Vy se budete radovat

• „Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.“ Někteří z jeho učedníků si mezi sebou řekli: „Co znamenají slova ‚zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte‘ a ‚odcházím k Otci‘?“ Říkali: „Co znamená ono: zanedlouho? Nevíme, o čem mluví.“ Ježíš poznal, že se ho chtějí otázat, a řekl jim: „Dohadujete se mezi sebou o tom, že jsem řekl: Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte? Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (J 16,16–22)

Z mnoha jiných míst víme o tom, jak milosrdný Spasitel při své poslední večeři utěšoval své učedníky, kvůli jejich budoucímu zármutku, který je měl potkat kvůli jeho umučení. Proto i na tomto místě jim říká o tom, že budou zarmouceni. Říká „zanedlouho“ („maličko“ – KRAL), tedy za tři dny, a přijde to, že „mě nespatříte a zanedlouho“, tedy v následujících čtyřiceti dnech až do jeho nanebevstoupení ho spatří. A tak se stalo, že ho už onu noc a v pátek a v sobotu a v noci ze soboty na neděli nakrátko neviděli a potom, po jeho zmrtvýchvstání, ho nakrátko (desetkrát) zase viděli. V té době už byli zase povzbuzeni ve své víře, v níž předtím selhali, a byli utvrzeni. 

A protože měl právě takto jít Kristus k Otci a potom vystoupit na nebe, neboť tak to bylo podle vůle svaté Trojice, říká: „ Odcházím k Otci.“ „Odcházím“ skrze ukřižování, kvůli němuž budete zarmouceni, a „zanedlouho“ („maličko“), tedy po tři dny „mě neuzříte“. A „opět“, totiž až vstanu z mrtvých, „zanedlouho“ („maličko“), tedy po čtyřicet dní „mě uzříte“. Protože tímto určeným způsobem „odcházím k Otci“.

A tady můžeme rozumět, že ono první „maličko“ („zanedlouho“) znamená celou dobu vyvolených Božích synů, kterou žijí v tomto světě a vidí Krista jen skrze víru. Pokud toto vidění přirovnáme k radosti nebeské, je to jako nevidění. A ten zdejší čas je velice maličký proti Boží věčnosti. Nikdo na světě nebyl živ tisíc let, i když některým na tisíc už táhlo. A svatý David říká Bohu: „Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul.“ 

Po té době, kdy zde vyvolení vidí Boha ne tak jasně, přijde kratičký okamžik smrti, v němž vyvolení mají záblesk jasného poznání radosti nebeské, a to je počátek nebo závdavek té radosti. A v tom kratičkém okamžiku v tomto světě mají vyvolení stokrát více, než co pro Krista opustili, jak o tom mluví sv. Marek v 10. kapitole, v. 29–30, když říká: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“ Ó, který vyvolený syn, když v okamžiku smrti uzří nebeskou radost, by si nevážil stokrát víc nebeského Otce, i bratrů a sester v nebeském království a jeho radosti než svého pole? 

A poněvadž jde Kristus k Otci, aby připravil svým věrným služebníkům místo věčné blaženosti, je jisté, že bude třetí čas, v němž bude pro vyvolené radost dokonaná. A kdo má tuto radost ve svém srdci, rád snáší všechny zkoušky v tomto bídném světě, aby této radosti dosáhl. 

Dále Písmo říká, že učedníci nerozuměli Kristovým slovům a byli kvůli tomu zarmouceni. Neboť věřili, že má být brzo chycen a kvůli tomu mělo skončit jejich společenství. A nerozuměli také kvůli tomu, že jim Kristova slova připadala jako protimluv, když řekl: „Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.“ Proto si dvakrát řekli: „Nevíme, o čem mluví.“ A Ježíš poznal, že se ho chtějí zeptat, ale předešel je, jak to dělá ve všech dobrých činech svých věrných služebníků a vysvětluje jim smysl prvního „zanedlouho“. Mluví o tom kratičkém čase, který se skrývá za tím slovem „maličko“, kdy učedníci budou plakat a naříkat, protože v tom čase jim bude odňat skrze umučení a smrt. A svět, tedy Židé, se budou radovat a budou se domnívat, že Krista, svého největšího protivníka a rouhavého kacíře, úplně zničili. 

A že to tak nepochybně mělo být, říká Kristus „Amen“ na své božství a „amen“ na své lidství „pravím vám, vy budete plakat“ tělesnýma očima „a naříkat“ v duchu, „ale svět“, totiž Židé, kteří jsou svět, který ho nezná a nechce ho přijmout, „se bude radovat“. A že se svět, totiž zlí lidé ve světě, staví s odporem a nepřátelstvím proti Kristovým učedníkům, ukazuje, že zlí nemohou mít spolu s dobrými účast na pravé radosti, a že dobří se zlými také nemají společenství ve zlé radosti – ale radují se dobří i zlí, protože Spasitel říká: „váš zármutek se promění v radost“. Proč to tak je? Nepochybně proto, že Bůh svým dětem dává vždy víc a víc růst a podobně i ďábel působí ve svých dětech stále k horšímu a stahuje je do bažiny a do propasti. A že to tak doopravdy bylo, jak jim Kristus řekl, to se ukázalo, když se po jeho zmrtvýchvstání učedníci radovali, protože spatřili Pána. A jejich radost stále rostla, až došli k dokonalé radosti nebo také k plné radosti. 

Potom Spasitel předkládá svým učedníkům, kteří ještě nerozuměli, jednoduchý příklad, aby jeho slovům rozuměli: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost.“ V duchovním smyslu může tato žena představovat podobenství Kristova lidství, které velmi těžkou bolestí porodilo člověka duchovním narozením, tedy velmi těžce zde vzniklo společenství vyvolených ke spasení. Neboť na kříži týrali Pánovy údy, nohy i ruce, probili je hřeby, probodli bok, a on žíznil jako žena, když rodí – právě tak některé žízní, a pak je napájejí octem a myrhou. A na kříži také velmi plakal a prosil Boha za to dítě, které měl porodit. A křičel nepochybně větším křikem, než křičí ženy, když rodí. Řval bolestí a říkal: „Ó vy všichni, kteří to pozorujete, dívejte se, jestli je ve světě taková bolest, jako je ta má. A tak, jak říká sv. Augustin, jako z Adamova boku vyšla žena, z Kristova boku vyšla svatá církev. Eva byla stvořena tělesně z žebra, církev svatá duchovně, krví Kristovou, která tekla z jeho boku, byla duchovně porozená.

A že Kristus ve svém lidství umřel naprosto jistě, ale ve svém božství neumřel, proto třetí den po veliké bolesti procitla ta žena, totiž Kristovo lidství a radovala se, že bolest pominula a že porodila člověka, tedy církev svatou, společenství vyvolených ke spasení. A nemysli si, že by Kristovo lidství nemohlo být tou ženou – vždyť on sám každého člověka, který činí vůli jeho Otce, který je v nebesích, nazývá sestrou i matkou. O tom mluví Matouš ve 12. kapitole (v. 50): „Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Kristus také často zmiňuje království nebeské, tedy společenství všech vyvolených. Proto sv. Augustin často mluví o tom, že pokud je Kristus hlavou církve svaté, je církev svatá spolu všemi svými údy. 

Protože jsou učedníci jeho údy, které s ním mají trpět, říká ono „neboť“, tedy že přišla jeho hodina, aby trpěl jako žena, která rodí. „I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět“, až vstanu z mrtvých „a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ 

A věz, že zarmoucení učedníků netrvalo ani celé tři dny. Neboť třetí den jim bylo Kristovo vzkříšení oznámeno, a on se s nimi setkal a oni radostně s ním. Ten den jejich zármutek skončil a on rozhojňoval tu jejich počatou radost až do svého vystoupení na nebe a do jejich smrti a po jejich smrti tu radost v nebeském království dokonal. A nikdo jim tu radost nemohl vzít, stejně jako nikdo nemohl zrušit tu věčnou lásku Boží, na jejímž základě je Bůh vyvolil. Proto říká sv. Beda: „Nikdo jim nemohl vzít jejich radost, neboť i když potom trpěli v různých zkouškách, naděje na zmrtvýchvstání a pohled na něj rozněcovali jejich radost, takže z toho měli jen radost, když  na ně přicházely rozličné zkoušky. To dělal i Jakub, který to učil i ostatní slovy: ‚Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.‘“ Apoštolové měli radost, neboť sv. Lukáš píše ve Skutcích 5,41: „A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.“ 

A všimni si ještě v těch slovech Spasitele o radosti tří věcí: Za prvé, že přijde po zármutku a o to jim bude milejší a větší (stejně bývá zármutek po radostech tohoto světa). Za druhé, že tato radost je ze srdce, protože Kristus říká, že „se zaraduje jejich srdce“. Za třetí, že bude věční, protože říká, že jim „ji nikdo nevezme“. 

Rač nám dopomoci, milý Kriste, k této radosti po bídě tohoto světa. Amen.