Zrcadlo křesťana

I. O poznání sebe

Nemůže být spasen nikdo, kdo nepohrdne tímto světem se vším jeho pozlátkem – to říká Boží syn v evangeliu: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Podobně svědčí svatý Jan ve svém dopise v druhé kapitole: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“ A právě tak čteme o pannách a o jiných vyvolených Božích: „Královstvím světa i veškerou jeho krásou jsem pohrdla pro milost Pána Ježíše Krista, jehož jsem uviděla, jehož jsem si zamilovala a v něhož jsem uvěřila.“

Ale pohrdnutí světem se neobejde bez poznání sebe, proto je potřeba nejprve něco říci o poznání sebe, a teprve potom o pohrdnutí světem. Jak to říká svatý Bernard: „Chce-li člověk dojít k pravému poznání, musí nejprve prozkoumat stav těla a duše.“ Ohledně těla si, člověče, připomeň, co jsi byl před narozením, co jsi poté, co ses narodil a kde jsi, a kde budeš po smrti. Před narozením jsi nebyl nic. Potom jsi byl počat v hříchu a narodil ses jako hříšník. Narodil ses z nečisté věci, proto se styď a buď pokorný. Když se člověk narodí, hned pláče – chlapeček pláče na Adama: Áááááá!, a děvčátko pláče na Evu: Ééééé! A tím pláčem vyznávají bídu tohoto světa  a strach z věčné bídy. Člověk je podle těla nečistá a smrdutá věc, pytel výkalů, pokrm červů, po člověku červ a po červu smrad a ohavnost.

Proto, člověče, proč se pyšníš? Připomeň si, že jsi byl počat z mrzuté věci, a potom jsi byl poddán mnoha bídám tohoto světa a hříchu, a budeš pokrmem červů v hrobě. Čím se pyšníš, prachu ze země, jenž byl počat v hříchu, narodil se do trápení, je živ v bídě a zemře v trápení? Proč tedy zdobíš své tělo drahými věcmi, které zanedlouho budou také žrát červi? Ale svou duši, která by měla být obětovaná Bohu a svatým andělům v nebesích, dobrými skutky nezdobíš! Proč si tak málo vážíš své duše a dáváš přednost tělu? Když má paní sloužit a služka nad ní panovat, to je veliká ohavnost! Vždyť zajisté je rozumná duše vzácnější než tento svět. Neboť Boží syn nevydal své tělo na smrt za celý svět, ale za duši. Proto je duše vykoupená krví Pána Ježíše Krista vzácnější než svět. Takže co můžeš nabídnout za svou duši, které dáváš přednost před chatrným tělem? Boží syn kvůli ní sestoupil z nebe, aby ji vysvobodil z moci ďábla, plakal nad ní, když viděl, jak byla svázána mnohými hříchy, kvůli kterým by měla hořet ve věčném ohni – a nejenom že kvůli ní plakal, ale vydal sám sebe ohavné smrti, aby ji svou svatou krví vykoupil. Pochop, člověče, jak vzácná je tvá duše, a jak těžké rány na duši jsou hříchy, kvůli nimž byl Boží syn tak krutě raněn. Neboť kdyby ty rány na duši nebyly k věčné smrti, nebyl by za ně Boží syn zemřel. Proto nezlehčuj tyto rány své duše, když vidíš slitování všemohoucího Boha. Boží syn byl obmyt slzami i za tebe. Proto i ty po všechny své noci umývej své lůžko slzami a svým zkroušeným srdcem. Boží syn vyléval svou svatou krev. A ty ze svého těla ustavičně vylévej utrpení. Jak říká Pán Bůh v Deuteronomiu 16, v. 3: „Po sedm dní budeš jíst nekvašený chléb poroby.“

Ale možná řekneš, že to jsou tvrdá slova, že nemůžeš odvrhnout svět a tolik trpět na těle. Nuže, pověz mi tedy, kde jsou milovníci tohoto světa, kteří tu s námi ještě nedávno byli? Nezůstalo z nich nic jiného, než prach a červi! Pilně si připomínej, čím byli: Byli to lidé jako ty, jedli a pili jako ty, tancovali, smáli se a dopouštěli se různých hříchů – a okamžitě sestoupili do pekla! K čemu jim je platná jejich marná chvála a krátké potěšení, světská moc a tělesné rozkoše, podvodně získaný majetek a mnohé služebnictvo? To všechno pominulo a zůstává jenom věčná bída! A tak když víme o těchto bídách ve světě, měli bychom je opustit. Jak dosvědčuje prorok Nahum ve třetí kapitole, v. 7: „Kdokoli tě spatří, prchne od tebe.“

A pak si, člověče, pečlivě připomínej to, co se týká duše. Vejdi do svého srdce a všimni si, odkud jdeš. Jestliže smrtelně hřešíš, odcházíš od svého Spasitele, Pána Ježíše Krista, i sám od sebe, i ode všeho dobrého. Kam jdeš? Snad do věčného ohně? Co děláš a co jsi nalezl, co jsi ztratil? Dívej se, jestli každý den rosteš ve svatosti nebo tvé svatosti ubývá. Jaké myšlenky hýbají tvým srdcem? Jaká tě pokušení tě nejvíce trápí? Vzdoruješ jim statečně? Střežíš své srdce? Neznevažuješ své hříchy? Stydíš se za ně před Pánem Bohem i před lidmi? Činíš pokání? Pláčeš kvůli nim a zoufáš? Lituješ jich? Nechceš už žít jinak, než plnit Boží vůli? Toužíš z celého srdce po Pánu Bohu a jeho nebeském království?

Když poznáš svůj stav na základě svého těla i své duše, tehdy pochopíš, jaký jsi a jaký bys měl být. Od tohoto poznání můžeš jít dál k poznání svého Pána Boha. A čím víc každý den poznáš sebe, tím více se pozdvihneš vzhůru k nebesům. A to poznání nazývá svatý Bernard zrcadlem, do něhož opravdový kajícník nepřestává den za dnem hledět, aby vytrhal nejenom zlé myšlenky, ale také všechny neužitečné, aby ve svědomí nezůstalo nic, co by se nelíbilo Bohu. Když se toto zrcadlo správně vyčistí a člověk do něj pilně nahlíží, tehdy se mu ukáže Božské světlo. A duše bude zapálena tímto pohledem a spatří i svět budoucí a začne velmi milovat Pána Boha. Přestane se zaneprazdňovat časnými věcmi a odhodí všechny zlé touhy. Svou vůlí od sebe odvrhne svět a spolehne se jenom na samotného milovaného Pána Ježíše Krista, bude vystupovat vzhůru a radovat se v duchovní blaženosti. A tak ukřižuje své tělo s jeho hříchy a žádostmi a bude žít jen pro samotného Boha.

II. O potupení světa

Nyní je na čase něco krátce říct o pohrdnutí světem. Nejdřív musí člověk vědět, že pohrdnout světem znamená nemilovat v tomto životě všechny časné i minulé věci. Nejprve má hledat Boží království a jeho spravedlnost a potom mu vše ostatní bude přidáno. A nemá nic dbát na potěšení a radosti tohoto světa, neboť konec tělesné radosti je věčná bída. Jak to říká Spasitel v evangeliu: „Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“ Proto, člověče, odvrhni svět, pokud s ním nechceš zahynout. Ctít a milovat pozemské věci je stejně ohavné jako milovat lejna. Proto se lakomí boháči, kteří sami sebe učinili služebníky nad bídnými lejny, radují, když je nazývají pány. A přece jsou v pravé pravdě služebníky hříchu.

Dále si, člověče, všimni, že milost tohoto světa a milost Boží jsou dvě protichůdné věci, proto nemohou společně přebývat v jednom člověku. Neboť Boží milost táhne člověka od věcí pozemských vzhůru k nebeským, ale milost tělesná táhne zase od nebeských věcí k pozemským. Milost je totiž jakási váha v duši, jak říká svatý Augustin: „Milost má je má váha. Milostí se nesu, kamkoliv jdu. Proto čím více a hlouběji od sebe člověk zapudí tělesnou milost, tím více okusí milosti Boží.“ Ó, bídná duše, na čem v tomto světě stavíš, když vidíš, jak tě všechny tyto věci klamou? Ó, bídná duše, proč si nevšímáš, že miluješ tento svět, v němž je tolik nástrah? Jak říká svatý Augustin: „Jsem uprostřed tolika nástrah, které nachystal ďábel, aby jimi chytal duše.“ A svět je plný těchto nástrah. Ó, bídná duše, kam utíkáš od Boha, u něhož je pravé bohatství a radost? Běžíš za tímto světem, v němž máš velikou bídu a zoufání. A svět volá: „Já hynu!“ Kristus volá: „Já oživuji a obnovuji!“

Ale možná si řekneš, co je to za věci, které mi brání odmítnout svět? Odpověď je, že je mnoho takových věcí, jako je bohatství, rozkoš, krása, přízeň lidí, mládí, čest, chvála, moc, důstojnost. Tělesná krása není nic jiného než zástěrka ohavnosti. Tyto a další věci jsou překážkami k odvržení světa. Ale k tomu, abychom odvrhli svět a jeho pozlátka, nás vedou mnohé další věci: Především nás napomíná náš milý Spasitel svým životem i svými slovy, neboť se narodil ve veliké chudobě, na kříži nahý zemřel za nás hříšné. Jak dosvědčuje v evangeliu: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Dále nás k odmítnutí světa povzbuzují všichni svatí Starého i Nového zákona svými příkladnými životy a dobrým učením. Za třetí nás povzbuzuje veliká odměna nyní i v království nebeském. Jak svědčí Boží syn v evangeliu: „není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ Za čtvrté nás povzbuzuje krása stvoření, nebe, slunce, hvězdy, abychom při pohledu na ně a na jiné tělesné věci, odhodili svět a hledali duchovní a nebeské věci. Za páté nás k odvržení světa povzbuzují hnutí ve světě, neboť vidíme, že celý svět hyne: Naše tělo, náš oděv, domy a další věci neustále hynou. Za šesté nás k odvržení světa napomíná krátkost tohoto života a délka věčného života. Za sedmé nás k odmítnutí světa napomíná pekelná bída. Za osmé nás napomínají rozličné bídy tohoto světa, abychom ho odvrhli a toužili po nebeských věcech.

Nuže, zvol si, co chceš, ale říkám: Budeš-li milovat tento svět, zahyneš i s ním; když ale budeš milovat Syna Božího, budeš kralovat s ním, i se všemi svatými na věky v království nebeském. Amen.