Bůh vysvobozuje ze strachu (Ž 91)

Máme před sebou jeden z Davidových žalmů, v němž je vyjádřena dětská důvěra v Boha. Mluví se tu o Bohu, který aktivně vysvobozuje, který je živý a působí. Počítáme s Bohem, který je aktivní a zasahuje do našich životů? Věříme, že Bůh jedná, že aktivně působí ve všech věcech tohoto světa, že sestupuje shůry, vlamuje se do našeho světa, do našich životů, do našich okolností? 

I. Bůh, který vysvobozuje (v. 1–2)

• Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ (Ž 91,1–2)

David vyznává svou důvěru v Boha. Jak dobře zná svého Boha! Kolik toho o Bohu říká ve dvou krátkých verších. Kolik jistoty je za Davidovými slovy. Jaká důvěra vyvěrá z jeho slov. David dobře ví, kdo je jeho Bůh. Začíná tím, že si připomíná veliké pravdy o Bohu. Začíná u Boha samotného. To je ten nejlepší začátek do každé situace v našem životě. 

David vyznává, že Bůh je nejvyšší. Označuje ho tímto jménem – ten „Nejvyšší“. Tento Nejvyšší poskytuje úkryt. To ukazuje, že to není neosobní, není vzdálený, není chladný a nepřístupný. I když je Nejvyšší a mohl by být vzdálený nebo nepřístupný, není! Je přívětivý a milosrdný, protože nabízí úkryt. Je laskavý a dobrý, protože v tom úkrytu vás nechá bydlet. To není protiletecký kryt, jaké se používaly za druhé světové války. To byl nějaký sklep nebo vybudované místo v podzemí, dobře vybetonované, aby vydrželo i pád domu, který stál nad tím. A když byl nálet, tak jste se tam schovali. A po náletu jste zase vyšli ven. Ale v úkrytu Nejvyššího můžete bydlet. To je místo, kde můžete žít. Bůh sám se o vás bude starat. Poskytl vám úkryt a dá vám všechno potřebné k tomu, abyste v něm přečkali noc. David sice mluví o noci, což by nás mohlo vést k něčemu krátkodobému, ale úkryt Nejvyššího je útočištěm a pevnou tvrzí, je místem trvalého pobytu, nikoliv dočasného a chvilkového úkrytu. 

Když Nový zákon mluví o noci, někdy mluví o duchovní noci, o temnotě, která je s nocí spojená a přirovnává tento věk k noci. Narodili jsme se do duchovní temnoty a žijeme v temnotě. Jediné skutečné světlo, které přináší život, je světlo Pána Ježíše Krista, světlo evangelia. Jenom ten, kdo má toto světlo, žije ve světle a má ve svém životě den. Což neznamená, že nemůže přijít noc. I David mluví o hrůzách noci v pátém verši, což odkazuje mnohem víc na duchovní hrůzy než na ty fyzické. Mluví o chvílích, kdy přichází temnota, kdy ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Ale kdo bydlí v úkrytu Nejvyššího, přečká noc, přečká temnotu i hrůzy noci, přečká temné démonské sevření nepřítele, protože má světlo života. Bez světla života, bez Pána Ježíše Krista, nelze být v úkrytu Nejvyššího, nelze bydlet v jeho blízkosti, před jeho tváří a v jeho úkrytu. Jenom skrze krev Pána Ježíše Krista můžeme přistupovat na nejsvatější místo, před Boží tvář, do svatyně svatých. Jenom díky oběti Pána jsme posvěceni a jsme přijati jako Boží děti do úkrytu Nejvyššího. To byla Davidova zkušenost. 

Davidův Bůh je Všemocný. Být ve stínu Všemocného znamená být v bezpečí, protože Bůh je pevnou tvrzí, je nedobytným hradem, útočištěm. Je všemohoucí. Dělá přesně to, co chce. Má všechno pod kontrolou. To jsou důležitá slova, zvlášť ve světle následujících veršů, které popisují nejrůznější hrůzy a strachy, které mohou na člověka přijít. Bůh všechno dobře ví, on to dokonce působí. Bůh je všemohoucí, živý, Bůh zasahuje a jedná ke své slávě a ke spasení lidí. Bůh je naše útočiště. 

Narodili jsme se jako hříšníci. Svou přirozeností jsme nenáviděli Boha, ale díky Boží milosti jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista a máme v něm své útočiště. Jsme chráněni před Božím soudem, protože trest na sebe vzal náš Spasitel na kříži Golgoty. Kdokoliv je v něm, v Kristu, toho se Boží hněv nedotkne. Nejsme o nic lepší než ostatní lidé, a mnohdy je to s námi dokonce ještě horší, protože jsou i lepší lidé mezi nevěřícími, ale naše srdce má naději v Kristu. On je naše útočiště, v něho doufáme. On je naše naděje, on je naše spása. On je tou pevnou tvrzí, kterou nikdy nikdo nedobude. V něm jsme schováni stejně, jako byl David schován v Bohu, stejně jako hledal svou skrýš ve stínu Všemocného. Jen ve víře v Pána Ježíše Krista nacházíme toto bezpečí, jenom u něj je náš pokoj a naše jistota. V něm jsme chráněni před soudem, před zhoubou, před strachem, je naším štítem, staví se před nás jako štít a chrání nás. 

II. Strachy, z nichž Bůh vysvobozuje (v. 3-13)

Jsme zachráněni před věčným Božím hněvem, před odsouzením do ohnivého jezera, kde bude na věky pláč a skřípění zubů. Jsme vysvobozeni z moci hříchu, ze spárů ďábla, jehož jsme byli otroky, dokud jsme neuvěřili v Pána Ježíše Krista a nebyli vyrváni z moci temnoty. Jsme zachráněni od bezbožnosti, vytrženi ze vzpoury proti Bohu. Je mnoho velikých duchovních věcí, o nichž bychom mohli ještě dále mluvit, ale náš text nás vede trochu jiným směrem. Vede nás do našeho každodenního praktického života a ukazuje nám, že Bůh nás vysvobozuje z věcí, s nimiž se běžně setkáváme a které nám v mnoha ohledech nahánějí strach. 

• Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. (Ž 91,3)

Je tu obraz malého ptáčka, který je chycený do pasti. Lovec použil důmyslnou past, kterou pták nevidí a do které se chytí. I v životě krále mohou být takové pasti. Jsou i v našich životech – věci, které nevidíme a které najednou způsobí obrovské problémy. Totéž platí o zhoubném moru. Dnes se v našich končinách mor nevyskytuje, ale pořád ve světě je. A dokonce i s antibiotiky je desetiprocentní šance, že nakažený nepřežije. Než lidé objevili antibiotika, umíralo na mor nějakých šedesát procent nakažených a v případě plicního moru to bylo sto procent. Ani osidla ani mor nejsou vidět, ale budí hrůzu, když na ně jenom pomyslíme. 

• Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. (Ž91,5–6)

David popisuje reálná nebezpečí, fyzické věci, ale jeho popis hraničí také s duchovním světem. Hrůzy noci, noční děs, plíživý mor v temnotách, nákaza, která se šíří za poledne. Ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8). Fyzická nebezpečí a hrůzy, stejně jako duchovní nebezpečí a hrůzy v nás vyvolávají strach a někdy i paniku. Děsíme se toho, co by se mohlo stát … když přijdu o práci … kdybych vážně onemocněl … kdyby … David nabízí řešení – buď v Boží blízkosti. Jestliže budeš přebývat v jeho světle, ďábel se k tobě ani nepřiblíží. Nemusíš se lekat šípu, který létá ve dne ani hrůzy noci. Nemusíš se bát ohnivých střel toho zlého, nemusíš se bát ani démonů, kteří přicházejí v noci, nemusíš se lekat plíživé nákazy – a je jedno jestli se jedná o nákazu fyzickou nebo duchovní. Ta duchovní může mít mnoho podob – od zpochybnění Božího slova, což byla ďáblova strategie v zahradě Edenu a je dodnes, přes překroucení Božího slova – ďábel použil slova tohoto žalmu vytržená z kontextu, když pokoušel Pána Ježíše na poušti. Duchovní nákaza může otrávit mysl lží nebo pomluvou, zpochybnit víru, vrazit klín nedůvěry mezi bratry nebo mezi manžele … Je to tak snadné. Jsme lidé, kteří tak jednoduše chybují. Musíme mít neustále na mysli, že svůj boj nevedeme proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem a silám temnoty a zla (Ef 6,12).

David se modlí za zjevné, fyzické věci a očekává v nich vysvobození od Pána. Nejsou to jenom neviditelné děsy a hrůzy, které by naplňovaly strachem jeho mysl, jsou to i zjevné hrůzy:

• Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. (Ž 91,7)

Může to být zhouba moru, může to být plíživá nákaza nebo šípy nepřítele, které zničí desítky tisíc naráz, ale Bůh i v takové strašné chvíli říká: „Neboj se!“ Já jsem tvá skrýš, já tě ochráním. 

• Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. (Ž 91,9–10)

I kdybys byl na nejhorším místě na světě, i kdybys byl uprostřed nejzhoubnějších věcí v tomto světě, Bůh má moc tě zachránit. Bůh tě zná. Ví o tobě. Má spočítané vlasy na tvé hlavě. Ví naprosto přesně, kdy a co se ti přihodí, ví naprosto přesně, kdy a jak zemřeš. Jestli se budeš strachovat, vůbec nic tím nezměníš, jenom si sám přihoršíš. 

• On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. (Ž 91,11–13)

Dobře známe vysvětlení Pána Ježíše Krista, když ho ďábel pokoušel těmito slovy: „Nebudeš pokoušet Hospodina!“ (Mt 4,7). Martin Luther ve svém dopise příteli Janu Hessovi na otázku, jestli by měl křesťan utíkat před morem, napsal: „Budu prosit Boha, aby nás milostivě chránil. A potom půjdu a budu vykuřovat [dezinfekce], čistit vzduch, roznášet léky a podávat je nemocným. Vyhnu se každému místu a každé osobě, kde má přítomnost není nutná, abych se nenakazil a nerozšířil nákazu na ostatní a svou nedbalostí tak nezapříčinil jejich smrt. Pokud si mě Bůh přeje odvolat, nepochybně si mě najde, a já jsem udělal všechno, co ode mě očekával a nejsem zodpovědný ani za svou vlastní smrt ani za smrt druhých. Ale pokud mě můj bližní potřebuje, nebudu se vyhýbat ani místu ani osobě, ale půjdu ochotně, jak je řečeno výše. Taková je víra, která se bojí Boha – není ani drzá, ani pošetilá, ani nepokouší Boha.“ Nebudu pokoušet Boha, ale věřím, že Bůh zachraňuje. Bůh jedná. 

• Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost … nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. (Ž 91,4.10)

Bůh aktivně zasahuje a vysvobozuje, jedná uprostřed svého lidu. Věříš tomu? Spoléháš na to? Doufáš v to?

III. Lid, který Bůh vysvobozuje (v. 13–16)

Nyní mluví Bůh v první osobě a říká, že vysvobozuje. Jeho slova nám ale také ukazují, koho Bůh vysvobozuje. 

• Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu. (Ž 91,14–16)

Bůh miluje ty, kdo ho milují. Bůh způsobil naší lásku k němu a tuto nedokonalou a ubohou lásku zoufalých hříšníků přijímá jako dokonalou lásku svých dětí. Naše láska a naše oddanost Bohu není ani v nejmenším dokonalá. Musíme si přiznat, a pro většinu z nás není problém, že naše oddanost Bohu je bídná. Má trhliny hluboké jako Mariánský příkop. Je děravá jako ementál. Kolikrát se denně zastavíte a řeknete si: „Uff, já vůbec nemyslím na Boha!“ Úplně jsem na něj zapomněl. A jestli jste se takhle ještě nezastavili, přemýšlejte nad tím teď. Jaká je naše oddanost? Jak se projevuje? Kdy se projevuje? Je snadné projevovat oddanost, když je to lehké, ale co když přijdou problémy? Co když zjistíte, že jste v osidle lovce? Že jste se chytili na lep? Že jste se nakazili morem? Nebo hořkostí, jak o tom mluví list Židům, který nás varuje před kořenem hořkosti, protože hořkost má zhoubnou moc nakazit druhé (Žd 12,15). To je zhoubná nákaza, to je šíp, který zasáhne srdce. Kde je má oddanost v takové chvíli? Co když přijdou těžkosti? Když se nakupí tolik starostí, že skrze ně ani nevidím? Moje rodina se obrátí proti mně, moji nejbližší mě opustí, svému nejbližšímu příteli vůbec nerozumím, stát vyhlásí karanténu a zakáže vycházení, nemohu sehnat práci, nebo v práci, kde jsem, je to k nevydržení … To nejsou věci, které by nás nepotkávaly. A přesně o tom je náš žalm. Kde je tvoje oddanost v takové chvíli? Na koho spoléháš? Kam utíkáš? Kdo je tvým pevným hradem? 

• Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. (Ž 91,9–10)

Křesťan utíká k Bohu. Nehledá řešení ve světě, nehledá řešení u člověka, ale jde k Bohu. Protože zná Boha! Zná jeho jméno. Jaká je to znalost? Je naprosto nedostatečná. Když Písmo říká, že poznáváme jenom zčásti (1K 13,12), je to hodně nadsazené. Poznáváme Boha jenom velmi nedostatečně. A přece se Bůh i k takovému poznání přiznává a svoje děti chrání a vysvobozuje. 

Boží dítě je oddané Bohu, zná ho a volá k němu. A Bůh odpovídá. Boží dítě bere Boha za slovo a spoléhá se na něj. Bůh slíbil, že odpoví, proto se mám modlit tak dlouho, dokud neodpoví. Ne tak dlouho, dokud nebudou naplněny moje představy, ale tak dlouho, dokud Bůh neodpoví. To je velký rozdíl a my si musíme dát dobrý pozor na to, abychom tento rozdíl znali a rozuměli mu. Můžeme totiž volat k Bohu špatně a může nám jít jenom o naše vášně. A potom Bůh neodpoví. Ale když voláme uprostřed soužení a spoléháme se na Boží slovo, Bůh je věrný a odpovídá, vysvobozuje ze soužení, brání nás a dokonce nás zahrnuje svou slávou. Máme důvěřovat Bohu, že bude jednat, že vysvobodí, že odpoví, že oslaví. Ďábel je otec lži a je vrah od počátku (J 8,44), ale Bůh dává život, dává milost, dává radost, pokoj, lásku, požehnání a vždycky je to všechno hluboko zakořeněné v pravdě. Skrze pravdu přichází požehnání, pravda osvobozuje. Lež nikdy neosvobodí. Ale pokud stojíme na pravdě Božího slova, pokud stojíme pevně v Kristu, jsme svobodní a máme pokoj s Bohem. Bůh vede své děti k pokoji. Ďábel vede k chaosu. Bůh ukazuje spasení, dává růst v poznání spásy, v porozumění evangeliu, ve vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Ďábel vede opačným směrem – vede do světa, do hříchu, od Boha, od evangelia, od prosté důvěry v Pána, od vztahu s Bohem. A přesně tady je ten rozdíl mezi deistou a teistou. Teista je křesťan, který spoléhá na Boží odpověď, na Boží jednání, na Boží zásah. Není to vždycky snadné a tento žalm na to ukazuje, ale je to přesně to, co křesťan dělá. Svou sílu hledá u Pána, v jeho veliké moci.

Deista není křesťan, i když se za něj může vydávat a může prohlašovat, že věří v Boha. Ale nespoléhá na jeho zásah, na Boží jednání, místo toho spoléhá na svůj rozum, na prostředky, které má, na svět nebo na cokoliv jiného než na Boha. Tím ukazuje, že nezná Písmo ani moc Boží (Mt 22,29). Ale pro křesťana je Bůh pevným hradem, útočištěm, tvrzí a vysvoboditelem. Čeká na Boží jednání, volá k Bohu a těší se na odpověď. A co vy? Spoléháte na Pána? Doufáte v něj? Utíkáte k němu?