Když prokazuješ dobrodiní
Druzí ať už to dělají, jak dělají, ale když ty dáváš almužnu – a zde se předpokládá, že dáváš! – nechť neví tvá levice, co činí tvá pravice, a to už se samo rozumí: a tvá pravice nechť neví, co činí tvá levice. A pak na soudu to bude, jak to Pán Ježíš vypravoval: „Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít‘ atd. Tu mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?‘ atd. – Oni o tom pranic nevědí a to proto, že to činili svou levicí a pravice o tom nevěděla, anebo svou pravicí a levice o tom nevěděla. Rozum tu arci vázne. „Jak pak by mohla něco dát pravice, aby o tom nevěděla levice? Ne, to nejde! Ale v tom vězí chyba. Ne, to nejde! – ty chceš říci: o tom já nevím, to já neumím, a proto se musím učit a musím být učen.
Člověk se musí učit dávat, sám ze sebe to neumí. Ano, tomu a onomu to jde snadněji, ale více méně je každé srdce i k tomu měděnému krejcárku připoutáno, a což teprve k dvacetníku! – třeba že je to svatosvaté, že „není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15). Tedy už dítko aby se od mládí učilo, že krejcar je krejcar a že si ho člověk musí vážit, ale že je to přece jenom kousek mědi a ten a onen že jej právě nyní mnohem více potřebuje, než ono. A podobně se šestákem a ty s tou svou zlatkou, a stovky – ty v Čechách a na Moravě také ještě nevymřely, jen že je ještě neumíme dávat. Musíme se tedy učit a člověk se tomu může do jisté míry naučit. Ale levice dobře ví, že pravice dala krejcar, a – „když jsi dala ty, tak já nedám!“ – a když se takhle pravice zmýlí a dá něco, kam levice dát nechtěla, jaké to bývá neštěstí, jaká lítost a jaké naříkání! Pán Ježíš ale mluví zcela jinak: „Ale ty, když prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice“ – a pak se arci něco takového stát ani nemůže.
V posledním čase k nám přišli dva Peršané žádat o pomoc. Elia George navštívil většinu církví moravských a českých a sbíral příspěvky na kostel. Dostal se až do Čáslavi. Tu se mu však dokázalo, že všechny jeho listiny jsou falešné, že ti lidé v Persii, na které se odvolává, o něm nic nevědí, a když Elia George, pobyl nějaký čas ve vyšetřovací vazbě a osm dní ve vězení, byl dopraven na turecké hranice, odkud se u něho naleznuté peníze zaslaly rakouskému konsulovi v Urumii, aby je odevzdal tamější nestoriánské církvi. Jáhen Bakos pak navštívil některé české církve, a vybíral příspěvky pro svou rodinu, což by arci bylo v pořádku. Ale není o tom pochybnosti, že i jeho listiny byly falešné – a když ten nešťastný člověk uslyšel, co se přihodilo jeho rodákovi, horempádem ujel. Než nesuďme – učme se dávat, třeba jen tak po lidsku. Viděli jsme obraz.
V prostředku v popředí seděla letitá Peršanka a kolem ní četná její rodina. Výrazy obličejů se nedají popsat. Všichni se krčili a svíjeli – umírali hladem. A ta matka také umírala, ale umírala jako matróna. K nezapomenutí! – Učme se dávat. – Toto je z přítomnosti nestoriánských Peršanů, ale jejich minulost se alespoň co do utrpení může směle měřit s naší. Nás znemravnil ďábel, jezuita, dragoun a bída, a nestoriánského Peršana ďábel, Turek, Kurd a nouze. Učme se dávat a nesuďme, ani nezatracujme.
Ale jak by člověk neměl soudit, když levice ví, co činí pravice, a jak by levice neměla vědět, co činí pravice, když jí to Bůh neodnaučil? A proto Bůh sám, živý Hospodin, musí člověka učit dávat, a koho nenaučil, ten dávat neumí a nedává, i když dává. Bůh však o tom neví a vědět nikdy nebude.
Ale když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.
Přidat komentář