Zpráva o umučení Jana Husa z pera očitého svědka

Následující text pochází ze zprávy Petra z Mladoňovic, který byl jedním z českých šlechticů, kteří doprovázeli Jana Husa do Kostnice. O celé cestě, následném procesu a vykonání rozsudku napsal v latině podrobnou zprávu. Tato zpráva je jedním z hlavních zdrojů týkajících se Husova procesu. (–jk–)

Odsouzeni a odsvěcení

Tehdy, když dočetli a dokončili všechny články, ze kterých ho obviňovali, vstal jeden starý a plešatý papežský soudce italského původu a četl odsouzení Mistra Jana Husa. I přes to, že mu v tom bránili, Hus na toto prohlášení a odsouzení v některých významnějších bodech odpovídal. Zvláště když četli, že prý po mnoho let neústupně a se zcela zatvrzelou myslí setrvával v bludech, odpověděl slovy:

„Nikdy jsem žádné bludy nedržel a ani je neústupně nedržím. Naopak, vždy jsem žádal – a i dnešního dne žádám – aby mi z jasnějšího Písma ukázali protidůkazy k tomu, co jsem učil. A dnes prohlašuji, že kdybych mohl jediným slovem vyvrátit a přemoci všechny bludy, udělal bych to ze srdce rád.“

Když při tom odsuzování tupili jeho knížky O církvi i všechna jeho ostatní díla, ať už napsaná latinsky, česky, nebo přeložená jinými lidmi do jakéhokoli jiného jazyka, a nařizovali, aby byly v Kostnici i kdekoli jinde, kde se najdou, biskupy daných krajů a zemí spáleny a zničeny, Mistr Jan na to odpověděl:

„Jak můžete tupit mé knížky, když jsem vždy žádal lepší argumenty z Písma proti tomu, co je v nich napsáno, a žádám je i dnes? Do této chvíle jste proti nim nepředložili žádné přesvědčivější Písmo, ani jste v těch knihách nedokázali jediné bludné slovo. A jak můžete tupit mé knihy v češtině nebo přeložené do jiného jazyka, které jste nikdy neviděli? A i kdybyste je viděli, jak byste jim rozuměli, když neumíte česky?“

Při poslechu dalších bodů, které v tom odsouzení proti němu četli, poklekl na kolena, upřel pohled k nebi a zbožně se modlil. A když ho již definitivně odsoudili a odsouzení dočetli, Mistr Jan se vkleče modlil za všechny své nepřátele a hlasitě říkal:

„Pane Ježíši Kriste, prosím tě pro tvé velké milosrdenství, rač odpustit všem mým nepřátelům. Vždyť ty víš, že mě křivě očernili a obžalovali, vedli proti mně lživé svědky a vymýšleli si proti mně křivé články. Odpusť jim, prosím, pro své nesmírné milosrdenství!“

Když tato slova dořekl, mnozí preláti a zvláště biskupové se na něj nevraživě a urputně dívali a posmívali se mu.

Potom se z rozkazu sedmi biskupů, kteří ho zbavovali kněžského úřadu, oblékl do mešního roucha, jako by měl sloužit mši. Když se oblékal do bílé alby, řekl: „Můj Pán Ježíš Kristus byl v bílém rouchu posmíván, když ho poslali od Heroda k Pilátovi.“ A tak se oblékal do dalšího roucha.

Když už byl takto oblečen, těch sedm biskupů ho napomenulo, aby ještě odpřísáhl své bludy a odvolal je. Hus vstal, vystoupil na stůl, před kterým se oblékal, žalostivě a s pláčem se obrátil k davu a řekl:

„Hle, tito biskupové mě vedou a napomínají k tomu, abych se zřekl bludů a odvolal je. Bojím se to však udělat, abych se nestal lhářem před Boží tváří, kdybych se přihlásil k bludům, které jsem nikdy nezastával ani nekázal. A také abych neurazil své svědomí a Boží pravdu, poněvadž jsem nikdy tyto články nedržel – naopak, ti lidé proti mně svědčili falešně, a já učil, kázal a psal pravý opak. A dělám to také proto, abych nepohoršil to obrovské množství lidí, kterým jsem kázal, i ostatní, kteří věrně káží slovo Boží.“

Když to dořekl, okolo sedící biskupové a další lidé z toho sněmu prohlásili: „Už vidíme, že je zatvrzelý ve své zlobě a neústupný ve svém kacířství.“

Ti samí biskupové mu přikázali, aby ze stolu sestoupil. Když ho zbavovali kněžství, nejprve mu vzali z rukou kalich a říkali přitom:

„Ó Jidáši zlořečený, protože jsi opustil cestu pokoje a spolčil ses se Židy, bereme ti tento kalich, v němž se obětuje krev Boží a Ježíše Krista pro vykoupení světa.“

A on hlasitě odpověděl: „Já však pevně doufám v milého Pána Boha, svého drahého vykupitele, že on kalich vykoupení ode mne neodejme. Naopak pevně věřím, že s jeho pomocí jej budu ještě dnes pít v jeho království.“

A tak z něj snímali další roucha, totiž štólu a ornát, a nad každým kusem podle svého zvyku pronášeli kletby. On jim odpovídal, že toto hanění milerád podstupuje pro jméno a pro pravdu Pána Ježíše Krista.

Když z něj ti biskupové svlékli všechno mešní roucho, chystali se k porušení jeho kněžské tonzury (vystříhání vlasů na temeni) a v tom se mezi nimi objevil rozpor. Někteří ho totiž chtěli oholit břitvou, jiní zase říkali, že bude stačit, když mu tonzuru poruší nůžkami. Hus se otočil ke králi, který tam seděl na trůnu v celém svém majestátu, a řekl:

„Hle, tito biskupové se nedokážou shodnout ani na způsobu mého potupení!“

Když mu nakonec tonzuru porušili tím, že mu ji nůžkami vystříhali do čtyř stran, pronesli tato slova: „Nyní tento svatý Kostnický sněm sesazuje Jana Husa z kněžského stavu i ze všech ostatních hodností, kterými byl ozdoben. Tím dává najevo, že Boží kostel a církev nad ním již nemají žádnou moc, a proto ho odevzdávají a ponechávají světskému soudu a moci.“

A ještě předtím, než mu na hlavu nasadili onu potupnou papírovou korunu, mimo jiné mu řekli: „Odevzdáváme tvou duši ďáblu.“ On však sepjal ruce, pozvedl oči k nebi a řekl: „A já ji odevzdávám nejdobrotivějšímu Pánu Ježíši Kristu.“

Když tu korunu uviděl, prohlásil: „Můj Pán Ježíš Kristus nosil pro mě, bídného a slabošského člověka, na svou nejohavnější smrt mnohem tvrdší a těžší trnovou korunu, a to zcela nevinně. Proto já, bídný hříšník, chci tuto mnohem lehčí, byť potupnou korunu milerád a rád nosit pro jeho svaté jméno a pravdu.“

Ta koruna byla papírová, kulatá a vysoká bezmála na jeden loket. Byli na ní namalováni tři děsiví čerti a dokola byl napsán text jeho viny: „Tento jest arcikacíř.“

Tehdy uherský král Zikmund řekl německy Ludvíkovi, synu Klementovu, který před ním během onoho odsuzování seděl na trůnu a držel zlaté říšské jablko s křížem: „Jdi, vezmi ho a předej ho popravcům!“ Klementův syn odložil své knížecí roucho, ve kterém seděl s jablkem v ruce, chopil se Mistra Jana Husa, předal ho do rukou katů a popravců a doprovodil ho na smrt.

Cesta na popraviště

A když ho takto korunovaného vedli z chrámu na smrt, v tu samou hodinu pálili před kostelem na znamení potupy některé jeho knihy. Hus to uviděl a nad tímto jejich skutkem se jen usmál. Cestou na popraviště napomínal ty, kteří šli kolem něho, aby si nemysleli, že umírá pro bludy, ze kterých byl křivě a lživě nařčen svými úhlavními nepřáteli, kteří proti němu svědčili. Říkal:

„Vždyť jsem neustále žádal o lepší poučení z Písma, a to mi až do této chvíle nikdo neukázal.“

Téměř všichni lidé z toho města byli ve zbrani a doprovázeli ho na smrt.

Když přišel na místo, kde měl zemřít, poklekl na kolena, sepjal ruce, pozvedl oči k nebi a nábožně se modlil, přičemž recitoval žalmy svatého Davida, zvláště pak žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože, podle velkého milosrdenství tvého!“, který odříkal až do konce. Také recitoval žalm: „V tebe, Pane Bože, jsem doufal, nebudu zahanben na věky, ve své spravedlnosti mě rač vysvobodit!“ A verš: „Do tvých rukou, Pane Bože, poroučím svou duši,“ opakoval tak hlasitě a radostně, že ho lidé stojící kolem mohli dobře slyšet.

Místo, kde byl upálen, byla velká obecní louka mezi zahradami na kostnickém předměstí, nalevo při cestě z města na tvrz zvanou Gottlieben (na které byl Mistr Hus předtím vězněn).

Když se takto modlil, někteří laici stojící kolem říkali: „Nevíme, co předtím mluvil nebo udělal, ale teď vidíme a slyšíme, že mluví svatá slova a modlí se.“ Jiní zase říkali: „Jistě by bylo dobré, kdyby dostal zpovědníka.“ Jeden kněz, který tam seděl na koni v zelené suknici podšité červeným hedvábným taftem a s otevřenými manžetami, však prohlásil: „Nesmí být slyšen a nesmí mu být dán zpovědník, protože je to kacíř.“ Ve vězení se však Mistr Jan, ještě když byl v žaláři, týden nebo více před svou smrtí vyzpovídal jednomu mnichovi s doktorským titulem. Ten ho laskavě vyslechl a dal mu rozhřešení – tohoto zpovědníka mu tehdy přidělil samotný koncil, jak to Hus sám přiznává a vlastní rukou píše v jednom z listů, které poslal z vězení.

Jak se tak vkleče modlil, spadla mu z hlavy ta potupná papírová koruna. On ji uviděl a usmál se. Někteří žoldnéři stojící kolem řekli: „Nasaďte mu ji znovu na hlavu, ať je upálen i s čerty, svými pány, kterým zde sloužil!“

Tehdy na rozkaz popravců a kata vstal z onoho místa a hlasitým, srozumitelným hlasem – tak, že ho přítomní stojící kolem dobře slyšeli – se modlil takto:

„Pane Ježíši Kriste, tuto krutou a ohavnou smrt chci pokorně a mile vytrpět pro tvé svaté evangelium a pro kázání tvého svatého slova. Odpusť, prosím, všem mým nepřátelům!“

Vzápětí ho vodili dokola a on napomínal přihlížející a všechny prosil, aby si nemysleli, že kázal, učil nebo zastával jakýkoli z těch bludů, které mu byly falešně připsány a lživě proti němu svědčeny. Poprosil také, zda by mohl ještě promluvit se svými žalářníky. Když k němu přistoupili, děkoval jim slovy: „Děkuji vám, milí bratři, za všechno dobré, co jste pro mě udělali. Nebyli jste totiž jen mými strážnými, ale mými milými bratry. A vězte, že pevně doufám ve svého drahého Spasitele, pro jehož svatý zákon chci tuto smrt mile vytrpět, že s ním budu ještě dnes kralovat.“ Takto k nim promluvil německy.

Potom z něj svlékli jeho černou suknici a v košili ho rukama dozadu přivázali provazy k tlustému otesanému sloupu, a to na dobrých šesti nebo sedmi místech: nad nárty (u kotníků), pod koleny, nad koleny, mezi třísly, v pase, uprostřed těla a pod pažemi – a ruce měl spoutané za zády. Tento sloup na jednom konci zašpičatili a zatloukli do země na oné louce. Když byl otočen tváří k východu slunce, někteří z okolostojících řekli: „Obrátit ho tváří na západ slunce, ne na východ, protože je to kacíř.“ A tak se také stalo.

Za krk ho k tomu sloupu připoutali černým, od sazí špinavým řetězem (na kterém předtím nějaký chudý člověk věšel kotlík nad oheň). Když Hus ten řetěz uviděl, naklonil hlavu, pohlédl na něj stranou, usmál se a s veselou myslí popravcům hlasitě řekl:

„Pán Ježíš Kristus, můj milý vykupitel a spasitel, byl pro mě spoután krutějším a těžším řetězem. Já, bídný člověk, se nestydím být pro jeho svaté jméno spoután tímto.“

Pod nohy mu položili dvě otepi dřeva. Na nohách měl ještě své boty a jedno pouto. Takto ho ze všech stran obkládali otepemi dřeva promíchanými se slámou, a to podél celého těla až k hrdlu.

Husovo upálení

A dříve než ho zapálili, přijel k němu říšský maršálek Haupt z Pappenheimu a s ním Klementův syn a napomínali Mistra, aby si ještě zachránil život a zdraví, odvolal svá učení i kázání a zřekl se jich. Mistr však pohlédl vzhůru k nebi a hlasitým, srozumitelným hlasem odpověděl:

„Bůh je mi svědkem, že jsem těm věcem, které mi byly falešně připsány skrze lživé svědky, nikdy neučil a ani je nekázal. Hlavním úmyslem mého kázání, učení, psaní i všech mých ostatních skutků bylo jen to, abych lidi vyvedl z hříchu. A na této pravdě, kterou jsem psal, učil a kázal z Božího zákona a z výkladů svatých učitelů církve, dnes s radostí chci zemřít.“

Když to onen maršálek s Klementovým synem uslyšeli, tleskli rukama a odjeli od něho pryč. Katové ho pak ihned zapálili. Mistr hlasitým textem zazpíval: „Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nad námi!“ A podruhé: „Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou!“ Když chtěl zpívat potřetí: „Jenž ses narodil z Marie Panny,“ zvedl se náhle vítr a otočil mu plamen do tváře. A tak umlkl a vnitřně se modle odevzdal duši. Během toho mlčení, než vydechl naposled, ještě hýbal rty a hlavou po takovou dobu, za jakou by člověk dokázal rychle odříkat tři (nebo dva) Otčenáše.

Když otepi okolo něho odhořely a opadaly a tělo ještě viselo u onoho sloupu přivázané za krk řetězem, katové tělo i se sloupem povalili, tyčemi ho srazili do ohně a teprve tehdy začali přikládat mnohem více dřeva a pálit ho. Obcházeli oheň a tloukli do kostí kyji, aby shořely rychleji. Když našli hlavu, rozbili ji kyjem. A když mezi vnitřnostmi našli srdce, zašpičatili kyj, nabodli ho na něj jako na rožeň a za stálého opékání do něj tloukli jiným kyjem.

Kat mezitím držel v ruce jeho šaty. Když se Klementův syn dozvěděl, že jde o Mistrovu suknici, přikázal mu, aby ji se vším, co u sebe měl, i s opaskem, hodil do ohně, a řekl: „Češi by to měli za svátost a uctívali by to.“ Katovi slíbil, že mu ty šaty finančně nahradí. A tak všechno spálili na popel, a to i s hlínou a zemí, kterou pod hranicí vykopali poměrně hluboko. Vše vsypali na káry, odvezli a hodili do Rýna, který teče hned poblíž, protože chtěli – pokud to bylo v jejich moci – navždy vyhladit jeho památku.

Protože jsem popsal průběh a okolnosti smrti slavného kazatele Mistra Jana Husa, mého drahého mistra, prostou řečí, prosím věrné křesťany, kteří od něho slyšeli mnoho dobrého a jsou vděčni za jeho stálost, aby ho v ní následovali a měli takto na něj vzpomínku. A mě, bídného, prosím omluvte, pokud jsem zde na něco zapomněl. Pevně totiž věřím, že jsem zde s pomocí Boží záměrně nenapsal nic lživého ani scestného, ať už pro něčí potupu, nebo pro něčí polichocení, za což bych se musel nakonec stydět před tváří Toho, který oznámí každou lež i pravdu a bude soudit živé i mrtvé. Jemu buď chvála na věky věků. Amen.