Logický protimluv: První mezi rovnými

Velice si vážím bratra Alexandra Straucha a jsem velmi vděčný za jeho knihu Biblické staršovství (Tandem, 1999), která svého času velmi silně poznamenala můj křesťanský život a jeho další směřování. Vřele a rozhodně doporučím knihu každému, kdo se chce dozvědět víc o biblickém způsobu vedení církve a o jejím fungování. 

Kniha mluví o vedení církve staršími, skupinou mužů, kteří jsou kvalifikovaní podle Písma. A to je jediný model vedení církve, který nám Boží slovo předkládá. Přesto i v této knize vidím malou úlitbu historickým a kulturním bůžkům křesťanství v podobě výše uvedeného protimluvu: První mezi rovnými. Podle Straucha by jeden ze starších mohl být tzv. první mezi rovnými, tedy dle jeho slov „vedoucí mezi vedoucími“ (Biblické staršovství s. 24). Jedná se tedy o muže, který má prvenství ve významu a poslední slovo mezi „sobě rovnými“. A to není nic jiného než přímá cesta k pastorovi/kazateli, který je sice roven všem starším, ale současně je tak nějak také nad nimi. Ačkoliv se Strauch snaží tento koncept biblicky obhájit, není tento koncept biblický. 

Z historie to vypadá, že slova „první mezi rovnými“ poprvé použil muž, který zarazil poslední hřeb do rakve římské republiky, Gaius Octavius (63 př. Kr. – 14 po Kr.), známý také jako Octavianus Augustus, tedy první faktický císař římské říše. Tato slova byla jedním z jeho mistrných politických tahů. Jako vítěz v občanské válce formálně předal vládu do rukou senátu a sám se prohlásil za prvního mezi rovnými, tedy mezi senátory, přičemž však veškerou faktickou moc měl v rukou on sám, nikoliv senát. Římský senát se nechal oklamat hezky znějícími a rádoby pokornými slovy, která jsou však logickým protimluvem.

Jestliže je něco sobě rovné, potom nic z toho nemůže být jaksi rovnější, tedy první mezi rovnými. Toto sousloví můžeme použít pouze v časové nebo v řadové posloupnosti. Budu-li mít na stole řadu korunových mincí, je první mezi rovnými (všechny mají stejnou hodnotu) pouze ta mince, kterou vezmu do ruky jako první (tj. z hlediska času) nebo ta mince, která stojí v řadě jeko první. 

Jestliže je někdo první, nikdo jiný už první být nemůže – může tu být pouze druhý, třetí … První je jenom jeden a není na stejné rovině s ostatními, protože jinak by nemohl být označován jako první. Buď může být první a všichni ostatní jsou si rovni, ale první je významnější, nebo jsou si všichni rovni a potom nikdo mezi nimi nemůže být první. 

Církev vede skupina (dvou a více) starších, kteří jsou si rovni. Nikde v Písmu nenajdeme nic o tom, že by mezi nimi měl být někdo první. Ačkoliv Octavianus formálně obnovil republiku a předal moc do rukou senátu, nestal se diktátorem, byl „pouze“ první mezi rovnými, tak tím, že všechnu moc soustředil ve svých rukou, proměnil ve skutečnosti římskou republiku v monarchii (a tak i pokračovala). Úplně stejný proces se odehrál ve druhém a třetím století v Kristově církvi. Nejprve byl jeden (obvykle nejvýznamnější) ze starších/biskupů považován za prvního, následně se stal jediným v daném městě nebo oblasti (tzv. monarchický episkopát) a najednou zde byla církev, která už nebyla vedená skupinou starších, ale byla v ní vytvořena hierarchie. Do jejího čela se záhy dostal první biskup mezi ostatními biskupy, biskup římský, který si rouhavě nechává říkat svatý otec a hlava církve. To jsou dva příklady „úspěšné“ aplikace principu první mezi rovnými.

Princip první mezi rovnými je přímou cestou k vytvoření rozdílu mezi vedoucími, protože jeden z nich je slovy Straucha „vedoucí vedoucích“. Odtud už je jenom krůček k vytvoření dalšího rozdílu – mezi vedoucími a ovcemi, tedy mezi duchovními a laiky. A v takové chvíli už to slavné učení nové smlouvy o všeobecném kněžství věřících nejenže dostává pořádně na frak, ale bere úplně za své.

Boží slovo není nejasné ohledně toho, jak má vypadat vedení církve. Velmi jasně mluví o tom, že církev má být samostatná a nezávislá a každý sbor má být vedený skupinou biblicky kvalifikovaných mužů, kteří jsou si rovni – žádný z nich není mezi nimi rovnější.