Hlavní znaky pastora, který se dopouští duchovního zneužívání: 1. Dlouhá historie narušených vztahů

Právě pracuji na nové sérii blogových příspěvků o duchovním zneužívání v církvi, kterou jsem nazval „Bully Pulpit“.  V předchozím díle jsem nabídl definici duchovního zneužívání:

Duchovní zneužívání tedy nastává, když duchovní vůdce – například pastor, starší nebo vedoucí křesťanské organizace – využívá své duchovní autority tak, že manipuluje, ovládá, šikanuje a zastrašuje lidi pod sebou, aby dosáhl toho, co považuje za biblické nebo duchovní cíle.

Samotná definice však neodpovídá na všechny naše otázky. Při jejím uplatňování totiž hraje určitou roli subjektivita. Někteří mohou určité chování považovat za zneužívání, jiní nikoli. A jak jsme si všimli v předchozím příspěvku, náš svět má často sklon označovat jakékoli kontroverzní křesťanské výroky za „zneužívání“.

V mnoha ohledech se správné rozpoznání duchovního zneužívání neliší od správného rozpoznání zneužívání dětí. To, že rodič své dítě vychovává nebo napomíná, ještě neznamená, že ho zneužívá. Existují však rodiče, kteří jasně překračují hranice. Rozlišit, co je co, je ta nejtěžší část.

Ačkoli neexistuje žádný stoprocentně spolehlivý a neomylný systém, jak rozpoznat skutečné zneužívání, domnívám se, že existují určité klíčové znaky, podle nichž lze takového pastora rozpoznat. V následujících příspěvcích vám představím několik z těchto klíčových znaků.

Začněme prvním znakem. A je na prvním místě z dobrého důvodu. Typickým a charakteristickým znakem pastora, který se dopouští zneužívání, je dlouhá řada zničených vztahů.

Chuck DeGroat ve své knize When Narcissism Comes to Church (Když narcismus přišel do církve) tvrdí, že tito pastýři za sebou často zanechávají „pole plné trosek vztahů“ (s. 3) nebo „stopu mrtvých těl“ (s. 143). Poznamenává: „Často se stává, že než je narcistický pastýř veřejně odhalen, dochází po dlouhá léta k bolestivým drobným incidentům, které jsou zamlčovány“ (s. 91).

Jinými slovy, pastýři, kteří se dopouštějí duchovního zneužívání, mají za sebou historii ubližování těm, s nimiž pracují, a nakonec, obvykle po mnoha letech, je to dožene. Jedná se o vzorec hříchu, který není vidět na první pohled; stává se viditelným až s odstupem času.

Jak říká 1. Timoteovi 5,24: „Hříchy některých lidí jsou zjevné, ještě než dojde k soudu; u jiných vyjdou najevo až na soudu.“

A právě v tom samozřejmě spočívá problém s tímto prvním znakem pastorů, kteří se dopouštějí zneužívání. Ne každý si všimne tohoto dlouhodobého vzorce narušených vztahů. Lidé si prostě nedávají věci do souvislostí. Podívejme se na několik hlavních důvodů, proč tomu tak je.

Oběti zneužívání jsou vyhnány

Za prvé, mnoho obětí duchovního zneužívání ze strany pastora je umlčeno a donuceno odejít. Z jednoho příběhu o duchovním zneužívání za druhým jasně vyplývá, že ti, kdo jsou tímto zneužíváním postiženi, mají skutečně strach. DeGroat k tomu poznamenává: „Nejde o mírný strach z těchto pastorů, ale o hrůzu... tito narcističtí pastoři disponují mocí způsobem, který zastrašuje a umlčuje“ (s. 92).

Jinými slovy, lidé nevidí celkový vzorec, protože oběti zneužívání se obvykle neozývají ze strachu z odvetných opatření. Prostě odejdou a pastor, který se dopouští zneužívání, zůstane.

A pokud tento pastor, který se dopouští zneužívání, zůstane, získá kontrolu nad tím, jak se celá záležitost prezentuje. Jak uvidíme v jednom z následujících příspěvků, vina za celou situaci je často kladena na ty, kteří odešli. Oni jsou tím problémem, nikoli tento pastýř.

Zneužívání je bagatelizováno jako „konflikt“

Zadruhé, i když se oběť zneužívání ozve, je problém často bagatelizován jako ojedinělý případ – něco, co je v každé službě nevyhnutelné. Takové názory obvykle následuje odvolání se na příběh Pavla a Barnabáše, kteří také měli „konflikt“. Nebo je to možná prostě to, co se stane, když máte „silného vůdce“.

Přesně takovou reakci vidíme v případu Steva Timmise, bývalého generálního ředitele organizace Acts 29, který byl nakonec propuštěn kvůli duchovnímu zneužívání. Jeho obhájci tvrdili, že konflikty byly způsobeny pouze „střetem stylů vedení“ nebo že silní vůdci „rozčeří vody“.

Důvodem, proč jsou takovéto bagatelizace tak účinné, je to, že jsou částečně pravdivé. V každé službě dochází k nějakým konfliktům. Žijeme v padlém světě, kde jsou takové věci (naneštěstí) součástí každé církve.

U pastýřů, kteří se dopouštějí zneužívání, je to však jiné. „Trosky vztahů“, které za sebou takový pastýř zanechává, se liší nejen rozsahem konfliktů, ale i jejich hloubkou. Životy lidí v jeho okolí jsou skutečně zničené – mnozí opouštějí duchovní službu a jiní se zcela odvrátí od křesťanské víry.

K tomu všemu mají tito pastýři často nevyřešené konflikty. Obvykle jsou odcizeni od mnoha lidí, s nimiž dříve spolupracovali.

V této chvíli stačí, aby se vedoucí církve zamysleli. Ve všech těchto různých konfliktech existuje společný jmenovatel, a tím je pastor. Je pravděpodobnější, že problémem jsou všichni ostatní, nebo že problémem je možná on?

Zneužívání se řeší v komisích

Zatřetí, i když je vzorec narušených vztahů rozpoznán, často se o něm neinformuje širší vedení a rozhodně se o něm neinformuje samotná církev. Jinými slovy, obvykle se to omezuje na určité komise nebo podskupiny.

Určitá míra této diskrétnosti je pochopitelná a moudrá. Ne každá stížnost má být ventilována před celým sborem. Musíme však dávat pozor, abychom jako církve „neřešili“ problém narušených vztahů tak, že jej schováváme do výborů, aby nikdy nevyšel na světlo.

Vskutku, někdy ani vlastní starší pastora nevědí o dlouhodobém vzorci narušených vztahů (nebo alespoň nevědí, jak hluboký a rozsáhlý ve skutečnosti je).

Pachatelé zneužívání nezneužívají každého

Za čtvrté a poslední: tento vzorec narušených vztahů často zůstává nerozpoznán, protože pastýři, kteří se dopouštějí duchovního zneužívání, nezneužívají každého. Jsou vybíraví v tom, ke komu se takto chovají. Ve skutečnosti existují i lidé, ke kterým se takový pastýř chová pozoruhodně dobře.

Jinými slovy, pastýři, kteří se dopouštějí zneužívání, mají téměř vždy dvě tváře. Jedna tvář je panovačná, tvrdá a výhružná.  Ta druhá je okouzlující, laskavá a dokonce i lichotící.

Tragickým důsledkem této skutečnosti je, že pastýři, kteří se dopouštějí zneužívání, mají téměř vždy horlivé obhájce, kteří tvrdí, že tento pastýř je ten nejlepší člověk na světě. A pro ně ten pastýř pravděpodobně opravdu skvělý byl. A tito obhájci nevyhnutelně použijí stejnou logiku: „Ke mně se tak nikdy nechoval.“

Jinými slovy, svůj úsudek zakládají výhradně na své osobní zkušenosti.

Stačí se však jen trochu zamyslet, aby člověk pochopil, jak problematické vlastně takové uvažování je. Tyrani nešikanují každého. Ve skutečnosti se tyrani málokdy chovají agresivně k rovnocenným nebo k nadřízeným. Téměř vždy šikanují podřízené. Šikanují ty, kteří jsou pod nimi.

Stručně řečeno, tento první znak pastora, který se dopouští duchovního zneužívání, je jak objektivní, tak subjektivní. Je objektivní v tom smyslu, že existuje jasná, definovatelná historie narušených vztahů. Je však subjektivní v tom smyslu, že ne každý je v takové pozici, aby tuto historii mohl vidět.

Z toho vyplývá jedno jasné ponaučení: křesťanské organizace, ať už se jedná o církve či jiné subjekty, potřebují v těchto otázkách větší transparentnost a otevřenost. Příliš mnoho skupin podporuje kulturu utajování a sebeochrany – a to vytváří prostředí, v němž může docházet k zneužívání, aniž by si toho někdo po mnoho let všiml.

Je dobré mít na paměti Lukášovo evangelium 8,17: „Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.“