v Boží svrchované vyvolení pro skutečnou jistotu spasení nezbytná?

2. Jak byste odpověděli na námitku, že jestli se Boží záměr, pokud jde o spasení jednotlivých lidí, stejně naplní, tak není zapotřebí, abychom svědčili?

3. Měli by křesťanští rodiče odkázat velké dědictví dětem, které jsou ve světě? Proč ano, proč ne?

4. Proč musí věřící doufat v Boží sliby ohledně nebe, a ne ve zdraví a bohatství na tomto světě?