Koho odmítnout (Tt 3,10–11)

Pamatuj na Krista, pamatuj na jeho dílo! Uč se od něj, neboť je tichý a pokorného srdce. Uč se od něj mírnosti a laskavosti. Pavel připomínal svému synovi ve víře, Timoteovi, že služebník Kristův:

• … se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2Tm 2,24–26)

To je užitečné a dobré pro lidi i pro evangelium. Ale neužitečným věcem se vyhýbej (Tt 3,9). To je příkaz. A hned za ním následuje druhý příkaz, který je ještě silnější a jde o něco dále – týká se konkrétních lidí:

• Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni. (Tt 3,10)

Od neužitečných věcí směřuje Pavel k neužitečným lidem, nebo ještě lépe, jak uvidíme za chvilku, ke škodlivým lidem, k sektářům. Doslova se v našem textu mluví o sektářském člověku, tedy o člověku, který působí rozvrat, rozkol. V tomto smyslu desátý verš velmi dobře navazuje na devátý, kde se mluví o všem, co vede k rozkolu a čemu se má křesťan vyhýbat. A myslím, že není nevýznamné, že Pavel mluví doslova o sektářském člověku – to ukazuje (a jedenáctý verš to dokazuje), že nemluví o křesťanovi, ale spíš to ukazuje na nevěřícího člověka. V Tt 1,14 se mluví o lidech, kteří se nedrží pravdy. V Tt 2,11 se mluví o milosti, která přináší spásu všem lidem, tedy zachraňuje hříšníky. V Tt 3,2 je nám přikázáno chovat se ke všem lidem mírně a v osmém verši je řeč o dobrých skutcích, které jsou prospěšné lidem. V desátém verši je sektářský člověk, rozkolník, rozvraceč, člověk, který se bude stále hádat, neustále se bude vůči ostatním vymezovat a nedá si říci. Takového člověka se máme zřeknout. Takový člověk nemá v církvi co dělat.

Možná to zní tvrdě, ale to je přesně to, co nám tu říká Písmo. Po jednom a druhém napomenutí se takového člověka zřekni, odmítni ho. Zdá se, že tu není místo pro to, co bychom mohli nazvat sborovou kázní. V Matoušovi 18 Ježíš vyučuje učedníky, jak mají jednat mezi sebou, jak se mají zachovat, když jeden proti druhému zhřeší. Týká se to bratrů, jde o společenství a cílem je, aby žádný z maličkých nezahynul (Mt 18,14). Když bratr (nebo sestra) proti tobě zhřeší, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Když tě poslechne, získal jsi bratra. Když tě neposlechne, přiber ještě jednoho nebo dva a pokárej ho znovu před svědky. Všimněte si, že to není práce starších, ale Pán Ježíš to říká všem svým učedníkům – je to zodpovědnost každého křesťana, aby takto jednal. Když bratr neposlechne ani napomenutí před svědky, oznam to církvi. Teprve nyní jde o veřejné napomenutí, kdy až v této fázi, po prošetření situace, by měli jednat starší sboru a hříšník má být veřejně napomenut před celou církví. Když neposlechne ani církev, má být označen za nevěřícího, protože to je člověk, který má tvrdé, nepokorné a nepoddajné srdce, což je důkaz toho, že není obrácený (Mt 18,15-17). Takový člověk má být křesťanům jako celník nebo pohan – ať takový člověk chodí dál do shromáždění, ale všichni musí být seznámeni s tím, že je nevěřící, ať už si o sobě myslí cokoliv. Jako nevěřící potřebuje evangelium. Snad Bůh dá, že se vzpamatuje z ďáblových nástrah a obrátí se.

Ale sektáře, tedy rozvratníka, což je původní smysl výrazu heretik, který je zde použit, toho se zřekni, odmítni ho. To slovo, které je tady použité, slovo heretický, velmi brzy získalo specifický význam – šlo o člověka, který zastával jiné, falešné učení. Možná to tak bylo i díky listu Titovi, kde je velký důraz na zdravé učení. Ale v původním smyslu – a tak je to slovo použité i v našem textu – šlo o rozvraceče, potížistu, člověka, který se pořád hádá a vyvolává spory – hloupé, malicherné, neplodné a neužitečné. Mohou to být i teologické spory, spory o nepodstatné detaily v učení nebo to může být lpění na slovíčkách (jestli je v Bibli použité slovo krásný nebo slovo pěkný, nebo jestli je napsáno Ježíš Kristus či Kristus Ježíš). Obvykle jde o to, že takový člověk nechápe podstatu věci a nemá srovnané priority v učení. Pokud jde o samotné evangelium, o osobu a dílo Pána Ježíše Krista, nesmíme uhnout ani o krůček i za cenu toho, že se budeme muset hádat. Ale pokud půjde o další věci – jako je např. správa církve, nebo způsob křtu, nebo eschatologie nebo duchovní dary nebo cokoliv podobného, musíme být moudří a pokorní a soustředit se na Pána Ježíše Krista. Samozřejmě, že všechno v křesťanském učení nějak, více nebo méně souvisí s evangeliem a s Ježíšem Kristem, ale potřebujeme střízlivě a v moudrosti vidět jak moc a nakolik daná věc sama o sobě ohrožuje evangelium.

Když se vrátíme k sektáři, jde o člověka, který nikdy nesleví, neuhne a vždycky bude vyvolávat problémy. Dnes se často můžete setkat s tím, že vám někdo řekne, že je mu něco z Písma jasné, protože mu to Bůh zvláštním způsobem zjevil. A přes takové „zjevení“ nejede vlak. Nemáme společný základ, na němž bychom mohli stavět. Takového člověka máme napomenout, jednou a podruhé a potom ho odmítnout. Požádat ho, aby nechodil do církve, zabránit mu přicházet, protože takový člověk bude rozdělovat církev. Podívejte se, co o takovém člověku Písmo říká:

• Je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud. (Tt 3,11)

To není pomýlený bratr, to není jeden z maličkých, který upadl do hříchu, to není ani obyčejný celník nebo pohan – takový člověk je vlk. Je převrácený, je hříšný a svým jednáním odsuzuje sám sebe. Chce tahat třísky z očí druhých, ale nevidí trám ve svém vlastním oku. Je jako oční lékař, který by chtěl všem dělat operaci rohovky, ale přitom je sám úplně slepý! Takového se zřekni, odmítni ho, odděl se od něj a varuje před ním ostatní. Je to sektář odsouzený sám sebou. Je třeba ho napomenout, ale je také nutné se ho zřeknout, protože svým jednáním ničí nebo bude ničit Kristovu církev.

Zdůrazňuj úsilí o dobré skutky, vyhýbej se hádkám a sporům a odmítej rozvratníky, sektáře. To je cesta zdravého učení, to je praktický projev zbožnosti v životě křesťana, to je následování Pána Ježíše Krista, to je dílo Ducha svatého v životech věřících. Přesně to dělal Ježíš – zdůrazňoval ovoce dobrých skutků, vyhýbal se hádkám a odmítal rozvraceče – především z řad farizeů a saduceů. Tahle působí Boží milost v životech těch, kdo byli zachráněni z Božího milosrdenství obmytím skrze znovuzrození. To je život, který v nás působí Duch svatý, který nás posvěcuje a tak nás připravuje na slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista.