22. prosince

Ať můj jazyk opěvuje, co jsi řekl, všechna tvá přikázání jsou spravedlivá. (Ž 119,172)

Žalmista vyjadřuje přání, které není úplně přirozené – kdo může opěvovat Boží řeč? To není vlastní přirozenému člověku. Srdce člověka je od jeho početí porušené hříchem, vzpourou proti Bohu. Jak by mohl toužit chválit Boží slovo? Jenom srdce, které je obnovené Duchem milosti, má tuto schopnost – je to jeho přirozenost, protože miluje Boha i jeho Slovo Proto ho chce oslavovat, radovat se z něj a chválit ho. Děkuje Bohu za pravdivost jeho Slova, za jeho čistotu a spolehlivost, za útěchu a poučení, které zde nalézá, za jeho lahodnost, protože je sladší než med a cennější než chléb pro tělo. Dobrořečí Bohu za sliby, které vložil do svého Slova a které také v patřičný čas splní.