Když se evangelikální církev stává sektou

Před chvílí jsem dostal smutný e-mail od kamaráda. Mnoho let obětavě slouží jako pastor v malé evangelikální církvi.

Jeho osmnáctiletý syn nedávno odešel z domova na univerzitu a navštěvoval sbor v univerzitním městě. Byl velmi rychle přijat mezi členy a zdálo se, že je nadšen tím, co tam našel. Můj přítel však byl znepokojen. Popisoval, jak se jeho syn změnil, jak přestal komunikovat a jak se začal odmítavě stavět k církvi, ve které vyrůstal. Jako by jeho otec zřejmě reformované víře příliš nerozuměl, zatímco církev, kterou nyní navštěvoval, byla „tou pravou reformovanou církví“.

Tento mladý muž napsal některým mladším členům své domovské církve, aby jim vysvětlil, že církev, kterou navštěvují, neučí podle Bible, a proto nepřináší mnoho ovoce.

Jeho důvěra ve vyhraněné učení nové církve byla bezmezná. Na každou otázku odpovídal stejně. Jednoduše citoval slova jednoho z členů týmu vedoucích: muže známého jako teologa s velkými schopnostmi a charismatem. Nebo pokud si nebyl jistý odpovědí, odešel pryč, poradil se s tímto vedoucím a pak podal zprávu o tom, jak zní oficiální stanovisko.

Podle všeho mu bylo doporučeno, aby se odpoutal od své rodiny a své domovské církve. A dal jasně najevo, že bude doma co nejméně: církev, kterou nyní navštěvuje, je jeho skutečným domovem. Můj přítel svůj dopis zakončil slovy, že vliv, který měla tato církev – a zejména její vedoucí – na jeho syna, byl „téměř sektářský“.

Co tím myslel? Hned jsem pochopil, co tím myslel. A po rozhovorech s dalšími pastory, kteří měli s touto církví co do činění, chápu, proč označil její vliv na svého syna za sektářský.

Co máme na mysli, když mluvíme o „sektě“? Musíme být opatrní, protože toto slovo má několik různých významů. Uvedu tři z nich.

Co je to sekta? 

Definice 1.

Za prvé, tento termín lze jednoduše použít pro označení náboženského systému, který vyznává určitá skupina nebo je praktikován na nějakém konkrétním místě. Bibličtí učenci toto slovo často používají právě v tomto smyslu. V biblickém slovníku tak můžeme najít odkaz na „jeruzalémskou sektu“. To neznamená nic více než „způsob uctívání, který se praktikuje v Jeruzalémě“. Když autoři používají toto slovo v tomto smyslu, nevyjadřují se k tomu, zda byl tento kult založen na pravdě, nebo na omylu. Jednoduše používají slovo „sekta“ jako neutrální výraz pro jakýkoli systém uctívání.

Definice 2.

Za druhé, slovo sekta je často používáno – zejména evangelikálními křesťany – pro označení organizovaných skupin, které se oddělily od hlavních církví a zastávají heretické nauky. Tak jsem toto slovo obvykle slýchával, když jsem vyrůstal. Když křesťané mluvili o „sektách“, měli na mysli skupiny jako Společnost Strážná věž (tj. svědky Jehovovy) nebo „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů“ (tj. mormony) nebo „Církev sjednocení“ (tj. moonisty).

Tyto skupiny byly označeny za „sekty“, protože se označují za křesťanské, ale popírají základní křesťanské učení. Všechny tři skupiny, které jsem právě vyjmenoval, popírají biblické učení o Trojici a Kristově božství. Všechny popírají spasení pouhou vírou v Krista. Všechny kladou vedle Bible nebo místo ní jiné spisy.

Mormoni mají Knihu Mormon, moonisté mají spisy Sun Myung Moona (zejména knihu Božský princip). Svědkové Jehovovi říkají, že jedině Bible má autoritu, ale dodávají, že nikdo jí nemůže správně porozumět bez pomoci jejich vlastních publikací.

Když můj přítel napsal, že církev, kterou navštěvuje jeho syn, je „sektářská“, myslel tím, že stejně jako tyto skupiny učí heretické učení? Ne, to vůbec ne. Jak jsem již řekl, tato církev se pevně drží všech velkých evangelikálních doktrín a jasně je hlásá. Můj přítel to uznává. Ne, on použil slovo „sekta“ v tom třetím významu.

Definice 3.

Jeden autor shrnuje třetí význam slova „sekta“ takto: „Skupina nebo hnutí (často náboženského charakteru), které vyžaduje, aby se jeho stoupenci zcela podřídili jeho vůdcům/učitelům, a která používá manipulativní techniky k přesvědčování a ovládání svých členů.“

Když používáme slovo „sekta“ v tomto smyslu, nejde o to, jakým způsobem skupina uctívá Boha nebo zda jsou její názory ortodocní. Jde o to, jak se skupina chová: co se od jejích členů očekává a jak se skupina ke svým členům staví. A právě v tomto smyslu používal můj přítel toto slovo. Naznačoval, že ačkoli církev ABC uctívá Boha biblickým způsobem a její učení je správné, způsob, jakým ovlivňuje a ovládá své členy, je nebezpečný.

No, já bych tu církev chtěl navštívit a dlouze si promluvit s jejími vedoucími a členy, než bych posoudil, zda má můj přítel pravdu. Ale jednou věcí jsem si jistý. Existují evangelikální církve, dokonce i reformované, které jsou v tomto třetím smyslu sektářské. Když se podíváte na způsob jejich fungování, odpovídají tomuto popisu až příliš dobře.

Jaké jsou znaky církve, která se stává sektou? Uvedu jich šest. Nemusí se vyskytovat všechny dohromady. Když však uvidíte, že se některá z těchto tendencí rozvíjí, je jasné, že daná církev směřuje k sektářství.

1. Neomylný vedoucí (neomylní vedoucí)

Jedním z nejzřetelnějších znaků sekty je, že vůdci jsou považováni za neomylné. Od každého člena se očekává, že je bude bez otázek následovat. To samozřejmě platí pro mnoho heretických skupin. Tak například Svědky Jehovovy vede skupina mužů (v současnosti jich je osm) se sídlem ve Warwicku ve státě New York. Ti píší nebo dohlížejí na psaní všech publikací Strážné věže. Cokoli tento „řídící orgán“ napíše, musí být přijato všemi svědky Jehovovými na celém světě. Když vedoucí učili, že se Kristus vrátí v roce 1914, každý svědek s tím musel souhlasit. Když na to změnili názor, každý svědek byl povinen se jím řídit. Když řekli, že transfuze krve jsou zakázány, každý svědek musí toto nařízení přijmout. Pokud na tuto otázku změní názor, každý svědek se musí přizpůsobit novému předpisu.

Ve většině sekt jsou vedoucí viditelnější, než jak je to u Svědků Jehovových. Často je to spíše jeden významný vedoucí než celá skupina. Vedoucí sekt jsou obvykle muži s velmi silnou osobností, někdy s téměř hypnotickou schopností ovládat své následovníky. Jim Jones byl nezpochybnitelným vůdcem „Chrámu lidu“ – sekty, kterou založil v roce 1955. Spolu s 9 000 stoupenci se přestěhoval do Guyany. Dne 19. listopadu 1978 nařídil celé komunitě spáchat sebevraždu. Na jeho příkaz zemřelo 918 lidí včetně 276 dětí. Když to řekl, musí to být správné.

Každý evangelikální křesťan vám řekne, že jedině Bible je neomylná. Ježíš varoval své učedníky před tím, aby považovali jakéhokoli člověka za neomylného nebo aby mu bezvýhradně důvěřovali a následovali ho.

• Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: Jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: Váš učitel je jeden, Kristus. (Mt 23,8–10)

Bible je jedinou autoritou, které můžeme zcela důvěřovat. Každý vůdce nebo skupina vůdců se mohou mýlit.

Ačkoli všichni můžeme tvrdit, že je to pravda, je strašně snadné, aby církev – nebo skupina církví – začala svým vedoucím poskytovat takovou oddanost a důvěru, jaká by měla být věnována pouze Kristu a jeho Slovu.

Jeden můj přítel navštívil konferenci v USA, kterou pořádala církev se známým pastorem, který je uznáván jako vynikající učitel Bible. Byl ohromen, když ve vstupní hale našel velkou sochu onoho pastora. Zjistil, že každá kniha na knižním pultu byla napsána tímto pastorem. A když na konferenci mluvil s nejrůznějšími lidmi, zjistil, že na každou otázku odpovídají stejnými slovy: „Pastor X říká …“  Bylo mu jasné, že když pastor X mluví na jakékoli téma, je to konečné slovo.

Ve Spojeném království existují církve, které jsou stejně slepě oddané svým vůdcům. Setkal jsem se s lidmi z těchto církví a byl jsem ohromen neschopností nebo neochotou jejich členů myslet samostatně. V každé otázce – teologické, biblické nebo praktické – jakmile pan (nebo pastor či doktor) XY promluví, je věc vyřešena.

Můj přítel si uvědomil, že právě takhle se jeho syn dívá na teologa, kterého tolik obdivuje. Ať se snaží se synem probrat jakýkoli problém, diskuse končí stejně: „Ale doktor XY říká …“

Mladý muž je natolik ohromen, oslněn, „okouzlen“ osobností vůdce, že nedokáže samostatně myslet. To je skutečně „sektářské“.

2. Neomezená pravomoc

Druhým aspektem sekty je to, že její členové se musí podřídit autoritě sekty (obvykle to jsou její vedoucí) ve všech oblastech života. To je klíčový rozdíl mezi sektou a jinými organizacemi. Pokud vstoupíte do golfového klubu, víte, že budou existovat pravidla, jak se chovat v klubovně nebo na hřišti. Ale klub vám nediktuje, jak často budete plít zahradu nebo kam pojedete na dovolenou. Slibujete, že budete dodržovat pravidla klubu a podřídíte se rozhodnutím odpovědných osob. Pravidla však platí pouze v době, kdy se nacházíte v prostorách organizace nebo se účastníte jejích aktivit. Autorita organizace nad svými členy zasahuje pouze do těch oblastí života, do kterých je přímo zapojena.

Biblické církve tuto zásadu respektují. Ano, uznáváme, že každá církev musí mít pravidla a každá církev musí mít vedoucí. Od členů se očekává, že budou dodržovat pravidla a podřídí se vedoucím. Pokud pastor na začátku bohoslužby ohlásí nějakou píseň, členové nemají svobodu vstát a začít zpívat jiné písně, aby soutěžili s onou první. Pokud řekne: „Při tomto biblickém studiu budeme probírat 1. kapitolu Genesis“, neočekáváte, že člen sboru řekne: „Tak já si ve vedlejší místnosti udělám své vlastní biblické studium – kdo chce studovat 1. kapitolu Matouše, ať jde se mnou.“

Vždycky existuje nějaký soubor pravidel – psaný nebo nepsaný. Tak například církev, ve které jsem pastorem, vypracovala soubor pravidel o dětech a o tom, jak se mají chovat před bohoslužbou a po ní. Pravidla jsou vyvěšena na místě, kde je každý může vidět. Členové církve nesmějí dovolit, aby se jejich děti potulovaly v kuchyni, když se připravuje jídlo nebo když se podává čaj a káva. Nesmí dovolit svým dětem, aby si hrály na parkovišti bez dozoru, když auta vjíždějí a vyjíždějí. Církev taková pravidla potřebuje kvůli bezpečnosti a hladkému průběhu svých aktivit. Máme také spoustu nepsaných pravidel. Pokud by člen církve opakovaně vystupoval a přerušoval bohoslužby křikem a hádkami, byl by volán k odpovědnosti. Řekli bychom: „To není dovoleno.“

Svoboda svědomí

Musíme mít vedoucí a musíme mít pravidla, kterými se řídí život církve. Ale – a to je to zásadní – vedoucí mají pouze pravomoc rozhodovat o tom, jak se budou dít věci v rámci života a činnosti církve. Pravidla, která si církev sama napsala, by měla upravovat pouze to, co musí členové církve dělat, když jednají jako její členové.

Zdravá církev se nebude snažit diktovat svým členům, kde mají bydlet, jakým autem mají jezdit, kolik mají mít dětí, kde mají nakupovat, co mají snídat, zda mají mít televizi nebo číst denní tisk.

Proč ne? Protože tyto věci nejsou přímou součástí činnosti církve. Bible o žádné z těchto věcí nestanovuje žádná konkrétní pravidla.

Tam, kde nám Bůh dal konkrétní příkazy, jsou samozřejmě pro věřící závazné, ať jsou kdekoli a dělají cokoli. To však neplatí pro záležitosti, které jsem vyjmenoval. Bible nám však dává principy, kterými se věřící musí řídit při rozhodování o všech těchto otázkách, a vedoucí církve musí tyto principy kázat. Členové církve však musí sami posoudit, jak tyto principy budou používat v každodenním životě.

Vedoucí nemají žádnou pravomoc přemýšlet za věřící a rozhodovat za ně. Jak říká Westminsterské vyznání víry: „Bůh je Pánem svědomí, kterému ponechal svobodu od učení a příkazů lidí …“ Nebo jak říká Pavel: „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. … Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení“ (Ř 14,4-5).

Členové takové církve se společně zavázali, že „budou následovat vedoucí církve..., ctít jejich rozhodnutí a podřizovat se jim v záležitostech, které se týkají církve, za předpokladu, že jsou učiněna v souladu s ústavou církve a Písmem.“

Jedním ze znaků sekty je, že zde chybí toto rozlišení. Dá svým členům pravidla pro každou oblast jejich života. Nenechá jim žádný prostor pro osobní svobodu.

A ano, znám evangelikální církve, které takto zneužívají své členy. Vzpomínám si na jednu, která se snažila regulovat, kolik členů církve se může sejít - za jakýmkoli účelem - bez přítomnosti některého z vedoucích církve. Pokud tedy chtěla skupina členů církve jít na společné jídlo nebo se společně podívat na fotbalový zápas, musela si nejprve vyžádat povolení od vedení. Vzpomínám si na jiný sbor, který trval na tom, že každý člen musí sboru poskytovat podrobnosti o svých příjmech a předkládat starším ke schválení rozpočet. Mohli by mu říct, jestli neutrácí příliš mnoho peněz za oblečení nebo jestli by si neměl dávat více peněz na důchod... atd. atd. Existují církve, které svým členům zakazují doma slavit Vánoce, poslouchat rockovou hudbu nebo se dívat na televizi. Říkají svým členům, které překlady Bible smějí číst nejen při bohoslužbách, ale i při svých soukromých pobožnostech. Jakkoli mohou být takové církve ve svém učení ortodoxní, jsou skutečně právem označované za sekty.

V únorovém čísle Evangelical Times (v r. 2020) vyšla zpráva o vedoucím pastorovi jedné evangelikální církve, který zároveň vede mezinárodní síť pro zakládání sborů. Bylo oznámeno, že byl z této pozice odvolán. Příběh ET čerpal z článku v americkém časopise Christianity Today. Zde byly některé další souvislosti. Tento uznávaný vedoucí musel být „přeložen“ ze své pozice kvůli tomu, že z jeho strany docházelo k „duchovnímu zneužívání prostřednictvím šikany a zastrašování, ve jménu misie a kázně kladl přehnané požadavky na druhé, odmítal kritickou zpětnou vazbu a očekával bezpodmínečnou loajalitu.“

Bylo tam uvedeno několik příkladů, jakým způsobem kontroloval členy církve. Jeden muž uvedl, že byl „kárán za to, že si naplánoval cestu“, aniž by se předem poradil s pastorem. Bylo mu řečeno, že odmítá kázeň a že se rozhodl být „sám sobě zákonem“. Jedni manželé uvedli, že byli konfrontováni za to, že vynechali neformální grilování se svým společenstvím věřících, aby mohl strávit svůj čas se svými dětmi.“

Několika z nich „bylo řečeno, aby nevyhledávali studium Bible nebo společenské akce mimo sbor nebo aby nepracovali jako dobrovolníci v místní kavárně nebo na letním táboře.“ Pokud jsou taková tvrzení pravdivá, musíme se ptát, jak mohlo být Pavlovo učení o křesťanské svobodě tak moc zapomenuto.

3. Vymývání mozku

Mnohé sekty používají manipulativní psychologické techniky, aby přesvědčily lidi, aby se k nim připojili, a pak je mohly ovládat. Dělaly to vždy, ale teprve v posledních zhruba sedmdesáti letech používáme pro tyto techniky slovo „vymývání mozku“.

Tento termín vznikl v maoistické Číně. Čínští psychologové si byli jisti, že mohou vzít kohokoli – jakkoli nepřátelského vůči „správnému“ myšlení (tj. myšlení, které bylo v rozporu s oficiálními státními názory) – a přimět ho ke správnému myšlení. Pokud se použily správné techniky, oběť nakonec upřímně přijala názory svých věznitelů. Některé techniky mohly být brutální a trýznivé. Bití, mučení, výslechy trvající celé dny a noci, neustálé napětí, prostředí, kde oběť nemůže sledovat čas, hladovění – to vše mohlo hrát svou roli, stejně jako jiné techniky, které nebyly tak očividně kruté.

Pokud jste četli román George Orwella 1984, máte názornou představu o tom, co takové vymývání mozku může znamenat.

No, málokterá náboženská sekta použije brutálnější techniky než ty, které vznikly v Číně, Sovětském svazu nebo Severní Koreji. Ale mnohé z nich mají v úmyslu obejít přirozenou psychickou ochranu lidí tak, aby lidé byli ochotni věřit všemu, co se jim řekne, a dělat vše, co vedoucí sekty chtějí.

Vezměme si jen jeden příklad: Moonisté (Církev sjednocení) prosluli svou schopností vymývat mozky potenciálním konvertitům. Osamělé mladé lidi odváděli na semináře, které mohly trvat tři dny až čtyři měsíce. Dbali na to, aby během těchto seminářů nikdy nezůstali sami. Celý den je bombardovali intenzivním vyučováním a skupinovými sezeními. „Bombardovali“ je láskou, objímáním, poplácáváním, držením za ruce a úsměvy. Když někdo konečně souhlasil s tím, že se připojí k hnutí, byl tento konvertita veden k přísnému režimu půstu, nedostatku spánku, neustálé aktivitě a odloučení od rodiny. Byli by tak unavení a vyčerpaní, že nedokázali o ničem jasně přemýšlet.

To je ale opravdu extrémní sekta. Ovšem mnoho technik, které používá, se vyskytuje i v jiných sektách. Vytrhnout potenciální konvertity z jejich běžného životního prostředí do světa, v němž jsou závislí na skupině; obklopit je osvědčenými členy sekty, aby nikdy neslyšeli nesouhlasné hlasy; dezorientovat je rychle se měnící emocionální atmosférou – v jednu chvíli je ohrožovat, v další chvíli utěšovat; držet je daleko od rodiny a bývalých přátel; nutit je snášet vyučování nebo bohoslužby, které trvají mnoho hodin, dokud nejsou příliš unavení na to, aby přemýšleli: to jsou běžné psychologické techniky, které používají některé heretické sekty, aby získaly a udržely konvertity.

Hanebné způsoby?

Žádná evangelikální církev by však takové techniky rozhodně nepoužila? Kéž bych mohl souhlasit. Ale bohužel nemohu. Proč evangelikální křesťané pořádají „křesťanské rockové koncerty“, na kterých budou mladí lidé hodiny týráni ohlušující hudbou, blikajícími světly a dramatickou show na pódiu? Je to proto, aby mladým lidem pomohli jasně přemýšlet o Kristových nárocích? Nebo je to proto, aby se prolomila jejich emocionální obrana? Proč kurzy Alfa zahrnují v polovině kurzu pobytový víkend, kde budou potenciální konvertité odříznuti od ostatních vlivů a budou se cítit milováni a ceněni? Jak se to liší od seminářů moonistů? A jak je to s mladými lidmi, kteří jsou na letních táborech tlačeni k tomu, aby se „rozhodli pro Krista“? O takových táborech jsem před několika lety psal v jednom článku:

„Dejte na týden dohromady padesát nebo sto dospívajících teenagerů a pravděpodobně dostanete velmi opojnou a emotivní směs. Kytary u táboráku, venkovní aktivity, které rozproudí adrenalin, okamžitá přátelství a tajemství šeptaná ve stanech – to vše vytváří velmi emotivní atmosféru. Pro mnohé mladé lidi bude tábor tím nejzajímavějším a nejpříjemnějším obdobím, jaké kdy zažili. Možná, že v minulosti považovali křesťanství za nudné, ponuré a negativní. Nyní však zjistí, že týden organizovaný a vedený křesťany může být plný zábavy a vzrušení. Jejich staré předsudky vůči křesťanství se rozplynou – jsou připraveni ponořit se do něčeho, co se zdá nabízet tolik štěstí.“

Pokud vedoucí tábora využívají této intenzivní atmosféry k tomu, aby mladé lidi přiměli „odevzdat své srdce Pánu“, nedá se to nazvat „vymýváním mozků“?

Syn mého přítele, který vyrůstal ve velmi malém sboru s několika málo křesťanskými přáteli svého věku, je najednou vržen do velkého sboru plného bystrých mladých lidí, z nichž všichni vzhlížejí k teologické hvězdě. Je s nimi vzhůru do ranních hodin, pije s nimi kávu a večer co večer si povídají o teologii. Je to povznášející, je to vyčerpávající, je to vzrušující – a on zjišťuje, že souhlasí se vším, co říkají – nebo se vším, co je jejich učitel učí. Když potom zlehčují víru jeho rodičů a mluví o „selhání“ církve, z níž pochází, cítí, že musí mít pravdu. Jeho otec má pocit, že vliv, který má církev ABC na jeho syna, je sektářský. Myslím, že má pravdu.

Znovu se zamyslete nad Pavlovými slovy. „Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí“ (2K 7,2). Pavel nechtěl mít nic společného s ničím, co by zavánělo psychologickou manipulací. Kéž by ho následovaly všechny církve a křesťanské skupiny!

4. Sociální izolace

K této otázce se nebudu příliš vyjadřovat, protože jsem se jí dotkl v minulém bodě. Ale jedním z nejčastějších rysů sekty je, že se snaží přerušit přirozené vazby mezi svými členy a lidmi, kteří jim byli v minulosti blízcí – zejména členy rodiny. Sektářská skupina vyžaduje od svých členů naprostou oddanost. Pokud mají silná pouta k rodičům, bratrům, sestrám, přátelům, bude jim to bránit v tom, aby se cele oddali skupině. Tato pouta tedy musí být přerušena.

Pán Ježíš varoval své učedníky, že pokud ho budou následovat celým srdcem, jejich rodiny se mohou obrátit proti nim (Mt 10,34–37). Nikdy však svým učedníkům neřekl, že by se oni sami měli obrátit proti svým rodinám a oddělit se od nich. Spíše hlásal Boží přikázání „cti svého otce i svou matku“ (Mt 15,4; 19,19). Pavel řekl věřícím, kteří mají nevěřící manželské partnery, že s nimi musí zůstat (1K 7,12–15), a ujistil je, že život s neobrácenými příbuznými je neznečistí ani nepoškodí.

Naproti tomu mnoho sekt nabádá své stoupence k tomu, aby si mysleli, že jakékoliv blízké vztahy s lidmi, kteří nejsou členy sekty, je poškozují nebo jim překážejí. Některé sekty zakládají komunity, aby jejich členové mohli žít společně bez kontaktu se svými přirozenými rodinami. Jiné zase vybízejí své členy, aby se rozvedli s partnerem, který se k sektě odmítá připojit. Některé nařídí svým členům, aby se přestěhovali do zahraničí (často jim řeknou, že je jejich povinností odejít jako misionáři), aby jim ztížily kontakt s rodiči nebo přáteli.

Vedl jsem bolestné rozhovory s nevěřícími lidmi, kteří byli zmateni a zraněni tím, že jejich děti – často ve věku kolem dvaceti let – jako by na ně neměly čas. „Myslím, že je to tou církví, do které chodí – očekávají, že tam bude v týdnu skoro každý večer. Chtějí, aby byl jeden večer na jejich modlitebním setkání, další večer chodil od dveří ke dveřím, další večer pomáhal s mládežnickou skupinou, další večer cvičil s hudební skupinou – a pak aby celou neděli strávil v církvi ... Zdá se, že zcela ovládli jeho život. Nikdy ho nevidíme!“ No, jestli je to pravda, není to sekta?

5. Využívání

Opět mohu být stručný. Protože je to v mnoha příkladech, které jsem již použil. Mnoho sekt své členy bezohledně využívá. Mladí lidé naverbovaní moonisty byli nuceni vzdát se zaměstnání, prodat svůj majetek, odevzdat všechno své jmění organizaci a pak každý den trávit hodiny sháněním peněz pro sektu (často prodejem květin na ulicích).

V některých sektách vedoucí své stoupence sexuálně zneužívají, v jiných požadují, aby odpracovali obrovské množství hodin pro organizaci, a pokud tak neučiní, trestají je. Často jsou vedoucí skupiny nesmírně bohatí, členové šokujícím způsobem chudí.

Všichni známe charismatické „televizní evangelisty“, kteří svým stoupencům slibují uzdravení a prosperitu a berou od nich za to peníze. Své členy však mohou zneužívat i běžné evangelikální církve. Zejména mnohé americké evangelikální církve vyžadují, aby všichni jejich členové odváděli „desátek“ – desetinu svých příjmů církvi, což je podmínkou členství. (Jak se to slučuje s 2. Korintským 9,7: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení“?).

Vzpomínám si na jeden baptistický sbor, který zde založil americký misionář. Do stanov církve napsal, že 80 % příjmů církve musí být odváděno jako plat pastorovi. V počátcích života církve nedostával od církve mnoho peněz, ale to nevadilo, protože stále dostával podporu z USA. Jak roky plynuly, a církev se rozrůstala, jeho příjem se neustále zvyšoval. Někteří lidé v církvi se zoufale potýkali s finančními problémy. On pobíral šestimístný plat a žil v přepychu.

Pavel mohl pravdivě říci: „Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“ (1Te 2,5). Kéž by totéž mohl říci každý misionář a pastor. Když evangelikální církev využívá své členy, stává se sektou.

6. Exkluzivita

Ještě jeden znak sekty. Téměř bez výjimky tvrdí, že jsou jedinou organizací, která má co nabídnout. V případě náboženských sekt to obvykle znamená, že pokud k nim nepatříte, nemůžete být spaseni nebo nemůžete obdržet Boží požehnání. Svědkové Jehovovi tvrdí, že jsou jedinou organizací, kterou Bůh uznává – jeho jediným "věrným a rozvážným otrokem". Totéž (jen jinými slovy) však tvrdí i mormonská církev, stejně tak Církev sjednocení a téměř všechny náboženské sekty.

To je samozřejmě klíčový prvek kontroly jejich členů. Pokud věříte, že mimo organizaci neexistuje žádná záchrana, budete se bát ji zpochybnit nebo opustit. Budete poslouchat všechny příkazy jejích vedoucích ze strachu, že vás vyloučí a vy budete odříznuti od Boží přízně. Mohou vás využívat, protože vědí, že se nikdy neodvážíte odejít.

Dobře, jen málokterá evangelikální církev nebo denominace by se odvážila tvrdit, že mimo jejich vlastní organizaci neexistuje spasení. Ale některé by jistě tvrdily, že nemůžete plnit Boží vůli nebo mít Boží přízeň, pokud k nim nepatříte.

Myslím na „Boží církve“ (skupina „Potřebná pravda“) – skupina odštěpená od Plymouthských bratří. Ti jasně učí, že pokud nepatříte k jedné z jejich církví, nemůžete být členem „Božího domu“ a Bůh vás nemůže považovat za věrného. Charismatické Hnutí obnovy ze 70. a 80. let minulého století učilo, že pokud nejste „přikryti“ jedním z jejich apoštolů, nemůžete být v souladu s Boží vůlí.

A ano, členové různých evangelikálních církví mi říkali, že kromě jejich vlastního sboru není ve Spojeném království místo, kde by mohli slyšet opravdové kázání Božího slova. Podle mého názoru, ano, to je sektářství. Jakákoli skupina, která říká: „Jen my máme pravdu. Pokud chcete Boží požehnání, může k vám přijít pouze skrze nás“, se stává sektou.

Křesťanská svoboda

Nakonec mají všechny sekty společné to, že své členy zbavují svobody. Pavel musel bojovat se sektou judaistů, která se snažila proniknout do galatských církví. List Galatským je jeho vášnivou odpovědí na jejich pokusy zničit křesťanskou svobodu. Píše o těch, kteří „předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona. Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia“ (Ga 2,4–5). A toto byla jeho výzva galatským věřícím: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5,1). Toto varování bychom měli poslouchat i dnes.

www.evangelical-times.org