Odvahu!

• Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! (Ž 27,14)

Vstoupili jsme do nového roku. Co to pro nás znamená? Nová očekávání, nová předsevzetí? … nebo obavy, strachy, úzkosti? … anebo nic zásadního, jen opět změna čísla v kalendáři? S každým novým rokem se před námi otevírá taková „terra incognita“, země neznámá. Rádi bychom věděli, co se na nás chystá. Snažíme se to odhadnout nebo spočítat. Dalo by se říct, že v nás zápasí Naděje a víra versus beznaděj a strach. Co je to vlastně ta naděje? … Jsou to jakési vyhlídky dopředu, dělám si naděje na něco, co tu ještě není, ale já věřím, že to přijde. Nemám to ještě plně pod kontrolou, ale nějak se k tomu mohu upínat … je to jako když ve tmě vyhlížíte světlo, jako když v zimě toužíte po teple. Naděje je propojena s budoucností, na kterou pohlížím pozitivně. Naděje má hodně společného s vírou. Dokonce ve Starém zákoně na některých místech to má stejný význam.

Když někdo dává něčemu naději, tak chce o to stále bojovat. Úplně prakticky se to projevuje třeba v našich mezilidských vztazích – jsou krize a naděje, střídá se to. Ale je mnoho těch, co v krizi už nevidí žádnou naději a pak to končí beznadějně.

Opakem naděje jsou pak naše obavy. Místo otevření se tomu co přichází, tak je tu jakási skepse, clona, nevíra, rezignace. Obojí se nás zmocňuje … je to takový každodenní zápas.

Máme víru a naději, že bude líp? … nebo patříme k těm negativním vizionářům, kteří říkají: „Nic dobrého nás už nečeká, svět, potažmo můj svět se hroutí ... kdo ví, co na nás ještě přijde?“ Beznadějná zvolání těch, co už nic nečekají, nic nevyhlíží – snad jen smrt.

Žalm 27 je povzbuzovač právě do těchto divných, temných dnů. Je to modlitba na cestu do nepohody. Je to návod, jak nepřijít o naději. Je to povzbudivý novoroční výhled. Je to pisatelova zkušenost s Bohem, kterou nám zanechal. Zkušenost se stejným Bohem, ve kterého věřil on a ke kterému se upínáme i my.

Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Tak ten žalm začíná … Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? … Pisatel David proti svému strachu staví Hospodina, to On je přece jeho štít, jeho pomoc … on sám nebojuje. Kolikrát my ten vnitřní boj podstupujeme sami, než nám dojde, že tak to nemusí vůbec být.

David v žalmu volá: Abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu … To Davidovo inspirativní přání by mohlo být i naše novoroční předsevzetí. To přání je vysloveno v době, kdy žádný chrám nebyl, proto si za tím nepředstavujme, že Davidovou prioritou bylo přebývat v kostele. Je to obraz touhy po Boží blízkosti. Je to obraz lidského útočiště, místa kde se schovám třeba před svými nepřáteli … vnějšími, ale i vnitřními … před různými útoky a strachy. Je to místo, kde nejsem sám, ale je tam Boží blízkost, Boží přebývání, Boží vlídnost, Boží přijetí. Ale kde to místo je? Kde přebývá Bůh? Kde jej mohu najít? Je to tady v chrámě, vystavěném lidskou rukou? Není, je to sice možné místo setkání, ale Bůh tu není zavřený a nepřebývá tady. Hospodin přebývá v lidském srdci, i když ne v každém … je potřeba jej tam nejprve pozvat a pak jej tam neustále hledat a nalézat.

Davidovo závěrečné žalmové povzbuzování zní: Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! – Buď rozhodný … znamená odvážný, odhodlaný, statečný, cílevědomý … tedy vlastnosti ryze ušlechtilé a nikterak zpátečnické a vyhýbavé. Buď udatného srdce, tedy buď šlechetný – to jsou všechno vlastnosti dobrých králů, panovníků, vladařů, ale i úplně obyčejných lidí, kterých je za co si vážit, kteří mají srdce … proto i ta zmínka o srdci znamená … měj srdce! Kdo má srdce, má soucit, má tu správnou citlivost na dobré věci. To jsou všechno šlechetné výzvy, možná i předsevzetí, která si i my sami můžeme vzít k srdci….ale nezapomeňme, že David to celé korunuje, tedy uzavírá tím … naději slož v Hospodina!

Když tedy přemýšlíme, co nás v tomto roce čeká, uvědomujeme si, že lidé mají strach. Bojíme se: Co když bude tento čas časem zkoušky? Ve svém listu dokonce apoštol Petr píše, že bychom se ze zkoušek měli radovat: „Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Kristus“ (1Pt 1,6–7). Přesto jsme si nejistí, a to je normální. Je však něco, čeho si můžeme být jistí. Je někdo, kdo ví, co je před námi, a proto nám zaslíbil, že se nás nevzdá, že bude s námi „po všecky dny, až do skonání tohoto věku“. „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ Rok, který se před námi otevírá, je příležitostí k osvědčení naší věrnosti, naší trpělivosti a také našeho srdce. Kristus nám nepřestal být přítomen. On „je tentýž“.

Že on je Bůh, a „je tentýž“, to se projevuje mnoha způsoby. Vždyť se často kolem nás dějí zázraky. Jsou lidé, kterým evangelium změnilo život. Jsou ti, kteří nezištně a s neobyčejnou láskou slouží potřebným a opatrují je. Je to služba nemocným tělem i nemocným duše. Jsou lidé, kteří rozdávají radost, jejíž základ je založen v Kristově evangeliu. Vedle těch, kteří myslí jen na sebe a na svou moc či bohatství, jsou ti, kteří ač chudí, mnohé obohacují svou moudrostí a laskavým srdcem. To všechno se děje proto, že „on je tentýž“, jen my to často nevidíme. Ale stačí se rozhlédnout kolem dokola, pak uvidíme, že vedle nás stojí nebo sedí někdo, v kom se odráží Boží láska, a je to vidět z jeho nebo jejího životního stylu, je to poznat, a takto se stáváme oněmi svědky samotného Hospodinova konání. Hospodin je světlo mé a moje spása. Maranatha! Pane, přijď! 

Amen.