Ženě učit nedovoluji: 1. Prohlášení

• Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. (1Tm 2,11–12)

Pavel pokračuje ve svých příkazech církvi – mluví o tom, jak to má v církvi vypadat. Církev má stavět na evangeliu, nikoliv na zákoně, jak jsme to viděli v první kapitole, má se na prvním místě modlit a ne hledat svou sílu v tělesných, pozemských věcech. Muži i ženy se mají modlit a tak mají projevovat svou zbožnost. Nyní jde ještě o kousek dál a od modliteb se přesouvá k vyučování. Celý kontext – celá druhá a třetí kapitola je napsaná na pozadí rozdílů mezi mužem a ženou. Ten rozdíl byl patrný už v předchozích verších (v. 8–10), kde byla řeč o modlitbě, je naprosto zřejmý na tomto místě a pokračuje ve třetí kapitole, kde se dál Pavel zabývá vyučování v církvi, které je svěřeno na prvním místě starším, což mají být zbožní, zralí a v Božím slově zakotvení muži. Takže tady máme modlitbu mužů a žen (v. 8–10) a vyučování žen a mužů (2,11–15 a 3,1–7). 

Někteří lidé si myslí, že Pavel těmito slovy reagoval na nějaké problémy v efezské církvi. Předpokládají určité problémy a potom vidí tento text jako Pavlovu reakci na ně. Na základě těchto úvah potom tvrdí, že tento text určen specificky jenom efezské církvi a netýkal se žádných jiných církví a není závazný ani pro nás. Na tomto základě jsou potom ustanovovány ženy jako starší a kazatelky – navzdory tomu, že následný text, který je o starších tvrdí, že starší má být muž (což podobně říká i list Titovi). Ale v samotném textu není nic takového, na čem bychom mohli tvrzení o specifických okolnostech a reakci na ně postavit. Už minule jsme viděli, že mužům je přikázáno (v. 8), aby se modlili na každém místě – ve shromáždění i mimo shromáždění. Je tam použita fráze, která odkazuje na jakékoliv místo, na jakoukoliv církev – nejde jenom o církev v Efezu. A text, kterým Pavel celý oddíl uzavírá na konci třetí kapitoly, mluví naprosto srozumitelně:

• … abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1Tm 3,15)

To jsou slova, která jsou naprosto univerzální. Tady máme návod, manuál k církvi. Jestli chceme vědět, jak má vypadat církev, jak má fungovat církev, co a jak máme v církvi dělat, máme jít na prvním místě do Pavlových listů Timoteovi a Titovi, protože Pavel tyto dopisy napsal právě z toho důvodu, aby jak Titovi tak Timoteovi ukázal, jak je třeba si počínat v Božím domě, čímž nemyslí budovu, ale církev živého Boha. Takže prohlášení, která zde Pavel činí, jsou prohlášení univerzální, stále platná pro každou církev na každém místě. Týkají se jak modliteb, tak vyučování, tak také správy církve staršími a služebníky. 

Máme zde tedy jasné a jednoduché prohlášení, které říká, že žena nemá vyučovat muže. Právě v tomto smyslu musíme rozumět Pavlovým slovům, že nedovoluje ženám učit. Nemluví tady o manželkách a manželích, jak je to např. v B21, kde překladatel posunul smysl tohoto textu někam úplně jinam, když říká „nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše…“ (1Tm 2,12 B21). Takový překlad by spíš ukazoval na domácí neshody a problémy v manželství, ale Pavel mluví o fungování církve. Mluví o vztahu mezi mužem a ženou obecně. Dokonce dvanáctý verš má na začátku malé slovíčko, které vyjadřuje kontrast – něco jako „ale“ nebo „neboť“. Tak to najdeme v kralickém překladu, kde je „neboť ženě nedopouštím učit, ani vládnout nad mužem…“ nebo v Pavlíkově překladu: „vyučovati však ženě nepovoluji, ani ovládat muže…“ To ukazuje, že Pavel dává jedenáctý a dvanáctý verš do kontrastu, kdy dvanáctým veršem vysvětluje to, co prohlašuje ve verši jedenáctém, že žena se má nechat vyučovat v tichosti s veškerou podřízeností. Použité sloveso je v rozkazovacím způsobu – vyjadřuje tedy příkaz. 

Stejně jako u předchozích veršů je to znovu o postoji srdce na prvním místě – v tichosti s veškerou podřízeností. Toto je postoj, který musí být vlastní všem křesťanům, nejenom ženám. Podívejte se na to, co napsal Jakub o zbožnosti, a všimněte si, jak souvisí s tichostí a poslušností, podřízeností:

• V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! (Jk 1,21–22)

V tichosti přijměte Slovo a podřiďte se Slovu, tedy jednejte podle něj. To je způsob, jak můžete růst ke spasení, v milosti, v poznání Boha. Kde není tichost, tedy pokora, tam nemůže být ani řeči o přijímání Slova, kde není podřízenost, tedy poslušnost Slovu, tam nemůže být ani řeči o jednání podle něj – a tam nemůže být ani nové srdce. Tichost a podřízenost – to je postoj, který musí být vlastní mužům i ženám, kteří rozhodli pro následování Krista. Je to naprostý protiklad k pýše a aroganci, které jsou tak typické pro lidské srdce – jak srdce muže, tak srdce ženy. U muže se tato snaha ovládat druhé obvykle projevuje tvrdostí, bezohledností a neústupností, u žen potom spíše intrikami a taháním za nitky někde v pozadí. V obou případech je to špatně, je to hřích. Proto Pavel píše dvanáctý verš.  Doslova bychom ho mohli přeložit:

• Neboť ženě učit nedovoluji ani ovládat muže, ale být v pokoji. (1Tm 2,12)

Ten text říká, že žena nemá mít moc nad mužem ani ovládat muže. Mohli bychom ta slova přeložit také tak, že žena nemá mít autoritu muže. Nemá si přivlastňovat to, co náleží muži, nemá být jako muž, protože žena není muž – a právě tak muž nemá být jako žena, protože muž není žena. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Jinak stvořil muže a jinak stvořil ženu, jiného stvořil muže a jinou ženu, jinou funkci určil muži a jinou funkci určil ženě. Ale muž i žena mají stejnou hodnotu před Bohem. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Dokonce v Kristu už není rozdílu mezi mužem a ženou (Ga 3,28) – a zde musíme dobře porozumět tomu, co to znamená v Kristu a o čem přesně mluví ten text v listu Galatským, protože na druhé straně je mnoho rozdílů mezi mužem a ženou, rozdílů, které jsou zde od stvoření, které vycházejí z Božího záměru s člověkem, a tyto rozdíly máme zachovat – a o tom je, mimo jiné, náš text. Tohle je pravděpodobně ta nejvíce kontroverzní věc v našem textu. 

Jsou lidé, kteří chybně aplikují Ga 3,28 na 1Tm 2,12 a následně tvrdí, že šlo jenom o nějaký nám neznámý problém v Efezu, ale jinak nezáleží na tom, jestli je někdo muž nebo žena – v církvi je to úplně jedno. V Kristu skutečně není rozdíl, protože v Kristu jsme nové stvoření, jsme nový člověk, jsme jednou jedinou nevěstou Ježíše Krista, ale zároveň zůstáváme muži a ženami se všemi svými odlišnostmi, včetně těch funkčních, o nichž je druhá a třetí kapitola první Timoteovi. 

Někdy se lidé dokonce snaží vysvětlit důvod Pavlova zákazu toho, aby ženy vyučovaly muže tím, že prý ženy v Pavlově době byly nevzdělané, což už dneska neplatí a tak mohou ženy v církvi vyučovat. Ale to není, co říká Pavel. On uvádí úplně jiné argumenty a my se na ně ještě podíváme. Ale předtím, než to uděláme, bych se chtěl podívat na několik dalších aplikací, které z těchto dvou veršů vyplývají. 

Žena nemá vyučovat muže a my musíme porozumět tomu, co přesně to znamená. Jedná se tady o vyučování v církvi, tedy vyučování duchovním věcem, duchovním pravdám. To neznamená, že žena nemůže mluvit o duchovních věcech. Má! Musí! Stejně jako muž je i žena povolaná k tomu, aby svědčila druhým lidem o Kristu – aby svědčila všem lidem, stejně jako se má za všechny lidi modlit. A když druhým lidem vysvětlujete evangelium, je to určitý druh vyučování. Ale to není učení, o němž je řeč v našem textu. Zde je učení spojené s autoritou – kdo vyučuje druhé, stojí v autoritě, kterou mu dává Boží slovo, které vyučuje. A to je něco, co není dovoleno ženám ve vztahu k mužům, při vedení církve. Neznamená to, že ženy nemají vyučovat vůbec – podívejte se do listu Titovi:

• … starší ženy ať … vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné… (Tt 2,3–4)

Podobně jsou matky zodpovědné za to, aby vyučovaly své děti Je to na prvním místě zodpovědnost otců, ale matky se na tom s nimi musí podílet. 

• Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle. (Př 1,8–9)

Vidíme, že ženy mají učit. Ale nemají vést muže – žádným způsobem, ani skrze vyučování, což je jeden z důležitých způsobů vedení. Z našeho textu vyplývá, že zodpovědnost za vyučování Božího slova v církvi i v rodině leží na mužích. Oni jsou těmi, kdo mají vést, komu byla svěřena autorita. Jak mají vést? Jako Ježíš! A to znamená, že budou obětavě milovat, ochotně sloužit a trpělivě vyučovat. Muži jsou zodpovědní za to, aby šli do Písma, aby strávili čas s Bohem a potom učili svou rodinu, učili církev. To je něco, co Bůh svěřil mužům, a dal jim to jako svým správcům. Muži, bratři, máte jít do Bible, sytit svou duši a vyučovat své blízké i své bratry a sestry v církvi. Je zodpovědností každého muže, aby kopal v Božím slově, aby těžil Boží moudrost z každého slova, které vychází z Božích úst. Možná to bude znamenat, že bude muset opustit své záliby nebo koníčky, možná to bude na úkor přátel nebo nějakých dalších zájmů, ale povede to k tomu, že muž bude mužem, jakým ho chce mít Bůh – skrz naskrz prosycený Božím slovem, tichý a pokorného srdce, jemný, citlivý a připravený sloužit své rodině, fyzické i duchovní, v moci Ducha svatého. To je něco, co přímo vyplývá z našeho textu. To je radikální povolání – jak pro ženy, tak pro muže. Žijeme v době, kdy se ženy nechtějí podřizovat a muži nechtějí sloužit, žijeme v době, kdy každý myslí jenom na to, jaký má nárok, žijeme v době, kdy ženy chtějí vyučovat a vést a muži jsou líní, zbabělí a lhostejní. A právě proto je dneska tento text tak kontroverzní. Právě proto ho tolik lidí převrací a překrucuje – aby mohli uspokojit svoje zájmy a svoje touhy, svou lenost a pohodlnost. Ale Bůh nás volá k tomu, abychom se radikálně odevzdali Kristu a jeho Slovu, abychom v tichosti přijali zasévané Slovo a podřídili mu své životy – jak muži, tak ženy. 

Jak tedy Pavel odůvodňuje svůj zákaz? Na to se do dalších veršů podíváme příště.