Boží milosrdenství

Rádi bychom čtenáři navrhli, aby se teď zabýval další z Jeho dokonalostí, o které dostává každý křesťan bezpočet důkazů. Obracíme svou pozornost k uvažování o Božím milosrdenství, protože naším cílem je přistupovat k božským dokonalostem vyrovnaně, jelikož všichni v této otázce tíhneme k zaujímání jednostranného pohledu. Musí zde být zachována rovnováha (jako všude), stejně jako se objevuje v těchto dvou výrocích o Božích vlastnostech – „Bůh je světlo“ (1 J 1,5), „Bůh je láska“ (1 J 4,8). Přísné aspekty božského charakteru, takové, co intenzivněji vzbuzují bázeň, jsou vyváženy těmi jemnějšími, půvabnějšími. Je nám k nenapravitelné škodě, pokud svým uvažováním prodléváme výhradně v Boží svrchovanosti a vznešenosti nebo v Jeho svatosti a spravedlnosti. Potřebujeme opakovaně rozjímat, i když ne výhradně, o Jeho dobrotě a slitování. S ničím, co postrádá úplný pohled na božské dokonalosti tak, jak jsou vyjeveny v Písmu svatém, bychom se neměli spokojit.

Nezměrné požehnání křesťanů

Písmo mluví o „velikém milosrdenství“, a kdo je schopen jej změřit? (Iz 63,7). Žalmista říká: „Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože!“ (Ž 36,8). Žádné pero člověka, žádný andělský jazyk jej nedokáže výstižně vyjádřit. Třebaže se tato požehnaná Boží vlastnost může lidem jevit jako dobře známá, co se týče zjevení Boha je to něco zcela zvláštního. Žádný ze starověkých národů by nikdy ani nesnil o tom, připsat svým bohům takovou milou vlastnost jako je tato. Žádný z dnes pohany uctívaných objektů nemá jemnost a něhu - pravdou je spíše opak, jak dokazují ohyzdné rysy jejich model. Filozofové mají za to, že připisování takové kvality Absolutnu je vážným znevážením jeho cti. Ale Písmo má mnoho co říci k Božímu milosrdenství či Jeho rodičovské náklonnosti a Jeho něžným citům, které chová ke svému lidu.

Poprvé je tato božská dokonalost v Božím slově zmíněna, když Bůh Mojžíšovi divuplně ukázal své božství, když Hospodin sdělil své „jméno“, tzn. sebe jako Toho, kdo se dal poznat. „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Je nádherné, že Ten, kdo je nekonečně nad námi, tak nepředstavitelně slavný, tak nevýslovně svatý, nejenže si všímá takových pozemských červů, ale také se na ně zaměřuje svým srdcem, dává pro ně svého Syna, posílá svého Ducha, aby v nich přebýval, a snáší všechny jejich nedokonalosti a umíněnost tak, že nemá v úmyslu od nich kdy odejmout své milosrdenství.

Zamyslete se nad některými důkazy a působením této Boží vlastnosti na svaté. „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny“ (Ef 1,5). Jak dokazuje předešlý verš, tato láska existovala již před založením světa. „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život“ (1 J 4,9), čímž nás, padlá stvoření, úžasně zaopatřil. „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství“ (Jr 31,3), skrze obživení Mým Duchem, nezlomnou mocí Mé milosti, vytvořením hluboké potřeby v tobě tím, že tě k sobě přitahuji svým půvabem. „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním“ (Oz 2,21). Pán v nás v den své moci vyvolal touhu se Mu odevzdat, a tím s námi vstoupil do věčné manželské smlouvy.

Hospodinovo milosrdenství od Jeho dětí nikdy nebude odňato. Z naší strany by se to tak mohlo jevit, ale nikdy to tak není. Od chvíle, kdy je věřící v Kristu, ho nic nemůže odloučit od Boží lásky (Ř 8,39). Bůh se se vší vážností zavázal smlouvou a naše hříchy to nemohou vymazat. Bůh přísahal, že pokud Jeho děti nebudou dodržovat Jeho přikázání, „ztrestá jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti“. Přesto dodává: „Ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost, neznesvětím svoji smlouvu…“ (Ž 89,34-35). Všimněte si změny z množného čísla „jejich“ na jednotné „mu“. Boží milosrdenství vůči Jeho lidu je soustředěno v Kristu. Protože skutky Jeho milosrdenství jsou smluvním závazkem, jsou opakovaně vztahovány k Jeho „pravdě“ (Ž 40,11; 138,2 KRAL), což nám ukazuje, že k nám přichází formou slibu. Proto bychom nikdy neměli zoufat.

„I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník“ (Iz 54,10). Ne, ta smlouva byla podepsána krví jejího Zprostředkovatele, kterou bylo pokrevní nepřátelství (způsobené hříchem) odstraněno a bylo nastoleno dokonalé usmíření. Boží úmysly o těch, kdo jsou zahrnuti do Jeho smlouvy a kdo s Ním byli usmířeni, jsou „myšlenky o pokoji, nikoli o zlu“ (Jr 29,11). Proto jsme si jistí, že „ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být“ s námi (Ž 42,9). Jaké slovo! Nejen, že Hospodin dá nebo udělí milosrdenství, ale dokonce svému milosrdenství přikáže. Je dáno rozhodnutím, uděleno královským závazkem, tak jako Bůh uděluje vítězství (Ž 44,5 B21), „požehnání, život navěky“ (Ž 133,3), což ukazuje, že nic nemůže těmto darům zabránit.

Odpověď svatých

Jaká by měla být naše odpověď? Za prvé, „jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce“ (Ef 5,1-2) a „jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost“ (Kol 3,12). Tak to bylo s Davidem: „Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou“ (Ž 26,3). David nacházel potěšení v uvažování nad Božím milosrdenstvím. Jeho duši to občerstvovalo a formovalo to jeho jednání. Čím více se zabýváme Boží dobrotou, tím opatrnější budeme ohledně své poslušnosti. Omezení Boží lásky a milosti působí na znovuzrozené mocněji než hrůzy Jeho zákona. „Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel“ (Ž 36,8).

Za druhé, tato Boží dokonalost posiluje naši víru a podporuje důvěru v Boha.

Za třetí, Boží milosrdenství by mělo povzbudit ducha uctívání. „Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem“ (Ž 63,4; srov. 138,2).

Za čtvrté, měli bychom se k němu uchylovat, když je nám úzko. „Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě…“ (Ž 119,76). Tak to bylo i s Kristem v Jeho utrpení (Ž 69,17).

Za páté, mělo by být naší prosbou v modlitbě: „…Hospodine, podlé milosrdenství svého obživ mne“ (Ž 119,159 KRAL). David se odvolává na tuto Boží vlastnost, aby obdržel novou sílu a vitalitu.

Za šesté, měli bychom se na něj odvolávat, když upadneme. „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje…“ (Ž 51,3). Jednej se mnou podle té nejjemnější ze svých vlastností, udělej ze mě příklad své něžnosti.

Za sedmé, mělo by být žádostí našich večerních ztišení. „Ohlas mi zrána své milosrdenství…“ (Ž 143,8). Povzbuď mou duši jeho melodií, ať jsou mé myšlenky při probuzení o Tvé dobrotě.

Z knihy Střípky poznání Boha.