Jak bychom měli rozlišovat

Jak bychom měli rozlišovat

Doba čtení: 6 minut
2. 2. 2021

Toto je druhý článek v sérii, která se zabývá současnou situací ohledně koronaviru a opatření, která jsou s tím spojená. V úvodním článku jsem psal o povinnosti křesťanů odhalovat skutky temnoty. V následujících článcích chci ukázat, že mnohá vládní opatření jsou právě takovými skutky temnoty a křesťané by měli pozvedat svůj hlas nejenom k Bohu, ale také k celé společnosti, ukazovat na tyto skutky a na základě Písma je pojmenovat.

V tomto článku se zaměřuji na klíč, který máme používat, základ, na němž máme stavět – a tím klíčem je Boží slovo. Boží slovo je měřítkem pravdy – tak to alespoň křesťané vyznávají. Tedy přinejmenším ti křesťané, kteří chtějí stavět na reformačním principu sola scriptura, samotné Písmo.

Co znamená sola scriptura?

  • Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tm 3,16-17)

Písmo je jediným dostatečným, spolehlivým a neomylným pravidlem a měřítkem všeho poznání o spasení, víře a poslušnosti. Sola scriptura v překladu znamená „pouze Písmo“ nebo „jedině Písmo“ či „samotné Písmo“. Jenom Písmo, samotné Písmo, je pravidlem a měřítkem všeho křesťanského učení a jednání. Jinými slovy, Bible je výhradní autoritou křesťanů. Bible je tím, co bude a co musí určovat všechny věci, které se týkají učení i praktického života křesťanů jako jednotlivců, místního sboru a církve jako celého těla Kristova. Není to učení církve, není to rozhodnutí koncilů, nejsou to vyznání víry ani katechismy, nemohou to být rozhodnutí moderních tzv. proroků nebo apoštolů, co bude konečnou autoritou jednotlivců i církve. To je sola scriptura.

Apoštol Pavel napsal tato slova Timoteovi v kontextu varování, že „v posledních dnech nastanou zlé časy“ (2Tm 3,1). Varuje před takovými lidmi, kteří se budou tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat (2Tm 3,5). Tvrdí, že to jsou falešní učitelé, kteří odporují pravdě, jsou to lidé „se zvrácenou myslí, kteří ve víře selhali“ (2Tm 3,8). Ve čtvrté kapitole pak říká, že „přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tm 4,3-4)

Šestnáctý a sedmnáctý verš třetí kapitoly v takovém kontextu vyniká jako skvost a je jasným a jednoznačným vyznáním toho, na čem stojí zdravé učení, na čem stojí křesťanský život a křesťanské doktríny. Pavel říká Timoteovi, že Písmo je tím, na čem musí stavět. A dokonce říká, že to je veškeré Písmo a že toto Písmo – to Písmo, které má svůj původ u Boha, což je význam slova vdechnuté (viz např. ČSP) – je dobré nebo užitečné, prospěšné. Je užitečné k celé řadě věcí, ale to zásadní je, že křesťan je skrze Písmo připraven ke každému dobrému činu. Není žádný dobrý čin, který by křesťan mohl udělat, a k němuž by bylo Písmo nedostatečné. Neexistuje nic, na co by vás Písmo nebylo schopné připravit. Buď v Písmu najdeme jasné texty, které nám dají odpověď na to, co potřebujeme, a pokud taková místa nejsou, například žádný text Písma nemluví o genetickém inženýrství nebo o klonování, o používání elektřiny nebo internetu, jsou zde jasné a jednoznačné principy, které můžeme na takové věci aplikovat.

Co znamená prakticky

Písmo není jediným zjevením, které člověk v tomto světě má, ale je jediným skutečně pravdivým zjevením, na které se můžeme stoprocentně spolehnout. Písmo je finální, tedy konečnou, definitivní a především jedinou nepochybnou, neomylnou a pravdivou autoritou. Pro evangelikální křesťany je Písmo výhradní autoritou v  poznání Boha, v životě ve zbožnosti, tedy v tom, jak Boha uctívat a jak s Bohem žít.

Musíme tedy vzít Boží slovo a ve světle Písma zkoumat, jak žijeme, jak se rozhodujeme, ve světle pravdy Božího slova popisovat dění kolem sebe. Na základě pravdy zjevené v Písmu máme pojmenovat skutky temnoty a tak je odhalovat. To je zodpovědnost každého křesťana před Bohem, a je to také poslání církve ve společnosti. Jenom tak mohou být jednotliví křesťané i celá církev světlem a solí v tomto světě.

Pokud ovšem Písmo nebude základem, na němž budeme stavět, staneme se náboženskými lidmi, kteří se budou řídit vším možným, jen ne pravdou – právě před tím varoval Pavel, když mluvil o tom, že se lidé odvrátí od pravdy.

Jak to souvisí s naší situací

Z jednání křesťanů v naší zemi i v mnoha dalších zemích ve světě i z řady přímých vyjádření to vypadá, že největším skutkem temnoty je nepodřídit se vládním nařízením. Přesto základním biblickým principem vždycky bylo, že je na prvním místě potřeba poslouchat Boha a teprve potom lidi. V tomto smyslu můžeme poukázat na řadu nařízení, která jdou přímo proti Božímu slovu.

Můžeme začít jednoduše úplným zákazem, příp. omezením společných shromáždění. Boží slovo přikazuje křesťanům, aby se shromažďovali k uctívání Boha. Je to praxe rané církve (viz např. Sk 2,1.42.46; Sk 13,2; Sk 14,27; Sk 20,7), je to i učení apoštolů (1K 11,20; Žd 10,25). Můžeme zjednodušit tuto otázku na „Bůh přikazuje“ vs. „vláda zakazuje“? Nevidím důvod, proč bychom to takto zjednodušit neměli. Když se podíváme do historie, vidíme křesťany v dobách morových ran, kteří se spolu scházeli, aby se modlili a slyšeli Boží slovo. A připomeňme si, že dýmějový mor měl smrtnost 60 %, zatímco covid-19 má dle WHO smrtnost 0,23 %. Máme jako křesťané skutečně dobrý důvod k tomu, abychom neposlouchali Boha a místo toho se řídili příkazy lidskými?

Další nařízení, na které se můžeme podívat, se týká společného zpěvu. Již pět měsíců církve nesmí společně uctívat Boha zpěvem. Znovu je to velmi jednoduchá rovnice – Boží slovo nařizuje křesťanům, aby společně chválili Boha zpěvem (Ef 5,19; Ko 3,16; Ž 33,2-3; Ž 96, 98, 100 atd.). Vláda zakazuje společný zpěv. Proto se znovu musíme ptát, zda máme jako křesťané dobré důvody, proč poslouchat nařízení lidí a neposlouchat Boha.

A co třeba zdravení podáním ruky? Bible jde v tomto ohledu ještě dál, protože nám říká, že máme jedni druhé zdravit svatým políbením. Není to něco, co praktikujeme v naší kultuře, ale ukazuje to, že křesťané mají mít společenství, nikoliv sociální odstup (mimochodem sousloví sociální odstup je protimluv, podobně jako např. povinná solidarita), mají se zdravit vřele a přátelsky. Máme se tedy se sourozenci v Kristu zdravit podáním ruky nebo si budeme ťukat lokty (a je to ve světle vládních nařízení vůbec v pořádku?) nebo se raději jeden druhému vyhneme?

Dnes zůstaneme u těchto tří příkladů. Ukázali jsme si, co říká Písmo a co říká svět. Jak to zhodnotíme? To je něco, co musí udělat každý z nás. Co je skutkem temnoty? Je skutkem temnoty to, co nám Písmo přímo a jasně nařizuje? Stalo se to skutkem temnoty proto, že se změnily okolnosti kolem nás  a máme zde strašlivou pandemii, které za loňský rok padlo za oběť necelé dvě promile celkového počtu obyvatel naší země? Nebo tady máme jasná biblická nařízení a biblické principy, které jsou pro křesťany závazné? Co je měřítkem? Podle čeho rozsuzujeme?

V dalším článku se podíváme na některá další vládní nařízení (příp. nařízení ministerstva zdravotnictví, a možná zanedlouho nařízení hygieniků, kteří budou mít moc vládnout) a znovu je postavíme do světla Písma.  

 

Další články této série:

Vynášejte na světlo skutky temnoty

Jak bychom měli rozlišovat

Co je dobré?

Kde je hranice podřízenosti autoritám?

Kde je hranice podřízenosti autoritám? II. 

Přidat komentář