Jak čekat Pána

• Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží. (Lk 21,31; 1K 15,24; Zj 11,15)

Dovolte, abych přečetl poslední verše písně, kterou jsme zpívali: „Ne roucha svého lesk a skvost nevěsta hledá, ale obličej ženicha. — Ne nádhera nebe potěšuje mé srdce, ale pohled na obraz krále plného milosti (Žalm 17,15). V Jeho ruce jizvy po hřebech jsou více než koruny. Věčně naplňuje nebeský sál odměna Beránkova.”

Poslední verš písně, kterou jsme zpívali, staví nám před oči důležitý předmět: osobní závislost na Pánu Ježíši. Směl-li bych si pro sebe něco vyprosit, pak by to byla především hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. A kdybych se měl vyjádřit, co bych si nejvíc přál pro své milé bratry a sestry, pak by to byla hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. Ó, kdybychom stokrát více, skutečněji, opravdověji a hlouběji záviseli na Pánu Ježíši, jak by nám bylo potěšením o něm slyšet, jak bychom byli žádostiví ho vidět a jak by naše srdce ovládala jediná, nejvyšší touha: „Přijď brzo, Pane Ježíši!“ Moji milí v Pánu Ježíši, kéž bychom si vyprosili od Pána, aby nám v bohatství své milosti hlouběji a dokonaleji zjevil, co pro nás učinil, jak se ponížil a přišel na tento svět jako služebník, jak pracoval a trpěl a vylil svoji drahou krev na odpuštění našich hříchů. Čím budou tyto skutečnosti našemu srdci bližší, tím více bude naplněno touhou záviset na něm a tím větší bude naše touha být u něho. Tento požehnaný náš Pán, který je nyní na pravici Boží a nás se zastává, nezůstane vždycky na pravici Boží. Po jeho nanebevstoupení dostalo se učedníkům tohoto zaslíbení: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nuže, na tohoto Požehnaného, na jeho osobní příchod máme čekat. Dřív než byl vzat do nebe, řekl: „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Všichni víme, že odešel k Otci. Jeho touhou je mít svou církev tam, kde je on sám. Proto přijde, aby ji vzal k sobě.

Kdy se to stane? Kdybychom se pokoušeli říkat: stane se to příští měsíc, příští rok apod. nesouhlasilo by naše tvrzení s Písmem Svatým, poněvadž je psáno: „O tomto dnu ani hodině nikdo neví, ani andělé v nebi.“ Vzpomínám si velice dobře na omyl, jehož se mnozí v tom směru dopustili.

V červenci 1829 vypukla válka mezi Ruskem a Tureckem. Mnozí milí bratří, jejichž srdce vyhlíželo po příchodu Páně, v té době říkali: „Nyní nastává doba, kdy Izrael pozná svůj omyl, kdy se vrátí. Uvidíte, že v krátkém čase celé Turecko bude zničeno.“ Poněvadž krátce předtím mé srdce bylo zaujato příchodem Páně, dopustil jsem se téhož omylu jako moji bratří. A následek? Po šesti týdnech byl uzavřen mír mezi Ruskem a Tureckem; od té doby uplynulo 41 let a 3 měsíce, Turecko trvá dále a Izrael je stále rozptýlen. Proč se o tom zmiňuji? Nechci tím říci, že bychom neměli pozorovat události kolem sebe. Vůle Boží není, abychom zavřeli oči před tím, co se kolem nás děje. Chci se vší rozhodností zdůraznit, abychom se neukvapili v úsudku, že v tu a v tu dobu jistě Pán Ježíš přijde, poněvadž se stala ta a ta událost. Již z toho důvodu nemáme tak mluvit, že by nám mohli nevěřící, až by čas, kdy jsme očekávali příchod Páně, uplynul, říci: „Doba vámi označená již minula a Pán Ježíš, o jehož příchodu jste tak mnoho mluvili, dosud nepřišel. Přijde vůbec?“ Musíme býti velice opatrní, abychom nekladli příliš váhu na jisté události, které snad přece jen nejsou ještě Boží předzvěstí příchodu Pána Ježíše, a nedali tím pochybovačům příležitost mluvit špatně o pravdě, která se stane.[1]

Je velmi zapotřebí, aby naše srdce zaujalo pravé stanovisko. Naše srdce mělo by být ochotno v každou denní i noční dobu všeho se vzdát a až zazní poslední polnice, říci: „Ó, milovaný Pane Ježíši, tak mnohý dlouhý den a mnohý rok jsem čekal na tvůj příchod a teď jsem pln radosti, že tě vidím.“ Nedělejme žádné plány, pro které by nám byl příchod Pána nevítaný. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to zřetelným důkazem, že dáváme přednost svým plánům před osobou Pána Ježíše, že vyhledáváme svou čest a slávu místo cti a slávy našeho Mistra. I když je okruh naší působnosti veliký a naše práce rozličná, nemůžeme-li říci z hloubi srdce: „Bude-li tvoje jméno více oslaveno tím, že přeruším tuto práci, nechť se tak stane“, pak je zřejmé, že dáváme větší přednost naší vlastní cti a slávě před ctí a slávou Pána Ježíše. Pokud v jeho díle vyhledáváme svou vlastní čest a slávu, byť jen v nejmenší míře, jsme neschopnými být nástrojem v jeho rukou k oslavě jeho jména. Musíme sestoupit dolů, dolů, ještě hlouběji, toužíme-li být nádobou k užitku. Musíme být ochotni vzdát Bohu všechnu čest a slávu; a právě v takové míře nás povýšit je Boží radostí. Proč to? Poněvadž jsme hotovi dát mu všechnu čest a slávu. O tuto čest nemůže se dělit se stvořením; to by znamenalo popření jeho božství. Co však učiní, oslavíme-li ho cele? Jeho největší radostí bude poctít nás.

Dále: máme-li své plány a přejeme-li si proto oddálení příchodu Pána Ježíše, prozrazujeme tím nedostatek své závislosti na Pánu. Mají-li naše sklony pozemské cíle, jak tomu bylo u Lotovy ženy, jež byla proměněna v solný sloup, pak jistě není při nás všechno v pořádku. Náš požehnaný Pán na to ukazoval a varoval své učedníky, aby se příliš nezapletli do věcí tohoto světa: přiložit srdce k obchodu, majetku, statkům, rodině neb rodinným stykům, či jít za něčím, co patří k tomuto světu. Nechci tím říci, že je nesprávné, zabývat se věcmi tohoto života. Toho jsem dalek! Jakou vzácnou příležitost k službě pro Pána má ten neb onen milý bratr při svém řemesle anebo ve svém obchodě. Vzácnou příležitost má i milý bratr v kanceláři, vyhledává-li Boží čest. A vzácnou příležitost oslavit Pána má i služebné děvče v kuchyni, matka, která vychovává v bázni Boží 6, 7 nebo 8 dětí. Bůh chce, abychom těmto povinnostem dostáli a abychom současně očekávali jeho příchod. Ač příchod Pána Ježíše je nadějí církve, přece si Bůh přeje, abychom tu na světě nezaháleli. Pán Ježíš říká: „Kupujte, dokud nepřijdu!“ Ať je tedy naše životní postavení jakékoliv, máme v něm být činní, dokud nepřijde. Nesmíme předpokládat, že kupování, štěpování, stavění, najímání a propouštění je hříchem (nepravostí) proto, že se o tom mluví ve spojení s příchodem Páně. Pán tím chce říci, že obyčejný život bude normálně pokračovat až do jeho příchodu. Slunce vzejde právě tak jako jindy, a až všechno půjde opět tak hladce jako jindy, až ho budeme co nejméně očekávat, tu zazní hlas polnice a Pán Ježíš přijde. Máme být věrni ve svých pozemských povinnostech, avšak v pravém duchu, jako dítky Boží, jako cizinci a poutníci na zemi, jako učedníci Pána Ježíše a jako takoví, kteří nejsou z tohoto světa, nýbrž jsou z něho vykoupeni. A připomínat si vždycky, co ho to stálo, jak za nás položil svůj život, jak vylil svoji krev na odpuštění našich hříchů. Dokud si uvědomujeme, co stálo Pána Ježíše naše vykoupení, pak voláme: „Zde jsem, drahý Pane! Tys mě vykoupil. Řekni mi, co mám dělat a já to chci dělat.“ Naše srdce musí stále hořet láskou k němu, abychom byli vždycky ochotni radostně pro něho pracovat, dokud nepřijde.

Třebaže je nám úplně neznámo, kdy náš drahý Pán přijde, nesmíme říci: bratr Müller nám právě řekl, že před 41 lety a 3 měsíci začal vyhlížet Pána v jeho příchodu, a těchto 41 let a 3 měsíce již uplynulo, aniž Pán přišel, bude proto potřebí vyhlížet ho dalších 50 nebo 100 let! Ne, tak nesmíme mluvit. Jak blízký je možná příchod našeho drahého Pána! A my máme žít jako lidé, kteří čekají na jeho příchod. Prodlévá-li Pán ještě chvíli, jaká příležitost se nám naskytuje pro něho žít a pracovat. Jaká přednost, že pro něho žít a pracovat smíme. Až přijde, jaká to bude radost! Ale prodlévá-li, pak mohu říci: zde jsem a jsem tu na jeho svědectví; ještě jeden den, ještě jeden měsíc, ještě jeden rok mohu o něm svědčit na tomto světě, který ve zlém leží a Krista zapírá. Jak nádherné, když na úsvitě můžeme zvolat: „Pane Ježíši, noc minula; tys ještě nepřišel a nový den je přede mnou; pomoz mi v něm být tvým svědkem, pomoz mi v něm pro tebe žít, pomoz mi přitom očekávat tvůj příchod.“ Den pomine a my se můžeme znovu uložit ke spánku. Přijde opět jiný den a my den po dni můžeme jej prožít v témže duchu a něco vykonat pro okolní lidi, mezi nimiž žijeme. Máme se snad uložit k spánku, prodlévá-li Pán, a vzdát i se naděje na jeho příchod? Pryč od takových myšlenek! Ač jsem vyhlížel Pána již 41 let a 3 měsíce, přece nejsem z jeho milosti unaven dlouhým čekáním na jeho příchod a této naděje jsem se nevzdal. Mé srdce mi stále říká: naděje církve není smrt, nýbrž příchod Pána Ježíše z nebe. Proto čeká na den vzkříšení z mrtvých. Neboť když umíráme, ocitáme se jen sami v přítomnosti Páně, ponecháváme však tu na zemi ještě bratry a sestry, celá církev není dosud shromážděna. A ještě více: žádný z věřících nemá dosud oslavené tělo, které dostane až při příchodu Páně. Dokonalé vykoupení, vykoupení těla, tedy dosud nenastalo. Proto také máme očekávat příchod Páně. Řekl-li náš Pán: „Modlete se!“ — pak nám dal i prosbu: „Přijď království tvé!“ Máme tedy očekávat království, o němž je tolik psáno v knize Danielově, e Zjevení, v epištolách a na jiných místech Písma Svatého, které obsahuje slavná zaslíbení, jež jsou spojena s příchodem Páně. Oddaluje-li ještě Pán svůj příchod, pak je ještě možnost zde na světě ho oslavit, a v trpělivém očekávání jeho příchodu vykupovat službou pro něho čas.

Pracujeme a žijeme pro Pána? Je naším velikým životním cílem pracovat pro něj? Kolik cílů jsme si vytkli, pro něž si přejeme zde na zemi žít? Zalíbit se našemu Bohu a Otci a snažit se následovat našeho drahého Pána Ježíše Krista, to jedině by mělo být naším životním zaměstnáním. Kéž by věřící obchodník, řemeslník i věřící jiného zaměstnání zatoužili jemu činit čest, pro něho žít, pracovat a nést ovoce! Je to tvé životní zaměstnání, můj milý v Kristu? Tažte se sami sebe: Pro koho žiji? Žiji pro Pána? Je to můj jediný veliký životní úkol nést ovoce pro Pána a žít ke cti toho, který nás vykoupil svou drahou krví? Pomysli jen, že tyto ruce, nohy, uši i oči nenáleží mně, náleží Pánu. On je vykoupil. Náš jazyk mu náleží, naše ruce mu náleží, náš čas i naše schopnost jsou jeho. Všechno to, co nám dal, patří jemu a my to máme všechno složit k jeho nohám.

A jaký bude výsledek? Budeme mít pravé bohatství, pravou radost. Nemyslím tím, abys peníze, které dostaneš, vyhodil oknem, anebo dá-li ti Bůh možnost obchodovat, abys toho zanechal a řekl, že nemáš nic společného se světem. Naopak. Máme činit všechno ke cti a slávě Pána Ježíše: „Ať jíte nebo pijete nebo cokoliv jiného děláte.“ To je pravá svoboda, pravá radost a pravé štěstí! A nalezne-li nás Pán takto při svém příchodu, jak budeme šťastni, až ho spatříme. A jakou radostí bude naplněno srdce našeho Mistra, že nás takové nalezl. A tato radost bude pak trvat na věky. Krátký pobyt zde na zemi pomine a nastane doba, která nebude mít konce. Jak to bude nádherné, až budeme prožívat jedno tisíciletí za druhým u toho, který za nás dal svůj život! Netoužíme po tom, abychom ho spatřili?

Nuže, jsme všichni připraveni strávit s Pánem Ježíšem blaženou věčnost? Mám důvěru, že devatenáct z dvaceti zde přítomných a snad i čtyřicet devět z padesáti je cele oddáno Pánu; ale, žel, jsou zde přece duše, které ještě Pána neznají. Vám, kterým je Ježíš Kristus cizí, chtěl bych říci, že ten požehnaný Pán vás očekává s otevřenou náručí, aby vás přijal. Vyznejte před ním svoji bídu, ubohost a hříšnost a uvěřte, že za vás učinil zadost k záchraně vašich duší a všechny vaše hříchy budou vám odpuštěny.

[1] Uznávám., že až skutečně nastane ten čas, kdy znameními budeme upozorněni na příchod Pána, budou znamení tak zřetelná, že si všichni, kteří Pána milují, budou jisti, že jeho příchod je skutečně před dveřmi. Než však ten čas nastane, buďme opatrní a neříkejme: „Po tolika a tolika dnech nebo měsících, či až toto pokolení vymře, nastanou ty a ty události atd. (Z Müllerova jiného kázání o téže věci.)