Zamyšlení

Ti nejsvatější lidé, nejsvobodnější od nečistoty, ji vždycky pociťovali nejsilněji. Ten, jehož oděv je nejbělejší, na něm nejlépe rozezná skvrny. Ten, jehož koruna svítí nejzářivěji, hned pozná, že ztratil drahokam. Ten, kdo dává nejvíce světla tomuto světu, bude vždycky schopen odhalit svou vlastní temnotu. Andělé nebes si zakrývají své tváře a andělé Boží na zemi, jeho vyvolení lidé, musí vždy zakrývat své obličeje pokorou, když přemýšlejí o tom, kým byli.

Jak při procesu pokořování rosteš směrem dolů, snaž se také růst směrem vzhůru – měj blízko k Bohu v modlitbě a důvěrnější společenství s Ježíšem.

Už jsi určitě viděl loď, jak se prodírá vlnami. Nechává za sebou bílou brázdu a způsobuje, že moře kolem ní vře. Takový je život, říká Jób: „Mé dny… prolétly jak rákosové čluny…“ (Jb 9,25-26). Nemohu ho zastavit. Mohu ho řídit kormidlem Božího Ducha svatého, nicméně můj život stejně jako hbitý člun spěchá svou cestou, dokud nedosáhne přístavu. A kde má ten přístav být? Najdeme ho v zemi hořkosti a prázdnoty, v tom strašlivém kraji ztracených? Nebo to bude ten sladký přístav věčného pokoje?

Existuje jedna událost, která každého dne přitahuje více obdivu než slunce, měsíc a hvězdy. Tou událostí je smrt našeho Pána Ježíše Krista. K ní byly oči všech svatých, kteří žili předtím, než započalo období křesťanství, vždy namířeny a skrze tisícileté dějiny na ni hledí oči současných svatých. Andělé v nebi neustále hledí na Krista. „… věcmi, do nichž andělé touží nahlédnout.  (1Pt 1,12 ČSP),“ řekl apoštol. Na Kristu neustále spočívají oči vykoupených a tisíce těch, kdo putují tímto slzavým údolím, nemají jiný, vyšší objekt své víry.

Děti Boží, smrt ztratila svůj osten. Je sladké zemřít, položit se na Kristova prsa a nechat si rty Boží lásky vylíbat duši z těla. A vy, kteří jste ztratili přátele nebo blízké, nermuťte se jako ti, kteří nemají naději (1Te 4,13). Jak sladké smýšlení nám přináší Kristova smrt o těch, kteří odešli! Jsou pryč, bratři moji, ale víte, kam šli? Vzdálenost mezi oslavenými dušemi v nebi a oddanými svatými na zemi se zdá obrovská. Ale tak to není. Nejsme daleko od domova.

Ačkoliv ke každému dni přistupujeme stejně, jak roční období postupuje, a my přemýšlíme o Ježíši, myslíme s radostí na slavné narození našeho drahého Vykupitele. Po kom jiném než po něm kdy toužilo takové množství srdcí? Kdy se andělé oddávali půlnočním písním, kdy Bůh zavěsil na oblohu novou hvězdu? K čí kolébce se bohatí a chudí vydali tak ochotně na pouť a přinášeli tak srdečné a nezištné oběti? Ať se země zaraduje; kéž všichni lidé přestanou pracovat a oslavují „to veliké narození“ Ježíše. Nechť v tento čas zavládne radost; ať svatá píseň a lahodná hudba srdcí provázejí naši duši na výšinách radosti.
 

Přemýšlel jsi někdy o lásce, kterou ti Kristus prokáže, až tě bez poskvrny a vrásky nebo čehokoliv podobného předvede před trůn svého Otce (Ef 5,27; Ju 24)? Tak se zastav a vzpomeň si, že tě v tuto chvíli miluje stejně, jako tě bude milovat potom, neboť on bude navěky takový, jaký je dnes, a dnes je takový, jaký bude navěky (viz Žd 13,8). „Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás.“ (J 15,9) Větší stupeň lásky si nedokážeme představit. Otec miluje svého syna nekonečně a stejně tak dnes, křesťane, Boží Syn miluje tebe.

„Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna?“ (Jb 38,31)

On rozvazuje pouta Orionu a nikdo jiný než on. Jaké je to požehnání, že on to dovede. Kéž by udělal ten zázrak dnes večer!

Pane, ukonči mou zimu a dovol, ať mi začne jaro. Nemohu navzdory všem svým touhám pozvednout svou duši z její smrti a otupělosti, ale u tebe je všechno možné. Potřebuji nebeský třpyt, jasnou záři tvé lásky, paprsky tvé milosti a světlo tvého klidu. To jsou moje Plejády. Trpím hříchem a pokušením, to jsou má mrazivá znamení, můj strašný Orion. Pane, čiň divy ve mně a pro mě. Amen.

Kristus je stále stejný. Kristova osoba se nikdy nemění. Kdyby nás znovu přišel navštívit na zem, což se jistě stane, zjistili bychom, že je to ten samý Ježíš, stejně tak milující, stejně tak přístupný, stejně tak štědrý a stejně tak laskavý. I když bude oděný ve vznešenějších šatech, než jaké měl zde na zemi, i když už nebude mužem plným bolestí, zkoušený nemocemi (Iz 53,3), přesto bude tím samým člověkem, nezměněným vší svou slávou, svým vítězstvím a svými radostmi. Dobrořečíme Kristu za to, že uprostřed jeho nebeské nádhery, je jeho osoba stejná a jeho přirozenost nezměněná. „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky“ (Žd 13,8).

Člověk nemůže potěšit Boha, aniž by při tom nepřivodil veliké štěstí sám sobě. Pokud někdo těší Boha, je to proto, že ho Bůh přijímá jako svého syna, dává mu požehnání plynoucí z přijetí, vylévá na něho hojnost své milosti, činí z něj v tomto životě požehnaného člověka a má pro něj korunu věčného života, kterou bude nosit a která bude zářit nepomíjejícím leskem i poté, co věnec pozemské slávy úplně roztaje v žáru. Zatímco na druhé straně, pokud člověk Boha netěší, nevyhnutelně na sebe v tomto životě přivádí zármutek a utrpení.

Žádné lidské ruce se nikdy nepodařilo ani načrtnout tu nejnepatrnější část Božího zaopatření. To vše si vybrala, vytvořila a naplánovala mysl moudrého, vševědoucího Boha. Proto z toho nelze vyjmout ani Kristovu smrt. Tomu, který dává křídla andělovi a vodí vrabce, tomu, který nám sčítá vlasy na hlavě, by se nepodobalo, že by mu, když si všímá takových maličkostí, unikl největší div pozemských zázraků, Kristova smrt. Ne, krví poskvrněnou stránku té knihy, stránku, která oslavuje minulost i budoucnosti zlatými slovy... říkám, že tu krví poskvrněnou stránku, stejně jako každou další, napsal Hospodin.

Když vás nevidí oči žádného člověka, kromě očí Božích, když vás přikrývá temnota, když jste se zamkli před pozorností smrtelníků, i tehdy buďte jako Ježíš Kristus. Vzpomeňte si na jeho vřelou zbožnost, jeho skrytou oddanost – jak poté, co celý den namáhavě kázal, se za půlnočních stínů vykradl ven, aby volal o pomoc ke svému Bohu. Vzpomeňte si, jak byl celý svůj život neustále posilován čerstvými vdechnutími Ducha svatého, které čerpal modlitbou. Pečujte o svůj skrytý život. Žijte ho tak, abyste se nemuseli stydět, až ho budou předčítat v ten poslední veliký den.

Ubohý hříšníku, seber se a vzpomeň si, že zatímco my to nevíme, Bůh ví, kde se právě nacházíš. Pokud jsi v nejhlubší jámě někde v lese, věz, že jeho všemocné oko dohlédne až na její dno. Ano, v jednom tolik oblíbeném okamžiku dne spásy on splní svůj slib tak sladce, že se všechny tvé okovy v jedné sekundě zlomí, tvá noc bude rozptýlena a nastane svítání. A on ti dá „olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje“ (Iz 61,3). Uvěř nyní a nyní se ti dostane útěchy, neboť čas víry je časem útěchy.

Bible je žilou ryzího zlata, neznečištěnou křemenem ani jinou pozemskou látkou. Je hvězdou bez poskvrny, sluncem bez flíčku, světlem bez temnoty, měsícem bez jeho bledosti a slávou bez mlžného oparu. Bible! O žádné jiné knize nelze říct, že je dokonalá a čistá, ale o Bibli můžeme prohlásit, že je v ní sesbírána všechna moudrost bez částečky bláhovosti. Je soudcem, který ukončuje spor tam, kde důvtip a rozum selhávají. Je to kniha neposkvrněná žádnou chybou. Je čistou, ryzí, dokonalou pravdou.

„Ach,“ pláče kdosi, „kéž bych mohl uniknout hněvu zákona! Ach, kdybych si jen mohl být jist, že Kristus dodržel zákon za mě!“ Přestaň a já ti to povím. Cítíš se dnes provinile, ztracený a zničený? Vyznáváš se slzami v očích, že nikdo kromě Ježíše, to nemůže napravit? Jsi ochoten vzdát se všeho, v co doufáš, a cele se spolehnout na toho, který zemřel na kříži? Můžeš pohlédnout na Golgotu? Vidíš ho, jak trpí a je celý zbrocený krví? Pak tedy slyš, že za tebe dodržel zákon a že zákon nemůže odsoudit ty, které Kristus zprostil viny.

Někteří jste ztratili své přátele. Pojďte ke hrobu svého nejlepšího přítele – svého bratra, ano, toho, kdo „přilne víc než bratr“ (Př 18,24) Pojď ke hrobu svého nejdražšího příbuzného, křesťane, vždyť Ježíš je tvůj manžel: „Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je HOSPODIN zástupů…“ (Iz 54,5). Netáhnou tě city? Nevábí tě sladké rty lásky? Není snad posvěceno místo, kam vkročila osoba tolik milovaná, i když jen na okamžik? Jistě ti není třeba výřečnosti. Jsi schopen jednoduše, ale opravdově opakovat slova: „Pojďte se podívat na místo, kde ležel Pán.“ (Mt 28,6)

Smrt svatých je v očích našeho Pána vzácná. V takových případech máme spíše důvod se radovat než plakat. Ano, jsme radostného a pevného přesvědčení, že jejich již vykoupené duše vystoupaly k věčnému trůnu. Věříme, že se v tomto okamžiku připojují ke chvalozpěvu nebes, hodují na ovoci stromu života a procházejí se kolem řeky, která svými toky oblažuje město Boží (Ž 46,5). Víme, že jsou nanejvýš požehnaní. Přemýšlíme o nich jako o oslavených duších dlících v přítomnosti Pána Ježíše.

Ó, jak vzácný je Kristus! Jak je možné, že na něj myslím tak málo? Jak je možné, že hledám svou radost a uspokojení jinde, když on je tak plný, tak bohatý a tak uspokojující? Příteli, křesťane, uzavři smlouvu se svým srdcem a požádej Pána, aby ji potvrdil. Požádej ho, aby tě učinil pečetním prstenem na své ruce a pancířem ve své zbroji. Vrabec si udělal hnízdo tam, kde vyrostl a vlaštovka se vrací tam, kde se prožila své mládí. Stejně i já bych chtěl zahnízdit a udělat si svůj domov v tobě, Ježíši. Ať se od tebe nikdy nevzdálí duše tvé hrdličky, ale ať hnízdí blízko tebe, můj Ježíši, protože jenom v tobě mohu doopravdy spočinout.

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,6-7)

Nestarejte se, ale za všechno se modlete. Nemějte strach, ale mějte radostné společenství s Bohem. Předneste své touhy Pánu svého života, strážci své duše. Jděte k Pánu se dvěma díly modlitby a jedním dílem voňavé chvály. Nemodlete se s pochybností, ale s vděčností. Pamatujte na to, že kvůli tomu, že máte své žádosti, můžete děkovat Bohu za jeho milost.

Nejvyšším stupněm lidství je nemít žádná přání, žádné myšlenky ani touhy, ale Krista. Znamená to pocítit, že zemřít bylo blažené, bylo-li to pro Krista, že žít v nedostatku a nářku, v opovržení, pohrdání a trápení pro Krista bylo lahodné, pocítit, že nezáleží na tom, co se stane s někým, jako jsem já, neboť jenom náš Mistr je vyvýšený, pocítit, že i když jsme unášeni větrem jako uschlý list, nemusíme si dělat starosti o to, kam směřujeme, pokud cítíme, že nás Mistrova ruka vede podle jeho vůle.

„Na oblaku se ukáže duha“ (Gn 9,14).

Kdy můžeme očekávat, že uvidíme znamení smlouvy? Duhu lze vidět vymalovanou pouze na oblaku. Milovaní, náš Bůh, který je pro nás jako slunce, vždy září, ale ne vždy ho vidíme. Oblaka zahalují jeho tvář, ale bez ohledu na to, jaké kapky mohou padat nebo jaké mraky mohou hrozit, jestliže on bude zářit, okamžitě bude duha. Říká se, že když vidíme duhu, je po dešti. Je jisté, že když přichází Kristus, naše potíže jsou pryč. Když pohlédneme na Ježíše, naše hříchy mizí, naše dluhy i obavy se ztrácejí. Když Ježíš kráčí po vodách moře, jak hluboký je klid!

Drazí přátelé, poslední píseň tohoto světa, píseň o vítězství, bude plná Boha a nikoho jiného. Tady na zemi chválíte nástroj. Dnes se díváte na tohoto nebo onoho muže a říkáte: „Díky Bohu za tohoto služebníka a za tohoto muže!“ Ale tehdy budou jejich jména na chvíli zapomenuta. Bude to, jako když hvězdy odmítají zářit, jakmile se objeví samo slunce. Tehdy bude znít píseň jen o Bohu a pouze o něm: „Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů… jemu sláva i moc navěky. Amen.“ (Zj 1,5-6)

V dálce vidíte loď. Po dlouhé plavbě se přiblížila k přístavu, ale je hodně poničená, plachty má celé potrhané. Je to jako se spravedlivým, který byl stěží zachráněn. Vidíte také tu druhou loď? Vrací se z úspěšné cesty a nyní si naložená až po okraj, s bělostnými plachtami naplněnými větrem, radostně a vznešeně razí cestu do přístavu. A přístav jako by se takové lodi zeširoka otevíral. Jestliže vám a mně pomáhá Boží Duch připojit k naší víře ctnost a tak dále (viz 2Pt 1,5–7), pak nám nakonec bude přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista široce otevřen (2Pt 1,11).

Nespasí mě, že vím, že Kristus je Spasitel. Spasí mě, že mu důvěřuji jako svému Spasiteli. Od přicházejícího hněvu mě nezachrání víra, že jeho vykoupení je dostatečné. Budu zachráněn tím, že se na toto vykoupení spolehnu a učiním z něj své útočiště a své všechno. Jádro, podstata víry spočívá v tomto: spolehnout se na zaslíbení. Když se člověk topí, není to záchranný kruh na palubě lodi, co ho zachrání. Nezachrání ho ani jeho víra, že je to skvělý a účinný vynález. Ne! Musí ho mít kolem svého trupu nebo se ho musí držet, jinak se utopí.

Kdo změří výšku Spasitelovy dostatečnosti ve všem? Nejprve řekněte, jak vysoký je hřích, a potom si vzpomeňte, že stejně jako Noemova potopa vystoupala nad vrcholky pozemských hor, tak se záplava Kristova vykoupení přelévá přes vrcholky hor našich hříchů. Na nebeském dvoře jsou dnes lidé, kteří byli kdysi hříšníci, ale byli obmyti – byli posvěceni. Zeptejte se jich, odkud se bere záře jejich šatu a kde dosáhli své čistoty, a oni jedním dechem vypovědí, že své šaty vyprali a vybělili v krvi Beránka.

Pokud malé věci dělají velké, pojďme se také pokusit dělat velké věci. Pokuste se o to vírou a i ten nejmenší z vás může být mocný skrze Boží sílu. A budete-li důvěřovat Bohu, že vám udělí milost… nedá se vypovědět, co pak dokážete. Duchu živého Boha! Chceme tě. Ty jsi život, duše a zdroj úspěchu svého lidu. Bez tebe nemůžeme dělat nic. S tebou dokážeme všechno (viz J 15,5, Fp 4,13). „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (Za 4,6).

Ach, jak se nebe podivilo! Jak hvězdy zůstaly ohromením nehybně stát! A jak si andělé zachovali své chvály v okamžik, kdy Bůh poprvé ukázal, jak spravedlivý a zároveň milostivý může být! „Ach, hříšníku, moje srdce to vyřešilo. Můj syn, nevinný a dokonalý, se postaví na tvé místo a bude prohlášen za vinného a ty, vinný, se postavíš na místo mého Syna a budeš prohlášen za spravedlivého!“ Uchváceni bychom vyskočili na nohy, kdybychom tomu důkladně rozuměli – tomu úžasnému tajemství záměny Krista a hříšníka.

Útočištné město mělo kolem sebe rozsáhlá předměstí. Dva tisíce loktů mohli využívat kněží jako pastviny pro svůj dobytek a z toho se na tisíci loktech rozprostíraly pole a vinice. Dokud člověk nedosáhl vnější části města, tedy předměstí, nebyl v bezpečí. Nemusel se dostat až za zeď, už sama předměstí skýtala dostatečnou ochranu. Naučte se z toho, že kdybyste se dotkli byť jen lemu Kristova oděvu, byli byste uzdraveni. Když se ho zmocníte vírou „jako zrnko hořčice“ (Mt 17,20), vírou, která sotva věří, ale věří opravdově, pak jste zachráněni.

Pohleďte na klenbu nebe, jak ji nic nepodpírá. Vizte, jak se klene ve své obrovské šíři, a přesto se nezhroutí, ačkoliv ji nenesou žádné sloupy, není ničím podložená. „… nad nicotou zavěsil zemi“ (Jb 26,7). Co je to za řetěz, který upevňuje hvězdy a brání jim spadnout? Křesťan by měl být odrazem Božího vesmíru. Jeho víra by měla být nepodepřenou důvěrou spočívající na minulosti a na věčnosti, která teprve přijde jako jistý základ její klenby. Jeho víra by měla být jako zeměkoule. Neměla by viset na ničem jiném než na Božím zaslíbení a on by neměl potřebovat k podpírání nic než pravici svého Otce.

Spasení je Boží nejvyšší slávou. Bůh je oslaven v každé kapce rosy, která se třpytí v ranním slunci. Je vyvyšován každou květinou, co se skví v lesním podrostu, i když roste jen pro to, aby se zbarvila nespatřena a svou sladkou vůni vyplýtvala v ovzduší lesa. Avšak zpívej si, vesmíre, zpívej, třeba až dokud se nevyčerpáš, a stejně nenajdeš píseň tak sladkou, jako je píseň vtělení. V něm se nachází víc než ve stvoření. V Ježíši v jesličkách je více melodie než ve všech těch světech, co se valí svou velkolepou dráhou kolem trůnu Nejvyššího.

Ach! Vy laskavá a milující srdce, která nejste bohatá majektem, ale která jste bohatá v lásce, což je to nejlepší bohatství světa. Vložte tuto zlatou minci mezi ty ostatní stříbrné a ona je posvětí.

Kristova láska nevyžene lásku k příbuzným, ale posvětí tuto naši lásku a učiní ji mnohem lahodnější. Láska mužů a žen je překrásná. Oč krásnější je láska Kristova, která je silnější než smrt a mocnější než hrob.

To nejsilnější ovšem je, že On nás miloval, ačkoliv v nás nebylo vůbec nic dobrého.