Na koho jste se vyšli podívat? (Mt 11,2–10)

Svatý Matouš píše v 11. kapitole (v. 2–10):

• Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.‘

V tomto textu evangelia je zmínka o věznění svatého Jana, křtitele Kristova, dále se tu mluví o zázracích Pána Ježíše Krista, za třetí o chvále svatého Jana. O věznění říká Písmo: „Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových.“ Věz, že sv. Jan byl ve vězení proto, že káral krále Heroda kvůli cizoložství, jak o tom píše sv. Matouš ve 14. kapitole (v. 3–4): „Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: ‚Není dovoleno, abys ji měl za ženu.‘“ A svatý Marek v šesté kapitole říká (v. 20): „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ Proč? To vysvětluje sv. Jan Zlatoústý v kázání o svatém Janu: „Jan Křtitel říkal to, co bylo podle zákona a podle spravedlnosti ke spasení. Říkal to, co rozhodně nebylo k nenávisti, ale k milování.“ A jinde říká: „Jan napomínal Heroda svatými napomínáními, nikoliv žalobou, protože jako ten, kdo miloval čistotu, chtěl, aby byl Herodes spasen a nikoliv zatracen.“ Ale člověk jen těžko opustí smilstvo, proto ho Herodes – neboť nechtěl smilstvo opustit – dal spoutat a vsadit do žaláře. A když byl Jan vězněn, uslyšel o Kristových skutcích a poslal k němu své učedníky. Proto říká evangelium: „Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: ‚Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?‘“ Věz tedy, že svatý Jan nepochyboval o tom, zda je Kristus tím, kdo měl přijít, aby sňal hříchy světa. Vždyť již dříve vyznal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ A poznal ho už tehdy, když byl ještě v matčině lůně a radoval se. A když ho křtil, slyšel svědectví od Boha Otce, že toto je jeho milovaný Syn, kterého máme poslouchat. Ale Jan se ptal proto, že měl starost o své učedníky a o ostatní lidi, aby nepochybovali o Kristu, ale aby v něj věřili, poslouchali ho a nakonec ho následovali. Proto poslal učedníky, aby se zeptali Krista: „Jsi ten, který má přijít“, jakožto zaslíbený vykupitel, „nebo máme čekat jiného?“

A dále tento text říká: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte.“ Neboť jak píše sv. Lukáš v 7. kapitole (v. 21–22): „A v tu hodinu uzdravil Ježíš mnoho lidí z nemocí, utrpení a z moci zlých duchů a mnohým slepým daroval zrak. Odpověděl jim: ‚Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli‘“ – jaké jste viděli skutky a co jste slyšeli v kázání. Zde sv. Ambrož říká: „Odpovídá Pán raději svými skutky než svými řečmi.“ A sv. Jeroným říká: „Mlčte slovy, mluvte skutky.“  A tak milostivý Spasitel dal naučení ne Janovi, ale jeho učedníkům, aby věřili, že je tím, koho čekali, že až přijde, sejme hříchy a vysvobodí od zatracení. A aby ukázal, že je opravdu tím, kdo uzdravil mnohé, říká: „Slepí vidí“, a tak dále. Zde měj na paměti, že za slepé jsou považováni ti, kdo hřeší z hlouposti, kulhaví jsou ti, kteří činí někdy zlo a někdy dobro, malomocní jsou ti, kteří hřeší z veliké žádosti, hluší jsou zatvrzeni ve své nenávisti a mrtvý jsou ti, kteří jsou na hřešení závislí. Ti všichni mohou být nyní uzdraveni milostí našeho Spasitele, a mnozí již uzdraveni jsou, takže ti, kteří hřešili z hlouposti, už vidí a rozumí tomu, co je hřích a jak byli hříchem zaslepeni, dále kulhaví, kteří působili zlo i jednali dobře, už nyní žijí jenom dobře, a malomocní, hříchem zprznění kvůli svým žádostem, už jsou čistí, i hluší, kteří neměli zájem o Boží slovo, ho nyní s radostí poslouchají a mrtví, tedy ti, kteří ve své duši zemřeli kvůli svým hříšným návykům, opustili své návyky – a v těchto pěti duchovních věcech je větší zázrak, než v tělesných uzdraveních, stejně jako je v nich větší Boží milost. A potom milovaný Spasitel ukázal na šestý zázrak: „Chudým se zvěstuje evangelium.“ Latinsky to je ‚evangelisantur‘, což znamená, že evangelium, tedy Slovo Boží, přijímají, sami rostou a jiným jsou prospěšní, sami slyší a další učí. „Chudí“ znamená pokorní v duchu – ti prospívají Božím slovem.

Věz tedy, že kázáním Božího slova se osvěcuje rozum, napravují se touhy, uhašuje se zlá žádost, odstraňuje se zatvrzelá nenávist, zahání se hřích a v člověku se rozrůstá Boží milost. Z toho vyplývá, že když člověk poslouchá slovo Boží a nevnímá u sebe žádný z těchto šesti užitků, je to důkaz toho, že poslouchá Boží slovo bez užitku. Ó, blahoslavení chudí v duchu, k nimž byl poslán Spasitel, aby jim kázal! Jak sám říká skrze Izajáše: „Abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně.“

Dále pak Spasitel pokračuje: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Pochop, že lidé se nad Pánem urážejí nejrůznějším způsobem. Některé uráží jeho milosrdenství a říkají, že netrestá tam, kde má trestat nebo že trestá, kde by neměl. Ti první jsou jako Abakuk v 1. kapitole (v. 13), když říká: „Proč tedy trpíš věrolomné?“, tj. proč je nepotrestáš? Ti druzí mluví jako ten líný služebník (Matouš 25,24): „Jsi tvrdý.“ Někteří se pohoršují nad jeho moudrostí a domnívají se, že dělá něco, co by neměl dělat, jako ti, kteří zlořečí počasí, nebo ti, kteří se domnívají, že by něco vymysleli lépe, než Bůh, takže se diví, že se svévolníkům daří dobře a citují Jeremiáše v kapitole 12 (v. 1): „Proč je úspěšná cesta svévolníků?“, totiž, proč se svévolníkům daří podle jejich vůle? Další se pohoršují, protože s ním nechtějí trpět podobně jako jeho učedníci, kterým řekl: „Všichni ode mne odpadnete“ (Mk 14,27). Někteří se pohoršují nad jeho chudobou, jako všeobecně kněží, kteří nechtějí být dobrovolně chudí. Tak se pohoršil onen mládenec, který smutně odešel od Krista, když mu Pán řekl (Mt 19,21): „jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a následuj mne.“ Jiné pohoršuje jeho řeč a říkají společně se Židy v Janovi v 6. kapitole (v. 60): „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Právě tak se pohoršují všichni, kteří nezachovávají jeho přikázání v přesvědčení, že jsou příliš těžká. A všeobecně se nad Kristem pohoršuje každý, kdo jemu a v něj nevěří a kdo neplní to, co přikázal. Proto je nakonec blahoslavený ten, kdo se nad ním nepohoršuje, neboť i když se mnozí pohoršovali, přece se nakonec díky jeho milosti obrátili a polepšili.

Potom evangelium říká: „Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: ‚Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?‘“ Chtěl jim tím říct: „Domníváte se, že by Jan byl uvnitř prázdný jako rákos a neměl v sobě Boží milost? A máte snad za to, že jím kývalo pochlebování, když poslal své učedníky za mnou, a nestálost, neboť už dříve o mně vydal svědectví, když řekl: ‚Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa‘, zatímco teď se ptá, jestli jsem opravdu ten, koho máme čekat? Vězte, že neuhnul od svého svědectví, jako rákosem kývá vítr!“ Svatý Řehoř k tomu dodává: „Jakmile se vítr jen dotkne rákosí, hned jím pohne. K čemu je rákos? Je obraz tělesné žádosti, která se hýbá podle toho, zda se jí dotkne nějaká přízeň nebo utrpení. Když zaduje větřík přízně, raduje se a chlubí se a cele se obrací k přízni, ale zaduje-li větřík utrhání ze stejného místa, odkud předtím vál vánek chvály, hned se obrací k hněvu. Ale Jan nebyl rákos ohýbaný větrem, neboť z něj přízeň chvály neudělala pochlebníka ani ho hněv jiných neučinil nelítostným ani požehnané věci nepozdvihly do pýchy a ani protivenství nesnížilo jeho ctnosti. Proto nebyl žádným rákosem, kterým by kýval vítr, neboť s jeho pevným postojem nemohlo nic pohnout. Proto se učme, nejmilejší, jak nebýt takovým rákosem, kterým kývá vítr: utvrďme své úmysly, i když jsou pod tlakem pomluv, upevněme svou mysl, aby nás žádné utrhání nepopudilo k hněvu, ani aby nás žádné lichocení neohnulo k neoprávněné náklonnosti, ani aby nás nezarmucovalo žádné protivenství. Jenom tak můžeme být dále upevňování ve víře, k níž jsme byli povoláni, aby námi žádná nestálá věc tohoto světa nepohnula.“ Tolik sv. Řehoř. Pochop tedy: Nedovol, aby tebou kývalo pochlebování a vedlo tě k pýše, ani utrhování k hněvu, ani štěstí k hříchům pýchy nebo k rozkoši, ani se nedej pohnout k netrpělivosti protivenstvími, jako je třeba chudoba nebo jiné věci. Zůstaneš-li pevný, nebudeš rákos, kterým kývá vítr, ale budeš hoden toho, aby tě Kristus chválil, jako chválil Jana Křtitele.

A dále Kristus říká: „Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů?“ Jako kdyby tím říkal: „Jan není pochlebník, neboť kdyby chtěl pochlebovat, nebydlel by na poušti, ani by neležel na svém plášti u Heroda v žaláři. Kdyby chtěl pochlebovat, pochleboval králům, a ne mně, chudému, ti, „kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských“ a pochlebují jim. Ó, kolik je takových pochlebníků, zvláště kněží u dvorů knížecích, královských a panských, a zvláště u papežského dvora, k němuž se slézají ti největší pochlebníci, aby se u něj modlili a klaněli více než Pánu Bohu. A to všechno dělají proto, aby se mohli oblékat do drahých šatů a plodili pýchu, rozkoš a lakomství. Jak daleko takové lidé zabloudili od Jana! A i nám běda, pokud nechceme trpět, ale chceme být lehko živi a spaseni. Běda těm, kteří se chlubí svým oblečením a jeho zvláštními střihy, kteří mají množství oblečení, takže ho molové více nebo méně požírají. Takové povzbuzuje apoštol Jakub, když v páté kapitole (v. 1–3) říká: „Vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí. Vaše bohatství shnilo, vaše šatstvo je moly rozežráno, vaše zlato a stříbro zrezavělo, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň.“ Toto mají na mysli moudří lidé, takže neshromažďují mnohá drahá roucha, ale vystačí si s vhodným oblečením, jímž by svou nahotu přikryli a zimu zahnali a tak naplnili potřebu svého těla. Neboť kvůli tomu dal Bůh oblečení Evě a Adamovi, když zhřešili. Dal jim suknici, aby přikryli svou hanbu a byla kožená, aby je před zimou ochránila. Hle, Jan měl plášť, kterým zahnal hanbu i zimu – proto ho Spasitel chválí, že nechodí v drahých šatech.

A dále v textu čteme: „Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka?“ Říká tím, že Jan nemlčí ze závisti, jako kdyby chtěl být nazván prorokem nad Krista. Proto Pán dodává: „Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.‘“ To jsou slova od Boha Otce k Synu. Neboť Bůh Otec poslal před svým Synem Jana, aby kázal dříve než on, aby křtil dříve než on a aby zemřel dříve než on. Tím připravil cestu lidu, aby poznali Krista a uvěřili v něj. Proto řekl jeruzalémským kněžím v Janovi v první kapitole (v. 26–27): „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ A tak byl Jan poslán od Boha, aby před Kristem jakožto člověkem kázal, křtil a připravil cestu lidu. A ta cesta je cesta Kristova, v níž následoval Jana, aby nás svým křtem zbavil hříchů, a vytrváme-li až do konce, dal nám ze své milosti život věčný.