Zamyšlení

Chcete-li najít Boha, přebývá na každém vrcholku kopce a v každém údolí; Bůh je všude ve stvoření. Chceš-li však, aby se ti zvlášť ukázal, chceš-li poznat tajné místo svatostánku Nejvyššího – vnitřní svatyni božství – musíš jít tam, kde najdeš církev opravdových věřících, neboť právě zde se dává poznat v trvalém přebývání v srdcích pokorných a zkroušených, kteří se chvějí před jeho Slovem. Každá církev je pro našeho Pána vznešenější věcí než souhvězdí na nebi. Tak jako je on vzácný pro své svaté, tak jsou oni vzácní pro něj.

Jen láska hledá lásku. Toužím-li po lásce druhého, může to být jistě jen proto, že sám k němu chovám lásku. Nestojíme o to, aby nás milovali ti, které nemilujeme. Přijímat lásku od těch, kterým bychom ji neopětovali, je spíše trapné než výhodné. Když Bůh žádá lidskou lásku, je to proto, že Bůh je láska. Ať už máme jakoukoli náladu nebo pocit, Ježíšovo srdce je plné lásky, takové lásky, která nebyla zapříčiněna naším dobrým chováním a není oslabena našimi hloupostmi, takové lásky, která je stejně jistá za temné noci jako za jasného dne radosti.

Nejlepší zprávy, které kdy lidská mysl přijala, jsou ty, které přišly od velkého Otce. Řekni, ubohá duše, co dostáváš v Kristu, kdykoli k němu jdeš? Cožpak můžeš neříci: „Ach, dostávám od něho více lásky, než jsem kdy dosud dostával. Nikdy jsem se k němu nepřiblížil, bez toho abych obdržel velký doušek a vydatnou dávku Boží lásky.“ Z jeho plnosti dostáváme milost za milostí a lásku za láskou. Jedním slovem, skrze víru se na nás „zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu“ (2K 3,18), a obrazem Božím je láska. Žijte z Krista, který je každodenní manou, a budete žít dobře.

Když se nebe usměje a vylije na nás spršku milosti, je to převzácné. Bez nebeského deště nemůžeme očekávat ani vodu z vyprahlé pustiny, natož skutečné požehnání, které by bylo k našemu užitku. Každý den věřící vyznává svému Pánu, že „všechna spása pramení mi z tebe“ (Ž 87,7) – je to vyznání, které až do smrti musí mít stále na rtech. Protože láska pochází z nebe, musí se živit nebeským chlebem. Nemůže existovat na poušti, pokud není živena manou z výsosti. Láska se musí živit láskou. Samotnou duší a životem naší lásky k Bohu je jeho láska k nám.

Někdy lze spatřit hvězdy dna hluboké studny, zatímco z vrcholu hory nejsou vidět. Stejně tak se v nepřízni osudu naučíme mnoho věcí, o kterých se úspěšnému člověku ani nezdá. Potřebujeme trápení, jako stromy potřebují zimu, abychom mohli nabírat mízu a výživu pro budoucí květy a plody. Smutek je pro duši stejně potřebný jako lék pro tělo:

Cesta smutku a jenom tato cesta,

vede do země, kde smutek není.

Dnešní těžkosti jsou přípravnou školou pro vyšší vzdělání.

Kristův kříž je Kristovou slávou. Člověk se snaží získat slávu obětováním druhých, Kristus obětovánim sebe sama. Lidé se snaží získat zlaté koruny, on hledal trnovou korunu. Lidé si myslí, že sláva spočívá v tom, že jsou vyvýšeni nad ostatní; Kristus si myslel, že jeho sláva spočívá v tom, že se stal „červem a potupou“ (Ž 22,6), posměchem a výčitkou mezi všemi, kdo ho viděli. Když vítězil, shýbal se a počítal s tím, že sláva spočívá stejně tak v tom, že se shýbá, jako v tom, že vítězí.

Náš Bůh učinil, že nás navštívil „vycházející z výsosti“ (Lk 1,78). Náš život je těmito návštěvami prozářen jako nebe hvězdami.

Často se říká, že po zármutku jsou naši pastýři nadanější slovy v pravý čas a jejich promluvy jsou plné chuti. To lze vysvětlit lahodným vlivem zármutku posvěceného Duchem svatým. Požehnaný Vykupiteli, těšíme se z tvé lásky a tvá přítomnost je světlem našich radostí. Jestliže nás však tvá kratičká odstoupení uschopňují k tomu, abychom tě oslavovali při potěšování tvých svatých, děkujeme ti za to, že nás opouštíš, když tě hledáme v noci. To nás totiž docela povzbuzuje, když nám žehnáš, zatímco nám odnímáš své nejvzácnější požehnání.

Vojáku kříže, přichází hodina, kdy se po celém světě rozezní zvěst o vítězství. Bitevní hradby nepřítele musí brzy podlehnout; meče mocných musí být brzy vydány Pánu pánů. Cože! Vojáku kříže, chtěl bys, aby se v den vítězství říkalo, že ses v den bitvy obrátil zády? Copak si nepřeješ mít podíl na boji, abys měl podíl na vítězství? Ochabneš snad, když stát na místě nejprudšího boje? Pokud budeš v samotném ohni konfliktu, budeš mít nejvíce zjevný podíl na vítězství!

Když je duše vedena Duchem svatým k tomu, aby jasně viděla Ježíše v jeho různých úřadech, srdce rychle zahoří láskou. Vidět ho, jak sestupuje ze svého trůnu, aby se stal člověkem, jak se poddává utrpení, aby se stal soucitným přítelem člověka, jak pokleká před samotnou smrtí, aby se stal výkupnou obětí, úplně stačí k tomu, aby to rozpálilo každou vášeň duše. Rozpoznat ho ve víře jako oběť smíření za hřích, jak vylévá svou krev za oponou a přibíjí naše hříchy na svůj kříž, je pohled, který nikdy nepřestane vzbuzovat uctivý a zároveň nadšený obdiv pozorovatele.

Když přišel Ježíš Kristus postavit svůj chrám, nenašel žádnou horu, na které by jej mohl postavit. V naší přirozenosti taková hora není. Musel tu horu najít ve své vlastní přirozenosti. Hora, na které postavil svou církev, je horou jeho neměnné náklonnosti, jeho usilovné lásky, všemohoucí milosti a neomylné pravdivosti. Z toho je vytvořena hora, na které je postavena církev. Zde byly vyhloubeny základy, do nich byly položeny ohromné základní kameny spolu s přísahami, zaslíbeními a krví, aby vše stálo pevně, i kdyby se země kymácela a celé stvoření se hroutilo.

V přírodě je to tak, že po večerním čase přichází noc. Slunce se ve svém čase uchýlí k západu; ohniví oři jsou unavení; musí odpočívat. Hle, sestupují po blankytných svazích a jejich ohnivá kopyta se noří do západního moře, stíháni nocí v jejím ebenovém voze. Bůh je ale nade všemi řády přírody. S potěšením dopřává svému lidu časy, kdy oko rozumu očekává, že už nebude moci vidět den, a obává se, že nádherná krajina Božího milosrdenství bude zahalena temnotou zapomnění. Místo toho však Bůh překonává přirozené řády a prohlašuje, že „i za večerního času“ místo tmy „bude světlo“ (Zach 14,7).

Láska ke Kristu uhlazuje cestu povinnosti. Dává křídla nohám, aby se na ní vydaly. Činí život životem upřímné oddanosti.

Láska má nezkalený zrak, ale vidí jen jednu věc. Je slepá ke každému zájmu, kromě zájmů svého Pána. Vidí věci ve světle jeho slávy a činy váží na vahách jeho cti. Vládnutí považuje za otročinu, pokud nemůže vládnout pro Krista. Nachází potěšení v podřízeném postavení stejně jako v  postavení úctyhodném, pokud tím prospěje prosazování království svého Pána. Její cíl zpříjemňuje všechny její prostředky. Její objekt nadlehčuje její břemeno a zbavuje jí únavy.

Nebesa zpívají od věků až navěky. Před Božím trůnem vyvyšují andělé a vykoupení svatí jeho jméno. A tento svět zpívá také. Někdy je to píseň ohlušujícího burácení hromu, jindy vření moře, energického vodopádu nebo bučení dobytka, a často se rozezní tichou, slavnostní harmonií, která vychází z celého obrovského stvoření, když ve svém tichu chválí Boha.

V nebi se zpívá: „Ať veleben je Pán, ať je jeho jméno navěky vyvýšeno!“ A země zpívá to samé: „Veliké jsi ve svém díle! Tobě buď sláva.“

Kdybychom ještě více milovali Krista, moji bratři a sestry, kdybychom žili blíže kříže, kdybychom ještě lépe znali hodnotu jeho krve, kdybychom stejně jako on plakali nad Jeruzalémem, kdybychom se dokázali lépe vcítit do toho, jaké to je, když duše hyne, a jaké to je, když člověk dojde spásy, kdybychom se opravdu radovali s Kristem, že bude nasycen lopotou své duše (Iz 53,11), kdybychom se jen více těšili z Božího výnosu, že království tohoto světa budou dána Kristu, jsem si jistý, že bychom všichni našli více způsobů a více prostředků k prosazování Kristova evangelia.

Pokud jsem se kdysi toulal v horách a pohyboval se na kraji propasti a Ježíš vylezl za mnou a chytil, naložil si mne na ramena a odnesl mne domů, nemohu a neodvážím se pochybovat o tom, že je mým pastýřem. Kdybych patřil jinému majiteli ovcí, Ježíš by mne nehledal. Ale proto, že mě hledal, mohu být ujištěn o tom, že právě on musí být mým pastýřem. Kdybych mohl nějaké stvoření označit za svého vysvoboditele, mohl bych ho považovat také za svého pastýře. Ale protože ten, kdo byl obnoven Bohem, musí vyznat, že to udělal Bůh sám, bude takový člověk přesvědčen o tom, že Pán musí být také jeho pastýřem, protože ho přitáhl k sobě a vysvobodil.

Každý Boží svatý je poslán do světa, aby svým životem projevil některou část Božího charakteru. V nebi budeme číst velikou knihu zkušeností všech svatých a z té knihy si poskládáme celý Boží charakter tak, jak se v těchto zkušenostech prokázal. Každý křesťan je projevem a ukázkou té či oné polohy Božího charakteru. Každému z nás lze připsat jinou část, ale až se z toho poskládá celek, až budou všechny paprsky důkazů přivedeny do jednoho velikého slunce a vyzařovat polední krásu, pak spatříme ve zkušenosti křesťana nádherné zjevení našeho Boha.

Mnozí lidé věří v existenci Boha, ale tuto víru nemilují. Pro křesťana je však pomyšlení, že Bůh je, slunečním svitem jeho existence. Jeho rozum se sklání před Nejvyšším, jako anděl, který se před Bohem pokládá tváří k zemi, protože z celého srdce rád uctívá svého Stvořitele. Má rád Boha svým intelektem stejně jako představivostí. „Ach,“ říká, „můj Bože, chválím tě za to, že jsi, neboť jsi mým nejvyšším pokladem, mým nejbohatším a nejvzácnějším potěšením. Miluji tě celým svým rozumem. Není myšlenky, soudu, přesvědčení ani představy, kterou bych ti nepokládal k nohám a nezasvěcoval tvému jménu.“

Kdekoliv je církev, tam je i Bůh. Boha v jeho milosrdenství a blahosklonnosti těší sestupovat z nejvyšších nebes a přebývat v této nižší říši, v říši jeho církve. Právě zde, mezi domácími víry, se milostivě uvoluje – rád bych to vyjádřil s posvátnou úctou – se uvolnit a prožívat rodinnou vzájemnost s těmi, které přijal do své rodiny. V cizině je možná stravujícím ohněm, ale když přichází do svého vlastního domu, je plný milosrdenství, něhy a lásky. Tam venku koná veliké mocné činy, ale doma, ve svém vlastním domě, koná veliké skutky milosti.

Staré rčení praví: „Od přírody se dostaneš nahoru k Bohu přírody.“ Je však těžké namáhat se směrem do kopce. Nejlepší je vydat se od Boha přírody dolů k přírodě. Jestliže se jednou dostaneš k Bohu přírody, uvěříš mu a budeš ho milovat, překvapí tě, jak jednoduché je slyšet hudbu v rytmu vln a písně v divokém šepotu větru, jak jednoduché je vidět Boha všude, v kamenech, ve skalách, v zurčících potůčcích a slyšet ho všude, v bučení dobytka, ve hřmění hromů a v zuřivosti vichřic. Jděte nejdřív ke Kristu. Dejte mu to správné místo a z vlastní zkušenosti poznáte, že On je Boží moudrostí.

Umíš si představit velikost vykoupení, jež na sebe vzalo veškerá muka, která by Bůh uvalil na nás, kdyby je nevylil na Krista?

A dokážeš porozumět velikosti toho, že se tvůj Spasitel postavil na tvé místo, když splácel tvůj dluh a že ho splatil celý najednou, takže nyní nezbývá ani halíř, který by Kristovi lidé dlužili svému Bohu, kromě dluhu lásky? Kristus to vše splatil, aby lidé byli osvobozeni od trestu skrze to, co udělal Ježíš. Přemýšlej tedy, jak veliké je jeho vykoupení, když toto všechno vykonal.

Kristus toužil po kříži, protože ho vnímal jako cíl všeho svého úsilí. Na svém trůnu nikdy nemohl prohlásit „je dokonáno“ (J 19,30), ale na svém kříži to zvolal. Dal přednost utrpení Golgoty před poctami zástupů, které ho obklopovaly, neboť i kdyby jim všem požehnal a uzdravil je, přesto by tím nebylo jeho dílo dokončeno. „Toužím po svém utrpení, neboť ono završí mé veliké dílo milosti.“ Je to cíl, co s sebou nese čest, je to vítězství, a ne bitva, co přináší válečníkovi vavřínový věnec. Proto Kristus toužil po kříži, po své smrti, aby spatřil završení své námahy.

Pomůžu ti. Pomoct ti, to pro mě nic není. Zamysli se nad tím, co jsem již vykonal. Co, že bych ti nepomohl? Vždyť jsem tě vykoupil svou krví. Cože! Že bych ti neměl pomoct? Zemřel jsem za tebe, a když jsem udělal něco tak velikého, proč bych neudělal něco menšího? Pomoct ti, můj milovaný! To je to nejmenší, co pro tebe kdy udělám. Udělal jsem toho daleko víc a ještě udělám. Vybral jsem si tě, než se jitřenka poprvé rozzářila. „Já jsem tvá pomoc“ (Iz 41,10; Iz 41,13, Iz 41;14). Uzavřel jsem pro tebe smlouvu a v plánu spásy uplatnil veškerou moudrost své věčné mysli. „Já jsem tvá pomoc.“

Hříšníci nacházejí „pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, [který střeží jejich] srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Fp 4,7), díky tomu, že je Duch laskavě přitahuje. Teď si zjevně pomyslíte, že by se to všechno mohlo dít bez jakéhokoliv nucení. Člověk je přitahován natolik dobrovolně, jako kdyby nebyl přitahován vůbec, a ke Kristu přichází s plným souhlasem, s tak plným souhlasem, jako kdyby v jeho srdci neproběhlo žádné skryté působení. Ale k takovému působení v srdci musí docházet, jinak by nikdy nikdo nemohl ani nechtěl přijít k Pánu Ježíši Kristu.

Nedovolte, aby vaše namáhání skončilo slzami. Pouhý pláč bez konání nezmůže nic. Vyskočte na nohy, vy, kdo máte hlas a sílu. Jděte a kažte evangelium. Kažte ho v každé ulici a uličce tohoto velkého města. Vy, kdo jste bohatí, jděte a dejte své peníze chudým a nemocným a potřebným a umírajícím a nevzdělaným a neosvíceným. Vy, kdo máte čas, jděte a věnujte se dobročinným skutkům. Vy, kdo se mocně modlíte, jděte a modlete se. Každý na své místo, každý ke své zbrani v tento den boje, teď -  za Boha a jeho pravdu, za Boha a jeho právo. Ať každý z nás, kdo zná Pána, bojuje pod jeho praporem.

Modlitba je jistou předzvěstí spasení. Hříšníku, nemůžeš se modlit a zemřít. Modlitba a umírání jsou věci, které nikdy nejdou dohromady. Neptám se, za co se modlíš. Možná úpíš, možná pláčeš, ale modlíš-li se ze srdce, budeš zachráněn. A pokud ses naučil modlit se ze srdce, pak platí, že modlitbu vdechl do člověka Bůh a ona se jen vrací tam, odkud přišla. Nemůžeš zemřít, vdechl-li do tebe Bůh. „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn“ (Sk 2,21).

Hříšníku, neobrácený hříšníku, často se pokoušíš spasit sám sebe, ale často také selháváš. Snažíš se svou vlastní mocí a silou zkrotit své zlé vášně a hříchy. Naříkám spolu s tebou, že všechno tvé úsilí přichází vniveč. A varuji tě – vniveč také půjde, neboť svými vlastními silami se nikdy nespasíš. Navzdory vší síle, kterou máš, nikdy nedokážeš znovuzrodit svou vlastní duši. Nemůžeš se sám od sebe znovu narodit. A přestože je naprosto nezbytné, aby ses znovu narodil, je také naprosto nemožné, aby se to stalo, dokud to nezpůsobí sám Bůh Duch.

Samotným základem spasení hříšníka je jeho příchod ke Kristu. Kdo nepřichází ke Kristu, je ještě „plný hořké závisti a v zajetí nepravosti“ (Sk 8,23). Příchod ke Kristu je prvním důsledkem znovuzrození. V tu samou chvíli, kdy je duše obživena, rozpoznává svůj žalostný stav. Hledá útočiště a ve víře, že Kristus je tím jediným útočištěm, se k němu utíká. Nakonec v něm spočine. Ten, kdo takto ke Kristu nepřichází, jistě ještě nebyl obživen. Tam, kde není obživení, je duše mrtvá v přestoupeních a hříších. Je-li mrtvá, nemůže vstoupit do nebeského království.

„Pojďte se podívat na místo, kde ležel“ (Mt 28,6). Jistě nepotřebujete žádný zvláštní důvod k tomu, abyste nasměrovali své kroky ke svatému hrobu, my však přesto použijeme tu největší sílu k tomu, abychom k tomu místu přitáhli vašeho ducha. Zeptejte se mě na největšího muže, který kdy žil, a já vám povím, že Člověk, Kristus Ježíš, byl pomazán olejem radosti nad všechny své druhy. (Žd 1,9). Pokud hledáš jeskyni ctěnou coby místo Ježíšova odpočinku, odevzdej se mu na tom místě, pokud bys rád uctíval Boha ve svatém hrobu, pojď sem, pokud chceš vidět to posvěcené místo, pojď se mnou, křesťane, do té tiché zahrady blízko jeruzalémských zdí.

To nejlepší co si můžeme z Kristovy přítomnosti užít zde na zemi je podobné ponoření prstu do vody k uhašení žízně. Ale nebe je jako ponoření se do moře blaženosti. Naše nynější láska není víc než kapkou vody z oceánu nesmírné hloubky. Jak lahodné to bude být nevěstou Pána Ježíše a navždy a bez přestání se těšit z nebeských rozkoší jeho blízkosti. Jestliže jen letmý pohled na něj rozehřeje naši duši, potom jeho fyzická přítomnost navždy rozpálí lásku našeho srdce.

Ti, kdo nemusejí těžce pracovat, mají za to, že budou milovat nebe jako místo služby. To je velká pravda. Ale pro pracujícího člověka, pro člověka, který se lopotí ať už hlavou nebo svýma rukama bude navždy sladké pomyšlení, že existuje země, kde budeme odpočívat. Ach, znavení synové a dcery Adama, i na vás přijde klid, i na vás přijde pokoj, spočinete, neboť v nebi budou všichni bohatí, všichni tam budou šťastní, všichni budou pokojní. Dřina, trápení, lopota a těžká práce jsou slova, která se v nebi nevyslovují. Takové věci tam nemají, protože navždy odpočívají.