Jedno Tělo skrze znovuzrození

Hřích odcizil člověka nejen Bohu, ale i člověku. Kde není láska k Bohu, tam není ani opravdová láska k bližním. Od přirozenosti jsme zcela zkažení a jako takoví máme radikálně sobecké, zlé a zlomyslné sklony. „Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách“ (Ř 3,13–16). Dějiny lidstva jsou z velké části vážným důkazem této skutečnosti. Závist a nepřátelství poznamenaly vztahy jednoho národa k druhému, jedné strany k druhé, jednoho jednotlivce k druhému. Třenice a sváry byly nevyhnutelným důsledkem chtivého a divokého ducha mezi lidmi, ať už byli černí nebo bílí, rudí nebo žlutí.

Pouze omezující ruka Boží drží lidi v mezích a brání tomu, aby se společenská sféra nezměnila v nejhorší džungli. Jednou za čas se tato omezující ruka do značné míry stáhne a pak se navzdory všemu našemu vychvalovanému pokroku ukáže lidská povaha ve své holé divokosti. Pravdou je, že dnešní lidé nejsou ani lepší, ani horší, než byli na počátku této křesťanské éry. Když apoštol mluví o Božím lidu v době jeho neobnovenosti, mluví o tom, že jsme byli „otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli“ (Ti 3,3). Takoví jsou lidé na celém světě, i když si to nepřiznají a ani to od nich nelze očekávat. Protože si přirozený člověk neuvědomuje své vrozené a zavilé nepřátelství vůči Bohu, nelze předpokládat, že by si byl vědom toho, že chová takového ducha vůči svým bližním. Kdyby však byla z této takzvané civilizované země odstraněna veškerá policie, jak dlouho by trvalo, než by se jasně a všeobecně projevilo „opovržení a vzájemná nenávist“!

Padlý člověk se potřebuje smířit nejen s Bohem, ale i se svými bližními, a kde se děje jedno, tam nutně následuje druhé. Smíření, jak bylo ukázáno, je jedním z plodů znovuzrození, neboť při novém narození je jeho subjektu propůjčen nový princip, takže jeho nepřátelství je nahrazeno přátelstvím. „Kdo má rád otce, má rád i jeho dítě“ (1J 5,1). Smíření duše s Bohem s sebou nese její smíření se všemi svatými. Protože Bůh byl smířen s celou církví (považovanou za padlou) a její dvě hlavní složky (věřící Židé a věřící pohané) jsou sjednoceny, vyplývá z toho, že každý křesťan je v zásadě harmonicky sjednocen se všemi ostatními. Říkáme „zásadně“, protože Kristovo dílo je federativně a právně sjednotilo. To však není vše. On pro svou církev zajistil Ducha a ten je – prostřednictvím díla znovuzrození – činí životně jednotnými v novém stvoření. „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1K 12,13).

Tak jako smíření křesťana s Bohem s sebou nese určité jasně vymezené povinnosti, je tomu tak i v případě jeho smíření se všemi spoluvěřícími, a těmi se nyní budeme zabývat. Začněme tou základní a komplexní povinností: „Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3). Ohledně tohoto jednoduchého přikázání vzniklo mnoho zmatků, pokud jde o jeho význam i požadavky, a téměř nekonečné spory ohledně sjednocení a rozdělení církve. Člověk se svou obvyklou zvráceností změnil tuto výzvu na „horlivou snahu vytvořit a prosadit lidskou jednotu“ a vynést odsouzení nade všemi, kdo se k ní nechtějí přihlásit a přizpůsobit se jí …

Nechceme se nyní zabývat různými snahami a prostředky, které lidé od dob reformace vynakládali na vytvoření organizací pro jednotu a sjednocení vyznávajících křesťanů, a to jak ve víře, tak ve formě bohoslužby, jako jsou státní církve „zřízené zákonem“, denominace, které si nárokovaly být „pravou církví“ nebo „církvemi Kristovými“, ani vysoké nároky těch, kteří už před více než sto lety odsoudili všechny sekty a systémy a tvrdili, že jen oni se scházejí jako „Kristovo tělo“ a „vyjadřují“ jednotu Ducha, aby se ve velmi krátké době rozdělili na četné frakce a protichůdná „společenství“. Ne, naším cílem zde není být kontroverzní, ale konstruktivní … Nemůžeme rozumně zachovávat „jednotu Ducha“, dokud správně nepochopíme, co to „jednota“ je; kéž je nám on sám  milostivým průvodcem.