Podstata a projevy znovuzrození

(Ř 2,4; 6,3–4; Fp 2,12; 3,12)

Syn je nyní ospravedlněn před tváří svého otce, avšak není ospravedlněn sám před sebou. Otec mu odpustil, avšak on neodpustil sám sobě. Otec ho neodsoudí, ale on sám sebe soudí v upřímném pokání. Poznal otcovu velikou lásku, a nyní měří touto láskou velikost a ohyzdnost svého nevděku. Co předtím pokládal za své právo, to se mu nyní jeví jako ohavné bezpráví. V jeho mysli nastala úplná proměna. Své jednání posuzuje z naprosto jiného úhlu pohledu, a mnohé se mu nyní jeví jako zavrženíhodné. Cítí, že není hoden lásky, kterou mu otec prokázal. Pocit nezasloužené milosti je vždy již předem pokořující. „Odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný," volá Petr vůči velikému požehnání, které Pán mu dopřál v bohatém lovu. Když pastýři uslyšeli zvěst o narození Spasitele, pojala je veliká bázeň, a když se ženy dozvěděly o Pánově zmrtvýchvstání, utíkají vyděšené od jeho hrobu.

A čím více člověk pociťuje svou vlastní nehodnost, tím více se mu oškliví to, co je příčinou té nehodnosti. Čím více člověk cítí, jakou nezaslouženou milost dostal v odpuštění hříchů, tím více se mu oškliví hřích. Proto, byl-li člověk přiveden k pokání milostí Boží, zoškliví si v srdci všechen hřích a nemůže na něj ani pomyslet, leda s odporem a zahanbením tím větším, čím větší v něm dříve míval zalíbení.

Tuto základní proměnu v lidské mysli naznačuje Písmo svaté různými slovy. Jednou ji nazývá „zármutek podle Boží vůle, který působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat“, po druhé mluví o „srdci zkroušeném a zdeptaném“ a jinde nazývá tento stav „zemřením hříchu“, nebo „pohřbením s Kristem“ atd.

Různost výrazů, jimiž slovo Boží mluví o tomto stupni znovuzrození člověka, má svou příčinu v tom, že ten zásadní obrat, který působí upřímné pokání v lidském srdci, je sice v podstatě u všech lidí tentýž, avšak různí se velice u různých lidí způsobem, kterým se projevuje, dobou trvání svého průběhu, větší nebo menší prudkostí, kterou se děje ta proměna v lidském srdci.

Vyskytují se tu podobné různosti, jaké je možné pozorovat i při tělesném porodu člověka. Jako má tento jednou lehký průběh, podruhé těžký, jednou pozvolný, podruhé náhlý atd., tak se děje i při duchovním znovuzrození člověka skrze pokání.

U jedněch se stává tato vnitřní proměna člověka za těžkých zápasů a s mnohou bolestí. Takoví lidé poznali nezbytnou nutnost vnitřního obratu, mají rozhodnou vůli dospět k němu, odříci se hříchu, ale starý člověk se v nich brání, nechce zemřít. Okovy, kterými hřích připoutal jejich srdce k sobě, jsou neobyčejně pevné; a tu dochází k těžkým vnitřním zápasům, k boji na život a na smrt. Tu je i tento vnitřní přerod provázen velikými bolestmi a často to trvá dlouho, než staré věci pominou a všechno je učiněno nové. Ovšem jsou lidé, kde vše to má průběh méně bolestný a méně násilný; buď že milost Boží konala již dávno své dílo, aniž by si toho byli vědomi, a připravila postupně jejich obrácení, anebo že je jejich povaha vůbec povolnější. Při takových lidech se podobá „zemření hříchu“ zhasnutí lampy, v níž plamen dohořel, anebo starý člověk v nich hyne tak, jako hyne plevel, jejž husté a zdárné obilí přerůstá a dusí. U jedněch děje se vnitřní přerod náhle mocným účinkem okamžitého dojmu, příklad toho máme na apoštolu Pavlovi, Augustinovi a jiných. Bývají náhle jakoby bleskem osvíceni a vzrušeni až do nejhlubších hlubin svého srdce, a tento dojem stačí, aby se zřekli hříchu náhle, rozhodně, pro celý život, aby jaksi rázem jediným rozmachem všech sil přetrhli všecky okovy hříchu a opustili dosavadní směr svého života. U jiných se děje tato proměna pozvolna. Nový život se v nich rodí, jako se rodí z noci den; nejprve temnota, pak červánky stále jasnější, pak sluneční jas, nejprve na vrcholech hor (když člověk v jednotlivých povznešených chvílích svého života bývá dotčen teplými paprsky Boží milosti), až pak slunce stoupající výš a výš ozáří i údolí, proniká do všech záhybů lidského nitra, takže konečně musí temno všude ustoupit světlu, noc jasnému dni.

Tak zajisté řídí a vede Pán jednoho každého zvláštní cestou, přiměřenou jeho povaze a skutečné potřebě. Ta cesta je jednou více, podruhé méně příkrá a drsná, ale nikdy se neděje znovuzrození člověka zcela bez bolestí, zcela bez zápasů, jimž nemohou úplně uniknout ani nejměkčí a nejpoddajnější povahy. Pokání není bez lítosti, avšak toho zármutku podle Boha nebývá nikdy líto (2K 7,8–10; Žd 12,11). Tento zármutek pokání má potěšení sám v sobě, úlevu i posilu.

Křesťan, jenž se podjímá tohoto vážného, bolestného zápasu proti hříchu, nemusí nikdy zoufat, protože jej bojuje z vůle Páně a v síle Páně. Proto bojuje jako bojovník, jenž si je jist konečným vítězstvím, protože má jisté zaslíbení. „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení, neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete a činíte, co se mu líbí“ a ten, který ve vás začal dobré dílo, ho dovede až dne Ježíše Krista“.

Ano, opravdové a upřímné pokání má toto zaslíbení. Leč ne vždy se naplňuje toto zaslíbení; prostě proto, že pokání není vždy opravdové a upřímné. Často se mluví o „pokání“ a zatím to není nic jiného, než pomíjející podráždění mysli, a takoví „kající“ se podobají „muž, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá“ (Jk 1,23–24).

Člověk opravdu a upřímně se kající neučinil pouhý pokus „znovuzrození“, on je skutečně „jiným člověkem“ jak vůči svému Bohu, tak vůči hříchu. Poznání: jsem člověkem hříšným a mou povinností je nenávidět hřích a odporovat mu, provází ho už po celý život. Není to jen poznání jednotlivých chyb a prohřešení se, je to bolestné vědomí převrácenosti lidského srdce, s níž se musí potýkat po celý život.

Proto, kdekoli znovuzrození dospělo k pravému pokání, projevuje se též v pravé pokoře, jež se jeví nejen vůči Bohu, ale i vůči lidem, kdekoli tito znovuzrozenému právem vytýkají jeho vady a nedostatky.

Znovuzrození se především projevuje upřímnou touhou po napravení života. Člověk znovuzrozený hledí prokázat svou upřímnou a opravdovou ošklivost proti hříchu novým životem v Kristu a „posvěcováním“ svého života. Je-li pokání odvrácením se srdce od hříchu, je „posvěcení“ snahou dát obrazu Božímu výraz vlastním životem. Obojí je vlastně jedno a totéž, jedno je líc a druhé rub. Kde zrno vložené do země umírá, tam klíčí zárodek nového života. Kde umírá Adam, tam se rodí Kristus.

Znovuzrození, jež se uskutečnilo pokáním, pokud jde o projev lidský, musí se osvětlit, nebo jinak řečeno, vtělit posvěcením. Byla řeč o „povolání“, „znovuzrození“ a „posvěcení“ člověka. Jaký je jejich vzájemný poměr? Všechno to jsou projevy Boží milosti, která působí v člověku spasení.

„Povolání“, jakožto přípravné dílo Boží milosti, je podmínkou znovuzrození; dílem tvůrčím, oživujícím je samotné „znovuzrození“ a „posvěcení“ je jeho důsledkem, je jakoby mateřským prsem, z něhož nový člověk sílí. Nezbytně ho potřebuje, nemá-li zahynout. A čím více ten nový člověk roste a sílí, tím více potřebuje pokrm, tím více si musí hledět snahy, aby spěl k posvěcení života, tak aby zůstal silný a zdatně prospíval.

Mnoho se mluví o znovuzrození. Jsou křesťané, kteří zejména o vlastním znovuzrození mluví se sebevědomím někdy přímo překvapujícím. Znají s naprostou určitostí den a hodinu, ano vědí o určitém dojmu, kdy ponejprv v sobě pocítili hnutí nového života. Nemáme práva pochybovat o tom, co nám takto vypráví o svých vnitřních zkušenostech. Přes to bychom radili k opatrnosti. Tak mnohé zdravé a života schopné jádro již vzklíčilo v lůnu země, a také vzešlo vlivem vroucích polibků slunečních paprsků, ale strom, plodný strom z něho přesto nevyrostl; buď proto, že nemohlo zapustit kořen kvůli tvrdé skále vespod, nebo proto, že mladý výhonek byl udušen bujícím trním a hložím. I vzešlé osení potřebuje pečlivé ošetření, déšť i slunce v pravý čas, a plná jistota zdárné sklizně nadchází teprve tehdy, když se shromažďují plné zralé klasy do stodol. „Poznáte je po jejich ovoci,“ praví Pán. Proto, jestliže křesťan křesťanu předkládá otázku: „Jsi i ty znovuzrozen?“, stačí, může-li tázaný odvětit s Petrem: „Pane, ty znáš všecky věci, ty víš, že tě miluji“, anebo alespoň s Davidem: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď (Ž 139,23–24).

Kdyby se nás někdo ptal, zda máme pokládat člověka, který by nám nedovedl dát jasnější odpověď, za znovuzrozeného, my bychom neváhali říci: Ano, jestliže jeho odpověď je vskutku upřímná. Ale co sejde konečně na našem mínění? Tažme se raději muže, jenž nás může dokonale v této věci poučit, totiž apoštola Pavla. Ten věděl o znovuzrození z vlastní zkušenosti, nejednou o něm mluvil a jeho podstatu objasnil z různých hledisek. A co on soudí o znovuzrození? Je to něco, čím si člověk může být jist, čím se smí těšit jako nabytým pokladem, či stále potřebujeme vést o tento poklad zápas, aniž bychom kdy měli bezpečnou a bezstarostnou jistotu, že je jednou provždy náš a nemůže být ztracen?

Apoštol odpovídá „ano“ na jedno i na druhé!

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se“ (Fp 4,4), vybízí, ale rovněž napomíná: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš“ (Fp 3,12), a proto „s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“ (Fp. 2,12)

A tak tedy je i na nás, abychom se nespokojili – pokud jde o náš duchovní život a růst – s tím, čím jsme a co máme, a abychom věděli, že ať jsme, čím chceme a máme, co chceme, nejsme ještě tím, čím bychom měli a mohli být. Buďme si plně vědomi, že čím jsme a co máme, tím nejsme, aniž to máme tak jistě, abychom toho nemohli vlastní vinou pozbýt.

Pán nás sice potěšuje, když říká: „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10,20), nuže, těšme se tím, ale budiž nám napomenutím k vytrvalé, pokorné snaze „posvěcování“ života i to jeho slovo: „Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze“ (Zj 3,11).

Články zde publikované pod značkou NRF, jsou dílem neznámého reformovaného faráře, a postupně vycházely (bez uvedení autora) na konci devatenáctého století v časopise Hlasy ze Siona.