Kterak se zvednout (Ž 92,11)

• Můj pak roh vyzdvihneš jako jednorožcův, pokropen budu olejem novým. (Ž 92,11 KRAL)

Milí v Kristu přátelé, bylo to v neděli dne 8. listopadu 1620, a vy všichni převýborně víte, co se dálo na Bílé Hoře. Náš reformovaný král seděl na Hradčanech u tabule, a naši se na Bílé Hoře bili. Byli hladoví a špatně odění a unavení a hrozně málo nadšení. Milí přátelé, ty veliké, veliké reformační principy, o které se našim otcům po celá staletí jednalo, nejsou věci pro lidi vyhladovělé, ale také ne pro lidi, kterým je tabule věcí tak velice důležitou.

Jak pak to dopadlo? Tak to dopadlo, jak to dopadnout musilo; neboť to jinak dopadnout ani nemohlo. Nejprve se dali na útěk ti najatí lidé, kteří k nám přišli z Uher; pak se dala na útěk česká pěchota. Co bylo statečného a neuteklo, bylo porubáno.

V několika málo hodinách bylo rozhodnuto všecko. Byli jsme poraženi, a to na hlavu. A to je to kázání, které vám káže taková podzimní neděle. Ale to není to kázání, s kterým já jsem poslán k vám. To vy sami dobře víte, že jsme padli, a že v hlubokém vězíme úpadku. Co já vám mám kázat, je něco zcela jiného.

My se máme zvednout, a Pán Ježíš má být oslaven ve všech našich končinách. A čím víc bude Pán Ježíš ve všech našich končinách oslaven, tím víc se máme zvednout. Tak já aspoň našemu textu rozumím: „Můj pak roh vyzdvihneš jako jednorožcův, pokropen budu olejem novým.“

Že pak jsme duchovně i společensky ve veliké míře dosud tam, kde nás zanechala Bílá Hora, to je pro nás přežalostné doznání. Ale když se ohlížím kolem a vidím mnoho lidí, starých, a zvláště mladých, kteří by se již již chtěli zvedat, a velice rádi by si dali podat ruku, toť již v pravdě něco jest! Než tu také slyším stesky: Ano, rádi bychom se zvedali, kdybychom se jen mohli zvednout! Ale to je právě ta naše nesnáz, že se nemůžeme zvednout.

Tak vy byste si přáli se zvednout, ale vy se nemůžete zvednout? A proč byste se nemohli zvednout, když se chcete o to zasadit? A tu vám dnes začnou mnozí vykládat mnohé. Jedna příčina, proč se nemohou zvednout, je prý i ten mrtvý kapitál, protože on živého člověka dusí.

Na to arci mrtvý kapitál není, aby živého člověka dusil, tak že se on nemůže zvednout. Vždyť kapitál je bohatství, a bohatství je milost od Pána Boha, jelikož Otec nebeský, když dává, napořád plnou rukou štědře dává. Ale On přec nedává bohatství na to, aby se chudý člověk nemohl zvednout!

Jejich odpověď pak zní, že takové to je, a že proto oni se domáhají na svůj způsob nápravy, aby to bylo jiné. Nu dobře, milý příteli, jen se domáhej i tou zřízenou světskou cestou té žádoucí nápravy; ani slova proti tomu nepravím. Ale vidím, že se pouštíš na nejistou cestu, která i v nejlepším pádu je velmi dlouhá. To, co se tobě zde předkládá, je cesta zcela jistá a mnohem kratší: „Můj pak roh vyzdvihneš jako jednorožcův, pokropen budu olejem novým.“

Z těchto slov našeho textu rád bych vaší nábožné mysli předkládal čtvero věcí. To první a druhé jsou fakta, která platí, chtějte, nechtějte; to třetí a čtvrté pak platí jen tenkrát, když jsi to sám zkusil. Pokud jsi toho nezkusil, pro tebe to faktum není.

To první pak mně zní:

Podívejte se, kam chcete, shledáte, že za všech časů, při vší pokoře, lid Boží byl a vždycky je, jako jednorožec s vyzvednutým rohem.

Tu pak obracím vaši pozornost k tomu dvojímu: k jednorožci a k rohu. Jaké pak je zvíře ten jednorožec? Ó, je to velice neobyčejné a vzácné zvíře. Někteří dokonce praví, že takové zvíře ani není. A právě to samé můžete vždycky říci i o lidu Božím. To jsou neobyčejní, vzácní lidé, a někteří také praví, že takového lidu Božího na světě ani není.

Podívejte se do knihy Jobovy. V ní se o tomto neobyčejném zvířeti dočtete. Praví se o něm, že je to nejnezávislejší zvíře. „Bude ti chtít jednorožec sloužit či nocovat u tvého krmelce? Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce? Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat?“ (Jb 39,9-12).

To jsi na omylu, jestli si něco takového od jednorožce slibuješ. To ti udělá kůň a vůl a i slon, ale jednorožec ti takových služeb konat nebude. Jinde se pak připomíná jednorožcova zvláštní síla. „Bůh, který jej vyvedl z Egypta, je mu jako rohy jednorožců.“ (Nu 23,22.) A kde je síla, tam je i udatnost. Proto se praví: „Bůh silný – jako udatnost jednorožcova jest jemu“, (Nu 24,8 KRAL)

V podstatě to samé znamená i roh. V Písmě svatém je zajisté roh obrazem síly. „A všem svévolníkům srazím rohy, rohy spravedlivého se zvednou“ (Ž 75,11). To jest: Tam těm síly stále ubývá, ale tady těm bude síly vždy přibývat.

Podívejte se pak na lidi Boží a shledáte, že se u lidu Božího vyskytuje to všecko. Jinak to ani být nemůže. U lidu Božího vždycky bude nezávislost a veliká síla. A kde je síla, tam je také udatnost. Kde se to bere? Z toho, co je v Zákoně to první, a co jsme všichni slýchali od malička: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Co to znamená? To znamená: Ty se budeš Pána Boha bát z celého srdce svého, ale jinak se nebudeš bát nikoho a ničeho. Proč tak? Protože si to tak přeje Ten, který tě zformoval, aby ses Jeho bál z celého srdce.

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10,28). A proto, bojíce se Hospodina, jsou lidé Boží smělí jako jednorožec. „Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče“ (Př 28,1).

Nahlédnete-li do zákona Božího, shledáte, že bývá člověk Boží i silnější a smělejší nežli mladý lev. Myslete na Davida, jak stojí u svého stáda a hlídá své ovečky. A tu se přisype mladý lev a uchvátí mu jednu ovečku. Kdo se bude bát? Kdo uteče? Bude se bát David anebo mladý lev? Nebude se David bát, ale vrhne se na hladové lvíče a tak dlouho je bude bít, až lvíče pustí ovečku a uteče. To je historie, to jsou fakta, jichž nikdo nevyvrátí.

Ano, cože to čtu v Zákoně? „Budete pronásledovat své nepřátele, takže padnou před vámi mečem. Pět z vás jich bude pronásledovat sto a sto z vás jich bude pronásledovat deset tisíc. Tak padnou vaši nepřátelé před vámi mečem“ (Lv 26,7-8). Ano, tak v Zákoně, řeknete vy, ale na Bílé Hoře to tak nebylo. Arciže to na Bílé Hoře tak nebylo, a to mně otevírá oči. Jakže by to bylo dopadlo, kdyby vrchní komando tam byl měl Žižka anebo některý Prokop? Ale na Bílé Hoře nebyl žádný Žižka a žádný Prokop. Naopak, všichni se mnou cítíte, že tam věci nebyly v pořádku, a že to jinak dopadnout nemohlo.

A tak zůstává to nezvratné faktum, že lid Boží za všech časů a na všech stranách, při vší pokoře, tak se měl jako jednorožec s vyzvednutým rohem.

To je to první, k tomu pak to druhé, což je pravý toho opak.

Kdo praví: „Můj pak roh vyzdvihneš jako jednorožcův“, ten doznává, že jeho roh zatím ještě jako roh jednorožcův vyzvednut není.

Kdo zajisté tak mluví, zatím žádným jednorožcem není, byť si měl naději dobrou. Nuž pak, cože on zatím je? Pohleďte sami na sebe a rozhlédněte se kolem sebe. Kterakže se naše věci mají? Všichni uznáte, že mnohem spíše než jednorožcovi jsme všichni podobni stádu bojácných ovcí. Představte si takové stádo ovcí. Nepotřebujete se na ně rozbíhat, a není třeba brát do ruky bič, nebo hůl, nebo prut; můžete jen dupnout, a ovce se vám zděšeně rozletí na všecky možné strany.

Tak bojácné ovce, a tak ve velké míře i my. Tedy zcela jinak než mladý lev neb jednorožec. Vy se ptáte, kde se to bere? Z toho se to bere, co má jeden každý z nás v srdci. A cože má přirozeně v srdci jeden každý z nás? Jeden každý z nás má v srdci hřích. To je faktum. Marné je proti tomu všecko deklamování. „Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo“ (Ž 14,3).

Vy mně můžete do očí říci, že si z hříchu neděláte nic, jako mnozí jiní. Co odpovím? Dobře, vy si z hříchu neděláte nic, ale z jeho následků si něco děláte. Hřích sice můžete popírat, ale následky svého hříchu popírat nemůžete. Neboť to nejsou jen teorie o následcích hříchu, to jsou hrozná fakta. Vždyť vám ty následky hříchu může každý prstem ukázat.

A jakéže jsou ty následky hříchu? První následek každého hříchu u každého člověka jet zlé svědomí. Zlé svědomí? Copak to je? To znamená, že tvé věci už nejsou před Pánem Bohem v takovém pořádku, v jakém byly. Již nebudeš mít tu jistotu, až se setkáš s mladým lvem, jakou jsi jindy míval. Neboť tvé svědomí ti povídá, že věci nejsou v pořádku.

Pak teprve vidíte, že panenství je síla, panictví je síla, dobré svědomí je síla, ale když to ztratíte, veta po všem. Už se vám věci nebudou podávat, jak se podávaly. Namáhejte se, jak chcete, už vám to tak nejde. Neboť vy stále cítíte, že máte Pána Boha proti sobě. A když máte Pána Boha proti sobě, pak se nadarmo sháníte po pomocnících. Stihá vás rána za ranou, a upadáte ze zlého do horšího.

Kdo si oblíbil hřích, sám se ho už nezbaví, nýbrž klesá vždy ještě hloub. Pořád horší svědomí, pořád trapnější nejistota, pořád větší strach, až konečně se ztratí i cit pro všechnu čest. Ohavnosti se i dříve dály, ale národ se za ně styděl a společnost jich nesnesla. Ale teď to člověk začne páchat, aniž se co stydí, a celá společnost to dobře snese. Ó, jaké to proměny!

V knize Kazatel (kap. 12,6) líčí král Šalomoun krátkými rysy převzácnou královskou studnici, a zároveň zřetelně říká, že všechna ta sláva na nic přijde. Představte si takovou krásnou studnici, jakou dovede pořídit takový ideální Šalomoun, který má prostředků nazbyt. Obruba z běloučkého hlazeného mramoru, kolo soustruhované a umělecky ryté, na kole provaz z červeného hedvábí a na tom provaze z červeného hedvábí vědro stříbrné, zlatem kované. A na té běloučké obrubě zlatá číše na dlouhém stříbrném řetízku, aby si každý, kdo jde kolem a žízní, nabral ze stříbrného vědra vody čisté jako křišťál.

Ano, tak asi to chodilo za takového krále. Ale jak to později dopadne s tou studnicí? Tak to dopadne: Kolo se rozbije, stříbrné vědro se utrhne, a bodejť by se zlatá číše i s řetízkem neztratila! A i tu mramorovou obrubu rozbili a rozmetali. A co zbylo z vší té slávy? Nevelké bahno s malou kaluží a pověst, že tam někdy byla čarokrásná studnice. Mnoho pak těch, kterým to ani nechce jít na rozum, že by tam vůbec mohlo co jiného být než bahno s kaluží. – Nepochybně ani s námi to není, jaké to bylo, a jaké by to mělo být. Ne, my nejsme jednorožci s vyzvednutým rohem. To je to druhé, nyní pak to třetí.

Pak je pro nás jen jedna pomoc a ta je to pokropení olejem novým: „Pokropen budu olejem novým.“

Zdali se jiní lidé mohou zvedat, aniž by byli tím olejem novým skropeni, o tom já jednat nebudu. Jsou oni v ledačem i o dvě stě roků před námi, a mají okolnosti daleko příznivější nežli my. A i kdyby se zvedali bez tohoto pokropení olejem novým, jaké by to bylo zvednutí, o tom také, mluvit nebudu.

Co  tvé duši kážu, je toto: Jestliže se máš zvedat, jinak to nepůjde, než když budeš pokropen olejem novým. A vy, milí v Kristu přátelé, jste všichni na to dost písmaři, abyste rozuměli, že olej v Písmu znamená Ducha svatého. Když kněze světili na kněžství a když krále mazali na království, vždycky tam byl olivový olej, a vždycky se tím chtělo říci: Bez Ducha svatého to dobře nepůjde a dobře chodit ani nemůže.

Vy pak nepochybně všichni spolu se mnou upřímně vyznáváte: Věřím, věřím v Ducha svatého. I když se vám v dogmatice mnohé věci pletou, kéž byste vždy upřímně a pokorně vyznávali: Věřím v Ducha svatého. Nic se pak nebojte, neboť se tak podá i všecko to ostatní. Ačkoliv si pak kdy neslibujte mnoho světla v dogmatice, není-li právě toto váš začátek: Věřím v Ducha svatého.

Tento Duch svatý se nám zaslibuje. Nuže, pomyslete na to, že bychom Duchem svatým, tímto olejem novým, byli pokropeni i my. Cože by se při jednom každém z nás nepochybně ukázalo? Upozorním jen na dvojí. Předně by se každý z nás tak zarmoutil, jak se ještě nezarmoutil v celém svém životě. Neboť když Duch svatý na nás sestoupí, otevřou se nám oči, a začneme vidět, co jsme nikdy ještě neviděli. A dostaví se žal, ale ne takový, jaký beztoho mnoho poctivých Čechů pociťuje, když se na to rozpomínají, co se stalo na Bílé Hoře, nemohouce si to tajit, že se tam naši nedrželi statečně.

Když Duch svatý sestoupí, tu se nám začnou zcela jiné věci ukazovat: Já, já jsem se nedržel statečně, my, my jsme poraženi. My jsme měli odpírat, a nikdy jsme neodpírali. My jsme se měli o veliké věci Boží zasazovat, ale nám o ně nikdy nešlo. A aj, to se zas objevuje smysl pro čest, ano, něco lepšího nežli smysl pro čest: Dostavuje se tu smysl pro Boží svatost. Vy cítíte, že Pán Bůh je svatý, svatý, svatý, a pokorně vyznáváte: Já jsem nesvatý, já bídný, bídný člověk.

Kdo dílu Ducha svatého již rozumí, řekne: Ó, ty jsi šťastný člověk. Já že jsem šťastný člověk? Ó, jistě jsou šťastni všichni ti, kteří upřímně volají nad sebou: Bídný já člověk. Neboť právě při těch, kteří jsou takto Duchem svatým zarmouceni, dochází na to druhé: Duch svatý vás naučí rozumět Pánu Ježíši. Což pak my posud Pánu Ježíši nerozumíme? Jestliže jste posud tím olejem novým pomazáni nebyli, pak nemůžete Pánu Ježíši rozumět. I kdybych mluvil jako apoštol Pavel, ano, jako anděl, přece byste nerozuměli tomu, co je na Pánu Ježíši.

Dříve vás zajisté Duch svatý musí naplnit hrůzou Páně, abyste před svatým, svatým, svatým Hospodinem volali: Bídný a hříšný já člověk! Neboť ten věčný Syn toho věčného Otce, když šel na svět, nerozuměl tomu tak, aby Mu rozuměl kdokoliv. Nýbrž On usoudil, aby Mu rozuměli jen ti lkající, kterých On se ráčil dotknout svým svatým Duchem.

Pokud tedy nad bídami svými nelkáme, kterak bychom mohli rozumět Pánu Ježíši? Ale tebe, který lkáš sám nad sebou, jistě Duch svatý povede k Pánu Ježíši. Tu pak je pro tebe pomoc. Ten Beránek Boží neposkvrněný, který učiněn byl hříchem, ten nejkrásnější jednorožec s vyzvednutým rohem, který byl ubit a potřen pro nepravosti naše, ten stačí na shlazení hříchů tvých i celého světa. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1,18).

Když pak jsou hříchy shlazeny, tu máš zas dobré svědomí. Už se neboj, člověka se nedrž, ani se po církvi neohlížej, ale Beránka Božího se upřímně přidržuj. Jeho krev samá jediná očistí tě ode všeho hříchu. A teď si to jmenujte znovuzrozením anebo obrácením anebo ospravedlněním anebo jak chcete – na tom nezáleží – vy jistě nyní budete jiní lidé. Však víte, co se dálo, když na počátku Pán Bůh dechl na mrtvou hlínu. Mrtvá hlína začala být živá! Nad to, když sám ten Pán začne přebývat v tvém srdci, když ti dává plnou jistotu, že jsou hříchy tvé shlazeny, a když už máš zas dobré svědomí, i kterak by ses i ty nestal jednorožcem s vyzvednutým rohem!

To je, milí v Kristu přátelé, to třetí. To je faktum člověku, když to člověk zakusil. A nyní to čtvrté a poslední. Týká se to zas jen některých.

Nejedni mezi námi by se chtěli Pána Ježíše cele přidržet a zůstávat při tom ve svém ponížení, ale na to Pán Ježíš nepřistoupí. Když se obrátíte, zůstanete pokornými do své nejdelší smrti, ale tak podřízenými a všelijak posledními, jací jste bývali, nezůstanete. I když byste si přáli zaujímat místa poslední, Pán Ježíš přijde a řekne: „Příteli, posedni výše.“ Neboť neúprosně půjdou dolů ti, kteří si nechtěli dát říci. A kteří půjdou vzhůru? To budete vy, kteří máte v Pánu Ježíši všecko své spasení. Vy půjdete vzhůru, protože lid Boží v ponížení zůstat nemůže.

Podívejte se do Zákona. Všude vidíte tuto zásadu Boží prováděnou. Když synové Izraelští vyšli z Egypta a na poušti si nedali říci, zahynuli všichni. Ale jejich děti dopadly zcela jinak. Byli pokropeni olejem, a obrátili se, a jakže by pak byli nezvedli roh svůj! Čtěte v Zákoně. Otcové jen nahlédli do země zaslíbené a přišli zpátky celí zděšení: Co vás to napadá pouštět se s těmi obry do boje! Vždyť jsme si připadali před nimi jako kobylky. Ale jejich děti, Duchem svatým vedené, nedbají na obry a na Óga a na Síchona a na všecku válečnou moc Kananejských, a všecko to pobijí a pošlapou.

A tak se to má v historii lidu Božího napořád. Pak nemůže zůstat ve svém ponížení, jestliže je pokropen tím olejem novým. V knihách Samuelových se dočtete, kolik měl David kolem sebe reků a kolik mezi nimi bylo zvláště „silných“. Nuž pak, kteří jsou dnes reci, a mezi nimi zvláště silní? Ti jsou, rekové, a zvlášť silní, kteří dovedou zahodit, čeho druzí nedovedou zahodit a kteří se dobře obejdou bez toho, bez čeho se druzí nechtějí a nemohou obejít. Ano, i ve vzdělanosti a v bohatství je jistá síla, ale co je vám to všecko platné, když nečistotu a ohavnost a všelikou nešlechetnost nedovedete od sebe zahodit a bez hříchu již ani neumíte být živi? Vy abyste byli ti silní?

Kdo je v hříchu, silný být nemůže; neboť hřích, jako zlý jed, sžírá sílu těla i duše. A proto byť jste zatím ještě byli v slávě, s vámi to neúprosně půjde dolů. Ale když ti mladí lidé tam v Babyloně zhrozí se toho, co se děje kolem, a „uloží v srdci svém, aby se neposkvrňovali“ (Dn 1,8), pak se jim to nejen podaří, že se nebudou poskvrňovat, nýbrž oni budou i zastávat ty nejvyšší úřady v zemi. A tak i ty se zvedneš, lide můj, když, pokropen jsa olejem novým, dokonale se obrátíš a dáš se cele Duchem Páně vést.

To jest, milí v Kristu přátelé, co jsem vám měl z tohoto našeho textu předkládat. Nyní pak se vracím k tomu, čím jsem začal.

Bylo to v neděli v pošmourném listopadu, a vy víte, co se dálo na Bílé Hoře. V krátké jen chvíli bylo rozhodnuto všecko. Kdo mohl utíkat, utíkal, a co neuteklo, bylo pobito. Zdálo se, že je ztraceno všecko na dobro.

A bylo na ten čas ztraceno všecko. Něco však zůstalo. Cože zůstalo? To zůstalo, co bylo věčně věků v radě Boží usouzeno: Že ještě bude mít Pán Ježíš v Čechách a na Moravě své milovníky, a že vždy přece bude Pán Ježíš u nás oslaven. Jak na to dojde? Tak na to dojde, že Pán Bůh pokropí olejem novým, koho ráčí, to jest, že vyleje Ducha svého svatého a dostaví se u každého takový nářek, jakým ještě nenaříkal, a taková radost z Pána Ježíše, jakou ještě nikdy neměl. Kdo pak takto je k Pánu Ježíši obrácený a Jeho Duchem vedený, i kterakže by nezvedl roh svůj jako jednorožec! „Můj pak roh vyzdvihneš jako jednorožcův, pokropen budu olejem novým.“ Amen.