Dobrý a věrný pastýř

• Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne. (J 10,14)

První podmínkou pro pastýře je, aby byl sám v sobě dobrý a věrný, neboť je-li nevěrný tím, že ovce zbavuje ohrady nebo vtlouká ovci hřebík do čela, aby zahynula a jemu aby připadlo maso, pak to není dobrý pastýř a zasluhuje potrestat. Takoví jsou mnozí duchovní pastýři, ziskuchtiví, kteří, když vidí vlastní ovce hynout, se radují, a říkají: „Dobře zaplatí darem do kuchyně.“ Nezaslouží si, aby byli pověšeni v pekle? Pastýř má být věrný svému Pánu, Ježíši Kristu, jenž je první pastýř všech věrných ovcí, které on především pase pastvou svého Slova, svého těla a své krve. Kdo však jim neposkytl takovou pastvu, nýbrž jinou, špatnou, zaslouží si, aby byl pověšen. Tomu vyhrožuje Pán u Ezechiela 34: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe.“ Zaslepeni však jsou ti, kdo se starají o věrného a dobrého pastýře pro čtyřnohé ovce, pro sebe samotné však, kteří přece mají být ovcemi Kristovými, nikterak nedbají o duchovního pastýře. Duchovní správce má být Pánu Bohu věrným pastýřem, aby se staral věrně o ovce sobě svěřené a mohl též vydat počet církvi, v jejímž čele stojí, nikoliv však z hromadění zisků a vymačkávání jich ze svěřených osadníků právem i neprávem, nýbrž té církvi, jež je obecenství věrných duší. Jí je především povinen věrností, aby jeho ovce nezahynuly, a ne jen proto, aby se staral o zisk. Bohužel, teď dbají však více o zisk, než o ztracené svěřence…

Takový věrný pastýř byl Ježíš Kristus, jenž, když mu bylo dvanáct let, ihned začal pást své věrné tím, že ve shromáždění kázal a na výtku své matky Marie pravil: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Tak také, kdyby ti tvůj otec rozkázal něco jiného a odváděl tě od služby Bohu, k tanci nebo na jiná nedovolená místa, neposlouchej ho, ale řekni mu: „Musím být tam, kde jde o věci mého nebeského Otce.“ Dále se máme chovat k ovcím s láskou, abys je miloval více než jiné čtvernožce a než sebe, tak, aby ses kvůli nim vydal i na smrt na způsob věrného pastýře čtvernožců. Tak i on (t. j. duchovní) ať se vydá na smrt podle vzoru Ježíše Krista za své ovce proti ďáblu a pronásledování zlých lidí, aby nezhynuly.

Za druhé musí své ovce znát tak, aby je znal podle jejich zřejmých skutků a vedl je. První takový pastýř byl Ježíš Kristus, o němž říká Augustin: „Pán ví, kdo je jeho, kdo jsou ovce a kdo smrdutí kozlové.“ Já však pravím, že pastýř má znát své ovce, třebas nikoliv tak podrobně, není vázán – pro střídání osadníků – je všechny znát podle jména.

Za třetí se též požaduje od zbožného pastýře, aby mohl své ovce vyvést na pastvu se zelenou pící. Ve vztahu zbožného pastýře k ovcím musí být především láska, aby opravdu toužil po spáse jich všech v nitru Ježíše Krista.

Dále pak má být v tom poměru rozumové pochopení, aby dovedl své ovce rozumně učit a aby se též sám vzdělával, aby nebyl nevzdělanec, nýbrž dovedl řídit své podřízené. To se však zvrhlo v pravý opak, ježto pastýři z nevědomosti nejen nedbají o to, aby své ovce učili, nýbrž dokonce usilují o to, aby je uvedli ve špatnou pověst, a sami, zaslepeni zlobou, lživě je obviňují z kacířství. A konečně úspěšné vedení, aby své ovce s úspěchem vyvedl z bažiny hříchu a sám je neuvedl do hříchu tím, že by se jich chlípně dotýkal a s nimi nemravnosti páchal, jako činí mnozí.

Kristus se někdy nazývá pastýřem, někdy králem, jindy pánem, opět jindy služebníkem, někdy zas učitelem. Pastýřem proto, že pase všechny své, ty, kdo jsou ovce a nikoli smrdutí kozlové pro své hříchy. Za druhé se nazývá králem, aby věděli smrdutí kozli, kteří budou postaveni v den soudu na levici a určeni k zatracení, že ze své moci je odsoudí a pošle do věčného ohně. Pánem se nazývá za třetí, abychom se ho báli bázní synovskou a z vlastního popudu, nikoliv otrockou, jako se ho bojí ďábel a špatní lidé. Za čtvrté se nazývá služebníkem, protože pokorně sloužil nám všem, netoliko přátelům, nýbrž i nepřátelům svým, ba dokonce, jak svědčí prorok Izajáš 53,(6), i nepravostem našim. Za páté se nazývá učitelem. Vpravdě je jím ten, jenž předně a zásadně učí své věrné poznání zákona Božího, dále pak učí pomocí svých věrných kazatelů, kteří jsou jakoby schrána a nástroj, jímž Kristus takřka jako polnicí volá své věrné…

Z kázání na druhou neděli po Velikonoci 26. IV. 1411.