Abrahamovo dědictví (Ga 3,6–14)

Abraham oslavoval Krista. Židé doby Kristovy oslavovali Abrahama a především sebe, ale jejich praotec Abraham se díval ke Kristu a radoval se z něj. Pán Ježíš Kristus je také naší radostí. Také my se radujeme ze spasení, které z Boží milosti v Kristu zakoušíme.

Viděli jsme náboženské Židy, kteří sice tvrdili, že znají Boha, ale Božího Syna chtěli zabít. A Ježíš odhalil jejich pravý původ – řekl jim, že jsou otroci hříchu, kteří potřebují vysvobození pravdou a jsou dětmi ďábla, protože dělají jeho skutky. Tito lidé obelhávali sami sebe, přesně jak to napsal Pavel:

• Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,16)

Dnes zamíříme to listu Galatským. Znovu se tam setkáváme s podobnými lidmi, jako byli tito Židé. Ale tentokrát jsou v „křesťanském“ hávu. Vloudili se mezi křesťany, ale jsou to vlci v rouše beránka. Pavel musí znovu vysvětlovat církvím v Galácii základní věci ohledně jejich spasení. Připomíná svým čtenářům, na čem stojí jejich víra. A pokládá jim jednoduchou otázku: „Jak jste přijali Ducha svatého?“ To je skutečně klíčová věc, jak uvidíme dneska. Jinými slovy tak říká: „Jak jste se stali křesťany?“ Bylo to skrze víru, když jste uvěřili, nebo to bylo proto, že jste činili skutky zákona? Navazuje svými slovy na závěr druhé kapitoly, kde napsal:

• Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná. (Ga 2,21)

Falešné učení vedlo tyto věřící k tomu, že nakonec pohrdli Boží milostí. Proto je také Bůh nazývá pošetilými lidmi. Tito lidé byli pošetilí, oblouzení, protože nechtěli přemýšlet nad učením, které slyšeli. A velmi podobný trend vidíme mezi dnešními křesťany: Nezáleží na tom, čemu věříš. Hlavně, že věříš v Krista. Musíme si všimnout velmi důležité a nesmírně poučné věci – tito lidé v církvích v Galácii, stejně jako falešní učitelé, kteří je zneklidnili a kteří jim přinesli falešné evangelium – ti všichni tvrdili, že věří v Krista. A u toho zůstali. Nešli dál. Nepřemýšleli nad tím, co to znamená. Nechtěli vědět, zda Kristus je tou jedinou cestou, na níž můžeme získat spasení. Nechtěli jít do hloubky, a proto byli tak snadno svedeni. Jak rozdílně jednali Židé v Beroji:

• Přijali evangelium s velikou dychtivostí [podobně jako v Galácii, ale] a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. (Sk 17,11)

Pokud nejdeme do Písma, abychom prověřovali to, co slyšíme, tak se možná jednoho dne dočkáme nepříjemného překvapení – zjistíme, že jsme byli svedeni! Proto Pavel zasypává Galatské sérií otázek, které jim mají pomoci zorientovat se v tom, na čem vlastně staví svůj život. A potom dělá to, co měli udělat samotní křesťané v Galácii a co musíme udělat také my – jde do Božího slova. Jde do Starého zákona a ukazuje křesťanům, jak musí být jejich život zakotven v Písmu. V  krátkém oddíle od šestého do čtrnáctého verše Pavel celkem šestkrát cituje Starý zákon. Prozkoumejme nyní důkladněji těchto devět veršů:

I. Abrahamovo ospravedlnění

Apoštol Pavel míří ve své argumentaci jasným směrem. Podívejme se do v. 6:

Ospravedlnění skrze víru

• Pohleďte na Abrahama: uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. (Ga 3,6)

Poprvé se zde v listu Galatským objevuje jméno jedné z největších postav Starého zákona – Abrahama. Pavel ho předkládá křesťanům s obrovskou nenuceností. Nemusí Abrahama nijak představovat, nemusí vysvětlovat, kdo to byl. Tato skutečnost nám ukazuje, jak hluboko bylo zakořeněno učení učitelů obřízky, kteří svedli pohany v Galácii. Tito pohané nebyli svou přirozeností Židé, jak to Pavel ukazuje ve druhé kapitole, a proto by pro ně nebylo úplně přirozené ztotožňovat se s Abrahamem. S Abrahamem, který byl praotcem, zakladatelem židovského národa. Galatští se ztotožnili s židovským národem. Aby mohli být křesťany, stali se nejdříve Židy. To byl jeden z hlavních bodů učení falešných učitelů. Kam tedy apoštol Pavel míří? Abraham byl praotec Židů, a proto bylo nesmírně důležité, aby pohané v Galácii (i na celém světě) pochopili, že tento zakladatel židovského národa nebyl spasený skrze zákon, ale vírou v Boha.

• Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Abraham uvěřil Hospodinu. Uvěřil Bohu a Jeho zaslíbením. Tvar slovesa v hebrejštině ukazuje na to, že Abrahamova víra byla dokonalá – v tom slova smyslu, že důvěřoval Pánu cele, zcela odevzdaně a vytrvale. To byla Abrahamova víra. Abrahamova spravedlnost byla podobná té naší – byla velmi nedokonalá, slabá, místy ubohá a před Boží tváří byla a ve světle Boží svatosti byla jako odporný poskvrněný cár. Také to nebyla spravedlnost, kterou Bůh Abrahamovi připočetl, ale víra. Ta zcela vydaná a odevzdaná víra. Bůh mu ji připočetl, započítal jako spravedlnost. Ovšem musíme si také připomenout, že ani Abrahamova víra nebyla bez jediné vady, jak si to představujeme, když mluvíme o dokonalé víře. Byla dokonalá, protože byla Božím darem. Nebyla dokonalá kvůli Abrahamovi – kvůli tomu, že by ji Abraham udělal dokonalou. Vzpomeňte si na chvíle, kdy Abraham daleko více spoléhal na tělesné věci, než na Boží zaslíbení.

Víra může být slabá, může pochybovat, může kolísat – ale pokud je ta víra založená na tom správném objektu, potom se na ni můžeme vždy spolehnout. Je to, jako když spadnete ze skály a chytnete se za stromeček, který vyrůstá z pukliny ve skále, a visíte nad propastí. Nezáleží na tom, zda silně věříte tomu, že se udržíte, nezáleží ani na tom, zda pochybujete, jestli vás ten stromeček udrží. Kdybyste se drželi velmi pevného ocelového zábradlí, které by padalo do propasti společně s vámi, tak by vám to nebylo vůbec nic platné. I kdybyste se ho drželi sebevíce, i kdybyste vůbec nepochybovali o jeho pevnosti, tak by vám to prostě bylo k ničemu. A na tomto místě musím dodat, že Ježíš Kristus není nebohý stromeček visící nad propastí! Ano, Izajáš ho popisuje jako proutek z kmene Jišajova, ale z tohoto proutku vyrostl mohutný a pevný strom. Je to kotva, velmi pevně zakotvená v nebesích, a kdo se jí jednou chytí, toho tato Kotva dotáhne až do nebe.

Když se vrátíme do listu Galatským, tak zjednodušeně řečeno: Abraham byl spasen pouhou vírou. Abraham, zakladatel židovského národa, praotec Židů byl Bohem ospravedlněn jenom a jedině na základě víry v Boží zaslíbení. Přesně totéž Pavel napsal Židům a pohanů v Římě:

• Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. (Ř 4,1–3)

Jednoduchý závěr, k němuž zde Pavel dochází, je, že Abraham byl ospravedlněn naprosto stejným způsobem, jako kdy byli, jsou a ještě budou ospravedlněni VŠICHNI mužové a ženy – pouhou vírou!

Synové Abrahamovi

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. (Ga 3,7)

Tak můžeme porozumět, že ti, kdo jsou z víry, ti, kdo jsou zakořeněni ve svém pevném přesvědčení nebo ve víře, že Ježíš je Mesiáš, skrze něhož jsme získali věčné spasení v Božím království, tito lidé jsou Božími dětmi. Nikdo jiný! Pouze tito lidé jsou skutečnými duchovními potomky Abrahama – lidé víry! Apoštol Pavel tady říká doslova: vězte! Chtěl, aby křesťané v Galácii, křesťané z pohanů pochopili, věděli, byli pevně zakotveni v této pravdě – že syny Abrahamovými jsou lidé víry. 

Jak je to s vámi, moji milí? Patříte mezi potomstvo Abrahamovo? To je opravdu závažná otázka – je to otázka života a smrti. Buď jste totiž spaseni vírou v Ježíše Krista, nebo nejste spaseni vůbec. Není žádná stření cesta, není nic mezi tím. Jste-li spaseni skrze víru v Ježíše Krista, jste synové Abrahamovi. Jestliže nevěříte v Ježíše Krista, nejste synové Abrahamovi. Spasení je skrze víru a Abraham je skvělý příklad víry v Boha, protože byl spasen vírou a chodil ve víře. Pavel tady prohlašuje, že jenom ti, kdo prokazují spasitelnou víru v Boha, jsou ospravedlněni.

• Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: `ustanovil jsem tě za otce mnohých národů´. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. (Ř 4,16–17)

Jenom skuteční potomci Abrahamovi dostanou Abrahamovo dědictví. Podle těla byl tím zaslíbeným potomkem Izák, ačkoliv zaslíbení směřovalo mnohem dále – jak to uvidíme za chvilku – zaslíbení dané Abrahamovi směřovalo k tomu jedinému potomku, skrze něhož došly požehnání všechny čeledi země – k Pánu Ježíši Kristu. Vírou v Ježíše Krista získáváme synovství – synovství Boží i synovství Abrahamovo.

• Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

Vidíte, jak jsou ty věci spojené? Jak jedno souvisí s druhým? Porozumění tomu, jak se stal Abraham spravedlivým, souvisí s tím, jak se my stáváme spravedlivými před Bohem, jak se stáváme Božími dětmi a jakým způsobem se na nás naplňují starozákonní zaslíbení. Vidíte, že nemůžeme odtrhnout jedno od druhého – vidíme, jak moc potřebujeme rozumět právě Starému zákonu, abychom věděli, na čem máme stavět v Novém zákoně. A vidíme také, jak moc potřebujeme vysvětlení Nového zákona, abychom viděli, jak máme správně rozumět tomu Starému.

Lidé víry

• Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (Ga 3,8–9)

Toto je velice zajímavé. V Genesis 12,3 a 18,18 Bůh jasně říká Abrahamovi (a v Gn 26,4 Izákovi, v Gn 28,14 Jákobovi), že v – pokaždé v něm – v té dotyčné osobě, dojdou požehnání všechny národy. Pavel poznamenává, že každé z těchto vyjádření pocházelo z Božích úst a každé z nich bylo zaznamenáno v Písmu a každé z nich mluví o tom, že Bůh ospravedlní pohany skrze víru. Vidíme tady důvod, proč potřebujeme znovu a znovu číst a studovat celou Bibli. Skutečnost, že Bůh má plán spasení pro pohany, byla zvěstována daleko předtím, než bylo zvěstováno evangelium. Boží plán vykoupení zahrnuje jak pohany, tak Židy. To, že Bůh měl tento plán skutečně od počátku, Pavel jasně ukazuje na Boží smlouvě s Abrahamem ve Starém zákoně.

• Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů! Vždyť je to jeden a týž Bůh, který obřezané ospravedlní z víry a neobřezané skrze víru. (Ř 3,28–30)

Otázka, která nám na tomto místě vyvstává, je, co je to požehnání Abrahamovo? Většinou chápeme tento text s jeho vysvětlením zde v listu Galatským a rozumíme tomu, že se jedná o ospravedlnění vírou, že se jedná o Ježíše Krista, který je TÍM potomkem Abrahamovým, že se jedná o zaslíbení a dar Ducha svatého, jak to uvidíme za chvíli. Jsou ovšem také lidé, kteří chtějí za tímto požehnáním vidět především materiální věci. Oni vám řeknou, že jako věřícím nám patří Abrahamovo požehnání a Abraham, to byl bohatý a požehnaný muž. Je mnoho materiálního požehnání, které věřícím díky tomuto zaslíbení náleží – tak to učí falešní učitelé. Titíž učitelé, říkají, když tyto věci budeš činit, tak budeš žít.

Problém je, jak vidíme ve 14 verši, že toto požehnání je jednotného čísla. Týká se jedné jediné věci – týká se ospravedlnění z víry, nebo v širším slova smyslu, týká se samotného Krista. Tak je to např. v listu Římanům:

• Jsem jist, že až k vám dojdu, přijdu s plností Kristova požehnání (sg.). (Ř 15,29)

Nebo v tom širším slova smyslu to můžeme číst v listu Efezským:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním (sg.) nebeských darů. (Ef 1,3)

Toto požehnání je dále rozebráno v listu Efezským:

• …v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost… V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Ef 1,4–7.13–14)

To je požehnání všech nebeských darů, které máme v Kristu Ježíši. Abraham je tedy pro nás, stejně jako pro Galatské, vzorem víry a ukázkou toho, že člověk - kdykoliv a kdekoliv, je spasen jedině skrze víru.

II. Abrahamovo dědictví

V následujících verších Pavel třikrát cituje Starý zákon, aby ukázal jaká je moc zákona, resp. aby ukázal, jaká je BEZMOC zákona ohledně spasení a ospravedlnění.

Prokletí zákona

Zákon nedává moc ke spasení, ale vždycky vede k odsouzení. Tím nám přesto slouží, a to velmi dobře. Slouží nám jako průvodce ke Kristu, a slouží nám také jako norma, jako Boží standard dokonalosti člověka, které nemůžeme dosáhnout nijak jinak než pouze skrze víru v Ježíše Krista.

• Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.‘ (Ga 3,10)

Každý, kdo chce zaslíbení Mojžíšova zákona, musí žít podle tohoto zákona. Podívejme se nyní do Písma na to, co se stane, když se někdo rozhodne, že bude naplňovat zákon, že může žít podle tohoto zákona, nebo jeho části a co se stane, jestliže jenom jedenkrát selže ve svém životě podle zákona. Takový člověk se okamžitě dostává pod Boží hněv. Teď. Právě teď. Takový člověk je pod prokletím. Tak to stojí v Písmu, je to jasná Boží pravda.

• Jestliže nebudeš bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona, napsaná v této knize, a bát se toho slavného a hrozného jména Hospodina, svého Boha, dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé. (Dt 28,58–59)

Neexistuje nikdo, kdo by mohl zachovat všechna slova tohoto zákona. Není ani jeden. Každý den, mnohokrát denně přestupujeme Boží zákon - a nikoliv pouze svým jednáním, ale ve svém srdci a ve své mysli. A Ježíš říká, že to je stejné, jako kdyby to bylo našima rukama nebo nohama. Zákon požaduje absolutní dokonalost. A jak nám ukazuje Jakub 2,10 - kdo udělá chybu v jediném přikázání, kdo klopýtne jenom jednou, provinil se proti všem. Je vinen proti celému zákonu.

• „Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ (Dt 27,26)

Je třeba, abychom si uvědomili, že zákon nebyl dán k našemu ospravedlnění. Kdokoliv by se chtěl pokoušet získat spravedlnost ze zákona – ať už se jedná o ospravedlnění nebo o posvěcení, nejenom, že bude velmi zklamán, protože bude neustále konfrontován se svou vlastní nedokonalostí, ale – mnohem hůře – bude na základě tohoto zákona také odsouzen.

Ospravedlnění ze zákona

• Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ (Ga 3,11)

Zákon nemá moc udělit člověku spravedlnost. Pokud totiž někdo chce naplnit zákon, potom hledá svou vlastní spravedlnost, nikoliv spravedlnost, která je z Boha. Pavel tady říká, že máme jasný důkaz toho, že nikdo nemůže být v Božích očích spravedlivý, protože je napsáno, že spravedlivý bude žít z víry. Člověk, který věří v Ježíše Krista je ospravedlněn a protože je ospravedlněn vírou v Ježíše Krista, tak nyní žije nový život, v novém vztahu s Bohem a je přijímaný jako milovaný syn. To je vztah, jehož není možné dosáhnout skrze skutky zákona. Máme zde citát z proroka Abakuka a Nový zákon Ab 2,4 cituje třikrát. Z toho můžeme vidět, že se nejedná o nějaké nové učení, které by se objevilo teprve až s autory Nového zákona, ale že se jedná o to staré, co je zapsané ve Starém zákoně, co můžeme jasně vyjádřené nalézt od Abrahama až po Malachiáše: Učení, které říká, že spravedlivý bude žít z víry. Podívejte se, jak to Pavel dále vysvětluje ve 12. verši:

• Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: ‚Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.‘ (V Zákoně ovšem nejde o víru, ale o skutky: „Ten, kdo je plní, z nich bude žít.“ B21) (Ga 3,12)

Standardem zákona je dokonalost. To je to, na co Ježíš ukazuje v Kázání na hoře, když nám říká, abychom byli dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec (Mt 5,48). Zákon a víra se v otázce ospravedlnění navzájem vylučují. Jsou to naprosté protiklady. Pavlova poznámka „člověk, který je plní, z nich bude žít“ je fráze, která je v Písmu použita mnohokrát. Na většině míst ve Starém zákoně, kde je tato fráze použitá, se týká Izraele a zachovávání zákona, resp. nezachovávání zákona Izraelem a je to Boží výtka Izraeli. Víra neříká, že člověk, který plní skutky zákona, bude žít. Víra říká, že člověk musí přijít skrze Krista a jedině skrze něj samotného a přijmout ospravedlnění jako dar milosti od Boha. Ovšem jestliže si chceme odpracovat dar, potom popíráme vlastní podstatu tohoto daru. Říkáme tím: JÁ, já sám zaplatím, JÁ si odpracuji Boží milost, JÁ to udělám. Ale musíme mít vždy na paměti, že z nás samotných, z naší tělesné přirozenosti, nikdy nemůže vzejít Bohu žádná sláva – jedině sláva Božího soudu. Tělo, naše tělesnost, ta hříšná lidská přirozenost, je padlá, propadlá hříchu. Proto přirozený člověk nikdy nemůže být přijatelný pro Boha, nemůže Boha uctívat ani mu sloužit.

• Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. … A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. (Ř 8,5–8.12–13)

Proto je napsáno, že spravedlivý bude žít z víry. A cokoliv není z víry, je hřích.

Dostáváme se na závěr našeho oddílu a dostáváme se k Božímu řešení našeho problému – k tomu, že jsme hříšní a zákon odsuzuje hřích. Jak se tedy můžeme stát spravedlivými a jak přitom může být zachován zákon, který odsuzuje hřích?

Zástupná oběť

Odpovědí je dílo Ježíše Krista. Toto řešení má jeden háček – Pán Ježíš Kristus byl naprosto spravedlivý a nikdy ani v nejmenším nezhřešil – ani skutkem, ani myšlenkou, touhou, motivem. Vždycky všechno udělal k Boží slávě. Jak by někdo takto dokonalý mohl na sebe vzít Boží hněv? Jak by se v tom ukázala Boží spravedlnost? Zákon dává řešení a Pavel nám ho ukazuje:

• Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘. (Ga 3,13)

Někdo by se mohl bláhově domnívat, že nemůže být pod Božím prokletím ten, kdo se rozhodl žít podle zákona. Ale Pavel říká, že každý je pod prokletím zákona, protože každý, KAŽDÝ je vinen přestoupením zákona Božího a jedinou možnou cestou z tohoto prokletí je víra.

• Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. (Ř 3,19–20)

Kristus vysvobodil věřící z prokletí Mojžíšova zákona díky ceně, kterou zaplatil a tou byla jeho smrt. Stal se prokletím za nás, na našem místě. Kristus se nemohl stát prokletím kvůli nezachovávání zákona, protože byl jediný, kdo ho kdy cele a dokonale naplnil. Mohl se stát prokletím jedině nějakým jiným způsobem – proto Bůh nechal zapsat a ustanovil, že bude proklet každý, kdo visí na dřevě. Prokletí znamenalo spravedlivý Boží hněv. Prokletí přináší odsouzení viníkovi, zavržení viníka. V tomto stavu nebylo možné viníkovi žádným způsobem pomoci. Nemohlo dojít k usmíření a jedinou cestou ke spravedlnosti bylo vykonání kletby. Jenom tak mohlo dojít k naplnění zákona a k dosažení Boží spravedlnosti. Z tohoto beznadějného stavu odsouzení, v němž nebylo hříšníkovi pomoci, nás Kristus zachránil, když naplnil kletbu zákona tím, že zaplatil na našem místě. Bylo zaplaceno, a tak nám, hříšníkům, svatý Bůh udělil svou milost. Na kříži Bůh prokázal svou obrovskou lásku k nám a zůstal spravedlivý, protože potrestal hřích. Hřích byl potrestán, prokletí zákona bylo naplněno. To nás vede k poslednímu bodu:

Požehnání Abrahamovo

• Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘. To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. (Ga 3,13–14)

Požehnání, o kterém je tady řeč, je požehnání v jednotném čísle, nikoliv v množném. Nejsou to TA hmotné požehnání, která obsahovala všechny možné pozemské výhody a výsady, ale je to TO požehnání, požehnání Abrahamovo, jímž je ospravedlnění z víry v Ježíše Krista. V toho Ježíše Krista, který se narodil jako potomek Abrahamův, v němž Bůh požehnal všem národům na světě, protože v něm jsme smířeni s Bohem a ospravedlněni. V něm docházejí ke smíření a ospravedlnění lidé ze všech národů na celém světě:

• Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ (Zj 7,9–10)

Právě to je Abrahamovo požehnání – spasení skrze Krista! Jednotliví věřící jsou požehnáni a skrze víru v Ježíše Krista v nich přebývá Duch Svatý. To je význam Abrahamova požehnání – nejde o materiální výhody, nejde o prosperitu, nejde o zdraví, nejde o bohatství. Jde o vykoupení z prokletí zákona, vysvobození z moci hříchu, jde o nové srdce, nové stvoření skrze víru v Ježíše Krista. To je to jedno jediné požehnání, které Bůh zaslíbil Abrahamovi a jehož jsme dědicové skrze víru v Ježíše Krista. Toto požehnání můžeme zakoušet i my, kteří tělem nepocházíme z Abrahama, ale stali jsme se jeho potomky. Skrze Kristův kříž jsme přijali dar Ducha svatého.  

Závěr

Prošli jsme od Abrahama k zákonu a od zákona ke Kristu, k tomu jedinému, skrze něhož můžeme mít vztah s Bohem. Pavel tady předkládá učení o zástupné oběti Ježíše Krista. Říká, že Kristus se stal prokletím místo nás, aby nám mohla být započtena jeho spravedlnost. Osvobodil nás od zákona, ze zákonictví, z otroctví zásluh a záslužnictví, z hříchu a učinil nás syny Abrahamovými skrze víru. V Kristu nás obdaroval svým Duchem svatým, který nyní přebývá v našich životech.

• Bůh nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. (Tt 3,5–7)

To je prostě úžasné. Nelze než chválit Boha za Jeho ohromné dílo. Celé nebe je fascinováno křížem Ježíše Krista, zatímco peklo se třese hrůzou z kříže. Jenom my lidé jsme tak lhostejní, že je nám jedno, co Kristův kříž znamená! To je něco, co by mělo hýbat naším srdcem, při čem bychom měli prožívat hluboké emoce. Pohleďte na kříž, moji milí, pojďte ke Kristovu kříži! Máme se radovat z této pravdy, která leží v centru našeho spasení. Kříž zabíjí každou naší snahu o to, zasloužit si Boží milost, ukázat se před Bohem jako spravedliví, pochlubit se vlastní spravedlností. Kříž vede k víře v Krista.