Buď věrný až na smrt!

Rudolfův Majestát z roku 1609 zaručoval evangelíkům mnohé svobody. Ale katolická strana se s jeho závěry nechtěla smířit a interpretovala některá místa zcela protichůdně (a v rozporu s dosavadním chápáním i praxí) než strana protestanská. Šlo především o článek, v němž byla povolena svoboda vyznání pro poddané na královských statcích – jednou z podstatných věcí byla možnost postavit si kostel a mít v něm nekatolické bohoslužby. Rozdílnost chápání byla v tom, zda se za královské statky mají považovat také statky církevní, či nikoliv. Dosavadní praxe taková byla (například císař Rudolf II. nakládal s církevním majetkem jako s královským). Ovšem už při schvalování Majestátu panoval mezi katolickou a evangelickou stranou v tomto bodě rozkol. Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 a nástupu jeho bratra Matyáše na český trůn tyto spory ještě zesílily. Matyáš sice formálně potvrdil platnost Majestátu, ale jako katolík podporoval římskou církev, jak mohl. Katolíci ovládli zemské úřady a snažili se potlačovat evangelickou víru – nejprve na statcích katolické vrchnosti, dále na statcích církevních, a posléze usilovali také o to, aby získali vliv v královských městech. Když se jim to podařilo, povolávali si do nich na pomoc jezuity a zakazovali evangelické bohoslužby.

V roce 1616 rozhodl král Matyáš jeden ze sporů v souladu s katolickým výkladem kontroverzního bodu Majestátu, tedy tak, že poddaní na církevních statcích nemají právo stavět si evangelické kostely. Konkrétně šlo o případ dlouhotrvajícího sporu, který vedli měšťané v Broumově s Wolfgangem Zelendarem z Prošovic, břevnovským a broumovským opatem, pod jehož správu Broumov náležel.

Na jaře následujícího roku byla katolická strana posílena volbou Ferdinanda II. za českého krále. Ferdinand byl vychováván jezuity a byl známý svým rekatolizačním úsilím ve Štýrsku a v Korutanech. Jeho zvolení bylo pro katolíky velkým povzbuzením.

V polovině prosince roku 1617 došlo z příkazu katolické vrchnosti, arcibiskupa Jana III. Lohelia, ke zboření evangelického kostela v Hrobu u Duchcova. Samotní obyvatelé města Hrobu byli pod hrozbou vysokých pokut donuceni zbořit evangelický kostel, který si sami postavili, protože Hrob spadal pod správu pražského arcibiskupa.

To byla poslední kapka a přetekl pohár náboženského napětí, které v našich zemích doutnalo pod povrchem poslední dvě století. Evangelíci cítili, že náboženská svoboda zaručená Majestátem císaře Rudolfa II. je v ohrožení. Na březen roku 1618 byl svolán sněm stavů podobojí, z něhož vzešla žádost k císaři Matyášovi, která apelovala na zachovávání této listiny. V květnu se sněm sešel znovu a vyslechl si císařovu zamítavou odpověď. Výsledkem byla známá defenestrace místodržitelů a nastolení vlády třiceti direktorů. V tu chvíli nikdo netušil, že to je začátek třicet let trvajícího válečného běsnění, které postihne celou Evropu, přinese tolik utrpení do našich zemí a skoro na dvě století úplně uzavře České země svobodnému hlásání evangelia.

V březnu roku 1619 zemřel císař Matyáš. České stavy odmítly uznat jeho nástupce, bigotního katolíka Ferdinanda Štýrského, jemuž byla za příslib dodržování Majestátu a náboženských svobod koruna přislíbena již roku 1617. V srpnu téhož roku byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. Odtud už byl jenom krok k Bílé hoře a následně ke staroměstské exekuci.

Armády obou stran se daly do pohybu. K rozhodnému střetu došlo 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, kde byla stavovská vojska poražena císařskými. Následujícího dne král Fridrich Falcký spěšně uprchl ze země. Poražené stavy vyjednávaly s císařským generálem Maxmiliánem Bavorským a vymínily si na něm slib všeobecného odpuštění a zachování politických i náboženských svobod. Ale Maxmilián napsal papeži: „Zda bychom byli hodni milosti Boží, kdybychom se zbaběle slitovali nad přemoženými.“ A císaře Ferdinanda vyzýval, aby nijak nedbal na jeho sliby – vždyť je dal on, Maxmilián, a nikoliv císař.

Když bylo císařské vojsko vpuštěno do Prahy, vyplenilo mnoho měšťanských domů i paláců uprchlé šlechty. Někteří evangelíci odešli ze země – domnívali se, že to bude na čas, než se přežene to nejhorší, a potom se budou moci vrátit. Ale v plánech obnovené katolické vlády už pro nekatolíky nebylo místo.

Katolická strana postupovala opatrně, krok za krokem. Nejprve se snažila získat pro sebe všechny pražské kostely. Přišly také první městské vyhlášky, které nařizovaly například odstranit evangelické (nebo biblické) nápisy, malby nebo plastiky (kalichy) z fasád domů. 14. dubna 1621 byli obesláni všichni čeští i němečtí kazatelé v království a byli vyzváni, aby se poddali římské církvi, přijali svěcení od arcibiskupa a vysluhovali svátost oltářní pod jedním způsobem (tedy pouze s podáváním hostie). Ani jeden z nich na to nepřistoupil. Místo toho se začali pomalu připravovat na odchod ze země. Dobře vytušili, co se bude dít.

6. února byl vydán rozkaz zatknout padesát osob, které se podílely na povstání. Bylo to překvapivé a náhlé. Někteří ze zatčených byli doslova přepadeni. Potom přišel soud a s ním rozsudky smrti. Mnozí doufali v císařskou milost a snažili se jí dosáhnout.

21. června 1621 začalo kruté divadlo – dokonale připravená a na efekt vypočítaná podívaná. Na velikém (16×16 m) dva a půl metru vysokém pódiu, které bylo spěšně postaveno před Staroměstskou radnicí, bylo popraveno dvacet sedm českých pánů, rytířů a měšťanů. Pouze jednomu z městských direktorů, Janu Theodoru Sixtovi z Ottersdorfu, vymohli jeho synovci odložení trestu. Přesto i on vystoupal na popraviště, a teprve ve chvíli, kdy se chystal pokleknout před katem Janem Mydlářem, objevili se před soudním tribunálem jeho synovci, bratři Platejsové, kteří oznámili, že zemský místodržící, Karel z Lichtenštejna, pozdržel ortel.

Ještě jeden ze zatčených unikl popravišti – měšťan Martin Fruwein z Podolí, který se 7. června zabil při pádu ze střechy vězení do Jeleního příkopu. Přesto se ani on nevyhnul potrestání. Rozsudek již byl vyřčen, takže vyzvedl Fruweinovo tělo z Jeleního příkolu, vyřízl mrtvému jazyk a potom mu uťal hlavu, kterou přibil na šibenici na dnešním Václavském náměstí. Jeho tělo bylo rozčtvrceno a jednotlivé části byly pověšeny u městských bran.

Všichni ostatní odsouzení dokonali svůj život o dva týdny později rukou kata na Staroměstském náměstí a s jejich ostatky bylo až na výjimky naloženo podobně jako s Fruweinovými. Hlavy odsouzených skončily v železných koších na Mostecké věži, odkud byly sejmuty až při saském vpádu v roce 1631. Podobně dopadla i těla některých odsouzených. Janu Jesseniovi před popravou vyřízli jazyk a po setnutí bylo jeho tělo rozčtvrceno, vpleteno do kol a vystaveno u čtyř pražských bran.

Ruku v ruce s popravami začaly také konfiskace majetku. Pozemky, domy, vinice, umělecká díla, knihy a nejrůznější jiný majetek – to vše velmi rychle měnilo své vlastníky. Z 926 statků v Čechách jich na konci třicetileté války jen 182 zůstalo v rukou původních majitelů. Mezi zkonfiskovanými statky byla ohromná panství, takže konfiskace dohromady zahrnovaly více než dvě třetiny celé země. Ovšem tou největší ztrátou bylo zrušení náboženské svobody.

Rok po prohrané bitvě na Bílé hoře, 13. prosince 1621, byl vydán první vypovídací dekret. Všichni pražští evangeličtí kazatelé byli vykázáni ze země. Odchází devatenáct kazatelů včetně administrátora konzistoře podobojí Jiřího Dikasta. O pár měsíců později, před Velikonocemi roku 1622, zakázal pražský arcibiskup Jan III. Lohelius vysluhování kalicha na území Českého království. Univerzita přešla do rukou jezuitů.

Koncem téhož roku vydal Karel z Lichtenštejna další dekret, jímž vypovídal z království všechny evangelické kněze. Stejné dekrety vyšly znovu o rok později i v roce následujícím. Evangelické bohoslužby byly zakázány a chrámy, kostely i fary byly předávány římské církvi. Vše bylo završeno novým zákoníkem, Obnoveným zřízením zemským, které bylo vydáno v roce 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu. Jím byl výslovně zrušen Rudolfův Majestát a bylo vyhlášeno, že v zemi nebude trpěn nikdo (dokonce ani z vyšších stavů), kdo nepřestoupí ke katolické víře, a kromě mnoha dalších věcí byl vedle šlechty a měšťanstva ustanoven nový stav, stav duchovní, který dostal přednost před ostatními stavy.

Svobodní obyvatelé mohli odejít ze země. Většinou odcházeli ožebračení, protože jejich majetek nikdo nechtěl koupit za plnou cenu, a nakonec byli rádi, když zachránili život sobě a svým nejbližším. Krvavá mašinerie třicetileté války spolu s hladem a morem dokonaly dílo zkázy. Historikové odhadují, že po skončení třicetileté války počet obyvatel v českých zemích klesl o padesát až sedmdesát procent.

Evangelíci nacházeli útočiště v blízkých protestantských zemích – v Sasku a Uhrách, mnozí členové jednoty bratrské odešli do Polska. Ti, kteří svobodně odejít nemohli, utíkali pouze s tím, co unesli, nebo byli nuceně obracení ke katolictví. Mnozí z nich si ale v tajnosti podrželi svou evangelickou víru a dokázali ji předávat po celé generace.

Porážka českých a moravských stavů na Bílé hoře a následná staroměstská exekuce jsou významné historické události, které měly obrovský dopad na další vývoj v naší zemi. Po celá staletí je různé strany vysvětlovaly rozdílnými způsoby. Pro římskou církev a pro Habsburky znamenaly tyto události vítězství. Pobělohorští exulanti je vždy chápali jako porážku. Jak jim porozumíme my? Jak jim budou rozumět naše děti?

V posledních letech se zdá, že se kyvadlo hodnocení vychyluje na stranu vítězů. Mezi zjevné projevy tohoto trendu můžeme zařadit například obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který symbolizuje mimo jiné vítězství Panny Marie nad protestantskými „heretiky“, nebo ustanovení ekumenické komise, která má nově vysvětlit události spojené s povstáním českých stavů, bitvu na Bílé hoře a veškeré následné dění.

Čtyřsté výročí bitvy na Bílé hoře bylo využito k ekumenické bohoslužbě a vztyčení smírčího kříže, který má symbolicky spojovat to, co Bílá hora rozdělila. Ale může k takovému spojení opravdu dojít? Můžeme skutečně zachovat pravdu evangelia o spasení z pouhé milosti jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista a současně se přiklonit k bělohorským vítězům?

Tato pravda byla staroměstským mučedníkům natolik vzácná, že kvůli ní byli ochotni položit své životy. Byli věrní až na smrt. Jejich naděje se upínala k věčné radosti v přítomnosti vzkříšeného Pána Ježíše Krista. Jakou hodnotu má pravda evangelia pro dnešní generaci křesťanů? Byli bychom ochotní jít až na smrt? Když byli tehdejší kazatelé vyzváni, aby se poddali římské církvi, všichni to odmítli. Když byli v posledním roce čeští kazatelé vyzváni, aby se poddali státu a přestali dělat bohoslužebná shromáždění, předháněli se v tom, kdo bude větším vzorem poslušnosti „císaři“.

Když byl po sto padesáti letech po vydání Obnoveného zřízení zemského v závěru roku 1781 vyhlášen tzv. Tolerační patent, přihlásilo se v katolickém království přes sedmdesát tisíc dospělých k evangelické víře. Na některých místech to byly až na výjimky celé vesnice, kde si věřící předávali zvěst evangelia z generace na generaci. Byli věrní navzdory dlouhodobé snaze o rekatolizaci, zůstali věrní navzdory pronásledování, zachovali víru, ačkoliv neměli kazatele, neměli Bible, neměli zpěvníky, neměli sbory ani společenství. Kéž je nám staroměstská exekuce trvalou připomínkou této věrnosti.

Většina tohoto textu byla publikována v podobě předmluvy ke knize Jana Rosácia Hořovského Poprava sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 v jazyce 21. století. Vydalo Didasko, 2021.