Zamyšlení

V dálce vidíte loď. Po dlouhé plavbě se přiblížila k přístavu, ale je hodně poničená, plachty má celé potrhané. Je to jako se spravedlivým, který byl stěží zachráněn. Vidíte také tu druhou loď? Vrací se z úspěšné cesty a nyní si naložená až po okraj, s bělostnými plachtami naplněnými větrem, radostně a vznešeně razí cestu do přístavu. A přístav jako by se takové lodi zeširoka otevíral. Jestliže vám a mně pomáhá Boží Duch připojit k naší víře ctnost a tak dále (viz 2Pt 1,5–7), pak nám nakonec bude přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista široce otevřen (2Pt 1,11).

Nespasí mě, že vím, že Kristus je Spasitel. Spasí mě, že mu důvěřuji jako svému Spasiteli. Od přicházejícího hněvu mě nezachrání víra, že jeho vykoupení je dostatečné. Budu zachráněn tím, že se na toto vykoupení spolehnu a učiním z něj své útočiště a své všechno. Jádro, podstata víry spočívá v tomto: spolehnout se na zaslíbení. Když se člověk topí, není to záchranný kruh na palubě lodi, co ho zachrání. Nezachrání ho ani jeho víra, že je to skvělý a účinný vynález. Ne! Musí ho mít kolem svého trupu nebo se ho musí držet, jinak se utopí.

Kdo změří výšku Spasitelovy dostatečnosti ve všem? Nejprve řekněte, jak vysoký je hřích, a potom si vzpomeňte, že stejně jako Noemova potopa vystoupala nad vrcholky pozemských hor, tak se záplava Kristova vykoupení přelévá přes vrcholky hor našich hříchů. Na nebeském dvoře jsou dnes lidé, kteří byli kdysi hříšníci, ale byli obmyti – byli posvěceni. Zeptejte se jich, odkud se bere záře jejich šatu a kde dosáhli své čistoty, a oni jedním dechem vypovědí, že své šaty vyprali a vybělili v krvi Beránka.

Pokud malé věci dělají velké, pojďme se také pokusit dělat velké věci. Pokuste se o to vírou a i ten nejmenší z vás může být mocný skrze Boží sílu. A budete-li důvěřovat Bohu, že vám udělí milost… nedá se vypovědět, co pak dokážete. Duchu živého Boha! Chceme tě. Ty jsi život, duše a zdroj úspěchu svého lidu. Bez tebe nemůžeme dělat nic. S tebou dokážeme všechno (viz J 15,5, Fp 4,13). „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (Za 4,6).

Ach, jak se nebe podivilo! Jak hvězdy zůstaly ohromením nehybně stát! A jak si andělé zachovali své chvály v okamžik, kdy Bůh poprvé ukázal, jak spravedlivý a zároveň milostivý může být! „Ach, hříšníku, moje srdce to vyřešilo. Můj syn, nevinný a dokonalý, se postaví na tvé místo a bude prohlášen za vinného a ty, vinný, se postavíš na místo mého Syna a budeš prohlášen za spravedlivého!“ Uchváceni bychom vyskočili na nohy, kdybychom tomu důkladně rozuměli – tomu úžasnému tajemství záměny Krista a hříšníka.

Útočištné město mělo kolem sebe rozsáhlá předměstí. Dva tisíce loktů mohli využívat kněží jako pastviny pro svůj dobytek a z toho se na tisíci loktech rozprostíraly pole a vinice. Dokud člověk nedosáhl vnější části města, tedy předměstí, nebyl v bezpečí. Nemusel se dostat až za zeď, už sama předměstí skýtala dostatečnou ochranu. Naučte se z toho, že kdybyste se dotkli byť jen lemu Kristova oděvu, byli byste uzdraveni. Když se ho zmocníte vírou „jako zrnko hořčice“ (Mt 17,20), vírou, která sotva věří, ale věří opravdově, pak jste zachráněni.

Pohleďte na klenbu nebe, jak ji nic nepodpírá. Vizte, jak se klene ve své obrovské šíři, a přesto se nezhroutí, ačkoliv ji nenesou žádné sloupy, není ničím podložená. „… nad nicotou zavěsil zemi“ (Jb 26,7). Co je to za řetěz, který upevňuje hvězdy a brání jim spadnout? Křesťan by měl být odrazem Božího vesmíru. Jeho víra by měla být nepodepřenou důvěrou spočívající na minulosti a na věčnosti, která teprve přijde jako jistý základ její klenby. Jeho víra by měla být jako zeměkoule. Neměla by viset na ničem jiném než na Božím zaslíbení a on by neměl potřebovat k podpírání nic než pravici svého Otce.

Spasení je Boží nejvyšší slávou. Bůh je oslaven v každé kapce rosy, která se třpytí v ranním slunci. Je vyvyšován každou květinou, co se skví v lesním podrostu, i když roste jen pro to, aby se zbarvila nespatřena a svou sladkou vůni vyplýtvala v ovzduší lesa. Avšak zpívej si, vesmíre, zpívej, třeba až dokud se nevyčerpáš, a stejně nenajdeš píseň tak sladkou, jako je píseň vtělení. V něm se nachází víc než ve stvoření. V Ježíši v jesličkách je více melodie než ve všech těch světech, co se valí svou velkolepou dráhou kolem trůnu Nejvyššího.

Ach! Vy laskavá a milující srdce, která nejste bohatá majektem, ale která jste bohatá v lásce, což je to nejlepší bohatství světa. Vložte tuto zlatou minci mezi ty ostatní stříbrné a ona je posvětí.

Kristova láska nevyžene lásku k příbuzným, ale posvětí tuto naši lásku a učiní ji mnohem lahodnější. Láska mužů a žen je překrásná. Oč krásnější je láska Kristova, která je silnější než smrt a mocnější než hrob.

To nejsilnější ovšem je, že On nás miloval, ačkoliv v nás nebylo vůbec nic dobrého.

Pohleď na toho, kterého nevidíš! Pozdvihni oči k nebi a podívej se na toho, který rozprostřel nebesa jako stan, aby v nich přebýval, a zlatou jehlou vetkal do jejich tapisérie hvězdy, které se ve tmě třpytí. Všimni si toho, který vytvořil zemi a stvořil člověka. Nikoho nepotřebuje, je věčný, existuje sám o sobě a je neměnný! Neměl bys ho uctívat? Je dobrý, milující, je laskavý a plný milosti! Podívej se na štědrost jeho prozřetelnosti a rozsah jeho milosti! Neměl bys milovat Hospodina jen proto, že je Hospodin?

Je pozoruhodné, že ti lidé, kteří se ze všeho nejvíc staví proti víře, se vyznačují povrchní důvěřivostí. Nestarali se o to, aby měli Boha ve svých srdcích, opustili zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, které jsou rozpukané a vodu neudrží. Kéž by každý z nás byl natolik moudrý, aby neopustil tu starou dobrou cestu a nesešel ze stezky, kterou pro nás Bůh připravil. Není divu, že procházíme trním a bodláčím a drásáme své vlastní tělo, nebo ještě hůře, že padáme mezi temná skaliska a jsme ztraceni v jejich propastech, když opovrhujeme pokyny našeho neomylného Otce.

Existují lidé, kteří jsou jako pověstná labuť. Říkalo se, že během svého života labuť nikdy nezpívá, ale zpívá jenom tehdy, když umírá. Existuje mnoho sklíčených Božích dětí, které vypadají, že celý svůj život tráví pod bouřkovým mrakem, které však před smrtí zazpívají labutí píseň. Řeka jejich života je strhává do temnoty a hořkosti jejich trápení, a když se jich začne dotýkat bílá pěna mořských vln, objevuje se v jejich vodách záblesk této písně. Milovaní, i když můžeme být velmi zdeptaní kvůli břemenům, která neseme, až dosáhneme cíle, budeme zpívat líbezné písně.

Stane se, že během kázání dva lidé poslouchají stejnou pravdu. Oba poslouchají stejně pozorně a oba si pamatují totéž. Přesto je jeden z nich pohnut k slzám a zasažen vážností myšlenek. Ten druhý, i když byl stejně pozorný, nevidí v kázání nic zvláštního – možná kromě několika důležitých pravd, které vynikly. Ale srdce toho prvního je zlomené a jeho duše je pohnutá.

Ptáte se mně, jak je to možné, že stejná pravda má tak odlišný dopad na každého z nich – protože tajemný Duch živého Boha přináší pravdu do srdce toho prvního, ale do srdce toho druhého nikoliv.

Kniha přírody vyjadřuje Boží smýšlení. Ukazuje na strašlivé Boží myšlenky v hromu a blesku, na Boží láskyplné myšlenky v slunečních paprscích a v osvěžujícím vánku, na Boží velkorysé, rozvážné a důkladné myšlenky v hojné sklizni a v rozkvetlé louce. Spatřujeme ohromující Boží myšlenky ve velkolepých scenériích přírody, které jsou vidět z vrcholků hor a hloubi údolí. Setkáváme se s lahodnými a příjemnými Božími myšlenkami v nádheře nepatrných kytiček, které rozkvétají u našich nohou. „Ať doufají v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme.“ (1Tm 6,17)

Křesťan nikdy nic neztratí, když postaví Boha na první místo. Pokud ale na první místo postavíš cokoliv jiného, potom i kdyby ses namáhal ze všech svých sil a snažil se, jak nejlépe umíš, nezískáš cenu vítěze. A i kdybys dosáhl toho, po čem toužíš, nedostaneš vavřín, a budeš na zemi beze cti. „Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá“ (Ž 62,6). Kdo takto slouží Bohu svým tělem, duší i duchem ze vší své síly, nachází novou sílu, kterou dostává hodinu za hodinou, protože Bůh mu otevírá čerstvé prameny.

Křesťan je oživován životem, který pramení v Bohu a žije pro Boha.

Jestliže nejsi spasen, můžeš donekonečna promýšlet nějakou doktrínu a přesto z toho nemít žádný užitek. Ale když budeš přemšlet o Kristu, dá ti to víru. Vezmi ho s sebou všude, kamkoliv jdeš, a pokoušej se rozjímat o jeho osobě, když budeš mít volnou chvíli. Zjeví ti sám sebe a dá ti svůj pokoj.

Kdybychom byli více sami, my všichni více znali Boha, žili blíž k němu a rostli v milosti. Rozjímání přežvykuje sousto a z duševní stravy shromážděné jinde přijímá skutečnou výživu.

Pečlivě čtěte Bibli a potom rozjímejte, rozjímejte a rozjímejte.

Pracujte na tom, abyste byli radostní. Do té míry, nakolik to záleží na vás, snažte se vždy mít na tváři úsměv (viz J 16,33). Připomínejte si, že se jedná o Boží příkaz, který je stejně vážný jako ten, který říká: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem!“ (Mt 22,37).

Vezměme čisté zlato vděčnosti a drahokamy chvály a udělejme z nich další korunu, kterou vložíte na hlavu Ježíše. Jestliže se jedná o Pánovo dílo, z něhož se radujeme, nemusíme se bát přílišné radosti. Radost je nejvíce charakteristická pro křesťany. Spokojenost je korunním klenotem šťastného života.

Tak jako člověk nemůže sám sebe duchovně obživit, nemůže sám sebe ani udržet duchovně při životě. Může se sytit duchovní stravou a zachovat si duchovní sílu. Může chodit v přikázáních Páně a užívat si odpočinutí a pokoj v Pánu, přesto ale bude jeho vnitřní život den za dnem záviset na díle Ducha, právě tak jako tomu bylo při jeho znovuzrození. Žádný člověk sám o sobě, dokonce ani obrácený, nemá žádnou moc kromě té, kterou ho Duch každodenně, bez přestání a trvale naplňuje.

Motivací pro jednání věřícího je potom poznání, že Bůh mu kvůli Kristu odpustil jeho nepravosti.

Odhlédnout od sebe a dívat se na Krista znamená poznávat sebe jako hříšníka a Krista jako Spasitele. Jak smutný je pohled na ty, kdo nepochopili evangelium. Myslí si, že spravedlnost jim dává právo přijít ke Kristu, ale ve skutečnosti je to jenom hřích, který je tím jediným důvodem pro to, abychom šli k Ježíši. Starý dobrý Krispus říká: „Spravedlnost mi brání přijít ke Kristu: ‚Ti, kdo jsou zdraví, nepotřebují lékaře, ale jenom ti, kdo jsou nemocní‘ (Mk 2,17). Hřích mě nutí jít k Ježíši. Čím blíž jsem ke Kristu, tím více rozumím, jak moc jsem hříšný, a tím více se také musím spolehnout na milosrdenství.“

Ježíš nás učí, co to znamená mít pokorné srdce. Potřebujeme se to od něj učit každá den. Pohleďte na Pána, jak vzal ručník a myl svým učedníkům nohy! Následovníci Krista, vy se nepokoříte? Pohleďte na něj jako na služebníka služebníků, a už nemůžete být pyšní! „Ponížil se“ (Fp 2,8). Nebylo z něj na zemi strháváno jedno roucho cti za druhým, dokud ho nahého nepřibili na kříž? Nevyprázdnil tam sám sebe a neprolil tam všechnu svou převzácnou krev za nás? Jak hluboko náš drahý Vykupitel sestoupil! Jak bychom potom mohli být pyšní?

Hřích nikdy nemůžete ovládnout a udržet v nějakých mezích, i kdybyste si mysleli, že toho schopni jste. Jestliže se dopustíte hříchu, je to jako když roztaje ledovec v alpském údolí. Po něm bude následovat další, který je nad ním. Je to stejně jisté, jako když jeden den hodíš kámen na jedno místo, další den tam hodíš druhý a děláš to tak dlouho, dokud tam není pyramida. Je to jako když necháš korály, aby rostly. Nezáleží na tobě, kde porostou. A nevytvoří útes přesně tak vysoký, jak ty chceš. Porostou tak dlouho, dokud se na nich nezachytí půda a ta malá stvoření nevytvoří celý ostrov. Hřích nelze strčit do ohlávky ani udržet na uzdě.

Cože? Říkáš, že Kristus je tvůj bratr a žije ve tvém domě? A přesto jsi s ním už měsíc nemluvil? Obávám se, že mezi tebou a tvým bratrem je jen malá láska, když jste spolu tak dlouho nemluvili. Cože? Říkáte, že Kristus je manželem církve, a přesto s ním po dlouho dobu neměla společenství?

Modlitba vychází z naléhavé potřeby, která vyplývá z nového života. Člověk by se nemodlil k Bohu, kdyby necítil, že naléhavě potřebuje požehnání, které může dát jen Pán.

Modlitba je podpis Ducha svatého na znovuzrozeném srdci.

Ó, jak šťastný je to způsob zahlazení zármutku, když můžeme říci: „Budeme čekat jen na Boha.“ Rozrušený křesťane, neopovažuj se znevážit své náboženství tím, že budeš pořád vypadat ustaraně. Pojď a vlož své břemeno na Pána. Vidím tě úpět pod váhou, kterou on ani nepocítí. Co tobě připadá jako zdrcující břemeno, bude pro něj jako smítko prachu na rameni váhy. Pohleď! Všemohoucí sklání svá ramena a říká: „Sem vlož své starosti.“

„Pojďte ke mně … a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Kristus je kočárem, v němž se duše veze do nebe. Pánův lid je na své cestě k nebi. Je nesen ve věčné náruči a tato náruč je náručí Kristovou. Kristus ho nese do svého domu, na svůj trůn. Byla to právě jeho modlitba – „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (J 17,24), která dochází svého dokonalého naplnění. Kříž je smlouvou ustanoveným prostředkem, který navzdory bouřím dosahuje vytouženého nebe. To je ten kočár. Jeho konstrukce je ze zlata a je potažená purpurem oběti smíření našeho Pána Ježíše Krista.

Kdybych toužil po místě, kde bych se mohl setkat s Pánem, kam bych se vydal? Měl bych jít do modlitebny, protože největší požehnání je v kázání Slova? Neměl bych si právě tak přát jít do Písma? Vždyť bych se mohl zastavit u každého verše, protože každý byl požehnáním pro tolik duší. Proč by neměl být i pro mě? Nebo se zastavím alespoň u rybníku Bethesda. Procházím se jeho sloupořadím, a kdo ví, třeba sestoupí anděl a rozvíří vodu Slova, zatímco já bezmocně ležím stranou a čekám na požehnání.

Kdybych toužil po místě, kde bych se mohl setkat s Pánem, kam bych se vydal? Měl bych jít do modlitebny, protože největší požehnání je v kázání Slova? Neměl bych si právě tak přát jít do Písma? Vždyť bych se mohl zastavit u každého verše, protože každý byl požehnáním pro tolik duší. Proč by neměl být i pro mě? Nebo se zastavím alespoň u rybníku Bethesda. Procházím se jeho sloupořadím, a kdo ví, třeba sestoupí anděl a rozvíří vodu Slova, zatímco já bezmocně ležím stranou a čekám na požehnání.

Většinu velkých Božích pravd se musíme naučit skrze těžkosti. Musí se do nás vpálit rozžhaveným železem utrpení, jinak je nebudeme doopravdy přijímat. Žádný člověk není schopný posuzovat záležitosti království, pokud nebyl nejdřív vyzkoušen, protože je mnoho věcí, které je možné se naučit pouze v hlubinách, a které nikdy nepoznáme na výšinách. Ten, kdo sám toužil, nejlépe poslouží těm z Božího lidu, kteří také touží. Ten, kdo byl sám potěšen, bude nejlépe poskytovat útěchu Božímu Izraeli. Ten, kdo zakousil skutečnou potřebu záchrany, ji bude nejlépe kázat.

Dojít k poznání, že jsem hlupák, znamená postavit se na práh chrámu moudrosti. Porozumět, že něco je špatně, znamená být na půli cesty k nápravě. Být si zcela jistý tím, že naše sebedůvěra je hříšná a hloupá a je urážkou Boha, je tou největší pomocí k úplnému odhození sebedůvěry a k přivedení duše – v teorii i praxi – k naprostému spolehnutí se na moc Božího Ducha svatého.

Nikdo se nesplete na cestě k Bohu, pokud se rozhodne jít touto cestou. Duch Boží povede ty, jejichž srdce se upínají k Bohu.

Kánon je uzavřený, ke zjevení už není co dodat. Bůh nedává nové zjevení, ale oprašuje to staré. Když na něj zapomeneme a zastrčíme ho na zaprášenou půdu svých vzpomínek, přinese ho zpátky, opráší ho a vyčistí ho jako starý obraz, ale nemaluje ten obraz znovu. Duch svatý nás nepotěšuje skrze nové zjevení. Je tu proto, aby nám stále znovu připomínal ty staré věci. Čerstvě osvětluje poklady skryté v Písmu. Odemyká pevné zámky, které dlouho ukrývaly vzácné pravdy a vede ke skrytým pokladnicím naplněným nevýslovným bohatstvím – ale nevytváří nové, protože už bylo uděláno dost.

Nebesa jsou místem úplného vítězství a triumfu. Tady je bojiště, tam triumfální procesí. Tady je země meče a kopí, tam je země věnce a koruny. Ach, jaký záchvěv radosti pronikne srdcem všech požehnaných, až jejich vítězství bude v nebi dokonáno, až sama smrt – poslední nepřítel – bude zabita, až zajatého satana povlečou u kol Kristova vozu, až svrhne hřích a ze srdcí všech zachráněných zazní veliký pokřik konečného vítězství!