Zamyšlení

Ach! Vy laskavá a milující srdce, která nejste bohatá majektem, ale která jste bohatá v lásce, což je to nejlepší bohatství světa. Vložte tuto zlatou minci mezi ty ostatní stříbrné a ona je posvětí.

Kristova láska nevyžene lásku k příbuzným, ale posvětí tuto naši lásku a učiní ji mnohem lahodnější. Láska mužů a žen je překrásná. Oč krásnější je láska Kristova, která je silnější než smrt a mocnější než hrob.

To nejsilnější ovšem je, že On nás miloval, ačkoliv v nás nebylo vůbec nic dobrého.

Pohleď na toho, kterého nevidíš! Pozdvihni oči k nebi a podívej se na toho, který rozprostřel nebesa jako stan, aby v nich přebýval, a zlatou jehlou vetkal do jejich tapisérie hvězdy, které se ve tmě třpytí. Všimni si toho, který vytvořil zemi a stvořil člověka. Nikoho nepotřebuje, je věčný, existuje sám o sobě a je neměnný! Neměl bys ho uctívat? Je dobrý, milující, je laskavý a plný milosti! Podívej se na štědrost jeho prozřetelnosti a rozsah jeho milosti! Neměl bys milovat Hospodina jen proto, že je Hospodin?

Je pozoruhodné, že ti lidé, kteří se ze všeho nejvíc staví proti víře, se vyznačují povrchní důvěřivostí. Nestarali se o to, aby měli Boha ve svých srdcích, opustili zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, které jsou rozpukané a vodu neudrží. Kéž by každý z nás byl natolik moudrý, aby neopustil tu starou dobrou cestu a nesešel ze stezky, kterou pro nás Bůh připravil. Není divu, že procházíme trním a bodláčím a drásáme své vlastní tělo, nebo ještě hůře, že padáme mezi temná skaliska a jsme ztraceni v jejich propastech, když opovrhujeme pokyny našeho neomylného Otce.

Existují lidé, kteří jsou jako pověstná labuť. Říkalo se, že během svého života labuť nikdy nezpívá, ale zpívá jenom tehdy, když umírá. Existuje mnoho sklíčených Božích dětí, které vypadají, že celý svůj život tráví pod bouřkovým mrakem, které však před smrtí zazpívají labutí píseň. Řeka jejich života je strhává do temnoty a hořkosti jejich trápení, a když se jich začne dotýkat bílá pěna mořských vln, objevuje se v jejich vodách záblesk této písně. Milovaní, i když můžeme být velmi zdeptaní kvůli břemenům, která neseme, až dosáhneme cíle, budeme zpívat líbezné písně.

Stane se, že během kázání dva lidé poslouchají stejnou pravdu. Oba poslouchají stejně pozorně a oba si pamatují totéž. Přesto je jeden z nich pohnut k slzám a zasažen vážností myšlenek. Ten druhý, i když byl stejně pozorný, nevidí v kázání nic zvláštního – možná kromě několika důležitých pravd, které vynikly. Ale srdce toho prvního je zlomené a jeho duše je pohnutá.

Ptáte se mně, jak je to možné, že stejná pravda má tak odlišný dopad na každého z nich – protože tajemný Duch živého Boha přináší pravdu do srdce toho prvního, ale do srdce toho druhého nikoliv.

Kniha přírody vyjadřuje Boží smýšlení. Ukazuje na strašlivé Boží myšlenky v hromu a blesku, na Boží láskyplné myšlenky v slunečních paprscích a v osvěžujícím vánku, na Boží velkorysé, rozvážné a důkladné myšlenky v hojné sklizni a v rozkvetlé louce. Spatřujeme ohromující Boží myšlenky ve velkolepých scenériích přírody, které jsou vidět z vrcholků hor a hloubi údolí. Setkáváme se s lahodnými a příjemnými Božími myšlenkami v nádheře nepatrných kytiček, které rozkvétají u našich nohou. „Ať doufají v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme.“ (1Tm 6,17)

Křesťan nikdy nic neztratí, když postaví Boha na první místo. Pokud ale na první místo postavíš cokoliv jiného, potom i kdyby ses namáhal ze všech svých sil a snažil se, jak nejlépe umíš, nezískáš cenu vítěze. A i kdybys dosáhl toho, po čem toužíš, nedostaneš vavřín, a budeš na zemi beze cti. „Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá“ (Ž 62,6). Kdo takto slouží Bohu svým tělem, duší i duchem ze vší své síly, nachází novou sílu, kterou dostává hodinu za hodinou, protože Bůh mu otevírá čerstvé prameny.

Křesťan je oživován životem, který pramení v Bohu a žije pro Boha.

Jestliže nejsi spasen, můžeš donekonečna promýšlet nějakou doktrínu a přesto z toho nemít žádný užitek. Ale když budeš přemšlet o Kristu, dá ti to víru. Vezmi ho s sebou všude, kamkoliv jdeš, a pokoušej se rozjímat o jeho osobě, když budeš mít volnou chvíli. Zjeví ti sám sebe a dá ti svůj pokoj.

Kdybychom byli více sami, my všichni více znali Boha, žili blíž k němu a rostli v milosti. Rozjímání přežvykuje sousto a z duševní stravy shromážděné jinde přijímá skutečnou výživu.

Pečlivě čtěte Bibli a potom rozjímejte, rozjímejte a rozjímejte.

Pracujte na tom, abyste byli radostní. Do té míry, nakolik to záleží na vás, snažte se vždy mít na tváři úsměv (viz J 16,33). Připomínejte si, že se jedná o Boží příkaz, který je stejně vážný jako ten, který říká: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem!“ (Mt 22,37).

Vezměme čisté zlato vděčnosti a drahokamy chvály a udělejme z nich další korunu, kterou vložíte na hlavu Ježíše. Jestliže se jedná o Pánovo dílo, z něhož se radujeme, nemusíme se bát přílišné radosti. Radost je nejvíce charakteristická pro křesťany. Spokojenost je korunním klenotem šťastného života.

Tak jako člověk nemůže sám sebe duchovně obživit, nemůže sám sebe ani udržet duchovně při životě. Může se sytit duchovní stravou a zachovat si duchovní sílu. Může chodit v přikázáních Páně a užívat si odpočinutí a pokoj v Pánu, přesto ale bude jeho vnitřní život den za dnem záviset na díle Ducha, právě tak jako tomu bylo při jeho znovuzrození. Žádný člověk sám o sobě, dokonce ani obrácený, nemá žádnou moc kromě té, kterou ho Duch každodenně, bez přestání a trvale naplňuje.

Motivací pro jednání věřícího je potom poznání, že Bůh mu kvůli Kristu odpustil jeho nepravosti.

Odhlédnout od sebe a dívat se na Krista znamená poznávat sebe jako hříšníka a Krista jako Spasitele. Jak smutný je pohled na ty, kdo nepochopili evangelium. Myslí si, že spravedlnost jim dává právo přijít ke Kristu, ale ve skutečnosti je to jenom hřích, který je tím jediným důvodem pro to, abychom šli k Ježíši. Starý dobrý Krispus říká: „Spravedlnost mi brání přijít ke Kristu: ‚Ti, kdo jsou zdraví, nepotřebují lékaře, ale jenom ti, kdo jsou nemocní‘ (Mk 2,17). Hřích mě nutí jít k Ježíši. Čím blíž jsem ke Kristu, tím více rozumím, jak moc jsem hříšný, a tím více se také musím spolehnout na milosrdenství.“

Ježíš nás učí, co to znamená mít pokorné srdce. Potřebujeme se to od něj učit každá den. Pohleďte na Pána, jak vzal ručník a myl svým učedníkům nohy! Následovníci Krista, vy se nepokoříte? Pohleďte na něj jako na služebníka služebníků, a už nemůžete být pyšní! „Ponížil se“ (Fp 2,8). Nebylo z něj na zemi strháváno jedno roucho cti za druhým, dokud ho nahého nepřibili na kříž? Nevyprázdnil tam sám sebe a neprolil tam všechnu svou převzácnou krev za nás? Jak hluboko náš drahý Vykupitel sestoupil! Jak bychom potom mohli být pyšní?

Hřích nikdy nemůžete ovládnout a udržet v nějakých mezích, i kdybyste si mysleli, že toho schopni jste. Jestliže se dopustíte hříchu, je to jako když roztaje ledovec v alpském údolí. Po něm bude následovat další, který je nad ním. Je to stejně jisté, jako když jeden den hodíš kámen na jedno místo, další den tam hodíš druhý a děláš to tak dlouho, dokud tam není pyramida. Je to jako když necháš korály, aby rostly. Nezáleží na tobě, kde porostou. A nevytvoří útes přesně tak vysoký, jak ty chceš. Porostou tak dlouho, dokud se na nich nezachytí půda a ta malá stvoření nevytvoří celý ostrov. Hřích nelze strčit do ohlávky ani udržet na uzdě.

Cože? Říkáš, že Kristus je tvůj bratr a žije ve tvém domě? A přesto jsi s ním už měsíc nemluvil? Obávám se, že mezi tebou a tvým bratrem je jen malá láska, když jste spolu tak dlouho nemluvili. Cože? Říkáte, že Kristus je manželem církve, a přesto s ním po dlouho dobu neměla společenství?

Modlitba vychází z naléhavé potřeby, která vyplývá z nového života. Člověk by se nemodlil k Bohu, kdyby necítil, že naléhavě potřebuje požehnání, které může dát jen Pán.

Modlitba je podpis Ducha svatého na znovuzrozeném srdci.

Ó, jak šťastný je to způsob zahlazení zármutku, když můžeme říci: „Budeme čekat jen na Boha.“ Rozrušený křesťane, neopovažuj se znevážit své náboženství tím, že budeš pořád vypadat ustaraně. Pojď a vlož své břemeno na Pána. Vidím tě úpět pod váhou, kterou on ani nepocítí. Co tobě připadá jako zdrcující břemeno, bude pro něj jako smítko prachu na rameni váhy. Pohleď! Všemohoucí sklání svá ramena a říká: „Sem vlož své starosti.“

„Pojďte ke mně … a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Kristus je kočárem, v němž se duše veze do nebe. Pánův lid je na své cestě k nebi. Je nesen ve věčné náruči a tato náruč je náručí Kristovou. Kristus ho nese do svého domu, na svůj trůn. Byla to právě jeho modlitba – „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (J 17,24), která dochází svého dokonalého naplnění. Kříž je smlouvou ustanoveným prostředkem, který navzdory bouřím dosahuje vytouženého nebe. To je ten kočár. Jeho konstrukce je ze zlata a je potažená purpurem oběti smíření našeho Pána Ježíše Krista.

Kdybych toužil po místě, kde bych se mohl setkat s Pánem, kam bych se vydal? Měl bych jít do modlitebny, protože největší požehnání je v kázání Slova? Neměl bych si právě tak přát jít do Písma? Vždyť bych se mohl zastavit u každého verše, protože každý byl požehnáním pro tolik duší. Proč by neměl být i pro mě? Nebo se zastavím alespoň u rybníku Bethesda. Procházím se jeho sloupořadím, a kdo ví, třeba sestoupí anděl a rozvíří vodu Slova, zatímco já bezmocně ležím stranou a čekám na požehnání.

Kdybych toužil po místě, kde bych se mohl setkat s Pánem, kam bych se vydal? Měl bych jít do modlitebny, protože největší požehnání je v kázání Slova? Neměl bych si právě tak přát jít do Písma? Vždyť bych se mohl zastavit u každého verše, protože každý byl požehnáním pro tolik duší. Proč by neměl být i pro mě? Nebo se zastavím alespoň u rybníku Bethesda. Procházím se jeho sloupořadím, a kdo ví, třeba sestoupí anděl a rozvíří vodu Slova, zatímco já bezmocně ležím stranou a čekám na požehnání.

Většinu velkých Božích pravd se musíme naučit skrze těžkosti. Musí se do nás vpálit rozžhaveným železem utrpení, jinak je nebudeme doopravdy přijímat. Žádný člověk není schopný posuzovat záležitosti království, pokud nebyl nejdřív vyzkoušen, protože je mnoho věcí, které je možné se naučit pouze v hlubinách, a které nikdy nepoznáme na výšinách. Ten, kdo sám toužil, nejlépe poslouží těm z Božího lidu, kteří také touží. Ten, kdo byl sám potěšen, bude nejlépe poskytovat útěchu Božímu Izraeli. Ten, kdo zakousil skutečnou potřebu záchrany, ji bude nejlépe kázat.

Dojít k poznání, že jsem hlupák, znamená postavit se na práh chrámu moudrosti. Porozumět, že něco je špatně, znamená být na půli cesty k nápravě. Být si zcela jistý tím, že naše sebedůvěra je hříšná a hloupá a je urážkou Boha, je tou největší pomocí k úplnému odhození sebedůvěry a k přivedení duše – v teorii i praxi – k naprostému spolehnutí se na moc Božího Ducha svatého.

Nikdo se nesplete na cestě k Bohu, pokud se rozhodne jít touto cestou. Duch Boží povede ty, jejichž srdce se upínají k Bohu.

Kánon je uzavřený, ke zjevení už není co dodat. Bůh nedává nové zjevení, ale oprašuje to staré. Když na něj zapomeneme a zastrčíme ho na zaprášenou půdu svých vzpomínek, přinese ho zpátky, opráší ho a vyčistí ho jako starý obraz, ale nemaluje ten obraz znovu. Duch svatý nás nepotěšuje skrze nové zjevení. Je tu proto, aby nám stále znovu připomínal ty staré věci. Čerstvě osvětluje poklady skryté v Písmu. Odemyká pevné zámky, které dlouho ukrývaly vzácné pravdy a vede ke skrytým pokladnicím naplněným nevýslovným bohatstvím – ale nevytváří nové, protože už bylo uděláno dost.

Nebesa jsou místem úplného vítězství a triumfu. Tady je bojiště, tam triumfální procesí. Tady je země meče a kopí, tam je země věnce a koruny. Ach, jaký záchvěv radosti pronikne srdcem všech požehnaných, až jejich vítězství bude v nebi dokonáno, až sama smrt – poslední nepřítel – bude zabita, až zajatého satana povlečou u kol Kristova vozu, až svrhne hřích a ze srdcí všech zachráněných zazní veliký pokřik konečného vítězství!

Někteří lidé říkají, že nevydrží ani hodinu o samotě. Nemohou v takovém případě nic dělat, dokonce ani přemýšlet. Ovšem žádný křesťan takto mluvit nemůže. Stačí, když mu dám jedno slovo k přemýšlení – Kristus. Ať ho vyslovuje znovu a znovu. Nebo mu dám slovo Ježíš. Jen ho nechte, ať nad ním přemýšlí a zjistíte, že hodina utekla jako nic a že ani celá věčnost nebude dostatečná k tomu, abychom vyjádřili chválu svému Spasiteli.

Z lahodného pramene myšlení proudí sladká voda mluvení. Jak lahodné je spočinout v pomyšlení na toho, koho milujeme.

Svatí, víte, jak moc vás Duch svatý miluje? Dokážete změřit lásku Ducha? Víte, jak velké jsou jeho city k vám? Jděte a změřte šířku nebe svým pravítkem, zvažte hory na váze, spočítejte všechny kapky v oceánu, sečtěte zrnka písku pobřeží moře – když to všechno uděláte, můžete říci, jak moc vás miluje. Miloval vás odedávna, miloval vás skvěle, miloval vás v každé chvíli a bude vás milovat bez ustání. Je skutečným Utěšitelem, protože vás miluje.

Evangelium je souhrnem moudrosti, ztělesněním poznání, pokladnicí domu pravdy a zjevením skrytých tajemství. Naše rozjímání o něm rozšiřuje naši mysl, a jak se otevírá naší duši v postupných záblescích slávy, stojíme v úžasu nad hlubokou moudrostí, která se v něm ukazuje. Ach, milí přátelé, jestli hledáte moudrost, uvidíte ji vystavenou ve vší její velikosti. Obraťte se a uvidíte ten veliký div – vtělený Bůh na kříži, zástupná oběť za smrtelnou vinu, oběť, která utišuje nebeské rozhořčení a vysvobozuje vzpurného hříšníka. Zde je základ vší moudrosti, posazený na trůn, korunovaný a oslavený.

Jsou chvíle, kdy naše oči září radostí, a můžeme říci, že jsme plně přesvědčeni, že máme pevnou důvěru a jistotu. Tím nechci znepokojit nikoho, kdo je v pochybnostech. Ovšem často převažují chmurné pochybnosti. Jsou období, kdy se obáváte, že jste nebyli povoláni, kdy pochybujete o opravdovosti svého zájmu o Krista. Pohleď, co je skutečné milosrdenství! Nezachraňuje tě to, že ty jsi uchopil Krista, ale že on uchopil tebe. Jak lahodná je skutečnost, že tě nezachránilo to, že ses chytil jeho ruky, ale že on chytil tebe.

Co Pán zaslíbil, nikdy nevezme zpět.

Je lepší mít dvě světla než jedno. Světlo stvoření je zářivé světlo. Boha je možné vidět ve hvězdách. Jeho jméno je napsáno pozlaceným písmem na obočí noci. Můžete odhalovat jeho slávu ve vlnách oceánu nebo ve stromech v lese, ale je lepší číst dvě knihy než jen jednu. Ve Svatých Písmech najdete ještě jasnější zjevení, protože Bůh napsal tuto knihu o sobě, a pokud máte Ducha svatého, dává vám klíč k jejímu porozumění. Ó, milovaní, děkujme Bohu za tuto Bibli. Kéž ji milujeme a kéž je nám vzácnější než „množství ryzího zlata“ (Ž 19,11).

Kdybychom měli požehnání, aniž bychom o něj žádali, považovali bychom ho za něco obyčejného. Ale modlitba proměňuje obyčejné oblázky dočasných Božích odměn v něco vzácnějšího než diamanty. Duchovní modlitba brousí diamant a zvyšuje jeho lesk.

Když jako Jákob zápasíte s andělem a jste na pokraji svých sil, požádejte Ducha svatého, aby posílil vaše paže. Duch svatý je jako kola u vozu modlitby. Modlitba je jako vůz, touha je silou, která se ho snaží táhnout, ale jenom Duch je těmi koly, díky kterým se vůz hýbe.

Z kříže Golgoty, odkud se vylévá milost z krvavých rukou Ježíše, ze zahrady Getsemane zní volání: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země“ (Iz 45,22). Z vrcholu Golgoty, kde Ježíš volá „Je dokonáno!“ (J 19,30), slyším zvolání: „Obrať se, a budeš spasen.“ Ale slyším také volání své duše: „Ne! Podívej se na sebe!“ Ó, dívej se na sebe a budeš ztracen. Dokud se budeš dívat na sebe, nebudeš mít žádnou naději. Nezáleží na tom, kdo jsi ty, ale záleží na tom, kdo je Bůh, a kdo je Ježíš Kristus, který jediný tě může zachránit.

Dnes ráno naše touhy směřují k tomu, abychom rostli v poznání Pána Ježíše. Tato poznání bylo dokonalé dávno předtím, než jsme o něm měli sebemenší tušení. Dříve, než jsme se narodili, měli už místo v jeho srdci. Když jsme byli jeho nepřáteli, už nás znal se vší naší bídou a špatností. Když jsme hořce plakali v zoufalém pokání a viděli jsme ho jenom jako soudce a vládce, díval se na nás jako na své milované bratry. Nikdy neudělal chybu ohledně svých vyvolených, ale vždycky jim prokazoval svou nekonečnou náklonnost. „Pán zná ty, kdo jsou jeho“ (2Tm 2,19).