Bůh naplňuje své Slovo (Gn 29,30-30,24)

Bůh je věrný a jedná s námi. Vychovává nás jako své milované děti. Někdy nerozumíme jeho výchově, až příliš často se jí vzpíráme a nechceme se poddat pod mocnou ruku Boží, ale Bůh je velmi trpělivý a nevzdává to s námi.

• …vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. (Ž 23,2-3)

Bůh se vždy oslaví na našich životech. To ale vůbec neznamená, že všechno, co děláme, je k Jeho slávě. Často to tak vůbec není. Ale Bůh nás trpělivě vede k tomu, abychom rostli v poznání Jeho samotného, abychom rostli v posvěcení, tedy v tom, že budeme zrcadlit charakter Pána Ježíše Krista. Bůh nás vede k tomu, co jsme četli v Žalmu 46:

• Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. (Ž 46,11)

Než jsme se stali křesťany, žili jsme ve lži, kterou had – Satan obelhal Adama s Evou v zahradě Edenu: Budete jako Bůh. Celý svět se točil jenom kolem nás – a možná to tak nebylo v té vnější realitě, že by všichni kolem nás skákali, jak my jsme pískali, ale zcela jistě to tak bylo v té vnitřní realitě – v naší mysli. Tam jsme byli na prvním místě jenom a jenom my. Šlo především o nás. Šlo o moje požehnání, šlo o můj prospěch, šlo o moje, moje, moje … Když jsme se stali křesťany, tak Bůh tyto věci změnil. Ukázal nám, že existuje jiné pořadí věcí a priorit:

• V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Fp 2,3-4)

Ale Bůh neudělal tak, že by přecvakl nějaký knoflík v nás a bylo to. Dal nám nové srdce, které je schopné a ochotné milovat Boha i bližního a poslouchat Boží slovo a dal nám své Slovo, v němž nám říká, abychom se proměňovali obnovou své mysli (Ř 12,2). A tady je ten kámen úrazu, milí přátelé! Tato proměna totiž znamená tvrdou práci a bolest! Ale výsledek stojí za to! A to je něco, co můžeme vidět také na příběhu Jákoba, jeho žen a jeho dětí.

Jákob pracoval sedm let za Ráchel, kterou miloval, a když ji měl dostat, tak ho Lában podvedl a dal mu místo ní její sestru Leu. Pokud chtěl Jákob získat Ráchel, po které toužil, protože byla krásného vzhledu, tak se musel zavázat, že za ni bude u Lábana dalších sedm let pracovat.

To byla Boží škola pro Jákoba. Bůh ho učil poslušnosti a důvěře. Ne ve svou moudrost nebo spíš lstivost, jak to bylo dřív, ale v Boží slovo a Boží sliby. To je totiž to, čím se liší zralý, proměňující se křesťan od křesťana, který stojí na počátku své cesty, svého duchovního zrání. Zralý křesťan poslouchá Boha a jedná podle Jeho slova. Boží slovo je mu normou a základem pravdy. Pravda je to, co říká Boží slovo a nikoliv to, co cítí moje srdce, co vidí mé oči, co slyší mé uši, na co ukazují okolnosti mého života. Člověk, který žije podle pravdy Písma, už není nedospělý, není zmítán a unášen závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu, ale je pravdivý v lásce a tak ve všem dorůstá do Krista (Ef 4,14-15).

I. Plodná nemilovaná (Gn 29,30-35)

První příběh je příběhem Božím především. I když na začátku stojí vytoužený vztah Jákoba a Ráchel:

• I vešel Jákob také k Ráchel a miloval ji více než Leu, a sloužil u něho [Lábana] ještě dalších sedm let. (Gn 29,30)

Pohled člověka

Jákob miloval Ráchel – byla to žena, která měla nádhernou postavu, byla půvabného vzhledu. Toužil po ní celých sedm let, kdy pro Lábana pracoval a tak si asi jen těžko můžeme představit, jak musel být dlouhý onen svatební týden, který musel strávit se starší sestrou Ráchel, s Leou. Třicátý verš nám odhaluje první tragédii v této rodině – láska byla směřovaná k Ráchel – Jákob ji miloval více, než Leu.

Boží slovo nás učí, že standardem pro rodinu je jeden muž a jedna žena. Ale jak se zdá, tak Boží zákon také počítal s tou lidskou realitou, za kterou podle Pána Ježíše stojí tvrdost lidského srdce, a proto v zákoně najdeme také pravidla pro takové situace, kdy muž má více než jednu právoplatnou manželku. Jeho povinností bylo přijmout obě ženy a chovat se k nim stejně, a pokud nemilovaná měla prvorozeného syna, tak tento syn měl mít všechna práva prvorozeného.

Jákob vešel do Boží školy, ale nebyl sám, kdo v tuto chvíli musel touto školou procházet. Jákob dosáhl svého – toužil po Ráchel a dostal Ráchel, ale Bůh se na celou věc díval trochu jinak:

Pohled Boží

• Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. (Gn 29,31)

Je to úžasné, jak Bůh jednal. Máme tady přímou souvislost – Bůh viděl neštěstí a zármutek Leji a tak jí požehnal synem. To, že nebyla milovaná, je v hebrejštině vyjádřeno slovesem, které se obvykle překládá slovem nenávidět.

Jákob Leu nenáviděl. To byl jeho postoj k ní. Ale Boží postoj byl jiný – Bůh jí požehnal. Lea skutečně milovala svého manžela – můžeme to dobře vidět na tom, jak vysvětluje jména svých synů – Nyní, mě už bude manžel milovat (v. 32), Hospodin uslyšel, že nejsem milována (v. 33), Můj muž se přidruží (nebo přilne) ke mně (v. 34), Tentokrát bude můj muž zůstávat se mnou (v. 20). 

Lea milovala Jákoba, ale Jákob miloval krásnou postavu Ráchel. O Ráchel nikde nečteme, že by milovala Jákoba jako Lea. Ráchel chtěla syny – Lea chtěla Jákoba. Jákob miloval na základě toho, co viděl, a Bůh žehnal na základě toho, co viděl. Otevřel lůno Leji, ale Ráchel zůstala neplodná.

Pomoc pro Leu

Lea našla svou pomoc u Hospodina. Znovu to můžeme dobře vidět na tom, když pojmenovává své syny. Dělá to s odvoláním na Boha. Bůh viděl mé pokoření (v. 32), Hospodin uslyšel, že nejsem milována (v. 33), Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu (v. 35).

Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Lea chtěla podobně jako mnoho žen před ní i po ní získat svého muže tím, že mu dá syna. Dnešní doba je v tom možná trochu výjimkou, protože je mnoho žen, které chtějí získat muže tím, že s nimi děti mít nebudou. Obojí je důsledkem lidské převrácenosti, lidského hříchu a v konečném důsledku se jedná o lidské sobectví.

Na rozdíl od mnoha dalších žen ale Lea hledala pomoc u Boha. A Bůh se k ní sklonil. Nenaklonil k ní srdce jejího muže, ale požehnal jí jako právoplatné manželce Jákoba. Lea rodila, zatímco lůno Ráchel zůstalo uzavřené.

II. Pomýlená neplodná (Gn 30,1-8)

• Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“ (Gn 30,1)

Ta, která byla milovaná, začala žárlit na tu, která milovaná nebyla.

Pošetilá žádost

Pelištejci záviděli Izákovi, jak moc se rozmohl mezi nimi (Gn 26,14). Žárlili na něj a na jeho bohatství, takže Izák od nich musel odejít. Podobně později Josefovi bratři žárlili na Josefa. A Josefova matka žárlila na matku Josefových bratří. Žárlivost Ráchel, její touha po vlastních synech byla tak veliká, že naléhala na Jákoba: Dej mi syny!

Copak jsem Bůh?! To byla Jákobova odpověď jinými slovy. Můžu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu? Dokonce čteme o tom, že se Jákob rozhněval na tu, kterou miloval. Její žádost byla skutečně pošetilá. A byla konec konců pošetilá také v Božích očích.

V den, kdy se Ráchel narodil její druhý syn – takže již měla od Jákoba syny – v ten den také Ráchel zemřela! A mimochodem nejmladší syn byl jediným synem, kterého pojmenoval jeho otec – matka mu dala jméno Ben-óni – Syn zmaru, ale Jákob ho přejmenoval na Ben-ámi – Syn zdaru, Benjamín. Všechny ostatní syny pojmenovaly Lea a Ráchel.

Pokus o řešení

Když nevyšel nátlak, tak Ráchel použila jinou metodu – metodu, která byla z lidského hlediska celkem osvědčená, která ale z Boží perspektivy přinášela vždycky jenom další problémy:

• Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny. (Gn 30,3)

Dala svou služku Jákobovi za ženu. Jako ozvěna tady zní slova:

• Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gn 3,6)

My muži se často chováme jako hlupáci. Místo abychom vedli ve svých rodinách, necháme se vláčet okolnostmi nebo předáme vedení ženě, protože je to pro nás pohodlnější. Není to o tom, že by žena nebyla schopná vést, ale je to o tom, že Boží slovo říká, že vést má muž. Ale hříšný muž, muž ovládaný rozličnými touhami, je podle Božího slova jako vůl vedený na porážku. Jde:

• … jako pošetilec v poutech k potrestání, než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život. (Př 7,22-23)

Podobně jednal také Jákob – podívejte se do čtvrtého verše:

• Dala mu tedy svou služku Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel. (Gn 30,4)

Co se to tady děje? Kde je Jákobova láska k Ráchel? Ona mu dává další ženu, říká mu, aby s ní spal a měl s ní děti, že to bude v pořádku a Jákob jen tak kýve hlavou a říká, je to tak. Nic nenamítá, nijak neprotestuje! Co to je? A aby to nebylo tak jednoduché, podívejme se ještě dál do našeho textu:

Převrácené smýšlení

• Bůh mě obhájil, také můj hlas uslyšel a dal mi syna. …V úporném boji o Boží přízeň jsem zápasila se svou sestrou a obstála jsem. (Gn 30,6.8)

Jak by se mohlo zdát, tak Ráchel vzdává chválu Bohu – ALE…! My se tady musíme zastavit, protože Bůh sice dopustil tyto věci, ale nebylo to Boží dílo v tom smyslu, v jakém jsme to viděli předtím u Leji. To nebyl Bůh, kdo tady jednal, ale lidská tělesnost, žádostivost, žárlivost. Za takové věci nemůžeme vzdávat chválu Bohu, protože bychom tím Bohu připisovali věci, které jsou hříšné a tak bychom z něj – pod takovou „zbožnou“ rouškou – dělali původce hříchu. Je to, jako kdyby zloděj děkoval Bohu za to, že mu umožnil pěkně si nakrást, nebo jako když denominace, která před rokem 1989 neexistovala, děkuje Bohu, za to že dostane miliardové odškodnění od státu za škody způsobené během totality.

Vidíme, že také Ráchel nějakým způsobem hledala Boží pomoc, ale v tuto chvíli měla ještě hodně pokroucené představy o Bohu. Mimochodem – jak by mohli být dva adoptovaní synové vítězstvím nad čtyřmi vlastními syny Leji? Moji milí, musíme dávat pozor i tehdy, když chválíme Boha, protože naše srdce je skutečně zrádné, jak říká prorok, a nevyléčitelné. A kromě toho:

• Hospodinu je ohavností oběť svévolníků. (Př 15,8)

V takové chvále, která vyzdvihuje hřích, nebo dílo člověka, Bůh nenalézá zalíbení. Je mu ohavností. Je Bohu odporná. Ráchel v tuto chvíli není duchovní ženou a její chvála Bohu vychází z pyšného a žárlivého srdce, ze srdce, které není poddané Bohu a vydané službě druhým.

III. Pošetilá nešťastná (Gn 30,9-13)

Ovšem její sestra Lea na tom nebyla, jak se zdá o nic lépe. Lea začala být nešťastná, protože přestala rodit (Gn 29,25) a tak začala „opisovat“ od Ráchel.

Pragmatické jednání

Když tedy viděla jednání své sestry, tak si řekla, že to zkusí také. Sestře to fungovalo, a navíc za to chválila Boha. Není to tedy v pořádku? Neměli bychom se také takto zařídit? Jiří Král napsal o současné církvi: „Věřící dnes čím dál častěji hledají rychlé a jednoduché řešení pro závažné duchovní problémy, které se z hlediska věčnosti jeví jako zásadní. Stále více služebníků v církvi dnes přizpůsobuje službu ryze lidským potřebám. Často ale přehlížejí fakt, že lidé touží naplnit především své pozemské potřeby. Měřítkem úspěchu se pak stává to, zda lidské potřeby jsou, nebo nejsou skrze církevní službu uspokojovány.“

Zdá se, že to není nic nového pod sluncem! V Gn 30 se dělo totéž. Měřítkem bylo to, co bylo vidět, nikoliv Boží sláva a jednání podle Boží vůle. Počet synů byl měřítkem úspěšné manželky. A když nešlo přirozeně, tak se tomu muselo nějak pomoci – proto také Lea dala Jákobovi svou služku za ženu. ALE:

• Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály. (Př 31,30)

Pád Leji

Všimněte si, jak daleko padla Lea od vděčného přijetí Božího požehnání, které jsme viděli v předchozích verších (Gn 29,31-35). Ráchel jednala špatně, když dala Jákobovi Bilhu, ale co Lea? Vždyť už měla čtyři vlastní syny! Nemusela to dělat, ale ona se tolik chtěla vyrovnat své sestře. Měla pocit, že jí Ráchel ukradla manžela. Ale Bůh se k ní přiznal a potvrdil její legitimitu, jako právoplatné manželky. Přesto Lea dělala jednu hroznou věc za druhou.

IV. Pronajatý za mzdu (Gn 30,14-21)

Lea si od své sestry koupila svého manžela na jednu noc. Obě ženy v tuto chvíli zacházely se svým manželem jako s prostitutem. To byl obchod. Lejin nejstarší syn našel na poli nějaké plody, které možná měly nějak pomoci plodnosti, a Ráchel po nich toužila. A Lea jí je prodala. Za jakou cenu? Za noc s vlastním manželem!

Víra Ráchel byla tak slabá, že místo aby důvěřovala Bohu, tak vložila svou naději do nějakých plodů. To je normální magie – člověk věří nějakým předmětům, spoléhá na ně, používá je jako východisko ze své situace. Mohou to být různé amulety, horoskopy, svaté obrázky, věci tzv. pro štěstí, talismany … Prostě člověk věří víc stvoření než Stvořiteli. To je hřích. A my uvidíme, že Ráchel s tím měla problémy i později. Ale Lea na tom nebyla lépe. Koupila si svého manžela. Pronajala si ho. A ještě za to vzdává Bohu chválu – interpretuje Boží jednání podobně, jako předtím její sestra:

• Bůh mi dal mzdu za to, že jsem svému muži dala svou služku. (Gn 30,18)

Bůh se mi odměnil. Za co? Za hřích, když dala svému muži svou otrokyni? Za to, že obchodovala se svým mužem jako s prostitutem? NE!!! Bůh je milosrdný a tento text je toho dokladem. Věřím tomu, že se Bůh slitoval na Leou a prokázal jí svou milost, požehnal jí v těžkostech, v nichž se nacházela, a dal jí pátého syna, ale rozhodně to nebyla odměna za hřích, jehož se předtím dopustila. Lea už se nevrátila na místo chvály z Gn 29,35, ale zdá se, že přece jen byla Bohem nějak obnovena – viz verš 20: Bůh mě obdaroval.

V. Požehnaná vytrvalá (Gn 30,22-24)

Boží milost se nakonec projevuje také v životě Ráchel. Po sedmi letech čekání, po sedmi letech různých pokusů, po sedmi letech, kdy Lea porodila sedm dětí, tak Bůh vyslyšel její prosby a otevřel také její lůno.

• Otěhotněla, porodila syna a řekla: Bůh odňal mé pohanění. (Gn 30,23)

Sára čekala 25 let, Rebeka 20 a Ráchel sedm. I tady můžeme vidět, jak se projevuje Boží dobrota a Boží milost. Bůh se slitovává. To je naše naděje, moji milí.

• Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. (Ž 103,10)

U Boha je milost, u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). I v tak hrozné záplavě hříchu, kterou jsme viděli v tomto textu, se Bůh dává poznat jako ten, kdo je dobrý a kdo přichází se svým požehnáním a se svou milostí. Ráchel našla milost, ale její srdce zůstalo neproměněné. Jméno, které dala svému synovi – Josef (Přidej Bůh) vyjadřuje tuto její touhu. Touhu, která jí nakonec přinesla smrt. Boží požehnání ještě neznamená naše vítězství.

VI. Přehled a závěr

Teprve ve 31. verši 29. kapitoly znovu čteme o zjevném Božím jednání od chvíle, kdy se Bůh zjevil Jákobovi v Bét-elu. Ale Bůh nezůstal těch prvních sedm let v Bét-elu, ale byl s Jákobem a učil ho chodit po svých cestách.

Postavy a jejich charakter

Jákob v celém našem dnešním textu hrál v podstatě druhořadou roli – skoro bychom řekli, že se potácel mezi svými manželkami, svými syny a svým tchánem Lábanem, jak to uvidíme dále. Vypadá to, že je docela pasivní – myslím, že to je něco, co se naučil od svého otce Izáka. Bůh ho v tom bude ještě hodně učit a my to uvidíme již v dalším příběhu Jákoba.

Ráchel je z celé rodiny nejaktivnější. Nejspíš cítila největší pohodu a zabezpečení ze strany manžela. Brzy také viděla, že může dělat s manželem, co bude chtít. Byla to žárlivá žena, která neměla Boží moudrost a tak svým pošetilým jednáním, svou žádostí po synech, způsobila ještě větší problémy ve své vlastní rodině. Ráchel doufala v Hospodinovu pomoc, ale zároveň se také snažila vyřešit věci svým vlastním způsobem – po lidsku, tělesně, nikoliv duchovně. A to přinášelo trápení jí samotné i lidem okolo ní.

Lea je z celé této rodiny nejpožehnanější. Nemůžeme asi říci, že byla nejzbožnější. Hledala pomoc u Boha a dostala ji. Stala se matkou více než poloviny Jákobových dětí. Pokud budeme počítat i děti otrokyň, tak měla Lea dvakrát tolik synů co Ráchel. Lea byla také dvakrát tak dlouho manželkou Jákoba než Ráchel. Ráchel zemřela při porodu Benjamína zhruba po dvaceti letech manželství s Jákobem, zatímco Lea zemřela někdy předtím, než nastal veliký hlad a Jákob sestoupil do Egypta. Ačkoliv Lea nebyla na výsluní, tak Bůh se k ní přiznal.

Potomci

Lea porodila Jákobovi šest synů, zatímco ostatní ženy po dvou. Ráchel porodila dva syny, stejně jako otrokyně. Dva synové, kteří v pozdější době hráli prim v Izraeli – Lévi, z tohoto kmene byli kněží a Juda, z něhož byli králové – byli potomky Leji. Z Judy také vzešel Spasitel – Hvězda, Král králů – Pán Ježíš Kristus. Naproti tomu Josef, resp. jeho syn Efrajim, kterého otec tolik miloval a který byl synem milované Ráchel, se v později stal synonymem pro odpadlé severní království Izraele. Ale nakonec i Ráchel došla požehnání a jeden z jejích potomků, farizeus z farizeů, Benjamínec, byl Pánem povolán, aby byl apoštolem Ježíše Krista, a máme od něj čtvrtinu Nového zákona. Bůh je věrný.

Všichni tito synové byli dokladem toho, že Bůh drží své slovo, které dal Abrahamovi. Bylo to 175 let od chvíle, kdy Bůh dal své slovo Abrahamovi a 150 let od okamžiku, kdy se toto slovo dané Abrahamovi naplnilo, a Abrahamovi se narodil Izák. Tady je vnuk Abrahamův, který má jedenáct synů a z těchto synů, k nimž přibyde ještě jeden, povstane veliký národ. Za dalších 40 let sestoupí Jákob se 70tičlennou rodinou do Egypta, aby po několika staletích odtud vyšel mnohasettisícový národ. Bůh je věrný. Cokoliv řekne, to také do puntíku splní.

Původce života

Bůh je skutečně ten, kdo dává povstat lidem i národům. V našem textu jsme to mohli vidět velice dobře. Bůh otevírá lůno a také ho zavírá. Člověk se může snažit, ale je to Bůh, kdo dává život. Bůh je dárce života a my bychom mu měli každý den děkovat za to, že nám dal život – a to jak život fyzický, tak také ten život duchovní, který máme ve víře v Pána Ježíše Krista.

VII. Praktické aplikace

Podívejme se ještě rychle na několik praktických věcí.

Příběh rodiny

Boží slovo nám tady ukazuje vzor problematické rodiny. Je problematická už v samotném základu, protože to není jeden muž a jedna žena – což je biblická definice manželství, na které musíme trvat. Zvlášť pod tlakem současných pokusů tuto definici změnit na podobu muž a muž-manželka, nebo žena a žena-manžel. To jsou bezbožné definice. Podobně jako definice muž a více manželek nebo méně obvyklá manželka a více mužů.

Potřebujeme se pevně držet toho, co učí Boží slovo o rodině. Rodina je jednou ze tří Bohem ustanovených institucí vedle církve a státu. A je z nich nejdůležitější. Jak je silná rodina, tak silná bude církev, tak silný a pevný bude stát, nebo národ. Proto se musíme modlit za své rodiny, bratři a sestry, za rodiny ve sboru. Modleme se za to, aby další rodiny v této zemi přišly ke Kristu a mohly růst ke zralosti podle Kristova vzoru. A pamatujme na to, že rodina musí mít hned po Bohu první místo v našich prioritách, v našem smýšlení.

Předobraz církve

Když přemýšlíme nad Leou a Ráchel, nad jejich syny a dcerou, nad požehnáním, které jim Bůh dával – každému jinak a každému podle své vůle a ve svůj čas, tak můžeme skutečně vidět církev, o které zmiňovaný Benjamínec napsal:

• Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. … A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. (1K 12,18.22-27)

Patříme do jednoho Těla, proto zde není místo pro žárlivost, rozdělení, nebo nějaké boje. Služme si navzájem jako údy jednoho těla, ať rosteme k Boží slávě.

Připomínka vztahu k Bohu

• Nedejte se vést láskou k penězům [a také k věcem tohoto světa]; buďte spokojeni s tím, co máte. (Žd 13,5)

Lea pošetile soutěžila se svou sestrou. Nečteme však, že by toužila po krásné postavě své sestry, zatímco Ráchel toužila po plodném lůně své sestry. Obě dvě sestry se soustředily na pozemské věci: na lásku muže, na počet dětí, na to, co mají druzí a jak jsou na tom. Ale zapomínaly na to nejdůležitější – na intimní a intenzivní vztah s Bohem. Jenom Bůh může naplnit vaše skutečné potřeby. Jenom Bůh může naplnit nejhlubší prázdnotu vašeho života.

Moji milí, nedívejte se kolem, na to co mají nebo nemají druzí, na to, co si mohou dovolit, na to jak vypadají, na to, jakou mají práci nebo kde tráví dovolenou. Nic z toho nedokáže nasytit nitro člověka. To může jen Bůh.

• … hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1-2)

Požehnání od Boha

Bůh dává své požehnání. Bůh je štědrý, dobrý a věrný. To je důvod, proč ho máme bez přestání chválit. Někdy možná nevidíme v danou chvíli Boží dobrotu a věrnost. Jsme jako Lea a propadneme se do hlubin deprese, protože se příliš soustředíme na to, co je kolem nás a málo se soustředíme na Boha.

Bratři a sestry, chci vás povzbudit k tomu, abyste šli k Bohu. Když prožíváte těžké chvíle ve svém životě – a prožíváme je všichni – jděte ke Kristu! Hledejte ho tak dlouho, dokud ve vašem srdci nezavládne jeho pokoj, dokud vaše mysl nespočine v něm. Jděte do jeho Slova, jděte na kolena, zavřete se před celým světem a nasyťte své srdce a svou mysl samotným Kristem.

• …v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. … v něm jste i vy dosáhli plnosti. (Ko 2,3.10)

• … v [něm] nás Bůh obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

Pojďme nyní k němu v modlitbě.