Výzva jménem „woke“ (2. část): Křesťanská odpověď

V první části této dvoudílné série jsme se zabývali některými aspekty ideologie „woke“, která zachvátila západní svět. Nyní se zaměříme na některá ponaučení, která si z tohoto kulturního otřesu můžeme vzít.

Pět otázek k plodnému zamyšlení

1. Slovo tvoří

Právě Božím slovem vznikly a jsou udržovány všechny věci. Pohled kritické teorie na moc jazyka je chabým napodobením, ba dalo by se říci satanským padělkem Stvořitelovy moci, ale poukazuje na něco pravdivého. Kristus mluvil své slovo v moci. Skrze Boží slovo se hříšníci rodí znovu. Kázáním Slova jsou hříšníci přiváděni k pokání a víře.

V každodenním životě uplatňujeme moc prostřednictvím slov, i když to nenazýváme tvořením, a to jak v rodinném životě, tak v obchodě či v církvi. To je třeba mít na paměti, než odmítneme důraz kritické teorie na moc jazyka.

Zásadně se však stavíme proti popírání objektivní skutečnosti, která předchází našemu mluvení: nakonec jen chabě napodobujeme božskou mysl a jednání – přemýšlíme, protože jsme Božím obrazem a pracujeme jen s tím, co nám Bůh daroval. Křesťané však především vědí, že účinnost slova proneseného v moci Ducha je nesmírná – převrací světy naruby.

2. Z biblického hlediska poznáváme cokoli pravdivě jen skrze víru a Slovo.

Epistemologie je velkým tématem kritické teorie – jde o způsob, jakým věci poznáváme. Ale právě „ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného“ (Žd 11,3).

Poznání, říkají kritičtí teoretici, musí přijít skrze zkušenost. Tato „teorie stanoviska“ říká, že věci můžeme poznat pouze z naší vlastní omezené perspektivy. To je nevyhnutelné, pokud neexistuje absolutní pravda. Křesťané však také věří v „teorii stanoviska“, jenže ta je stanoviskem Boha, který zná všechny věci a ve svém Slově nám sdělil objektivní pravdu.

Jediný způsob, jak si být něčím jistý, je vědět všechno nebo věřit tomu, kdo to ví. Vědět všechno může jen Bůh. Jediný způsob, jak si mohou být omezení tvorové něčím jisti, je věřit Slovu tohoto Boha.

Skrze víru sdílíme „stanovisko“ Vševědoucího – poznáváme na základě víry v jeho zjevení, nikoli na základě spekulace. Bůh vše stvořil a obdařil nás schopnostmi, abychom věci poznávali pravdivě (i když ne vyčerpávajícím způsobem, protože nejsme Bůh).

3. Rozpad západní kultury by neměl znamenat úpadek církve.

Na západním křesťanství může být něco domýšlivého. Zatímco křesťané se často zastávali chudých, vyvržených a lidí na okraji společnosti, západní křesťané si příliš často přisvojovali právo vládnout a těšili se přístupu k moci. To nás může znevýhodňovat při snaze oslovit „skupiny obětí“ generace kritické teorie.

Také nás to vede k tomu, že se cítíme zranitelní, když je napadán establishment. Dostali jsme se příliš blízko k moci a privilegovanému postavení, takže útok na moc pociťujeme jako útok na sebe. Jestliže v nás kritická teorie vyvolává paniku, není to známka toho, že bychom měli přehodnotit své postavení ve světě?

4. Nesmíme být lhostejní k předsudkům v našich církvích.

Nemusíme používat filozofický rámec kritické teorie, ale není špatné se ptát, zda nemáme předsudky (i neúmyslné) vůči černochům, zdravotně postiženým, ženám a (pomineme-li argumenty o morálnosti jejich chování) homosexuálům?

Kritická teorie nás nutí ptát se po hluboce zakořeněných postojích, které se mohou rovnat skrytému nebo počínajícímu rasismu. Nemusíme si osvojovat její metodologii nebo radikální cynismus, abychom se mohli podrobit užitečnému zkoumání. Srdce je nejzáludnější ze všech věcí (Jr 17,9).

5. Měli bychom být vděční za výzvu ke zpochybnění hegemonie racionalismu (který povyšuje rozum nad zjevení) a zároveň se bránit skepsi kritické teorie vůči racionalitě (která si libuje v používání rozumu jako Božího daru) a vědě.

Zejména protestantské křesťanství bylo úrodnou půdou pro rozvoj rozumu i vědy a my nechceme, aby se jimi pohrdalo. Náš základ pro obojí je však zcela jiný, stabilnější a plodnější než ten, který navrhuje racionalistický humanismus. Musíme je obhajovat na biblickém základě, nesouhlasit s útoky na ně ani jednoduše neopakovat osvícenské volání po jejich nadřazenosti.

Sedm nebezpečí pro křesťanství

1. Odmítnutí objektivní pravdy

To nás provází již dlouho, zejména od postmoderního útoku na modernitu ve 20. století.

Kritická teorie však dovedla odmítání pravdy do zhoubné praxe – na našich pracovištích, v médiích, společenských institucích, v národní politice i v církvích. Jsme svědky toho, jak se projevuje nesnášenlivost relativismu, jaká nastává tyranie, když je oblíbený metanarativ lidského původu, neboť vládcem tohoto světa je satan.

2. Potlačování svobody slova

Kdysi bylo řečeno o významu misie pro církev, že křesťanství žije z kázání, jako oheň žije z hoření. Největším praktickým nebezpečím pro církev je zákaz kázání, vyučování a poradenství podle Bible.

Žádná kniha není pro hříšný svět, ať už se považuje za utlačovatele nebo utiskovaného, tak hrozivá jako Písmo. Musí být umlčeno, říká kritická teorie. To nesmíme připustit.

3. Předefinování doktrín

Například být bělochem se v kritické rasové teorii (která aplikuje „woke“ na výbušnou oblast rasových vztahů) rovná hříchu (viz Christianity and Wokeness, Owen Strachan), je to však nevyhnutelná realita, za kterou nikdy nepřestanete pykat a pro kterou neexistuje odpuštění. Už jen proto, že jste běloch, jste rasista, zní dogma.

Být bílý se stává téměř prvotním hříchem. Co s tím může každý takový „hříšník“ dělat? Být černý naopak znamená mít náskok na cestě ke spravedlnosti.

4. Rozdělení v církvi

V Americe se kritická rasová teorie dotkla církví mnohem více než ve Velké Británii: když jsou běloši považováni za rasisty jen proto, že jsou běloši, těžko nám to může pomoci „zachovat jednotu Ducha spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3), jakkoli skutečný rasismus může existovat a je třeba ho řešit.

Všichni jsme hříšníci, možná dokonce všichni trpíme určitou mírou xenofobie (strachu nebo odporu k cizincům), ale to není totéž jako být rasistou. Kritická rasová teorie démonizuje rasismus nad všechny ostatní hříchy a upřednostňuje údajné oběti před ostatními členy společenství, ale ani jeden z těchto postojů není oprávněný.

Předpokládá vinu jedné části církve, i když neexistuje žádný důkaz o jiném hříchu než ten, že „je bílá“. Předjímat věc tímto způsobem je v rozporu s biblickou spravedlností a je to způsob, jak způsobit rozdělení v církvích, nikoli je uzdravit. Totéž platí pro postoj k dalším „utlačovaným“ skupinám: ženám, postiženým atd.

5. Pohled na lidi jako na skupiny

Působíme v různě velkých skupinách, ať už jde o rodiny, národy nebo církve, ale v zásadě jsme jednotlivci. Jednotlivec se v kritické teorii ztrácí – kromě toho, že je členem skupiny. Na druhou stranu je také nebiblické vidět se jen jako jednotlivci. Jsme stvořeni k obrazu Trojjediného Boha. Jsme stvořeni pro společenství.

Pán jedná se společenstvím, ať už se svým lidem Izraelem, nebo se svou církví – nevěstou a tělem Kristovým. Jsme společenská stvoření a přílišná individualita Západu není ani biblická, ani zdravá. Jednotlivec a jeho společenství (Boží lid ve spojení s Trojjediným Bohem) jsou v Kristu udržovány v krásné harmonii. Problém kritické teorie spočívá v tom, že všechny skupiny se samy považují za oběti.

6. Ztráta lidské identity

Naše identita jako jednotlivců spočívá v tom, že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Naše identita je vertikální, od Boha, nikoli horizontální, čerpaná z mého stvořeného já a jeho idiosynkratických, poškozených nebo hříšných vlastností. Kritická teorie „vlastního já“ je chatrná konstrukce, identita spočívající pouze v příslušnosti ke skupině, která je teoreticky ve válce s podstatnou částí lidského rodu a v rozporu s velkou částí jeho dějin, zkušeností a vědy. To prostě neodpovídá lidské zkušenosti a lidé nemohou žít, jako by tomu tak bylo.

Humanismus se snaží najít takové místo pro člověka, aby nebyl vnímán jako nespravedlivě diskriminující druh. Křesťanství bez ostychu poukazuje na jedinečnost lidských bytostí, mužů a žen, a to vytváří „silný“ pocit identity, plný a bohatý. Můžete kritizovat mé chování, mou sociální identifikaci, mou sexualitu, ale nezničíte mě. Jsem si jistý vědomím toho, že jsem stvořen k Božímu obrazu; a pokud jsem věřící, raduji se z hlubokého vědomí, že jsem Boží dítě, a to je základem mé identity.

7. Vnímání sebe sama jako oběti

Označovat se za oběť je z psychologického a sociálního hlediska destruktivní, hrozí, že budete pasivní, závislí, budete protestovat a vznášet nároky, ale nebudete motivováni k převzetí odpovědnosti nebo sdílení viny.

Z duchovního hlediska jsou v sázce větší věci. V Božích očích nejsme oběti, všichni jsme hříšníci. Duše, která hřeší, zemře (Ez 18,4). Všichni musíme skládat účty Bohu a přijmout to, co nám náleží za to, co jsme udělali (2K 5,10; Zj 22,12). Ačkoli v našem světě existují skutečné oběti a křesťané by k nim měli být milosrdní a soucitní, označovat se za oběť, natož výhradně za oběť, znamená odlidštit sám sebe a zapomenout na to, že před Bohem neseme stejnou odpovědnost jako všichni ostatní lidé.

Dvojí odpověď

Pravda a láska musí v každém případě působit společně, přesto lze říci, že pravda představuje konkrétní odpověď na výše uvedené hrozby 1–3 a láska je konkrétní reakcí na hrozby 4–7. Přesto je nelze od sebe oddělovat.

1. Pravda

Pravda Božího slova musí být hlásána, zachovávána a praktikována. V dopisech Timoteovi Pavel poučuje svého mladého pomocníka, jak se vypořádat s falešnými učiteli. V církvi se nesmí vyučovat filozofiím, které převracejí evangelium (1Tm 1,3). Tito učitelé možná ani nechápou význam toho, co říkají, ale Boží člověk musí (1Tm 1,6–11). Nenechte se strhnout mýty nebo spekulacemi. Dbejte na to, abyste se vždy zaměřili na to hlavní, tedy abyste byli dobrými správci, toho, co vám Bůh svěřil, Božích záměrů, které jsou zjevené v evangeliu (1Tm 1,4; 6,2–5.20). Chraňte evangelium a zachovávejte jeho neporušenost (1Tm 1,11; 2Tm 1,14).

Evangelium je vzácné – podívejte se, jak zachránilo Pavla (1Tm 1,12–17). Vyučujte ho poctivě (1Tm 4,6.11–16; 2Tm 2,15; 4,1–5; Tt 2,7–8). Kažte Slovo (2Tm 4,1–5). To je pravý metanarativ. Na něm závisí zdraví církve a spasení ztracených.

2. Láska

Cílem evangelia je láska (1 Timoteovi 1,5). Timoteus je vyučován, aby žil podle pravdy (1Tm 4,11–16) a laskavě se snažil přivést své odpůrce k pokání (2Tm 2,23–26). Křesťanský život je nejlepší apologetikou, která zdobí evangelium, jež hlásáme (Tt 2,10). Pravdu je třeba říkat (nebo „konat“) v lásce (Ef 4,15).

Nespěchejte s odsuzováním, ale naslouchejte lidem zapleteným do kritických teorií - jsou všude kolem nás, zejména, ale zdaleka ne jen, naši mladí lidé a ti, kteří studují nebo opouštějí univerzitu. Je nepravděpodobné, že by mnozí z nich vůbec nebyli dotčeni tím, co znamená a co obnáší „woke“ pohled na život.

Můžete se však pokusit chápat je a jemně poukázat na jejich chyby. Nemohou žít v souladu se svou filozofií. Chovejte se k nim, ať už jsou jakéhokoli přesvědčení, jako k lidským bytostem stvořeným k Božímu obrazu, protože takoví jsou.

Dopřejte jim „silný“ smysl pro identitu – jako lidské bytosti jsou mnohem bohatší, než jim dovolí jejich chatrný „woke“ pohled. Milujte je, učte je pravdě s úctou (1Pt 3,15–16), byť je třeba tvrdě odporovat zarputilým učitelům této filozofie.

Závěr

Kritická teorie v sobě obsahuje určité pravdy. Například tím, že sesazuje z trůnu rozum a připomíná nám nároky znevýhodněných skupin ve světě v rámci západní civilizace i mimo ni, nám prokazuje nějakou službu, i když vychází z filozofického základu, který musíme odmítnout.

V zásadě se však jedná o nebezpečnou a falešnou filozofii, která svou agresivitou a bezohledným prosazováním svých zastánců i jejich jednáním poškozuje a rozděluje společnost a ohrožuje církev.

Naše odpověď musí vycházet z biblického a kristovského základu, neboť v Bibli a v Kristu máme skutečně stvořitelské Slovo a pravdu, a to jak ve výrocích, tak v osobě. Kristus je Pán a byl jím po celé dějiny. Je Pánem i dnes a naše kázání, modlitby i služba v jeho království začínají tím, že na to s radostí pamatujeme. Poté, co si žalmista položil otázku: „Co dokáže spravedlivý?“, odpovídá si: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích“ (Ž 11,4).

Původně uveřejněno v Reformation Today v dubnu 2023. 

www.evangelical-times.org